Jdi na obsah Jdi na menu
 


Před bitvou

13. 9. 2009


Věnováno Veronice, na oplátku za její kouzelné povídky ze stejného fandomu


Bylo časné ráno před loupežnou výpravou. Chystali jsme se přepadnout sídlo jakéhosi bezvýznamného, nicméně majetného lidského vladaře. Měl jsem první hlídku a pak už jsem nedokázal klidně spát. Několikrát za noc jsem se vzbudil nedočkavostí, ale přinutil jsem se zůstat v klidu, nehodlal jsem totiž znovu poslouchat ty tvé přednášky o své povaze.
Nad ránem, ve stavu mezi spánkem a probuzením, jsem si uvědomil, že můj elán a nedočkavost jsou náhle tytam. Asi jsem tě opravdu měl poslechnout a vyspat se pořádně včera před hlídkou. Jen vzdáleně jsem vnímal časněranní pološero, všeprostupující klid a blažený stav naprostého a tichého nevědomí. Chtěl jsem se v něm rozpustit a ztratit, setrvat v něm až do konce života, nikdy se už neprobudit. Bylo by to lepší pro mě i pro tebe... Už bych se netrápil marnými nadějemi, že se změní tvůj vztah ke mně, a tebe bych nezatěžoval svými maléry.

Probral mě intenzivní, příjemný pocit něčí blízkosti a tělesného tepla. Ani jsem nemusel otvírat oči, abych věděl, že jsi to ty. Sklonil ses ke mně, pomalu jsi přiblížil svou tvář k mé a políbil jsi mě, jemně a lehounce, jako by mě jen pohladil vlažný vánek. „Vstávej lásko, je čas,“ zašeptal jsi s úsměvem a já otevřel oči.

Kéž bych to neudělal... kéž bych raději v tu chvíli zemřel. Nebo oslepl.

Realita se podobala skoku do ledové tůně. Moje srdce v okamžiku ztuhlo a ztěžklo jako ten kus zlata, který jsem přehazoval v rukách včera v naší jeskyni s pokladem. Stále jsem cítil teplo tvého těla blízko sebe a stopy tvého nehmotného polibku na rtech, ale ve skutečnosti jsi ležel na dva metry ode mě, zachumlaný v přikrývce, a tvrdě jsi spal.
Nejraději bych se přisunul k tobě a objal tě, ale už vím, že to v tobě neprobudí sebemenší odezvu. Neodstrčíš mě, neokřikneš, ale budeš mě ignorovat. Je to jako pokoušet se šplhat na strmou, hladkou skálu. Jsi jako ty jeskyně, ve kterých schováváme lup. Tvrdý, nepřístupný, a co se skrývá uvnitř, to nikdy nikdo nezjistí.

Hlídáš se tak pečlivě, nebo jsi skutečně tak tvrdý a lhostejný? Ani nevím, jestli to chci doopravdy vědět.

Probudil ses. Už jsem se stačil vzpamatovat ze svého zklamání a myslím, že se dokážu tvářit a chovat normálně. Ale ve tvých očích vidím něco jiného, než v nich bývá obvykle, něco nového. Tvůj pohled je měkký a zamžený, jako by ještě setrvával v neobyčejně krásném snu.
„Yomi... zase jsi vzhůru? Zdálo se mi...“ Znova jsi zavřel oči a jemně ses pousmál. Celou vteřinu jsem se směl kochat tvým úsměvem a celý zbytek dne šíleným nápadem, že se ti možná zdálo o tom samém a síla tvé touhy se promítla do mého snu.

Víc mi nezůstalo, jen vzpomínka a naděje, protože tvůj úsměv v okamžiku zmizel a oči, při probuzení plné něhy a měkké záře, se znova otevřely jako tvrdé a chladné. A ty sám ses znovu stal skálou. Impozantní, vznešenou a pro mě naprosto nedostupnou.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Rozmezí snů

(kat, 17. 9. 2009 23:55)

Kouzelné, jiné slovo se pro to nechodí. Moc se mi to líbilo. Sen a touha na pokraji vědomí a na chvilku objevená naděje, aby zas se ztratila v zákmitu všedního dne a pak jednoho dne se objeví nanovo a ožije, že možná ty noční můry byly jen sny. A člověk uvěří, že jednoho dne se sen stane skutečnosti a noční můra jen snem.
Moc krásné. A jsem ráda, že ses vrátila. Doufám, že opět si něco přečtu dalšího.

Kouzelné

(Lilithka, 16. 9. 2009 8:56)

Kouzelná slova, propletená do snu. Příjemného. Pěkná oddechovka v testech a školení. Děkuji, Psí Hvězdo, za odreagování.

...

(Lilithka, 14. 9. 2009 11:08)

Hvězdo, teď nemám čas, jsem na školení, ale těším se, až si po dlouhé době přečtu něco nového od Tebe.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA