Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. Objev

18. 9. 2007
„Kristi…?“ozvala se potichu Karina, když ve tmě lehce vrzly dveře ložnice.
„Ty nespíš? Co tu blbneš, je už po půlnoci…“
„Nemůžu, když si s tebou chci promluvit. Celej den seš pryč.“
Což bylo poslední měsíc pravidlem. Strávila zase dopoledne psaním úkolů, odpoledne v knihovně a večer na zmijozelské koleji.

Kristina kdoví proč pro většinu zmijozelských nepředstavovala žádný problém. To kdyby se Severus objevil na území Nebelvíru, byl by to průšvih mezigalaktických rozměrů.
Jejich hledání značně pokročilo, po pravdě řečeno už ověřovali fakta z nejméně třetího zdroje a chystali se k prvnímu experimentu.

Kristina zívla.
„Nepočká to do rána?“
„To teda nepočká,“ šeptala rozčileně Karina. To určitě, já tu kvůli ní ponocuju a pak to odsunu na ráno…
„No tak poď dolu…“
Zavrtěla rozhodně hlavou.
„Zbytečný.“
Sedla si k sestře na postel a vytvořila okolo ní zvukotěsnou bublinu. Kris uznale nadzvedla obočí, obvykle se její sestřička omezovala na kouzla daná rámcem školních osnov. Tohle opravdu vypadalo na něco top secret…

„Zejtra v noci se musíme dostat ven. Něco ti chci ukázat, myslím že už vím, co je na Remusovi divnýho. Víš jak jsem ti tenkrát říkala…“
„Tak mi aspoň naznač, o co jde.“
„Bože Kristino, ty fakt nic nevíš? Proč Remus vypadá tak často nemocně, proč má pravidelně výpadky ve škole a tak? Ty nejrůznější zranění který nijak nedokáže vysvětlit? To ti připadá normální?“
„Karin, já vim, že se ti dost líbí, ale nechtěj po mně abych si ho všímala víc než je nutný. S Jamesovou bandou se snažim bavit co nejmíň.“
„No jo, toho si vážně nejde nevšimnout. Klukům je to docela dost líto, ne že by se o tom nějak extra bavili, ale…“
„Ušetři mě těch srdcervoucích výkladů, jo? Co je teda s Remusem?“
„To uvidíš zejtra,“ slíbila Karin s tajuplným výrazem, „jde jen o to, že nesmíš zase na celej den zmizet!“
„Ano, mami, a můžu už jít spát?“
„Teď si běž lehnout, a nezapomeň, co jsem ti řekla!“ s hranou přísností jí Karina pohrozila prstem.

* * *


Dvě černé kočky sbíhaly od hradu směrem k Prasinkám. Jedna po druhé se vyšplhaly do koruny mohutného dubu poblíž značně omšelého domku na návrší nad vesničkou a zmizely ve větvích.

Chvíli poté se odněkud vyloupl Remus Lupin s madam Pomfreyovou. Zdálo se, že mu chůze dělá poněkud problémy, jako by trpěl silnými bolestmi.
Poppy se opírala o dlouhou hůl. Snad až příliš dlouhou, jak by případného pozorovatele mohlo napadnout. Ale jak se ukázalo, mělo to svůj účel. Když došli až k domku, napřáhla ji do koruny vrby mlátičky, vysazené tak šikovně, že chránila vstup.
Nejdřív to vypadalo, že ji roztluče na třísky, ale její větve zničehonic ztuhly a zase vypadala jako naprosto obyčejný, jen trochu přerostlý strom.

Remus vešel dovnitř a Poppy za ním zamkla dveře.
Po chvíli, když se zpoza mraků vyhoupl kulatý úplňkový měsíc, začal se z Chroptící chýše, jak se tomu strašidelnému domu říkalo, ozývat děsivý nářek a vytí. Nebylo to psí nebo vlčí vytí, bylo to něco mnohem děsivějšího, zlověstnějšího…

V koruně dubu se rozzářily dva páry žlutých zřítelnic. Zdálo se, že kočky prchají od zdroje toho úděsného hluku, ale opak byl pravdou. Obloukem se vyhnuly vrbě a vyskočily na plot z druhé strany domku. Chvíli se odtud upřeně dívaly dovnitř, ale pak se přece jen daly na útěk.

* * *


„Něco děláme špatně.“
„Ale co?“
„No, lepší dělat to špatně takhle než skončit s kopytama místo nohou.“
„Takhle ale Removi nepomůžem…“

Tři kamarádi se sklesle loudali chodbami Nebelvíru ke společenské místnosti. Za nimi se při zdi kradly dva malé stíny se žhnoucíma očima. Jeden se pak oddělil a zůstal kdesi na chodbách, druhý s nimi dotlapkal až k Buclaté dámě a tam se teprve dal vidět.
Černá číča s mazlivým zavrněním drcla čumáčkem Siriovi do nohy, když Petr zrovna říkal heslo. Bez dlouhého uvažování ji sebral a vzal dovnitř.
„Ta už u nás byla, že by byla někoho odsud?“ podivil se James. Sirius si mazlivě otřel tvář o její heboučký kožíšek.
„To bych neřek, přišla odněkud z venku,“ právě zjistil, že má zablácené tlapky.
„Nedá se nic dělat, jestli se mnou dneska chceš spát, tak tohle musí pryč.“
Sesuli se do svých křesel u krbu, kočka se usadila blízko ohně a začala si olizovat tlapky.

Jejich myšlenky se toulaly u nepřítomného Remuse. Stále nedokážou najít způsob, jak se přeměnit, aby mu mohli dělat společnost a zabavit ho, aby sám sebe v tom přechodném pominutí mysli nezraňoval. Na zvěromágské kouzlo jsou příliš nezkušení…
„Ale no tak… co jsme čekali, přece jsme jasně četli, že i dospělým kouzelníkům se to nemusí povést vůbec. Jsme zatraceně dobrý, ale nemůžem toho zase chtít tak moc,“ snažil se James rozptýlit houstnoucí náladu.
„No jo. Máš pravdu. Jako vždycky.“
„Ty, Siriusi…“ James se pokoušel přeladit na jinou frekvenci.
„Co je,“ hodil po něm otrávený pohled.
„Viděl jsem jak na tebe dneska u oběda kouká Judy Lemonová. Ta na tobě mohla nechat oči.“

Sirius se chytil hozené udičky. Vstal, sundal ze sebe hábit a důkladně si ho prohlédl ze všech stran. Pak se otočil kolem své osy před Jamesem.
„Koukni se sám, ale myslim, že je na mně nenechala. To bych věděl.“ Všichni se rozřehtali a napětí se uvolnilo. Po chvilce ale zase pohasl. Zahleděl se do plamenů.
„K čemu mi je Judy.“
„K něčemu by ti mohla bejt, kdyby ses přestal užírat tim, že Kris je věčně naložená někde se Snapem.“
„Já se užírám kvůli Kris?“ naježil se Sirius. Na tohle byl alergický.
„To bych vo tom snad něco věděl, nemyslíš?“
„Tim si nejsem tak jistej,“ uryl James. Tím jak pořád běhal za jeho skorosestrou mu lezl na nervy už pěkně dlouho.
„Cch! Abys věděl, Lemonovou budu mít votočenou kolem prstu za dva dny. Takhle! Vsaď se!“
„Se cejtíš,“ James se na oko zatvářil odmítavě.
„O pět galeonů. Do dvou dnů s ní budu mít rande a políbím ji… třeba v astronomický věži. Platí?“
„Jo, platí! Petře, jsi náš svědek,“ ožil James.

Plácli si a když už stáli, rozhoupali se k tomu, aby si šli lehnout. Sirius zvedl svou chlupatou kamarádku a ta se mu vyšplhala na rameno a snažila se udržet balanc. Nakonec ji raději sundal a nesl v náruči, protože její drápky se mu citelně prořezávaly oblečením až na kůži.
Když přišel z koupelny, už se mu protahovala na přikrývce.
„Jo, kdybys tak věděla co bych doopravdy chtěl… celá Judy mi může vlízt na hrb,“ vzal ji do náruče a tichounce jí šeptal do sametových oušek.
Zatáhl závěsy, jako by šel spát, ale na spaní neměl ani pomyšlení. Jen byl zas jednou příliš smutný na to, aby dokázal o cokoliv předstírat zájem.
Dnes chtěl, aby ho kluci úplně vynechali.

James měl pravdu, Kristinin nezájem ho užíral zaživa.
Nic se mu poslední dobou nedařilo… a ke všemu se kvapem blížily letní prázdniny a s nimi zcela reálné nebezpečí, že tento rok bude pro něj posledním rokem který strávil v Bradavicích.
Všechno to byly věci, o kterých nechtěl mluvit. Vlastně chtěl, ale jediný člověk kterému by to říct dokázal o to neměl zájem.
Černá kočka si mu zatím lehla na prsa a něžně ho olizovala pod uchem, škrábalo to i nesnesitelně šimralo a nakonec ho přece jen rozesmála.
Sešoupnul ji ze sebe. Chvilku si ještě s ní hrál, hladil ji a pošťuchoval a ona nakonec chytla do předních drápků jeho ruku, jemně ji hryzala a zadními se ji naopak snažila odstrčit. Pak ji uhladil až do spánku a s rukou na jejím hřbítku usnul.

* * *


Za okny časné ráno, mírně prosvětlená tma a z dálky se ozývá teskné skučení. Karin se nadzvedla na posteli.
„Bylas u něj, viď.“ Příchozí dívka beze slova přikývla.
„Proč se takhle trápíš?“
„Já se netrápim.“ Sedla si na zem a opřela se o Kařinu postel.
„Bylo to tak krásný...“ Dívala se nepřítomně někam do dálek, kam mohla vidět jen ona sama, a usmívala se.
„Tak jako on se mě ještě nikdo na světě nedotýkal… nejde o to čím v tu chvíli jsem, ale o ten cit co z něj vyzařuje…“ Dlaní přitom uhlazovala přikrývku.
„Víš… myslim že jsem udělala chybu. Oni nejsou tak úplně špatní. Zjistila jsem… ale ne, necháme to na ráno. Jsem strašně unavená…“
Zvedla se a ke své posteli doslova přelezla. Zachumlala se do deky a spala okamžitě, jako zabitá.
„A na to jsi musela přijít až teď?“ zašeptala Karin posmutněle.
Tu její nezávislost jí trochu záviděla, a trochu se o ni bála. Chvíli ji ještě pozorovala jak spí a pak vzala svůj blok a pár tužek a se vším sešla dolů do společenské místnosti.

* * *


Kristina se připlazila na snídani ve značně nemilostivém rozpoložení. Sotva stačila usnout, zase vstávala. Ještě že mají aspoň první dvě hodiny Dějiny, tam se stačí dospat. Někdo jí určitě půjčí poznámky, a když ne jí tak Karině jo…

Bezmyšlenkovitě si nalila do hrnku co jí přišlo pod ruku a otřásla se odporem, když zjistila, že místo horkého čaje pije studený dýňový džus.
„Fuj… eště toho trochu.“ Šla to vrátit a vzít si čaj, ale Sirius se nad ní ustrnul.
„Počkej… chytil ji za ruku, když šla kolem nich. Byla příliš unavená než aby se s ním hádala. Udělal nad jejím hrnekm hůlkou pár kliček a zpátky jí podal černý, voňavý a kouřící se čaj.
„To bych se měla taky naučit. Děkuju.“ Její úsměv ho zahřál u srdce, už dlouho se takhle neusmívala na něj.
Jakoby mimoděk mu dlaní mu přejela po rameni, když šla zase zpátky. Aby to nevypadalo, že ho chce pohladit, ale chtěla.
„Síri, Judy Lemonová… pět galeonů…“ zamával mu Petr po chvíli rukou před očima.

Koukal do prázdna, najednou se mu vybavila zvláštní věc… Hodně časně ráno se na okamžik probudil, nebo možná v tu chvilku ještě spal a probudil se až těsně potom? Byl by přísahal, že na tváři ucítil polibek… hned potom ale zase usnul a vzpomněl si na to až teď, když se ho Kristina dotkla.
Škubl sebou.
„Co je?“ sežehl Péťu vzteklým pohledem.
„Na Judy kašlu. Ty prachy si klidně sežerte.“

Když ale o pár hodin později při lektvarech viděl, jak se Kris najednou probrala, všechno jí jde naprosto zázračně od ruky a se Snapem po sobě hážou spokojené pohledy, začal si o tom myslet něco jiného.
Netušil, že to oživnutí a oči, co na sebe dělali, má na svědomí pár čerstvých lístků koky, které Severus pro ni v nestřeženém okamžiku štípnul z kabinetu když tam šel pro suroviny. Už u snídaně si všiml jak je zničená a chtěl se jí trochu předvést.
Mimo to po lektvarech chtěli najít vhodný obraz pro svůj pokus, bylo tedy žádoucí aby byla fit.

Jeho dáreček zabral naprosto zázračně, všechno se jim jako jediným povedlo na výbornou a ona z hodiny odcházela s ním, rozesmátá a evidentně spokojená.
Věci jí brala na kolej Karina a vztekle vrčela proč si to tam nedonese sama. O Severuse ani nezavadila pohledem, měla z něj pořád takový strašně divný pocit a mimoto už byla dost ovlivněná tím, co si o něm myslela většina nebelvírských.
„Ukaž, já ti něco vemu,“ nabídla se Lily Evansová, „kam zas mizí?“
„Furt spolu někde couraj a vymejšlej nějaký kouzlo. A jak je oba znám, nebude to zrovna bezpečný. Už ani nevim jestli je víc zažraná do toho kouzla nebo do něj.“
Vrhla jejich směrem dost ošklivý pohled.

* * *


Mezitím Kristina se Severusem hledali obraz, do kterého by se dalo bezpečně vstoupit. Na kterém by nebyly žádné životu nebezpečné výjevy jako války skřetů, trollové, divoká zvířata a podobně.
„Chtěla bych najít místo, kde bych si mohla lehnout někam na sluníčko a nejmíň jeden celej den prospat.“ Znělo to natolik zoufale, že si toho všiml i její společník.
„No jo, pořád vypadáš dost utahaně,“ souhlasil.
„Nevypadám, jsem…“
„My přece nikdy nekončíme po večerce. To nemůžeš spát nebo co?“
„Seve, na světě je spousta věcí a lidí co mě zajímají, to snad musí bejt jasný ne?“
„No jo, to mi jasný je. Takovej Black třeba, viď?“
Ohnala se po něm. Nečekal to a samozřejmě chytil jednu ránu od ní, druhou o zeď a ztratil rovnováhu. Chytla ho za límec a po zdi ho zas vytáhla na nohy.
„To odvoláš!“ Nedalo se poznat, jestli je naštvaná doopravdy nebo si z něj dělá legraci, ale držela ho pevně a škrtilo to dost.
„No tak promiň. Dneska ráno…“ zasípal.
Sevření nepovolilo, ale v očích se jí objevil rozmarný výraz.
„Dneska ráno jsem ho prostě nechala, aby mi prokázal malou službičku. Proč ne, když se sám nabídnul.“

Musel udělat něco, co ji šokuje natolik, že ho pustí. Zvedl ruku, kterou se jí dosud křečovitě držel a snažil se vyprostit, a pohladil ji po tváři. Něco takového by jindy neudělal, ale tohle bylo téměř ohrožení života.
Pustila ho a couvla.
„Co blbneš…“ ohradila se, ale rozzlobeně to neznělo.
Uvolnil si límec okolo krku, pořád měl pocit, jako by ho svíraly její prsty.
„Jenom jsem potřeboval abys mě pustila. A tohle mi přišlo lepší než tě kopnout nebo zaklít.“
„Cože?!“ Rozesmála se tak, že si musela sednout. Přímo tam kde byla, což bylo na chodbě a na zem.
Stál nad ní jako tvrdé y, tvářil se že s ní nemá nic společného a čekal, až ji ten záchvat přejde. Přešel za chvilku a naráz. Podívala se na něj rozesmátýma očima.
„To bylo hezký. A účinný. Třeba to někdy taky použiju.“

Natáhla k němu ruku. Pomohl jí vstát a vydali se na další prohlídku hradu. A protože ve stejném okamžiku se po chodbách procházelo mnoho jiných dvojic, bylo by ku podivu, kdyby na sebe některé z nich nenarazily.
A bylo by ještě divnější, kdyby podle zákona schválnosti na sebe nenarazili právě se Siriusem a Judy.

Moment překvapení se však nekonal. Kris se tvářila naprosto nezúčastněně, jen se zeptala: „Rande?“ a dodala: „Užijte si to,“ jako by věděla, že je spolu potká.
Zato Siriusovi spadla čelist málem až na podlahu, mimo jiné i proto, že by nikdy nečekal, že se opravdu bude veřejně producírovat po chodbách ve společnosti Snapa.
Severusův výraz se změnil v zuřivou a nenávistnou grimasu. Oba dva automaticky sáhli po hůlkách, ale Kristinino: „Expelliarmus!“ je naštěstí zaskočilo.

„Nechte se na pokoji aspoň přede mnou, sakra! Mám vás obou plný zuby, blbečkové!“ vypěnila.
Sakra, vždyť on si za to ten Severus může sám, uvědomila si. Otočila se a rázovala pryč. Nechala je tam stát na chodbě a až po nějaké době si uvědomila, že má jejich hůlky.
Co kdybych ji poslala jenom Sevimu…
Ale hned ten skvělý nápad zavrhla. Sirius by s ní do smrti nejdelší už nepromluvil a to ve světle nedávných událostí přece jen nechtěla. I když zrovna ta Lemonka ji trochu mrzela…
„Hej!“ kousek se vrátila, „máte je tady!“ Položila obě hůlky na okenní parapet.
Než k nim stačili doběhnout, byla pryč.

________________________________________


O Siriusovi jde – podle mě vcelku neopodstatněná – fáma, že byl notorický holkař. Nemyslím si, že by za dobu studia stačil vystřídat všechny, ale přece jen jsem se tomu nevyhnula. Ono by vypadalo přece jen dost nepravděpodobně, že sedm let miloval Kristinu a na jinou se ani nepodíval, ne?
Je jedno, jestli z trucu nebo z hecu, ze zoufalství nebo z nudy, ale pokud vynecháme možnost, že byl na kluky, je vysoce pravděpodobné, že několik děvčat měl.
Tak mu je dopřejme, ještě neví, o co všechno ho osud připraví. Kéž by šlo všechno přepsat jako děj nějaké knihy.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chápu dobře,

(Psí Hvězda, 10. 10. 2007 12:17)

že přítomnost je pro Tebe mnohem příznivější,než se ještě třeba před měsícem zdála?To by bylo dobře:-).

Já ani tak neměla na mysli přepsat své dějiny...spíš mít tu možnost někdy za sebou potichoučku zavřít dveře a odejít do úplně jiného života.

k nové

(Ionti, 10. 10. 2007 8:57)

chuti se začíst a ponořit do děje,vypnout realitu a žít chv?li dřívějším světem představ,k nedočkave chuti co nejdříve dočíst Tebou rozvinutý děj a být zvědavý na pokračování:-).. A mezitím zase po čase otevřít doma nějakou silnější knížku a prožít něco jiného,než jen všednost...dík:-).

A změnit

(Ionti, 10. 10. 2007 8:50)

svoje vlastní dějiny?
To bohužel nelze...měnit lze jen současnost,a v návaznosti na ní budoucnost.. Přičemž mi může stejně někdo oponovat,že změna vlastní budoucnosti vědomou změnou přítomnosti je ničím jiným,než osudem..
Musím konstatovat,ze ke změně mojí přítomnosti právě dochází:-),a to po delším čase jiných změn,vedoucích ke čtenářské zaneprázdněnosti až lhostejnosti,naopak teď k nové

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA