Jdi na obsah Jdi na menu
 



Upozornění pro náhodně příchozí:
tato povídka je variací na jednu z kapitol Vzpomínek a snů, zveřejněných na těchto stránkách. Jedná se o slash, i když pouze lehký, proto vás žádám: nemáte-li rádi homosexuálně laděné povídky a není-li vám 15 a více let, nečtěte to.


Život ještě stojí za žití


„Co takhle Janinku trochu pozlobit ,“ rýpnul si Sirius cestou do jídelny.
„Neprovokuj,“ odpálkovala ho Kris, „co dělá Remus teď, to docela stačí. Chceme ji trošku vyprovokovat, ale nemusí to přehánět.“

Remus, ještě trochu pod vlivem alkoholu, ji totiž držel okolo pasu, něco jí hodně zblízka říkal přímo do ouška a očividně mu nedalo příliš mnoho práce se jeho nápadu chytit.
A Jane zelenala vzteky, protože musela sledovat, jak objekt jejího zájmu objímá Kristinu a oběma svítí oči jako uhlíky. Po dobře provedeném paměťovém kouzlu patřila poslední její vzpomínka na Remuse včerejšku, kdy ji pozval na rande. A teď se tu veřejně předvádí s tou mrchou Kris!

Po cestě z večeře ale Remus rychle ztrácel náladu. Jako by mu události dnešního odpoledne začaly docházet se zpožděním.
Záškodníci se usadili u krbu a Remus se Sírim udělali mezi sebou místo pro Kristinu, ale ta se k usazení neměla.
„Teď musím zaběhnout do knihovny, celý odpoledne lítám s váma po venku a potřebuju si dodělat nějaký výpisky.”
Remus se po ní vyplašeně podíval. Jestli odejde, zůstane sám se svými myšlenkami. A ty se už zdaleka netýkaly jen Jane.
„Já myslel… nemůžeš se mnou dneska zůstat? Aspoň chvíli… teď mi přece nemůžeš utýct…”
U Kristiny však v tu chvíli nabyla vrchu povinnost nad soucitem a mimoto neměla chuť se nechat citově vydírat od někoho, kdo se dokázal zbláznit do husy jako byla Jane Greenová. I když to byl Remus. Dobře věděla, že to jeho „na chvíli“ vlastně znamená „nejlíp do rána“, a na to se teď necítila. Ano, měla ho ráda, ale tu Greenovou mu hned tak neodpustí…

Remus vstal, uchopil její ruku a pak ji objal. Ztuhla.
O co se to pokouší… Před pár hodinama měl rande s Jane. Před dvěma dny ještě tvrdil, že ji miluje. Tohle už není divadýlko, abychom ji naštvali, on fakt neví, co chce. Nedochází mu, co to se mnou dělá, že nejsem ze dřeva?

Chtěla ho odstrčit, ale byl silnější. Nebo si to jen namlouvala?
„Jsi na mě kvůli ní naštvaná, viď… jo, máš na to právo.“

Přestaň mi tu hrát na city, nedělej, že mi rozumíš… Teď je na to pozdě. Nechals mě samotnou a já mám strach ti znova věřit…Chci, ale bojím se.
„Proč bych měla? Nic jsme si neslíbili, nepatřili jsme si, tak proč.“

„Ty víš že to tak není… nenechávej mě teď samotnýho, prosím tě…“ šeptal jí do ucha tak tichounce, že ho neslyšel ani Sirius, který seděl skoro těsně vedle na pohovce a smutně je sledoval. Cítila, že se začíná třást, za chvilku bude jeho sbeovládání v tahu.

„Moony, to ne...“ povolila a přestala si hrát na železnou dámu, „jasně, nejdřív jsem na tebe měla hroznej vztek, ale teď… tohle sis fakt nezasloužil. Ne takhle. Ne pro to, co jsi…“
Objala ho a přitiskla k sobě.
„Mám tě ráda. Strašně moc. Nechci se před tebou přetvařovat… už ne.“
Chci ti věřit…chci věřit tomu, že mě potřebuješ…že všechno bude jako dřív. Pořád tě… já nevím, miluju tě nebo co vlastně?

Položil jí hlavu na rameno a chvíli trvalo, než si uvědomil že má prsty křečovitě zaťaté do jejího těla.
„Promiň…“ vzlykl.
„To nic, to je dobrý.“ Nenápadně ho přitom políbila u ucha. Hladila ho, jemně mu čechrala vlasy, zdálo se, že nevnímají nic, než jeden druhého.
Teď se na mě vrhne buďto Jane nebo Sirius. V poslední době jsem se k němu zase chovala jako by nic, jako dřív… To jsem neměla.
Nemůžu v tom Remyho nechat plácat samotnýho… ale potřebuju aspoň na chvilku vypadnout, jinak ho buď začnu líbat, nebo se taky rozpláču. Tohle neustojím.


„Remusku, já už ale fakt musím… i tak budu mít co dělat, abych to stihla. Kdybych zítra smolila nějakou další práci za trest, nemohla bych zůstat s tebou, “ usmála se na něj z posledních sil.
„Neboj, já se o něj postarám,“ ozval se za ní Sirius. Ucítila jeho ruku na zádech, druhou objal Remuse.
„Půjdem nahoru, dáme si nějaký duševní anestetikum, jak tomu říká Tina, a vyspíš se z toho. Co říkáš?“
Neříkal na to nic, představa, že bude zcela sám se Siriusem, ho najednou úplně uklidnila.
Sirius…
Když ho Jane tak hnusným způsobem odkopla a s Kristinou být nemohl, byla jeho pevná, uklidňující náruč tou nejlepší alternativou. Když míval okolo úplňku noční můry a připustil si, že není tak duševně odolný jak by chtěl, byl tu vždycky pro něj… jeho něha, jindy pečlivě skrývaná, jeho pozornost… a ráno bylo všechno zase jako dřív.

„Bezva,“ unaveně se pousmála Kris, jemně ze sebe odvinula Removy ruce a položila je Siriovi na ramena. Měl pocit, že se nedokáže ani nadechnout, jak se mu v tom okamžiku stáhlo hrdlo… proč to udělala… co může vědět o jeho pocitech…?

„Přijdu se za váma podívat hned, jak se vrátím. Slibuju, i kdyby to bylo v noci.“
Otočila se a z nebelvírské klubovny téměř utekla. U vchodu se ještě otočila a poslala Siriovi vzdušný polibek. Už stáli s Remusem uprostřed schodů, stále ho držel okolo ramen a dívali se za ní. Zamával jí, i na tu vzdálenost viděla, že se na ni usmál. Takže prozatím žádný problém… alespoň ne s ním.

* * *
„Tak jdem, ne?“ slyšel Remus Siriusův hlas těsně vedle sebe.
Ani nevěděl, jak se dostal nahoru do ložnice. Hned za dveřmi se podél zdi sesul na zem.

„Prosím tě ne, nech mě chvíli,“ zamumlal nezřetelně, když se ho Sirius pokoušel přimět, aby vstal. Objal si kolena a schoulil se do malého klubíčka. Každý Siriův dotek mu v tu chvíli byl nesnesitelným. Tohle byla úplně jiná situace, než když se v noci vzbudil hrůzou a z noční můry okamžitě vyplul do Siriova objetí. To byla přátelská výpomoc, to bylo téměř ve spánku, to bylo něco jiného…!

Teď mu bylo, jako by mu vléval do žil tekuté stříbro…
Jako by po jediném jeho doteku měl umřít…
Jako… jako tehdy s Kristinou. Spadla z toho balvanu, chytil ji a upadli spolu do sněhu. Ležel na ní a dokonale ztratil hlavu… probrala ho až chuť krve z jejích úst.

Proč mu položila ruce kolem Siriova krku?
Proč má pocit, že umře, když se ho Sirius dotkne?
A hlavně - proč má pocit, že umře, když ho nechá být? Je to opravdu tak, jak to vypadá?
Jestli ano, jestli tu spolu dnes zůstanou sami, nebude už nikdy nic jako dřív.
Slzy už nehodlaly zůstat schované pod víčky, nečekané prozření srazilo jeho duši na kolena. Tohle mu ještě chybělo… Opřel se o studenou stěnu a tiše se rozeštkal.

U Merlina, to je vážně tak strašně zničenej? Kvůli pitomý Jane Greenový, o který už před Vánoci prohlásil že je buď blbá nebo zlá? V tom musí bejt ještě něco…něco jinýho.
Sirius zatřepal hlavou, jako by se snažil vytřást z ní dotěrnou myšlenku. Otevřel láhev s vodkou, načatou od odpoledne, a štědře z ní odlil do dvou sklínek. Jednu vyprázdnil sám a druhou postavil vedle Remuse.
„Máš tu panáka, až budeš chtít.“ Lehounce, téměř ostýchavě se dotkl jeho vlasů. Najednou si nevěděl rady. Přitáhl ho sem s jistotou, že ho uklidní jako vždycky, ale teď měl pocit, jako by se mu Remus měl rozpadnout pod rukama pod jediným dotekem. Něco bylo jinak.

„Dík,“ zareagoval Remus po chvíli. Obrátil sklenku do sebe a zase se schoulil jako předtím. Doufal, že alkohol v něm brzo otupí bolest a Siriova přítomnost mu bude lhostejná. Snad i usne, je jedno kde… už nechce, nechce nic…
Sirius nad ním ještě chvíli stál a váhal, co dělat, ale nakonec se otočil a zmizel v koupelně.

* * *


„Pane, tady se zavírá, běžte si spát domů!“ zatřásl s ním Sirius po chvíli. V jeho hlase bylo slyšet, že se usmívá.
Snažil se na Remuse přenést aspoň trochu dobré nálady, i když byl jeho chováním zmatený a bylo mu z něj smutno. Chtěl ho jen obejmout a utěšit jako vždycky, uklidnit ho pár panáky a uspat, nic neobvyklého. A Remus dělá, jako by mu chtěl ublížit nebo co. Jako by ho neznal.
Klekl si k němu a zvedl k sobě jeho sklopenou hlavu. Z jeho vlhkých, ulíznutých vlasů odkapávala voda Removi na kolena… byla studená, ale on měl pocit, jako by to byly kapky žhavého magmatu. Soustředil se na ty žhavě studené kapky, aby se neztratil v bouři svých citů, v Siriových teplých dlaních a tmavošedých očích. Usmívaly se… dávaly naději, že všechno bude zase dobré.

„No tak, Moony…“ promluvil na něj konejšivě, „ta holka za tvý slzy nestojí. A neber to jako frázi pro útěchu, dokonce i Kris říkala, že Jane není holka pro tebe. Jenom se ti to bála říct, říkala, že by to vypadalo, že to říká kvůli sobě a že bys na ni stejně nedal.“
Remus přikývl.
„Jo, to měla pravdu,“ promluvil tiše a ochraptěle. Odmlčel se a Sirius ho nerušil.

„Byl jsem unešenej z toho, že mi tak dobře rozumí,“ pokračoval po chvíli, když zase našel hlas.
„Říkal jsem si, že je to snad pokyn osudu, poslat mi ji do cesty, když se nám Kristina začala vzdalovat. Říkal jsem si, že…“ Zoufalý pohled do Siriových očí se rychle ukryl pod víčky. Nechtěl aby poznal, že nevěří té naději, kterou se mu snaží vnutit.
„Že co?“
Jenom zavrtěl hlavou a znova ji opřel o stěnu.
„Měl jsem tehdy radši umřít… zůstanu sám až do konce života…“
Jemně s ním zatřásl.
„Moony, takhle nemluv, vždyť máš nás, máš… máš mě… Ty nikdy nezůstaneš sám, nechápeš?“
Dneska se to rozhodne. Dnešek rozhodne o našem vztahu a o mým dalším životě. Jenom dneska můžu Remuse naprosto legitimně na celou noc mít, aniž by z toho byly řeči. Zítra už nic nebude jako dřív…ať to dopadne jak chce.
Remus vzhlédl a nechal Siriuse, aby skrze jeho zřítelnice nahlédl na nejtemnější dno duše, zbavené všech iluzí… Jeho narážku nepochopil, nebo prostě nebyl schopný vnímat.

Nebo ji vnímat nechtěl.

„I kdyby to stačilo, co myslíš že bude, až tady skončíme?“ Remus mluvil tiše, ale naléhavoust a zoufalství v jeho hlase křičely.
„Co budu dělat, to si myslíš, že vlkodlaka někdo zaměstná? Z čeho budu žít, kde budu bydlet? Že bych se oženil, to nepadá v úvahu, po tomhle už si s holkama dám pokoj. Domů, tam se vrátit nemůžu, otec by mi dělal očistec na zemi. A máma…“ Hlas se mu vytratil a znova svěsil hlavu.
Sirius ho rychle oběma rukama objal a přivinul ho k sobě. Už se neodtahoval, naopak se ho chytil kolem krku a schoval mu hlavu na rameni.

Věděl, že Remus má pravdu, Bradavice byly jen odklad, sedm let trvající krásný sen, ale nikdo si to jaksi nechtěl připustit. Kdo ví, proč ho vlastně Brumbál přijal, ale on dělal různé zvláštní věci. Třeba to, že Kristinu nechal studovat v Nebelvíru i ve Zmijozelu.

„Moony, myslíš že by to Brumbál pro tebe dělal jen tak? Přemejšlej o tom… musí bejt nějakej důvod,“ potřepal ho po pravém rameni. Co je s jeho matkou a překvapivou informaci o otcově nesnášenlivosti nechal zatím otevřenou, nechtěl ho ještě víc rozlítostnit.

„Já nevim… vůbec nic nevim, chci na všechno zapomenout, chci nebejt,“ bezútěšně mu plakal na rameni. Sirius otřeseně seděl na zemi, automaticky ho hladil po zádech a po ramenou a přemýšlel, jak tohle zvládne. To vůbec nebyla běžná situace, jindy klidný a rozvážný Remus se mu tu úplně sesypal a jestli se zase pokusí něco si udělat…

Po chvilce se přece jen trochu uklidnil. Zdvihl hlavu a svou tváří se mimoděk jemně otřel o Siriovu.
„Síri…“ zašeptal do Siriových ještě mírně navlhlých vlasů, „zůstaneš se mnou než usnu? Nechci… nechci myslet na nic… a nechci teď zůstat sám. Najednou mám ze všeho takovej strach, z budoucnosti, z vlastních myšlenek… je to jako bych byl zavřenej ve  stříbrný kleci a ta se pořád zmenšovala a zmenšovala... Trochu blbý, co.“
Ale Sirius tyhle pocity úzkosti, zla a nebezpečí stahujícího se okolo něj znal a vůbec mu blbé nepřipadaly.
„Jasně že s tebou zůstanu, budu tě hlídat jako správnej hlídací pes. Ale na zemi spát nebudeme, na to zapomeň,“ vstal a rázně zvedl Remuse z podlahy. Skoro to neustál, jakkoliv Remus vypadal na první pohled křehce, byl docela těžký. Zvlášť když mu visel kolem krku. Tak blízko…
Jeho přerývaný dech na krku, když mu před chvílí svěřoval své strachy, horká a trochu drsná tvář… to chvění a teplo, prostupující látkou pyžama… jeho ruce za krkem… Siriovo srdce překypovalo něhou a touhou mu pomoci, jakýmkoliv způsobem. A jeho tělo začínalo reagovat - mírně řečeno - hodně nestandardně.
Ještě toho trochu, teď se to ale vážně nehodí...

„Půjdem spát, co říkáš,“ snažil se udržet nenucený tón a pokoušel se shodit Remusovi z ramen hábit.
Trochu se od něj odtáhl. Siriovy ruce už nebyly ze stříbra, hladily a dotýkaly se hebce a něžně, uměly dát pocit bezpečí. Chtěl by mu to oplatit, chtěl by ho pohladit, obejmout, i když teď už neměl tak palčivou potřebu útěchy a blízkosti jako předtím. Jen tak, z vděčnosti a se stejnou něhou, s jakou se dotýkal on… ale byl si jistý, že by se všechno pokazilo. Kdyby mu dal nějak najevo, že mu není lhostejný, přišel by o něj, jako přišel o každého, koho miloval.
A o Siriuse nechtěl přijít…
Přijít o něj? Lze snad přijít o něco, co jsme nikdy neměli a co je pro nás nedosažitelné stejně jako hvězda na nebi?

„Prosim tě. Svlíknout se dokážu sám.“ Nervózně se ošil a jako by se v Siriově náruči změnil v kovovou sochu, odtažitou, odmítavou a bez citu.
„No tak promiň,“ Sirius dotčeně poodstoupil a pustil ho. Snad to řekl až s přílišným důrazem, soudě podle toho, jak se na něj Remus podíval. Překvapeně a nejistě… Raději se odvrátil a začal se hrabat ve svém nočním stolku. Nemusí vidět, jak moc je mu to líto.
Jednou mě odstrčí a řekne abych neblbnul. V ten den umřu…Dnes se rozhodne.

Remus si uvědomil, že někde asi přestřelil, ale v tu chvíli ještě nechápal kde. Chvilku zůstal nehybně stát, ale pak ze sebe odevzdaně shodil téměř všechno oblečení a tiše za sebou zavřel dveře koupelny.

Horká sprcha ho uvolnila a naladila o něco lépe. I mozkové závity se trochu rychleji rozhýbaly a umožnily chápat náznaky a změny tónu v řeči.
Vyšel z koupelny a na svém stolku spatřil láhev s vodkou. Dvě téměř k okraji plné odlivky stály vedle. Ale kde zůstal Sirius? Samozřejmě, tam kde byl vždycky, když ho něco žralo. Jsou tu dvě skleničky… chce abych šel za ním?
Vzal obě sklínky do ruky a zamířil k oknu.

Odhrnul závěs, splývající až k zemi, a posadil se na rozměrný parapet proti svému příteli. Mezi jeho pokrčené nohy vpletl své.
Sirius se na něj podíval, překvapeně a se zábleskem jakési naděje v očích. Vzal od něj skleničku a bez rozmýšlení ji do sebe převrátil. Se slovy Accio láhev namířil hůlku ke stolku a chytil láhev v letu. Nalil si a vypil, pak znova. Teprve potom spustil láhev podél stěny na zem.
„Ty budeš vypadat. Hůř než já,“ pousmál se Remus.
„To těžko.“
„Ještě že je zejtra neděle.“ Remus položil dlaně na zamrzlé okno a pak si je přiložil na opuchlá rozpálená víčka a čelo.
„Kris mě na oteklý oči naučila kouzlo,“ řekl tiše Sirius.
Díval se na něj a jeho obrys se mu začal rozmazávat před očima. Vypadal… tak nějak… jako by teď sám potřeboval obejmout. Jako by o něco – nebo někoho – přišel.

„Síri…“

Rychle zahnal slzy, tady mu už chvíli cosi nehrálo. Asi tak od okamžiku, kdy ho od sebe odstrčil. Ten jeho pohled, tak něžný, bolavý … tak strašně, strašně smutný.
Ta naděje, když vsunul své nohy mezi jeho. Něco víc než naděje.
Touha?
Něco, čeho si měl dávno všimnout, a nevšiml, co mu mělo dojít, a nedošlo. Pohledy a náhodné doteky, když je nikdo neviděl. Noční něžnosti… namlouval si, že je to jen přátelská výpomoc, ale bylo to jen z přátelství? Udělal by to Sirius pro… třeba pro Jamese?

Sklouzl z okna, udělal ty dva tři kroky, co stály mezi blízkostí přijatelnou a blízkostí důvěrnou, a na chvíli zaváhal. Pomalu, nejistě zvedl ruku k Siriově tváři – a pak ji pohladil.
Bylo to, jako by právě dal povel ke své vlastní popravě, ale musel to udělat. Nevěděl přesně proč, ale i kdyby to bylo poslední, co se mezi nimi odehraje, i kdyby tím mělo skončit všechno, co ještě nezačalo, musel to udělat vědomě a teď, ne jen jako bezděčnou odpověď na jeho laskání.
Pohladil ho a prsty zajel zkraje do vlasů. Jeho druhá ruka automaticky našla Siriovu ruku a sevřela ji.

Siriova tvář byla chladná a hebká, byla jako nejjemnější samet, jako… Sirius mu však nemínil dát mnoho příležitosti k dalšímu zkoumání a vychutnávání. Neuhnul, nerozesmál se, neodstrčil ho. Jen sklouzl z okna… A Remus raději zavřel oči, aby neviděl výsměch v jeho očích.

Nechtěl ho ztratit… ale vždyť ho nikdy neměl.

Jedna Siriova ruka se mu ovinula kolem pasu. Pak ucítil druhou, jak ho hladí po zádech, jeho měkké, teplé rty na krku a na tváři, hlavu na rameni… s obrovskou úlevou ho objal také, vůbec ho nenapadlo, že by mohl udělat něco jiného.
Bylo to tak samozřejmé a bylo mu tak dobře… Bylo to úplně jiné, než obvykle.

„Bože, bál jsem se, že to neuděláš, že umřu ještě dneska…“ zaslechl Remus jeho tichoučké zašeptání.
„Tichošlápku,“ několika rychlými pohyby mu shrnul černé prameny z obličeje, „co mi to tu povídáš o umírání?“
Trošku se odtáhl, pohled náhle zmatený a zamžený.
„Nic, ty jsi něco slyšel?“ vzpamatoval se po chvíli, „asi bysme to měli nechat bejt,“ ukázal na zpolovičky prázdnou láhev u svých nohou.
„Souhlas, nechci přijít o oči, až mi budeš chtít předvést to kouzlo od Tiny.“ Věděl, že už se usmívá, i když teď neměl odvahu se na něj podívat.

„Lehni si… a zavři oči…“
Ani nevěděl, jak se ocitli na posteli. Na víčkách ho zastudilo, o něco ostřeji než když si chladil oči ledovou rukou na okně.
Pak cítil, že ho Sirius přikrývá, pak pohlazení, a další… chtěl zůstat vzhůru, chtěl si tu noc užít, ale pomalu se propadal do nevědomí.

Sirius váhal, zda si má lehnout k němu. Normálně by to udělal, ale dnešek přestal být normální. Nejdřív ta Remova příkrost, před chvilkou zase záplava něhy… bál se, že tu jeho něžnější a přítulnější podobu zaplaší, když si lehne k němu, jak to dělávali když se Remus v noci budil s pláčem a k smrti vyděšený. Zůstal tedy klečet na zemi a položil si hlavu na levou ruku. Přikryl ho a pravou něžně projel jeho vlasy.
Byl šťastný. Nemusel mu říct nic, přesto se zdálo, že Remus pochopil víc, než v tu chvíli chápal on sám a než byl schopen vyjádřit.

* * * * *


Kristina tiše otevřela dveře a neslyšně prošla ložnicí. Měla sice ještě plnou hlavu nečekaného setkání se Severusem a samaritánská návštěva u Remuse jí moc nevyhovovala, ale slíbila to.
No to je ale hezký…
Její rty se zvlnily v úsměvu. Remus spal na své posteli stočený do klubíčka, Sirius spal vkleče vedle jeho postele, s hlavou na jeho polštáři, a objímal ho. Prsty měl ještě vpletené v jeho vlasech…

Ještě loni takhle objímal mě. Jen jsem ho nenechávala spát na zemi. K čemu tady asi došlo? Ke sblížení nebo k hádce a smiřování? Pobaveně se usmála svému nápadu.

Sirius se nepatrně pohnul a začal sjíždět na studenou podlahu. Odlevitovala jeho postel co nejblíž k Remusově. Remus se Siriovým pohybem probral a zachytil jeho tělo. Pak si teprve všiml Kristiny.
„Siriusku, lehni si radši,“ nasměrovala ho k jeho posteli. Bez hlesu se na ni vyškrábal a zavrtal pod přikrývku, aniž by otevřel oči.
Remus se zatvářil tak zklamaně, že si toho musela všimnout i v tom hustém šeru.
„Tak dobře, no,“ pronesla šeptem. Přitáhla Siriovu postel ještě blíž a spojila je kouzlem k sobě, aby se nerozjížděly.
„Lepší?“
Remus se na ni díval, jak se tiše směje. Ne škodolibě, spíš jako by si právě potvrdila vlastní domněnku. Posadila se na kraj jeho postele.

„A co ty, jak je ti?“ Objali se. V tu chvíli jí z hlavy odplynulo všechno, co se stalo dnes večer, zůstal jen příjemný pocit z jeho blízkosti a příjemně teplé náruče.
„Ty seš ale číslo,“ vyhnul se přímé odpovědi. Měl na mysli jejich spojené postele, samozřejmě.
„To chceš takhle nechat do rána?“
„Klidně. Když mě tu necháš.“ Trošku se od něj odtáhla a stále s mírným úsměvem se mu dívala do očí.
„Nic mi neudělá větší radost. Fakt,“ znova se k ní přitulil.

Vzbudila se časně, nikdo ještě nebyl vzhůru. Chvíli trvalo, než si vzpomněla proč je s oběma kluky v posteli, ale pak se jí rozjasnilo. Podívala se na ně a trošičku jí zatrnulo. Sirius v noci shodil svou deku na zem a vlezl si pod Remusovu. Teď ho objímal a ji přitom držel za ruku.
Tak to jsem zvědavá, kterej z nich se vzbudí první, a co na to řekne.
Ale nebylo jí přáno to zjistit, protože chviličku poté znovu usnula.

Remus měl sen, hořkosladce příjemně smutný sen… zdálo se mu, jak se k němu na balvanu u vyhlídky tisknou dva černí huňatí psi. Hladil jednoho, pak druhého, a nemohl se rozhodnout, kterého má raději. Pak se ale začali proměňovat, a v ten moment se probudil. Ale to nevadilo, stejně věděl, že to byl Sirius a Kristina. Stejně jako včera, stejně jako teď.
Sirius i Kristina… splněný sen.
A stejně by se nedokázal rozhodnout, kterému by dal přednost.
Ještě že to nemusí řešit.

Se Siriusem za zády se nadzvedl na lokti a zabořil prsty do Kristininých vlasů, rozhozených po polštáři. Proplétal si je mezi prsty a těšil se z jejich hebkosti a vůně… Přišla za ním, určitě mu odpustí…
Zase bude jeho, jako tehdy v zimě v té dřevěné boudě, kde se sušili. Jako po úplňkových nocích… ale ne, to jí nemůže říct. To už by vypadalo jako by zneužíval situace. Nepamatuje si to a na tohle bude dost opatrná… se Siriusem taky nakonec vymetla.
Nejraději by teď k ní vklouzl pod deku a… chtěl to udělat už včera, když se svlékala.
A dost, na tyhle fantazie je dnes v jejich posteli trochu přecpáno. Teď by měl spíš řešit to, co se stalo včera večer… Až se Síri vzbudí, bude všechno jako dřív, nebo…

Sirius už byl ale delší dobu vzhůru a pozoroval spící Tinu a Remuse, jak něžně probírá její hedvábné kaštanové vlasy.
„Miluješ ji, viď… vím o tom už pěkně dlouho,“ šeptl mu najednou zezadu do ucha, tak zblízka že se ho dotkl rty.
Remus ztuhl. Ani nevěděl, jestli leknutím, nebo tím nečekaným, příjemným dotykem.
Nikdy jsem ji nepřestal mít rád.
Sirius se objevil u postele z druhé strany, kde spala Kristina, zachumlaný do své deky, kterou sebral ze země.
Okouzleně ji pozoroval. Vůbec v tu chvíli nevypadal na to, že by s ní dřív už spal, jak si Remus myslel ještě v létě. Ta něha v jeho očích byla naprosto odzbrojující a nesmírně dojímavá. Takhle ho neznal nikdo… jen on.
Ať se k němu chová jakkoliv odmítavě, stejně ji pořád miluje. Stejně jako já.
Jejich prsty se setkaly v jejích vlasech a ani jeden z nich před dotykem necouvl.

„Ahoj, lásky moje,“ protáhla se Kristina, „to jsme se tu pěkně poskládali, co? Nemyslím teď, já už byla vzhůru nejmíň před hodinou.“
„Ježiši… to neee…“ Sirius, surově stržený z nebe na zem, zabořil obličej do postele. To tedy nechtěl, naráz si uvědomil, v jaké pozici ho musela najít.
„Mě už řešit nemusíš,“ s tichounkým smíchem mu prohrábla vlasy, „a s tím co viděli oni,“ kývla hlavou k ostatním nocležníkům, „s tím už stejně nic nenaděláme. Ale řekla bych, že stejně spali.“
Jo, to je fakt. Ještě že tu zůstala s náma. Pořád to vypadalo líp, než…

„Tak já půjdu. Uvidíme se na snídani?“ Jednu pusu Sirimu, druhou Removi, a najednou byla pryč, jako by tu nebyla nikdy.
„Ta je teda dobrá… umíš rozpojit ty postele?“ obrátil se Sirius k příteli.
„To je fuk, řeknem jí během dne. A Síri… díky. Za včerejšek,“ šeptl co nejtišeji.
Jen se usmál, stejně něžně jako předtím hleděl na Kristinu.
„Kdykoliv. Vždyť víš.“

Vím. Teď už vím. Nic nebude jako předtím, ale můžeme to docela dobře předstírat. A Kristina? Tu už řešit nemusíme…ne dohromady. S Tinou si to vyřeším sám.
Je možné, že život ještě pár let bude stát za žití…



Prohlášení:
Postavy – s výjimkou Kristiny Petersové – i prostředí toho příběhu patří autorce knih o Harrym Potterovi, paní J. K. Rowlingové. Tuto povídku jsem napsala výhradně pro potěšení své a mých čtenářů, ne za účelem zisku.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA