Jdi na obsah Jdi na menu
 


...o žití v pravdě

1. 7. 2008

Nevím, jak jste na tom vy ostatní, co píšete fanfiction a slash, ale já mám docela problém přiznat barvu, čím že se to vlastně zabývám.

Kdo mě zná, ví, že jsem už pěkných pár let plnoletá a nemusela bych se nikomu zodpovídat a nikoho ptát na dovolení. Nicméně, neustálé skrývání všeho, čím žijete, dělá váš život těžším, souhlas? Nakonec jsem alespoň svým dětem (nyní 10 a 12 let) a manželovi řekla, že píšu fanfiction a slash a co to vlastně je, a vzali to naprosto v pohodě.
Dokonce už nemám problém ani se svou zálibou v anime, což můj muž považoval a možná ještě považuje za zábavu pro děti. Právě naše děti ho ujistily, že některé z nich jsou podle doporučení Animaxu nevhodné dokonce i pro ně (a že je na některé nechávám dívat, což byl od nich ohavný podraz J).
Bezproblémově zareagoval i můj táta, ale jemu jsem z opatrnosti řekla jen tolik, že mám internetové stránky, občas píšu a občas někomu udělám nějakou tu korekturu. U něj naštěstí nehrozí, že by ty stránky někdy chtěl vidět, protože internet je pro něj „vynález ďáblův“.

Bylo to fajn. Všechno se mi tím přiznáním usnadnilo, nemusela jsem se se vším schovávat a mohla jsem se s dětmi otevřeně bavit o tom, co zrovna píšu, nebo jaké chci dělat změny. Když jsem měnila design stránek, zkoušela jsem barvy a psala texty za přítomnosti hlavy rodiny, on mě nechal pracovat a nikomu nic nevadilo.

V okamžiku, kdy jsem si řekla, že takovýhle život v pravdě mi maximálně vyhovuje, že moje rodina je přece jen mnohem tolerantnější, než jsem čekala, a pohrávala jsem si s myšlenkou informovat při vhodné příležitosti i svého otce o převažující náplni Vzpomínek a snů Psí Hvězdy, se mi dostalo nepříjemného vystřízlivění.

Asi jste si nemohli nevšimnout, že v sobotu proběhl v Brně první pochod homosexuálů, Queer Parade. Včera jsme šli s mým tátou a s dětmi tradičně oslavit začátek prázdnin do cukrárny a během cesty domů se mě tatínek celkem nevinně zeptal, jestli jsem se dívala v neděli na zprávy v televizi. Nic zlého netuše jsem zapřemýšlela a usoudila, že asi ne (bylo to už čtrnáct hodin, kdo si to má pamatovat, že?). A to, co se mi sneslo do uší, bylo tak neuvěřitelně omezené a netolerantní, že jsem nevěřila, že to vypustil z úst můj otec. Padala slova jako buz….ti, přirovnání k pedofilům a odsuzování jisté vysoce postavené osoby, která se veřejně hlásila k tomuto hnutí. Ta osoba je mi ukradená, ale říct, že má z ostudy kabát už proto, že se účastnila Queer Parade, a ještě aby byla lesbička, to je příliš.
Nechtěla jsem kazit jinak perfektní dopoledne, tak jsem tatínka jen ujistila o tom, že homosexualita nemá nic společného se společenským postavením a mezi pedofilem, který znásilní dítě (to jsem si vzpomněla na toho chudáka chlapečka z Havlíčkova Brodu), a homosexuálem je docela velký rozdíl. Víc jsem se o tom bavit nehodlala, ne v tu chvíli. Pak se dětem podařilo odvést jeho pozornost jinam a naštěstí ztratil nit hovoru.

Doufám, že ji ztratil navždycky, protože tohle už s ním nikdy nehodlám řešit. Dokráčela jsem domů naprosto otřesená a zbavená víry v to, že bych si mohla ještě trochu zjednodušit život a nebát se chvíle, kdy u něj děti něco nahlas vyplesknou a on se začne vyptávat.
Bohužel, v tomto případě se nedokážu bránit věcnými argumenty. Jediným mým argumentem je neotřesitelná víra, že nejen my, ti „většinoví“, jsme ti „správní“. Mé argumenty jsou „jen“ citové.

Od dětství jsem díky politickému přesvědčení mých rodičů žila dvojí život. Něco jiného se říkalo doma, něco jiného ve škole. A teď mi nezbývá, než v tom pokračovat. S tátou chci vycházet v dobrém, protože – i přes výhrady, které k němu občas mám – si ho přece jen vážím. Nevím, kolik společných roků máme ještě před sebou. Nechci je strávit s pocitem, že mezi námi stojí zeď, ale nechci ani hlásat jeho netoleranci, takže si dál budu komplikovat život.

Když ale vidím lidi, kteří jsou schopní veřejně přiznat své sexuální zaměření, když čtu v mailu o pocitech jedné z účastnic Queer Parade, která dokázala obhájit svou slashovou tvorbu i před svou rodinou, není mi ze sebe moc dobře.
A musím těmto lidem složit poklonu. Až k zemi.

A tak se vás ptám: jak jste na tom vy? Na Nápoji lásky je anketa na toto téma a poněkud nám usnula. Podívejte se na názory ostatních a přidejte se. Kdo nejste registrovaní na NL, napište klidně sem. Jak moc vám skrývání vašich zálib komplikuje život, jak moc ne/tolerantní je vaše rodina nebo okolí, jak jste se „přiznali“, jaký máte pocit ze sebe… Vítám i zprávy a pocity účastníků Queer Parade.
Vítám cokoliv, co pomůže mě i jiným snášet život v nepravdě nebo naopak přiznat barvu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

neví to nikdo

(Rorry, 15. 2. 2009 15:11)

Neví to vůbec nikdo. Jen moje nejmladší sestra, ta je velice tolerantní dušička. Zvbytek rodiny (druhá sestra, mamka, taťka) je hodně netolerantní. Homosexuálové jsou u nich buzny a podobně. Je mi z toho vždycky úplně zle, když to z jejich úst slyším... Že bych někdy přiznala, co píšu mě ani nenapadne. Proč bych si komplikovala život? Mám s rodinou dobré vztahy a nechci si to pokazit. Oni se nezmění a já si vystačím sama, protože tak to prostě je.
Samozřejmě mě jejich přístup mrzí. Lituju sama sebe, že mi byli dáni nejbližší, kteří jsou omezení. Přála bych si něco jiného. Ale je to moje životní zkouška a tak to musím přijímat. Mám se naučit tolerovat i to, že jsou někteří lidé netolerantní.
Jinak skrývání co píšu není problém. Mám svůj vlastní počítač, na který nikdo jiný nechodí.

Začala

(Nex, 15. 7. 2008 0:39)

jsem psát reakci, někdy kolem jedenícti hodin....ale ona byla nějak pořád delší a delší... a taky se postupně změnila v několikero dalších návazných témat a vůbec se měnila jak duha na oleji XD.

Nakonec je to pěkně dlouhá úvaha zakončená zcela nesouvisejícím citátem, který je ovšem moc pěkný, určitě se na něj podívejte ;-)

Radši vás tedy pošlu k sobě, protože tady nechci zabírat místo.

Nelekněte se prosím dvou věcí - zaprvé barvy XD (vysvětlení v textu úvodu), zadruhé délky. Prostě začněte číst a pokud vás přestane zajímat o čem píšu, odejděte (a - budu si dělat reklamu ;) prohlídněte si prosím něco jiného u mně - normálně tvořím kratší věci :) a tak za týden přibude povídka psaná s Beou ;-) ), ale já doufám, že vás to bude zajímat až do konce. :-)

Název je stejný, tu je odkaz:

http://www.nex.estranky.cz/clanky/ze-zakrutu-mych-mozkovych-zavitu/o-ziti-v-pravde

Slash a moje rodina

(Amater, 14. 7. 2008 19:47)

Musím přiznat, že v rodině mám velké štěstí. Sestra to ví, mamka to ví, otce nemám. Nejdřív jsem neřekla co píšu, ale pak jsem to klidně řekla. Jediná rekace byla tahle. "Konečně jsi začala něco dělat". Tím myslela nějaký koníček něco tvořit. Sestra se učí počítače a letos budou brát webové stránky. Už předem slibila, že mi ušije něco na míru. Dokonce i pomáhá vymýšlet eskapády.
Největší podporu mám v mamce, která si to nejen čte, ale dokonce tiskne a váže. Pomáhá kde může a sestavuje do povídek jídelníčky, vypráví o různých věcech, pomáhá mi s vymýšlením nápadu i názvu povídek. Dokonce mně vzala do gay restaurace, seznámila mně s páry, kteří spolu žiji už několik let. Snaží se abych poznala co nejvíc a to mi není nějakých 18. Mám velké štěstí a když někdy poslouchám, jak se ostatní skrývají, uvědomuji si jaké mám velké štěstí. Jestli budu mít někdy partnera dozví se to jako jednu z prvních věcí.
Ale například v práci už se s tím nešiřím, i když kamarádka to ví. Jestli to někdo nevezme je to jeho věc, ale neskrývám to a když se někdo optá klidně mu to řeknu. Ale taky se s tím nešiřím a necpu to nikomu pod nos. Je to stejné jako s anime.
Jedno musím říct: Děkuji mami, sestři. Je to nádherné moci se volně vyprávět o tom co píšu a co mám v plánech dál do budoucna.

...

(Emilie, 8. 7. 2008 11:09)

Ehm... já se tu tak vmísím mezi vás plnoleté-přiznávám se, je mi 15 a mám docela radost, jak to tu od vás slyším, že vás slash pořád zajímá, i když už chodíte do práce a tak:)... já se vždycky bála, že je to jen nějaký šílený období mé puberty:)...
Co se týče mé upřímnosti k rodině a tak-tohle bude znít asi hodně pubertálně, no-ale mě už to začíná být fuk. Vím, že lidi prostě nepředělám a svět už vůbec ne:). Teda, rodiče ani nevědí, že píšu a tak, ale o mém názoru na homosexualitu vědí. A reakce? "Někdy ty tvý názory opravdu nechápu,vždyť to přeci není normální..." atd. Znáte to. Víte, ve mě v tom akorát tak vyvolali touhu nebýt normální. A tak jsem začala tak trochu "protestovat". A víte co mě vážně překvapilo? Psala jsem slohovku-slash-do školy a učitel nepoznamenal ani slovo o tom, že tam jde o homosexualitu ani neměl takovou poznámku jako že "jsem odvážná" atd.-víte co myslím:). Buď to vzal opravdu profesionálně nebo ho to nijak nepohoršuje. Teda-mě to v té chvíli docela naštvalo, jelikož jsem ho tím chtěla tak trochu vyprovokovat, no:).
A vážně mě tší, že vás to ještě nepřešlo-třeba mě to taky nepřejde:)

pravda

(Falkira, 4. 7. 2008 20:53)

Já jsem začala slash číst a psát (hlavně HP slash) v osmnácti, takže už to pomalu budou tři roky, co jej píšu. První věc bylo samozřejmě vše tajit. Před rodinou, přáteli, přítelem... Udělala jsem si nové jméno(falkira, jinde mám jiné přezdívky), nový email, zrušila jsem zapisování historie v počítači, dalo by se říci, že jsem udělala dokonalý zločin, přotože o tom opravdu nikdo neměl ani tušení. Pak jsme se s přítelem rozešli, ale stále jsme byli přátelé a tak jsem mu to jednoho krásného dne vše vyklopila. A co se stalo? Chvilku mlčel (asi šok) a pak se začal zpovídat on mě, že ho to také zajímá, ale že se mi to bál říci, jak na to budu reagovat. Málem jsem spadla ze židle. Postupně jsem to řekla svým nejlepším přátelům a ti mě velmi podporují a troufám si říci, že mě mají stále stejně rádi a možná i víc, protože jim nemusím lhát. Co se rodiny týče asi bude ještě hodně trvat, než se to odvážím říci, ale už si své tajemství nestřežím tak úzkostlivě, takže když na to přijdou náhodou sami, postavím se k tomu čelem.
Děkuji za tvůj článek, je pro mě velkou inspirací a podmětem k zamyšlení.

Tolerance a respekt

(Bilkis, 3. 7. 2008 6:19)

O tom to podle mě je. Slash píšu už skoro dva roky a nikdy jsem neměla problém to někomu přiznat. Myslím, že za to může hlavně to, že jsem vyrůstala v tolerantním prostředí rodiny, kde se všichni navzájem respektují. Naši třeba nejsou příliš nadšení z toho, že to dělám, ale nikdy v životě by mi to neřekli. Respektive, ono to jde tak trochu mimo ně, protože jak říkají - jsem dospělá a pokud neporušuji zákon, tak si můžu dělat, co se mi zamane. Lidem, kteří neznají naší rodinu, by se to mohlo zdát tak trochu jako nezájem, ale já vím, že to tak není. Mamka si vždycky poslechne mé nadšené ódy o tom, jak mi jde psaní, nebo o povídce, kterou jsem přečetla. Můj přítel je asi můj nejvěrnější čtenář a posluchač, všechno má z první ruky a nedávno mi dokonce přinesl i slashový nápad. Nejen, že mě inspiruje, on mi opravdu navrhl téma povídky! Po Queer Parade mi bylo řečeno, že homosexuálové jsou mnou (a jaksi tam zaznělo i něco o celé společnosti) pozitivně diskriminováni. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem ochotná tolerovat úplně každého, pokud se dobře chová. Nesetkalo se to s přílišným pochopením, protože oni přece pochodovali, tak se tak nějak nemůžou divit, že se tam stahovaly i jiné společenské a extrémní frakce. Kroutím nad tím hlavou. Jsou homosexuálové extrémní? Neřekla bych. A už vůbec ne kvůli tomu, že vyšli do ulic. Když se povolují pochody skupin, které s sebou nosí zbraně, porušují zákon a propagují vyvražďování po tom, co se dělo v minulém století, pak by měli být lidé rádi za akci, která hlásá lásku a toleranci. Víc takových akcí a víc takových lidí, kteří tam půjdou, ať už je za rohem čeká cokoliv! (A teď jsem úplně off topic, ale snad to moc nevadí)

Šťastie

(Shame, 3. 7. 2008 0:50)

Až po prečítaní týchto riadkov som si uvedomila, aké mám vlastne šťastie. V rodine, blízkych i okolí.
Slashu sa venujem už asi tretí rok nikdy som nemala problém povedať niekomu, čo čítam alebo tvorím. Je pravda, že som neraz odvracala stranu monitoru, keď som čítala explicitné scény, ale to som robila či už u hetero alebo homosexuálnych poviedok. Moja matka vie, čo čítam, otec nie, ale on by to premlčal. V mojej rodine sa o týchto veciach totiž nehovorí. Nie preto, že by to odsudzovali alebo s tým nesúhlasili, ale preto, že to neberú ako dôležitú vec. Tak ako ich nezaujíma vojna v sudáne, tak isto ich nezaujíma problematika homosexuálov. jednoducho sa ich to netýka, tak nemajú potrebu sa k tomu vyjadrovať. Ale ak by ich postavili pred hotovú vec, tak by jednali. Napríklad ak by sa to týkalo mňa alebo môjho mladšieho brata, tak si ich viem predstaviť, ako by sa iniciovali do najrôznejších aktivít.
S okolím je to podobné. Kamarátky nielenže rešpektovali moje hobby, ale tiež sa mi nejednu podarilo zlákať do osídiel slashu. A tie to predali ďalej a tak sa stalo, že dielo od Estriel Porcelain sa stalo populárne medzi osobami, ktoré boli silne proti homosexuálom. No a ostatní ľudia, čo ma poznajú a vedia o tom, tak si iba povzdychnú, ale skôr sa usmejú ako by sa mračili, lebo našťastie žijem v chápavom a tolerantnom okolí.
Je mi neraz smutno, akí dokážu byť ľudia zlí a hrubí, pritom sami skrývajú mnoho hriechov a hanby. Oni hádžu kamňom do ľudí, ktorí sa nebáli nájsť lásku, nech bola akéhokoľvek pohlavia.

tajnosti

(Rose, 2. 7. 2008 19:23)

Já taky píšu slash, jsem už dávno plnoletá.
Naši jsou rozvedený a bydlím s mámou a prarodiči, máma o tom ví co píšu. Ona nemá nic proti homosexuálům, ale moje psaní jí přece jen přijde trochu pubertální, ale rozhodně mě kvůli tomu nijak nepeskuje. Zato táta to neví a nikdy mu to neřeknu, z toho jak o těhle lidech mluví mi naskakuje husí kůže a rozhodně to s ním nebudu probírat, protože by mě jen rozčílil. Prostě to beru tak, že některé věci už se s rodiči probírat nedají a možná by to nebylo ani dobré, protože člověk potřebuje určitou míru soukromí. Navíc mám přátele se kterými to vždycky můžu probrat.

My coment

(Kitsune Black Fox, 2. 7. 2008 19:13)

Kde skôr začať. Asi začnem pri pravde. Nemôžem povedať, že som svojim rodičom a rodine zatajila, čo robím. Dôvod? Lebo sa ma na to nespýtali. Nemyslím, že im musím hlásiť každú moju myšlienku a činnosť. A prísť za nimi so stiahnutým chvostom a povedať im o tom, je pre mňa ako keby som sa cítila vinná a len čakala na trest. Ale keď sa ma spýtajú, čo to robím, hrdo zodvihnem hlavu a poviem: "Píšem slashové poviedky" a potom im aj vysvetlím, čo to je. Tak ako som to povedala kamarátkam, ktoré sa ma spýtali.
Podľa mňa to nie je nič zlé a odsúdenia hodné. A už vôbec nie úchylné. Ak sa to niekomu nepáči, ja ho nenútim čítať ani písať ani neviem čo. Ja rešpektujem názory ostatných, tak prečo by nemohli aj oni moje?
Na Keirinej stránke je diskusia práve o pohľade ľudí na homosexuálov a je tam aj môj. Ak by som to mala znova písať, asi by som sa zase musela rozčulovať nad blbosťou tých, ktorý ich odsudzujú.
Prečo je také ťažké pre niektorých "priznať sa" (podľa mňa je to veľmi nevhodné slovo, lebo proznať sa možme k zločinu alebo niečomu zlému)? Rozum (nemôžem povedať, že práve zdravý, skôr ten ktorý sa stará o naše prežitie) nám radí zaradiť sa a kráčať tým istým smerom ako ostatní, zdieľať ich názory, aj keď sú nám úplne proti srsti. Ale podľa srdca nerobíme nič zlé. Všetci sme nejaký, všetci máme klady a zápory, svoje chyby. Aj keď si mnohí myslia, že oni sú tí dokonalí *ťuká si pri tej predstave na čelo*.
Čo sa týka hádzania homosexuálov do jedného vreca s pedofilmi, takým ľuďom odporúčam psychiatra. Je rozdiel, keď nejaký úchyl, znásilní 10 a niekedy aj mladšie dievčatko a keď sa vyspia spolu dobrovoľne dva muži. TO SÚ DVE ROZDIELNE VECI ! ! !
Takže dámy a dúfam že aj páni, ak sa rozhodnete o svojej tvorbe niekomu povedať, tak prosím hrdo.

Strach

(Lilithka, 1. 7. 2008 20:42)

Jak víš, já na Queer Parade byla. Cítila jsem tolik štěstí a lásky, tolerance, spokojenosti. A taky veliké nenávisti, protože jak to tak bývá, nic krásného nemůže trvat dlouho... Kdybych mohla říct, že někoho odsuzuji, jsou to extrémisti, neonacisti, netolerantní lidi, kteří potřebují ubližovat. Chápu, že každý názor má cenu, ráda si ho poslechnu, budu o něm diskutovat, ale... když někdo řekne, že je potřeba teplouše postřílet, když slyším hlášku cik*n nebo bu*na, všichni do pl**u, chce se mi zvracet, brečet a mlátit okolo sebe.
Kam ten svět spěje?! Ať se takoví idioti podívají na historii posledních padesáti let.
Chápu, že nemá cenu se rozčilovat a všechno, co tady píšu a co cítím, je zbytečné, ale potřebuji se o to podělit.
Na Queer Parade jsem zjistila, že jsem pyšná na to, co jsem. Jsem pyšná na svoje názory, přesvědčení, jsem zastánce Queer Pride.
A abych se vyjádřila i k problémům v rodině... já jsem jim sice řekla o co jde, ale dozvěděla jsem se:
a) na tvých stránkách je tak málo komentářů, že nemá cenu to řešit;
b) jsi velké píp ;) ;
c) je mi to jedno;
d) jsi nenormální a úchylná.
Takže můj (vlastně náhodný a nedobrovolný) pokus "o žití v pravdě", skončil nijak. Vědí, při každé příležitosti připomenou, ale neřeší to. Ehm, dává to smysl? Jestli ne, nedivte se, oni taky smysl nedávají.
Naučila jsem se je ignorovat. A jediné, co teď chci, je partner, kterému můj koníček vadit nebude. Protože to je důležitější než názory rodičů. Aspoň doufám...
Děkuji Ti za tenhle článek a omlouvám se, jestli jsem byla příliš subjektivní a otevřená...

skrývání

(Veronika, 1. 7. 2008 17:16)

Přiznávám, že já se rodičům přiznat nedokázala a děsím se občasných zvědavých dotazů mé matky. Kolegové v práci to ví, můj partner také, ale rodičům se přiznat neodvažuji a obávám se, že by to dopadlo jak u Tebe, možná ještě hůř. Závidím těm, co s rodinou nemají problém! A přitom jde jen o slash, literární tvorbu, která je na Západě považována za přirozené právo každé ženy. :-( Ovšem jen díky tomu, že za to dlouhé roky bojovaly. Nás asi čeká totéž. :-(
Možná se ta starší generace ani změnit nemůže a prostě si musíme vytvořit v té mladší novou budoucnost?

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA