Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. Víkend nabitý událostmi II.

20. 2. 2009

Shrnutí:
O jedné záchranné akci, o nalezení starého přítele a nepravděpodobná postelová scéna nakonec :).



„Ne, Feraverto bys moh - možná - použít, kdybych byla přeměněná. I když nevim - účinkuje to i na přeměněný zvěromágy?"
"Třeba bys z Kris udělal hybrida - kočku s kovovýma držátkama místo uší," smál se James Péťovu zkomolenému kouzlu, naštěstí vyslovenému bez hůlky.

Před chvílí totiž Kristina ke klukům přišla s tím, že má zrovna čas a jestli se mu to hodí, může se s ním učit na Přeměňování. Následkem toho se teď dobře bavili všichni, protože její způsob nalévání informací do jeho hlavy spočíval ve vymýšlení mnemotechnických pomůcek, slovních zkratek, myšlenkových můstků a neuvěřitelných spojení, což dělalo z učení estrádu, ale bylo to účinné. Dokázala přitom zapomenout na své vlastní problémy a svým způsobem byla Petrovi vděčná, že ji potřebuje.

Povalovali se vedle sebe na třech sražených postelích a Sirius využíval toho, že Kris se díky soustředění na Petra a učivo nesnaží za každou cenu křečovitě vyhnout jakémukoliv, byť i náhodnému dotyku. Byla to jedna ze vzácných chvilek, kdy to vypadalo, jako by se vrátil čas. Jako když ho léčila, nebo včera večer v té chodbě. Jen ukradené, draze vykoupené okamžiky…
Natáhla se přes něj na židli pro poslední slanou sušenku a skoro ho zalehla.
„Péťo,“ zaškemrala, „viď že tu ještě něco máš? Když se s někým učím, strašně mi vyhládne.“
„Jo, tak to už vím, kdo mi vyžral zásoby, když jste se tu učili loni s Remusem,“ zachechtal se James.

Remus… jak dlouho už jsou pryč? Kristinin pohled zalétl k nástěnným hodinám.
Už jsou to tři hodiny… kdyby ho chtěla jenom poslat k vodě, udělá to hned, tak snad je všechno v pořádku… Sakra! Já ale nechci, aby s ní chodil, já ho chci pro sebe… Ale on ji miluje. Jakkoliv mě připadá nemožná a pitomá, ON je s ní šťastný a na něm tu záleží.
A já CHCI, aby byl šťastný. Dokonce i když jeho štěstí spočívá ve vztahu s Jane…


„Kris?“ James s ní zatřásl. Na okamžik pevně sevřela víčka, aby uzamkla své pocity pod nimi. Pátravému Jamesovu pohledu ale stejně neuniklo, že jeho poznámka o Removi vyvolala nějakou nežádoucí asociaci. Nicméně teď to neřešil, jen kývl hlavou k Petrovi, klečícímu u své skříně nad krabicí sušenek.
„Potřetí a naposled: slaný s olivama nebo sladký?“
„Olivky,“ olízla se, „teda, ty tam máš arzenál.“ Vstala a šla otevřít okno. Najednou měla pocit, že se tam udusí, nervozita jí vnitřně drtila víc než předtím. Bezmyšlenkovitě se sklonila k Petrovi a rovnou sebrala tři sušenky z misky, do které je sypal. Ten jen otočil oči v sloup, netušil, že Kris taky někdy chytá žravá jako jeho. Jenže na ní, na rozdíl od něj, to není vůbec vidět.

Sirius na to koukal a překvapeně si uvědomoval tu podobnost. Šílené žravé chutě, bylinky, jídlo, o tom se s Kris s Petrem dokázali zaujatě bavit dlouhé hodiny. Zrovna tak ta její dobrá vůle, se kterou se v posledním roce pustila do jeho doučování. Jako by se rozhodla ho hlídat, před něčím chránit nebo co…
Kdysi by ani nesnesl, aby se JEHO holka bavila s jiným klukem tak, jako Kristina s jeho kamarády, tedy aspoň si to myslel. Ono to nebylo jen povídání, byly to i procházky a učení ve dvou, zájmy, které nesdílela s ním – co mají vlastně ještě společného spolu? – pak ještě to pošťuchování, fyzická blízkost a objímání… aspoň že to poslední u Petříčka odpadá, ušklíbnul se.
Vzdaluje se mu…
Tino, chci tě zpátky… je mi jedno, že jsi schopná vraždit, snesu i ty tvý výbuchy vzteku, když tě chci vlastnit, jak mi Remus předhazuje, je mi jedno, že ve vypočítavosti si nezadáš s mou matkou, jenom tě chci zpátky…jakkoliv. Všechno je lepší, než to přehlížení po tvým návratu z Londýna.

Kristina zachytila jeho myšlenky, ale nemínila dát najevo jakoukoli odezvu. Zavřela okno a otočila se zpět k nim.
„Takže jak – pokračujem, nebo toho máš dost?“
„Mám toho plný zuby, ale doděláme aspoň tu kapitolu. Tak často na mě zase čas nemáš, abych to teď hodil za hlavu. Ježiši, to s váma ty NKÚ vůbec nic nedělaj?“ zaúpěl zoufale Petr, když viděl Jamese, jak rádoby vážně přikyvuje, ale přitom má co dělat aby se nesmál.
„Tak jo,“ usadila se zase mezi ně na provizorní letiště.
V tu chvíli však kdosi rozrazil dveře, až se odrazily od stěny. Do chlapecké ložnice bez zaklepání vpadla Jane. Se sveřepým výrazem napochodovala k postelím a postavila se před Kristinu s rukama v bok. Naprosto ignorovala přítomnost ostatních.
„Já věděla, že mi něco tajíš. Tys to věděla, že jo? Celou dobu si to věděla!!“
„Věděla co?“ vzhlédla k ní Kristina se zlým tušením v duši. Doslova cítila, jak jí hrůzou ledovatí srdce v hrudi.
„Co je Lupin zač, že je… vlkodlak…!“ Doslova to slovo vyplivla, jako něco obzvlášť hnusného.
V otevřených dveřích se objevila další postava. Lily. Sirius s Jamesem se po sobě zděšeně podívali.
„Lil, zavři dveře,“ podařilo se Kristině najít ztracenou řeč. Nechtěla, aby se Janiným proslovem za chvíli bavil celý Nebelvír. Lily poslechla a rychle přistoupila k Jane. Pokusila se ji obejmout kolem ramen a uklidnit.
„Jane, nebuď přece malicherná, vždyť jsi ho měla tak ráda, úplně jsi o něm básnila. Ten jeden den v měsíci snad…“
Jenomže dobře věděla, že o jeden den v měsíci tu nejde. Jane byla zatížená na „normálnost“, ze všech sil se vždycky snažila dělat to, co ostatní, co se od ní očekávalo, a v době, kdy všechny holky z pokoje byly do někoho zamilované nebo s někým chodily, se jí Remus prostě hodil do rozpočtu. Co kdyby něco zameškala a zůstala pozadu… Pozdě si uvědomila, že s ním je něco v nepořádku a že ten nejprve poddajný, nesmělý mladík, okouzlený jejíma uhrančivýma, černýma očima, není zcela „normální“. Teď Lily od sebe hrubě odstrčila.
„Tak ty taky? Myslela jsem, že jste kámošky!“ vykřikla zoufale a už i poněkud hystericky.
Sirius už chvilku předtím vyběhl z ložnice a teď se vrátil, rychle za sebou zavřel dveře, zvukotěsně je zajistil a kouzlem zamkl.
„Kde je Remus?“ zabodl oči do Jane.
„Nevim, o zrůdy se nestarám!“ vyprskla nenávistně. Hrábl po ní a neurvale s ní smýkl. Lily, která stála těsně u ní, ustoupila a dosedla na postel co nejblíž k Jamesovi. Janina halenka zapraskala ve švech a na zem se skutálel malinký perleťový knoflíček.
„Kdes naposled viděla Remuse?“ zařval Sirius. „S tebou nepřišel, ve společence taky není a na…“ Zarazil se, téměř řekl nahlas, že není ani na plánku.
„Chci vědět, kdes ho nechala, cos mu udělala, že nepřišel s tebou! A hlavně s kým jsi mluvila?!“

Péťa se už dávno nenápadně skulil z postele a zalezl do nejvzdálenějšího kouta místnosti. I Kristině naskočila husí kůže, ze Siriuse šel větší strach, než když s ní takhle mával včera večer, teď byl naprosto nepříčetný a ona si uvědomila, že má o Remuse snad ještě větší strach, než ona. Vyděsila se i Jane.
„Já… nic, s nikým… naposled venku. Byli jsme u vyhlídky, Blacku, neblázni, já to nikomu neřekla, přísahám!“ blábolila zoufale.
Upustil ji na postel a provokativně si otřel ruce o hábit, jako by držel něco slizkého a odporného.
„Lily, koukám že ty už stejně o Removi víš, tak je to jedno. Jamesi, postarejte se oba, aby nic neřekla. Něco vymyslete, jste sakra dobrý, tak se snažte. Nezrušitelnou přísahu, paměťový kouzlo, Imperius, zabte ji, hlavně ať je zticha. Kris, ty pojď se mnou.“ Zvedla se automaticky, vůbec jí v tu chvíli nepřipadlo nepřístojné, že jí úsečným tónem nařizuje co má dělat. Vyběhla s ním ven.

* * *


„Siriusi… já… promiň…“
„Co je, co ti mám promíjet?“
A jo… Ve čtvrtek, když přijeli, zíral Remus do krbu, Kris se najednou objevila jakoby odnikud a řekla mu: „Měla dost divný otázky.“ A Remus si skoro rval vlasy zoufalstvím, jenže ani jeden se nenamáhal nám něco vysvětlit a oba pak zmizeli do pokojů. Týkalo se to Jane, určitě. V pátek na ni Remus čekal po obědě ve společence, ale zbytečně, a včera ji taky nemohli najít. Chtěl s ní probrat něco dost důležitého…
„Já na něj zapomněla,“ Kris skoro brečela, „to se nemělo stát, měla jsem ho varovat, že něco může vědět…“ mumlala sotva slyšitelně do dlaní, kterými si zakrývala obličej.
Sirius jí položil ruce na ramena a zadoufal, že najednou neotočí a nevrazí mu facku.
„Kristinko… já myslím, že jsi víc udělat nemohla. I kdybyste se v ten pátek sešli, co bys mu asi tak řekla? Moony, neměl bys s ní chodit? Dobře víš, že to by nevzal, a hlavně - tohle bys mu ty nikdy neřekla. Ta holka se musela něčeho domáknout už přes prázdniny, víš že si stěžoval, že se chová divně.“
Vrhla se mu kolem krku, zásady nezásady. Povolily jí nervy, rozplakala se mu v náručí. A Siriovi došlo, proč se dnes vnutila s Petrovým doučováním, proč ty nervózní pohledy na hodiny… Snad tušení něčeho zlého, snad i výčitky svědomí… prostě u nich čekala na Remuse.
„Neboj, já ho najdu…“ konejšil ji, „podíváme se ještě jednou na plánek a jestli se neobjeví do čtvrt hodiny, proměním se. Jako pes budu rychlejší.“

Snažil se ji uklidnit, ale když se na něj podívala, viděla, že i v jeho očích se usadil plíživý, studený strach.
„Bojím se o něj. Víš, nebyla jsem z ní sice nadšená, ale… miloval ji, byla první se kterou spal… a…“
„První, se kterou… Já myslel, že jste dřív spali spolu?“
Zavrtěla hlavou a pro sebe se pousmála.
„Docela lituju, že jsme to neudělali. Všechno mohlo bejt jiný… Síri, půjdu s tebou.“
„Jak? Já budu pes.“
„Já přece taky, neříkej, že ti to nedošlo,“ řekla trochu netrpělivě, „ale to je jedno, prostě bych tu nedokázala jenom sedět a čekat. Já myslela, že to víš?“ podívala se na něj trochu překvapeně.
Sirius jen zavrtěl hlavou a kecnul na zem, přímo tam, u zábradlí. Ruku položil na své rameno.
„Tak tos byla ty… a já měl pocit, že tě znám, že musím za tebou, tak jsem… a tys mě napadla,“ s ublíženým výrazem vzhlédl k ní, jak tam ještě stála opřená o zeď, „proto jsi věděla, co mi je.“
„Jo,“ přikývla a nechala hlavu skloněnou, „nemám tuhle zvířecí formu zvládnutou, bylo to poprvé. Nejdřív jsem tě nepoznala, viděla jsem v tobě jenom nebezpečí… promiň, prosím tě… snažila jsem se to napravit, jakmile mi došlo že jsi to byl ty.“ Zase se jí roztřásl hlas. Svezla se na kolena proti němu.
Jak mi to mohlo nedojít… já jsem přece tupec…!
Byl zmatený a úplně vykolejený. Podíval se jí do očí. Její pohled byl odevzdaný, nešťastný, ale už neplakala. To bylo dobré, potřeboval ji teď v pohodě a soustředěnou.
„Tak tobě se to konečně povedlo, po takový době! Jak to, že jsi najednou pes? A můžu to vůbec říct ostatním? Nebo si to necháš jako překvápko? Kristi, to je přece skvělý,“ objal ji a dal jí pusu, pro jistotu jenom na tvář.
Vzala jeho hlavu do dlaní a celá rozzářená ho políbila na ústa.
„Díky,“ pohladila ho a znova se pevně objali.

„Síri? Musíme se podívat po Removi,“ poklepala mu po chvíli na rameno.
„Jo,“ pustil ji neochotně a pomohl jí vstát, „koukneme ještě na plánek, ale…“
„Vidim. Není nikde v dosahu. Snad neudělal nějakou pitomost…“

* * *


Proměnili se až daleko za keři, aby na ně nebylo vidět. Sirius ji vzrušeně oběhl dokolečka, nadšený tím že ji zas vidí. Chňapla po něm, chtěla aby jí dal pokoj. Větřila, ale Remuse nikde necítila.
„Nech toho blbnutí,“ rafla znova po Siriovi.
„Necítím ho,“ zakňučela nešťastně.
„Ani já ne…“ Vzpomněla si jak se byla po Prasinkách s Remusem projít. Jak spadla z toho balvanu. Sama tam někdy chodila, když se cítila mizerně… A bylo to dost daleko, aby tam Pobertův plánek nedosáhl. Rozběhla se a Sirius ji mohutnými skoky následoval.

Remuse probralo ze zoufalých úvah tiché zakňučení. Obrovský černý pes se k němu se zjevnou radostí lísal a strkal do něj čumákem.
„Síri, tys mě našel…“ objal ho kolem krku a zabořil se do huňatého kožichu. Pes tichounce kníknul a něžně mu olízl tvář. Chutnala slaně.
„Jdi ty,“ odtáhl ho trochu od sebe a najednou si toho všiml. Chlupy psa, který seděl u něj, měly mírně rezavý nádech. Z druhé strany k němu vyskočil druhý pes, jen o málo větší a černý jako noc.
„Tichošlápku,“ podrbal ho za ušima, „kohos mi to přived? Škoda že se nemůžu přeměnit, abych vám rozuměl…“
„Co myslíš, mám se ukázat?“ ňafla Kristin.
„Zkus to a umrzneš tu.Vypadli jsme tak, jak jsme byli,“ připomněl jí Sirius. Chňapla po něm a oba se skutáleli z balvanu do sněhu. Chvilku na sebe hravě doráželi, než vyběhli zase nahoru za Remusem. Tomu začalo pomalu svítat. Rezavý pes ho našel první, a ta jejich hra mu připomínala Siriovo a Kristinino pošťuchování.
„Kris? Seš to vážně ty?“ Pokud se psi umí smát, tenhle to právě teď předváděl celým tělem.
Skočila dolů a pak zase zpátky k němu na balvan. Vrhnul se jí kolem krku, šťastný, smutný i dojatý. Sirius se k němu přitiskl z druhé strany a oba ho zahřívali, bylo dost pod nulou a cítili jak se už třese zimou.

Za chvilku mu bylo o něco líp. Začalo mu to zase trochu myslet. Laskajíc střídavě oba hafany, uvažoval o tom, že pokud ho šli hledat, vědí že mu Jane dala kopačky a jistě se už postarali jakýmkoliv způsobem o to aby nemluvila. Takže to bude v suchu. Zbývá jen jeho zničená iluze o lásce…
Skoro ho zase přemohlo zoufalství, ale zvítězil pocit odpovědnosti za jeho přátele. Nebude se už poddávat smutku, aspoň ne teď. Musí se dostat domů, ti dva taky nejsou ze železa.
„Půjdem,“ potřepal oba za krkem.
Sirius byl rád, z toho jeho smutnění začínal být nesvůj a trochu mu už mrzly tlapy. Jemně olízl Kristině nos, když Remus seskakoval z balvanu. Oplatila mu stejně a pak už se oba rozběhli k Bradavicím.
Obíhali Remuse v kruzích a aportovali kusy dřeva, které Remus sebral po cestě u té boudy, ve které se začátkem zimy sušili s Kristinou. Všichni tři se pohybem krásně zahřáli a cesta jim dost rychle uběhla. Na dohled od hradu se Sirius a Kristin v houští přeměnili zpět. Vzali Remuse mezi sebe a bez průtahů zapadli do hradu, protože zrovna začínalo chumelit.

Všichni byli na večeři, tak si jenom dali do pokojů uschnout věci. Postele u kluků už byly v původním stavu. Kris doufala, že jim tam Lily s Jamesem nechali nějaký vzkaz, co udělali s Jane, ale nebylo tam nic.
Až na své posteli našla zalepenou obálku. Udýchaně s ní vpadla ke klukům do ložnice a třesoucíma se rukama ji roztrhla.
„J. se dost rychle oklepala a vyhrožovala, že to vykecá celý koleji. Skoro nám utekla, byla úplně nezvládnutelná. To dnešní rande jsme jí vymazali z hlavy, a snad i všechno, co ví o Removi. Doufám že jenom to, nikdy jsme to nezkoušeli prakticky, jak víš. Zdála se nám ale potom dost normální, držím se zatím u ní. Lily.“
Kristina dočetla a udělalo se jí z toho mdlo.
„Co tomu říkáte? Myslíte, že to mohli zvládnout?“ s úzkostí se dívala z jednoho na druhého, „to není zrovna kouzlo který by jim prominuli, kdyby se něco nepovedlo.“
Remus se svezl podél zdi na zem. Takhle kvůli němu riskovat… k tomuhle nemělo nikdy dojít. Ne, normální vztahy, normální láska, to není nic pro něj…

Sirius pak někam zmizel a Kris se pokusila sebrat rozum do hrsti a uklidnit Remuse i sebe.
„Takže, logicky vzato: pokud se něco zvrtlo, oba ji hlídají a Lily zjistí, co si Jane myslí, hned jak se objevíme na večeři. Stačí, když trochu popíchneš Janinu žárlivost. A pokud se všechno povedlo, Jane vůbec neví že jste spolu někde byli. A neví ani co jsi. A možná ani neví že jí to vadí, ale na to bych nesázela.“
„Správně,“ objevil se Sirius s třemi panáky bezbarvé kapaliny.
Jo tak, on to schovává někde v koupelně. Remus se mdle pousmál.
„Tohle je povinný – na uklidnění,“ kopnul to do sebe Sirius jako první a hned si dolil. Kris nezaváhala, už dlouho cítila, že se potřebuje uvolnit něčím ostřejším. Remusovi se klepala ruka, ale povedlo se mu při pití nic nerozlít.
„Takže otázka stojí takhle: zkusíš to znova nebo se budeš tvářit že je ti volná, až se teď objevíme na večeři?“ doplnil Sirius.
„Mám hlad jako pes… rozmysli se rychle.“ Kristině nahlas zakručelo v břiše.
„Bylas moc krásnej pes… nejdřív jsem si tě splet se Siriusem, jenže ty seš i jako pes něžnější.“
„No ne, ty ses na mě skoro usmál…“ Kris se usmála také a lehce Removi rozcuchala vlasy.
„Tak jak – půjdem?“ Tělem se jí rozlévalo příjemné teplo a uvolnění z alkoholu – muselo to mít aspoň padesát, usoudila v duchu.
Viděla, že Remus je na tom podobně, ale věděla, že ho budou muset udržovat v náladě, jinak v něm alkohol urychlí propad do deprese.
„Jo, jdem,“ zvedl se Remus první a trošku omámeně se na ně zahleděl.
Jen neudělat průser, dneska by to nedopadlo dobře, táhlo hlavou Siriovi.
„Co takhle Janinku trochu pozlobit ,“ zaryl si přece jen po cestě.
„Neprovokuj,“ odpálkovala ho Kris, „co dělá Remus teď, to docela stačí. Chceme ji trošku vyprovokovat, ale nemusí to přehánět.“

Vstoupili do Velké síně. Remus ji držel okolo pasu, něco jí hodně zblízka říkal přímo do ouška a očividně mu nedalo příliš mnoho práce chytit se toho jejich nápadu.
Jane zelenala vzteky, protože musela sledovat jak objekt jejího zájmu objímá Kristinu a oběma svítí oči jako uhlíky. Nevěděla nic o dnešním odpoledni, její poslední vzpomínka na Remuse patřila včerejšku, kdy ji pozval na rande. A teď se tu veřejně předvádí s Kris. A ke všemu Siriovi to zřejmě vůbec nevadí, chová se jako by se tím docela bavil. A druzí dva jsou z nich jako u vytržení…
Už vím, co mi na ní odjakživa vadilo. Přesně a právě to, jak se k ní ti čtyři chovají – jako by patřila všem dohromady nebo co. Chová se jako děvka. A že to nevadí Lily, ta je přece zamilovaná do Jamese…

„Co je ti, Jani, proč koukáš jak bubák?“ zatřásla s ní Lil.
„Měla bys taky trochu koukat kolem sebe, myslim že nosíš růžový brejličky už moc dlouho,“ vyprskla nenávistně směrem k dotyčné skupince, která jí tak pila krev.
„O co ti jde?“ optala se nabroušeně.
„O Kristinu a o to jak se ke klukům chová. Snaží se sbalit každýho, kdo se na ni podívá, každýho, Lilinko, i tvýho Jamesíka, dej si na ni bacha. Omotá si ho kolem prstu, ani o tom nevíš.“
„Mýho? Není můj a nebude, i kdyby chtěl!“ pohodila hlavou pohrdavě, ale uvědomila si, že už to trochu přehrává. Dnes, když se vzteklý Sirius sápal po Jane, se u Jamese cítila o moc bezpečněji.
„Ale prosim tě…“ ušklíbla se Jane a pokračovala: „A Lupin ať mi nechodí na oči. Mám ho plnej chrup, jak ji pořád oblejzá. Vypadal tak zamilovaně, tak… vyspal se se mnou, na dnešek si se mnou domluvil rande a nakonec nepřišel! Tutově museli bejt někde spolu!“

Tak tohle rozhořčení na mě nehraje. Zřejmě má James na paměťový kouzla přirozený nadání. Jak já se bála… Musím se s nima sejít, hned po večeři, a pak budu Jane ještě hlídat. Pro jistotu.
Vyměnila si s Jamesem pohled, plný úlevy.

* * *


„Tak, teď vás tu nechám a padám do knihovny. Měla jsem dělat nějaký výcucy do lektvarů a místo toho jsem s váma celý odpoledne pobíhala po venku,“ chtěla se Kris rozloučit, když došli do společenské místnosti a ostatní se usadili na svých místech kolem ohně. Remus se po ní vyplašeně podíval.
„Já ale… tak nějak jsem myslel, že s náma zůstaneš… a…“ Chytil ji za ruku. Pomalu zavrtěla hlavou.
Remus vstal a pokusil se ji obejmout. Trochu ztuhla, tohle už nebyla hra na oko pro Jane, to bylo doopravdy… a on ještě pře pár hodinami tvrdil že Jane miluje. Ne, takhle rychle ona výhybky přehazovat nedokáže.
Nebo možná dokáže, ale nechce.
Opřela se o něj rukama, jako by ho chtěla odstrčit, ale neudělala to. Jen se pojistila.
„Tino, já vím že máš právo bejt naštvaná… prosím tě…“
„Proč bych měla? Nic jsme si neslíbili, nepatřili jsme si, tak proč.“ Zůstávala chladná, nehybná a ztuhlá.
„No právě. Tak proč. A proč mám pocit, že to není pravda, a že jsem ti ublížil.“ Začínal se třást, ještě chvilku a už to neustojí.
Vláčným pohybem vyjela rukama z jeho hrudníku na ramena a pak za krk. Přitáhla ho k sobě.
„Moony, to ne... Jasně, nejdřív jsem na tebe měla hroznej vztek a na ni ještě větší, ale pak mi došlo… a tohle sis nezasloužil, víš. Mám tě ráda. Strašně moc.“
Něžně ho objala a pohladila, už neměla chuť se ovládat, ani trucovat, jen mu chtěla nějak hmatatelně dát najevo, že s ním soucítí. Schoval jí hlavu na rameno a chvíli trvalo než si uvědomil, že jeho sevření ji musí dost bolet.
„Promiň,“ trochu povolil stisk.
„To nic,“ zašeptala a jemně ho políbila těsně nad ucho, „to je dobrý.“
Všechno bylo dobré, všechno bylo ve starých kolejích… nebo ne? Sirius je zadumaně pozoroval a James zase pozoroval Siriuse a pokoušel se odhadnout, kdy vybuchne vztekem. A Kristina s Remusem jako by zapomněli kde jsou.

Mírně se od ní odtáhl a nechal čelo lehce opřené o její.
„Tak běž, ať jsi brzo zpátky. Můžu na tebe počkat?“
„Můžeš cokoliv,“ usmála se na něj, i když viděla že má červené oči a v tu chvíli se jí chtělo plakat s ním.
„Neboj, já se ti o něj postarám,“ ozval se překvapivě klidně a tiše Sirius. Položil mu ruku na rameno a druhou objal ji. Kristině se nepodařilo skrýt překvapení. Jak moc se musel přemáhat, aby tohle řekl a udělal?
„Zkrátím to, jak to bude možný, slibuju,“ pohladila Remuse a oběma dala pusu na tvář.
Jemně, ale nesmlouvavě ze sebe odmotala jeho ruce a přemístila je na Siriova ramena. Rozběhla se ke dveřím a zmizela za portrétem.

To, jak se o něj postará, si dovedla už teď představit. Ale přesto si byla jistá, že nechat ho se Siriusem bude to nejlepší, co se dá dělat.
Lepší, než aby byl sám, lepší, než aby byl se všemi pohromadě. I když James si za chvíli bude mít co říct hlavně s Lily… Krizové situace sbližují víc, než si ti dva jsou ochotní připustit. A James se v krizovkách předvádí v tom nejlepším světle, alespoň s ní to tak funguje…
A Petr, ten je ve většině takových situací stejně naprosto nepoužitelný…

* * *
Knihovna. Konečně bude mít klid.
Výpisky se náhle staly zcela podružnou záležitostí, uvědomila si, že se hlavně potřebovala na chvíli ztratit, uniknout z té citově vypjaté situace. Ale aspoň by se na to mohla zkusit podívat, třeba si něco zapamatuje…

„Ta kniha je právě půjčená, má ji slečna Petersová. Támhle sedí, domluvte se s ní a pokud si ji půjčíte, nezapomeňte mi to sdělit, pane Snape.“

Krucinál, proč ze všech lidí co jich v knihovně je, musí tu zatracenou učebnici mít zrovna Petersová. Jak se k ní mám proboha chovat? Říká se, že ztratila paměť. Asi ano, rozhodně se pořád tváří, jako by mě neznala.
Taky se říká, že teď umí neuvěřitelný věci. A pořád chodí pohromadě s Potterem a Blackem, takže nemám zrovna moc šancí za ní zajít a promluvit si s ní normálně. Ale tu knihu potřebuju ještě dnes… a je tu sama. To půjde.


Dívá se na ni a nemůže si pomoct, pořád v něm vzbuzuje stejné pocity, jako loni. Ke všemu je snad ještě hezčí, s tím svým záhadným, smutným úsměvem a často nepřítomným pohledem... Váhavě vykročí k ní. „Kristino?“ Přece jí nebudu říkat Petersová… nikdy jsem jí tak neříkal. Nesnášela to.
Vzhlédla k němu a zapátrala v paměti. Kdo to může být?
„Budeš ji potřebovat dlouho?“ poklepal Severus prstem na knihu kterou měla před sebou.
„No, myslela jsem že na celej večer, ale… dokdy ji chceš ty?“
„Taky tak. Potřebuju udělat výpisky na zítřek.“
„Víš co? Ty moje můžou o den počkat. Já se stejně nemůžu dneska na nic soustředit…“ zabořila obličej do dlaní.
„Vem si ji…“ zamumlala nezřetelně a promnula si oči. Vypadala neskutečně vyčerpaná.
„Bude volná zítra večer. Přinesu ti ji sem, chceš?“
Vzhlédla k němu.
„Dobře.“ V tu chvíli jako by její pohled ožil, jako by z hlubin nekonečné únavy viděl stoupat světlo. Nedokázal se od ní odtrhnout, stál tam, díval se jí do očí a zapomněl na okolí a možnost, že by se tu mohli objevit její samozvaní strážci.
„Ty jsi… Severus…?“ zašeptala.
„Jo… ty si pamatuješ?“ Nevěřil vlastním uším. Knihovnice ho přece oslovila příjmením.
Pokrčila rameny a pousmála se.
„Pamatuju si občas nějaký ty útržky, a občas se mi spojí. Poprvý jsem si vzpomněla na tvý jméno, když se mi povedlo vyléčit Siriovi bolest hlavy… říkal jsi že to umím taky a že jsme oba ohňový stvoření… ale nevěděla jsem jak vlastně vypadáš. Až doteď.“
Posadil se, jinak by se snad skácel na podlahu. Pořád se na ni díval, nemohl uvěřit...
Kristina si uvědomila, že ji drží za paži a že jí to není nepříjemné. Jako by to, že se jí dotýká, byla samozřejmost. Jako by si někdy v minulosti byli blízcí.
„Kristi… na co si ještě vzpomínáš?“
„Na to že tě mí kámoši nenávidí,“ řekla posmutněle. „Na to, že mám problémy, jen řeknu tvý jméno. A na to, že jsem tě před měsícem hledala po celý vaší koleji… jenom jsem nevěděla že hledám tebe. Ani Krvavej baron to nevěděl.“ Zívla.
„Promiň, jsem strašlivě unavená. Mám toho dneska za sebou moc… a nelez mi do hlavy, víš že je to nanic.“
„Promiň, to je už síla zvyku.“ Zasmáli se tomu oba. Věděli, co můžou jeden od druhého čekat.
„Tak zejtra tady, a v kolik?“
„Po večeři?“
„Jo, to půjde. Ahoj Seve,“ usmála se a cestou mu dlaní přejela po rameni.
Sakra. Je to stejný jako kdysi. Dotkne se mě a já jsem jak před výbuchem. A takhle to dělá se všema, pořád stejná mrcha…
Ale navzdory svým myšlenkám se Severus najednou usmíval. Asi proto, že právě takhle ji znal…

* * *


Vláčným krokem se vracela zpátky. Ve společence se chvíli dohadovala s Jane, která byla ve značně nesnášenlivé náladě, a pak zapadla mezi Jamese, Lily a Petra. Sestrčili hlavy dohromady, aby je bylo co nejméně slyšet.
„Kluci jsou nahoře?“
„Jo, šli nahoru,“ přikývla Lily, „oba měli dost upito. Remy je hodně špatnej, po tom cos odešla se úplně sesypal. Vedl tady řeči o tom, že láska a normální život nejsou pro něj a co tady má vůbec co dělat… fakt měl dost, zaplaťbrumbál že jste ho našli a přivedli. Kdyby v tomhle rozpoložení zůstal sám…“
„Díky za ten zásah u Jane,“ podívala se Kris na nasupenou spolužačku, sklánějící se u nějakého úkolu, „zdá se že se poved. On má asi teď dost co dělat sám se sebou, jsem ráda, že nemusí řešit ještě tohle.“ Zvedla se a pomalu odcházela ke schodům.
„Ještě se zajdu podívat, jestli není Remus vzhůru, slíbila jsem že se za ním zastavím.“
„Vrátí se?“ Pohled Lily se zvědavě stočil z Kristiny na schodech k Jamesovi, který ji zálibně pozoroval a vyhříval se na momentálním výsluní její přízně a snášenlivosti.
„Nesázel bych na to,“ zaryl si poťouchle.
Petr si zhluboka povzdychl. Kristininy občasné noční návštěvy u kamarádů ho ještě pořád uváděly do rozpaků. Že by si ustlal v koupelně? Nebo v kuchyni? Nebo zůstane tady? Nespokojeně se zavrtěl a vtlačil se do křesla.

* * *


Kristina tiše otevřela dveře a jako průvan se protáhla ložnicí. Remus spal na své posteli, stočený do klubíčka. Sirius usnul vsedě vedle něj a ve chvíli kdy přišla, se začal kácet na stranu.
Odlevitovala jeho postel k Remusově.
„Siriusku, lehni si radši,“ zatřásla s ním jemně a nasměrovala ho k jeho posteli. Bez hlesu na ni spadl a zavrtal se pod přikrývku.
Remus se začal neklidně vrtět a cosi mumlat ze spaní. O jejich nočních můrách věděla od léta své. Naštěstí se u Remuse tyhle stavy opakovaly maximálně dvakrát do měsíce, v týdnu před úplňkem. Ale po tom co se mu dnes stalo… zaváhala jen krátce.
Přisunula Siriovu postel k Remusově, kouzlem je spojila, aby se nerozjížděly, svlékla se do prádla a vklouzla mezi ně, pod deku, kterou si vyčarovala zdvojovacím kouzlem z té Siriusovy.
Remus se překulil co nejblíž k ní. Očividně už nespal.
„Ty seš ale rošťák…“ zašeptala. I potmě poznal, že se usmívá.
„Už se nezlobíš?“ odpověděl také šeptem. Zavrtěla hlavou a pohladila ho. Musela to udělat, potvrdit, co řekla. Chtěla to udělat, chtěla mnohem víc…
„Že už mi neutečeš… prosím tě…“
Jeho prsty ve vlasech a na tváři. Jak tomuhle může odolat? Jak ho má odmítnout, když vidí ten vlhký třpyt v jeho očích? Siriuse si musí držet od těla a jeho… jeho milovala vždycky. Nebo ne?
On tu pro ni vždycky byl, když ji Síri naštval nebo rozplakal, když potřebovala trochu něhy, trochu podpory… Bude tu teď jen pro něj, i když na něj měla vztek, i když má teď tak trochu pocit, že zneužívá situace. Prohrábla mu vlasy, chviličku zaváhala, ale pak mu vtiskla polibek na rty.
„Dneska ne… na to jsem už moc unavená…“ Ať to ráno vypadá jak chce, to bude až ráno. Až za dlouho…
Objali se a přitulení k sobě konečně usnuli.

* * *


Kris se vzbudila časně, nikdo ještě vzhůru nebyl. Snažila se rozpomenout, jak se dostala s oběma kluky do postele a po delší době se jí to i povedlo.
Koukla na ně a trošku jí zatrnulo. Sirius v noci skopnul svou deku na zem a vlezl si pod Remusovu. A jak chtěl dosáhnout na její ruku – proto s ní nemohla pohnout - musel ho obejmout a přitisknout se k němu.
No to jsem zvědavá, kterej z nich se vzbudí první. A co na to řekne, škodolibě se ušklíbla. Ale nebylo jí přáno to zjistit, protože chviličku poté znovu usnula.

Removi se zdálo o tom, že se k němu na balvanu u vyhlídky tisknou dva huňatí psi. Sirius s Kristinou. Najednou se začali proměňovat a v ten moment se probudil. Skutečně měl značně stísněný pocit. Sám se tulil ke Kristině, skoro stejně jako večer, a objímal ji kolem pasu. Teprve teď si s troškou rozpaků uvědomil, že na sobě skoro nic nemá. Ale kdo se to k němu tiskne z druhé strany?
Podíval se, kdo se to drží za ruce na jeho žebrech a byl doma.

Moji dva pejsánci… Nikdy jsem si nevšiml, jak má Sirius krásný ruce. Ty nádherně dlouhý prsty… svírá jimi její zápěstí, jako by se bál, že ji ztratí.
Má se čeho bát, ona je přesně takovej ohnivec jako on. Nepokojnej živel, kterýmu nikdy nic není dost, kterej nezná meze naprosto v ničem. Spálí všechno, čeho se dotkne. A já už shořel. Proč jsem si to uvědomil až teď?


Zapomněl na Siria, ztratil se v myšlenkách a namotával si na prsty její vlasy, rozhozené po polštáři. S rozkoší je mnul v prstech a vnímal jejich pevnost a hebkost… měl strašnou chuť ji políbit, ale nechtěl ji ještě vzbudit. Jen zdvihl jeden pramen a přitiskl ho ke rtům.
Kris se zavrtěla a něco polohlasně řekla, znělo to jako nějaká neznámá řeč. Pustila se Siriovy ruky a jeho to okamžitě vzbudilo. Podložila si ruku pod tvář a spala dál.
Sirius se nadzvedl na lokti a pozoroval spící Tinu a Remuse, jak něžně probírá její hedvábné kaštanové vlasy.

„Ty ji miluješ, viď. Jane byla jenom úlet, náhoda, kterou jsi využil,“ šeptl mu do ucha, tak zblízka, že se ho dotkl rty.
Přikývl, aniž by se na něj podíval. Bylo to tak jednodušší, přijmout jeho vysvětlení a nezabývat se tím, jednoduše se přiznat… a nevytvářet další komplikace.
Sirius vyjel zpod jeho deky, aniž by se pozastavil nad tím, kde se tam vzal. Sebral svoji deku ze země a zmateně se rozhlédl po ložnici, jako by se nemohl dopočítat. Pak to nechal být, hodil ji přes sebe a klekl si k posteli z druhé strany, kde spala Kristina. Okouzleně ji pozoroval, s odleskem smutné touhy v očích, a Remus na něj zadumaně hleděl.
V létě jsem si myslel, že s Tinou už spolu spí, ale takhle se netváří milenec, ani bývalý. Touží po ní, stejně jako dřív já. A co bude po včerejšku? Bude se mu zase vyhýbat, nebo bude všecko při starém? Mám vůbec šanci se kdy dát dohromady s jinou holkou než s ní?

Jejich prsty se na kratičký okamžik setkaly v jejích vlasech. Podívali se po sobě. Sirius se díval tak zvláštně, tak něžně a měkce… pravděpodobně odraz citů, které choval ke Kristině. A ta se najednou probudila.
„Dob ry tro,“ pronesla, tak nějak to znělo.
„Co to je?“ zazubil se Sirius.
„Já nevim…“ Ztratila se na chvilku ještě snad ve svém snu, oči najednou nepřítomné.

Tmavovlasý muž s jizvou přes půlku obličeje se na mě dívá zpoza nějakého plochého, svítícího přístroje. Něco mi říká, ale vůbec mu nerozumím. Ale v tom snu jsem mu rozuměla dokonale…

„Ahoj, lásky moje,“ zatřepala najednou hlavou a oběma dala pusu, „to jsme se tu pěkně poskládali, co? Já už byla vzhůru nejmíň před hodinou.“
„To neee…“ Sirius zaúpěl a zabořil obličej do postele. To tedy nechtěl… naráz si uvědomil, že v noci vlezl Remusovi pod deku a ještě ho objímal, když držel Kris. Ta se mu teď tiše smála. Koukla na Remuse, co on na to, a šťouchla do něj. Měl by ho nějak uklidnit…
„To neřeš,“ doporučil mu. Věděl přesně, na co teď myslí, tyhle občasné důvěrnosti mezi nimi a pocity z nich plynoucí ho zaměstnávaly čím dál intenzivněji. Navzdory tomu, že ještě včera tu utěšoval Sirius jeho, cítil se teď dospělejší než on. Jako by od Kristiny pochytil ten její zvláštní, dospělácký nadhled ve věcech kolem vztahů a sexuality, zatímco Sirius zůstával v oblasti „jak to bude vypadat“.

Sirius ucítil něčí ruku ve vlasech a druhou na rameni. Nebyl si jistý, komu z nich vlastně patří, ale ta ve vlasech ho laskala moc hezky a příjemně.
„Tichošlápku…“ domlouvala mu Kris. Pomalu zvedl hlavu. Byla to její ruka. A ta na rameni patřila Removi…
Ještě cítil, jak celý hoří, ale když mu ona řekla přezdívkou, bylo to tak jiné… shrnula mu vlasy z obličeje a sklonila se k němu. Snad ho chtěla políbit… ale pak se k němu jen na okamžik přitiskla tváří a vstala.
„Jak je tobě? Už dobrý?“ Něžně pohladila Remuse po tváři. Jejich oči v tu chvíli říkaly víc, než mohla a směla ústa.
Oplatil jí pohlazení a tiše přisvědčil.
Už nikdy… nikdy nebudu mít jinou dívku. Buď ji, jako kamarádku, milenku nebo cokoliv jiného, nebo nikoho…S nikým nedokážu sdílet myšlenky, prostor ani srdce jako s ní. A Sirius mi v tom nezabrání.

„Fajn, tak já jdu k sobě a uvidíme se na snídani. Co viděli,“ kývla hlavou k ostatním nocležníkům, „s tím už stejně nic nenaděláme.“

* * *


Tentýž den večer:

„Jsem zpátky, profesore…“
„Jsem rád…“
Úsměv. Oboustranný.
„Pojďte dál… už máme připravený čaj,“ mávl hůlkou a na kulatém stolku před krbem v okamžiku stála konvice a šálky.
„Jahodové listy?“ byl ještě slyšet Kristinin potěšený hlas.
Dveře od pracovny profesora Cutlera se zavřely a ozářil je slabý záblesk jakéhosi zřejmě zamykacího kouzla.


* * *



Tato kapitola má ještě jednu variantu, určenou pro ty, kteří by rádi viděli trochu jiný vývoj situace a raději Removi dopřáli útěchu v Siriově náruči. Už jsem ji zde uveřejnila v sekci Slashové povídky pod názvem „Život ještě stojí za žití“, ale, pravděpodobně proto, že byla vytržená z kontextu, se příliš neujala. Proto ji z této sekce vyjímám a nechám ji jako samostatnou stránku, pouze pro zájemce z řad čtenářů tohoto cyklu.
Začíná v okamžiku, kdy se naše trio vydalo na cestu do jídelny, ale po večeři nabírají události poněkud jiný směr.

Nemáte-li nic proti homosexuálně laděným příběhům, a je-li vám alespoň 15 let, vydejte se za Remusem a Siriusem tudy… V opačném případě nezbává než počkat na další kapitolku :).
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

(Katka, 18. 1. 2012 18:12)

Ahoj,
budeš někdy pokračovat? tohle by bylo škoda zahodit...

cmmnt

(v dáli, 5. 7. 2011 2:18)

1. Díky za relativně dobrou psychologickou povídku.
2. Kristin a Karin jsou nyní dle všeho dvě a přitom jedna a v hlavě to dělá ten správný chlívek. A vypadá to, že Karin se zároveň v poslední chvíli přesunula v linii prostoru někam do budoucna, kam viděla (a k tomu právě využila zrcadla, v němž sestra nyní vidí její obtisk ve svém těle). Takže by stálo za to si přihodit na to, že obě mají síly vzájeně spojené (díky tomu ta síla a nestabilita) a dokud se opět nesetkají, tak křivdy Voldym spáchané nenapraví (a to je pravděpodobně nástřel další série, zakomponované do doby další generace).

Nemám slov... téměř.

(Psí Hvězda, 13. 12. 2009 12:11)

Tohle je jeden z nejlepších komentářů, co jsem kdy dostala. Staly se věci, které mě donutily hodně přehodnotit své priority a po tom průšvihu s fleškou nemám čím navázat, abych tohle bezčasí překlenula i tady. Rozhodně nechci tento cyklus ukončit, to se neboj. Cením si toho, že pro někoho má hodnotu. Sama jsem do Vzpomínek pustila hlavně proto, abych utekla z "normálního" světa, a těší mě, že se i Ty k němu vracíš :-).
Díky, díky moc!

snad

(kajina, 13. 12. 2009 0:04)

ahoj tak jsem tu zas dlouho nebyla a když na mě prisla zla nalada vedela jsem kam utect...utec do sveta fantazie...čtu sice tvoji povidku už po 4ty ale musim. Je moc pekna. Jen doufam že nekončis a že vetší pauza neznamená konec ale nAbyrani nových sil na psaní....hodne stestí a budu se těšit

...

(Jasmína, 20. 2. 2009 19:26)

omlouvam se, že sem nepřidala koment k minule kapitolovce, ale dlouho sem tu nebyla :(
jinak, povidka hezka :) bude zajimavy jak to dopadne mezi těmi třemi :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA