6. Vztek a vášně
Před momentem se nechtěně stala neviděným svědkem toho, jak si Jamesova parta opět podala Snapa. S tou pitomou šikanou začali už loni. Pak to vypadalo že toho na chvíli nechali, protože nestáli o věčné hádky s ní, ale na začátku letošního září si Sirius vzal do hlavy, že Snape se s ní nemá co bavit a přímo jí to říct nechtěl.
Tehdy se s klukama pohádal – svatý Brumbál ví proč - oni šli lítat na košťatech a on vymýšlel pomstu na Severuse.
Když se vrátili ke značně pozdnímu obědu, potkali Snapa se zářivě oranžovými vlasy. Šířil kolem sebe příšerný, vlezlý puch blížící se nejvíc asi tak shnilým pomerančům. Ten mu vydržel ještě tři dny, zatímco na vlasy stačilo jednoduché protizaklínadlo.
Chvilku poté narazili ve společence na Siriuse, proti všemu očekávání zase výborně naladěného.
Kris s ním vydržela nemluvit čtyři dny, dobře věděla, kdo má ten nechutný žertík na svědomí. Pak se to usadilo tak nějak samo, nebo spíš už nemohla vydržet ten jeho smutný kukuč a tak se s ním začala bavit, jen tak aby se neřeklo.
Jak se dívala z okna, její nálada se silně blížila venkovní teplotě.
Sakra, proč tohle dělají zrovna James a Sirius?
Remus jí byl jasný, vezl se s nimi, jen aby je neztratil. Měl je příliš rád, než aby jim dokázal něco vytknout.
Petr byl odjakživa jejich ocásek, cokoliv provedli oni dva, bylo dokonalé.
Snad nejvíc se ale vztekala sama na sebe a pocit naprosté bezmoci ji deptal. Štvalo ji, že se jim v rozhodující chvíli nedokázala nikdy postavit. Vlastně ani nechtěla, i když se jí z duše příčilo co dělají, raději někam zalezla a dělala že je nevidí. Oba je měla ráda, nechtěla s nimi jít do otevřeného konfliktu. U Jamese ji to ale mrzelo dvojnásobně. Proč právě on? Jinak naprosto skvělý, chytrý a ohleduplný kluk… tak proč…
Nevěděla, jestli teď víc nenávidí jeho a celou jeho partičku, nebo sebe za tu zbabělost… Za chvíli se všichni čtyři nejspíš vrátí zpátky a jestli se tu s nimi potká, už to asi v klidu neustojí. Buďto je seřve, nebo se rozbrečí, v každém případě z toho kouká ošklivá scéna. Raději se rozhodla vypadnout někam pryč.
Vystartovala příliš pozdě. Srazila se s rozřehtanými kluky na chodbě přímo za portrétem.
Skoro to v plné rychlosti napálila do Remuse, ale ten ji zachytil a náraz poněkud ztlumil.
„Čau, Kristi!“ pozdravil ji Sirius bezelstně, ale ona po něm jenom hodila vzteklým pohledem, Remuse prudce odstrčila a dlouhými kroky odvlála za nejbližší roh. Podívali se po sobě.
„Co to bylo?“ optal se do náhlého ticha James.
„Někdo ji nakrk, a to tak že velmi.“
Remus si všiml toho beznadějného zoufalství a vzteku v jejích očích, když ji měl na čtvrt vteřinky v náručí. Napadlo ho sice že rozumí, ale nahlas neřekl nic.
„Remusi, co je s tebou?“ optal se po chvíli Petr, když už seděli na svých místech u krbu a všiml si, jak Remus najednou zhasl jak dohořelá prskavka.
„Nic, co by,“ pokusil se o bezstarostný tón, ale vyšla z toho spíš zahořklost.
„Tebe nějak vzalo, jak se k tobě Kris chová,“ poznamenal rýpavě Sirius.
I jemu samotnému vadilo, že si ho zase přestala všímat. Za poslední čtyři měsíce spolu mluvili minimálně. Ne že by s nimi vůbec nekomunikovala, ale on by si představoval něco víc. Od Vánoc se jim už vysloveně vyhýbala, a to bolelo moc…
Z podvědomí se vyplížila jedna vtíravá, trapná vzpomínka…
Ležel zachumlaný pod přikrývkou, závěsy kolem postele pečlivě zatažené, a polštář pod jeho hlavou smáčely slzy.
Nechtěla ho vidět, nechtěla s ním vůbec mluvit… dokonce ji ani nemohl najít v Bradavickém expresu. Prošel ho celý, podíval se snad do každého kupé kromě jednoho… kromě toho, kde čekal že s největší pravděpodobností bude.
Proč?
Musel by přiznat že o ni stojí.
Konfrontován se svým nepřítelem Severusem Snapem by musel přiznat, že ji bere jako něco víc než jako kamarádku. A to nechtěl.
Proč?
Protože si kvůli tomu z něj utahovali?
Protože nedokázali pochopit co k ní cítí. A on to neuměl vysvětlit…
Kristina byla víc než kamarádka. Byla spřízněná duše. Byla první dívkou jeho života, první, kterou kdy objal, kterou kdy políbil. Vedle ní se v něm probouzelo cosi, co si pamatoval z raného dětství… jistota bezvýhradné, v podstatě nezasloužené lásky.
I jeho matka ho kdysi měla ráda.
Ona ale nebyla jeho matkou.
Přesto ho uměla utěšit, uměla uhasit požár v jeho nitru, uměla zahnat smutek a pláč.
Teď tu ale nebyla. Nechtěla tu být.
Nechtěla ho po návratu z vánočních prázdnin vůbec vidět.
Dokonce ani James nechápal co se s ním děje, James se svou dokonalou rodinkou… James, kterého přišli na nádraží doprovodit oba rodiče a nepokrytě mu dávali najevo jak ho mají rádi a jak jim bude scházet.
Seznámil ho se svými rodiči a vůbec ho nenapadlo, jaká strašná závist rozleptává jeho srdce… bylo to hnusné, ale aspoň si to přiznal.
„Siriusi?“
Nehnul se, nechtěl dát vůbec najevo že nespí. Třeba hned zase odejde, zadoufal.
Remus…
Neodešel. Posadil se na postel za jeho záda. Nakonec, on se taky nenechal odbýt, když Remus ze spaní křičel hrůzou a jemu tvrdil že je všechno v pohodě.
„Siriusi… já přece vím že nespíš. Co ti je?“
Z očí vyklouzly další slzy a zdušený vzlyk zazněl jako zakňučení. Projev Remusova zájmu paradoxně způsobil, že se mu chtělo ještě víc plakat.
„Kristi…“ dokázal ze sebe vypravit. Nic víc.
Remus horečně přemítal, co přesně mohlo její jméno obsahovat. Snad to, že ji Sirius celou cestu hledal?
Chybí mu, chtěl by teď být s ní, a místo toho se utápí ve smutku. Po každých prázdninách spolu na celý večer někam zmizeli, ale teď se před ním schovala. Proč?
„Proč se ti vyhýbá?“
Sirius pokrčil rameny. Ne že by to netušil, ale pro pláč ze sebe stejně nemohl dostat ani slovo.
Remus ho neobratně pohladil po rameni.
„My se ti smějem že si hraješ na zamilovanýho, a ty ji máš doopravdy rád,“ došlo mu.
„Promiň… kdybych to věděl…“
Sirius nahmatal jeho ruku a stiskl ji. Už alespoň neměl ten strašný, zdrcující pocit že je na všechno úplně sám, a trochu se mu ulevilo. Utřel si oči do rukávu a posadil se proti Remusovi.
„Nejde jenom o ni, sesypalo se toho na mě moc… naši… a tak vůbec.“
„Co je s vašima?“ Upřel na něj nešťastný pohled.
„Do něčeho se namočili… hustí do mě odjakživa ty svý nesmysly o čistý krvi a o méněcenných rodinách, ale teď se našel někdo, kdo kolem sebe shromažďuje lidi s takovýma názorama. Jsou z něj úplně celí pryč, ale já o něm slyšel strašný věci… Tlačí na mě, abych šel za ním jako oni. Jako všichni Blackovi. Říká si… myslím Voldemort.“
„A ty nechceš. Proč mě to nepřekvapuje… O něm jsem ještě nic neslyšel, ale… možná že o tom jen nemluví přede mnou.“
Sirius se trošičku pousmál a zvedl hlavu.
„Jo, má to tak někdo štěstí…“
Kristina stále někde bloumala, snila a hledala kdovíco.
Byla taková už od těch proklatých prázdnin, kdy je rodiče odvlekli z kouzelnické vesnice, kde žili v blízkosti přátel, do mudlovské čtvrti v Londýně. Na jejich útěku z domova se muselo přihodit něco, co od základu změnilo její vztah ke světu.
Nebo že by u nich doma?
Sirius věděl něco od Kristiny, něco mu sdělil pod rouškou tajemství James. Moc toho nebylo, ale měli pocit, že nad jejich rodinou visí nějaké temné tajemství jako černý mrak. A neznal ho ani James…
Na to, aby se šla schovat do astronomické věže, bylo ještě příliš mnoho světla. Na ven nebyla oblečená a tak jí zbylo jedno z mála míst, kam se mohla uklidit, a to knihovna.
Sáhla po prvním svazku, co jí padl do ruky, a namátkově knihu otevřela, aby se za ni mohla schovat někam do koutku.
Po chvíli zaslechla blízko u sebe šustot. Někdo se usadil do vedlejšího křesla.
Nepodívala se tam, bylo jí to jedno. A už vůbec s dotyčnou osobou nechtěla mluvit, ať to byl kdokoliv. Pak ale zvedla na okamžik oči, když otáčela stránku, aby to vypadalo že si doopravdy čte. Projelo jí něco jako elektrický výboj, v tom křesle totiž seděl Severus.
Během několika málo sekund zhodnotila co by měla udělat a co doopravdy udělá. Na co už je pozdě a co ještě půjde napravit.
Nemínila se přiznat k tomu, co viděla dnes odpoledne, musela by uznat svou neochotu to nechutné řádění zarazit a svou vinu, že se přátelí s takovými lidmi. Ale zoufale si přála jakkoliv ho podpořit…
„Co čteš?“ optala se ho s pohledem na jeho prázdné ruce.
S hlavou na stranu a tím svým poloúsměvem… Jejímu pohledu se nedalo odolat, musel se na ni usmát taky.
Ani se nenamáhal vzít si s sebou knihu, vysloveně se sem přišel schovat a usadil se právě u ní. Proto ji vlastně vyhledal, nevěděla o tom, ale měla schopnost dělat maléry a křivdy menšími už jen pouhým úsměvem a svou přítomností.
„Tak se podívej,“ dělal jako by jí přistrčil knihu blíž.
„Zvláštní. To bych si asi nevybrala.“
„A co čteš ty?“
„Já vlastně nevim. Jenom jsem neměla kam zapadnout, tak…“
„Jo. To já taky,“ sklopil hlavu.
„Nejradši bych se schovala v některým obrazu svý ségry,“ vzpomněla si na jeden zvlášť krásný a povedený sen. Ve tváři se jí rozhostil zasněný výraz.
„V obrazu? Karina maluje?“
„Jo, občas namaluje co se jí zdálo. Když je ten sen něčím vyjímečnej.“
Zamyslel se.
„A víš že by to možná šlo? Slyšel jsem, že na to existuje nějaký kouzlo. Ale když se to zvrtne, můžeš v tom obrazu uvíznout navždycky.“
„Vážně?“
V očích jí zahrál podivný výraz. Provokativní, uličnický, odhodlaný.
Dřív, než stačil domyslet neprozřetelnost toho, co jí řekl, procházeli se mezi regály a snažili se najít cokoliv, co by se mohlo k danému tématu vztahovat. Obou se zmocnilo badatelské vzrušení.
Samozřejmě, že za tu krátkou dobu, co tam do večeře mohli strávit, nic nenašli, ale ten nápad je už nepustil.
Ani si neuvědomili, že za neustálého hovoru dorazili do Velké síně na večeři společně a upoutali značnou pozornost nebelvírských i zmijozelských. Tam se teprve oddělili a šli si každý ke svým.
Kris se rozhlédla po Karině a ke svému údivu ji našla ve společnosti Jamese a ostatních.
Zaujatě poslouchala, co říká Remus, ale všimla si jí, zamávala na ni a ukázala na volnou židli vedle sebe.
Kristina neměla ani nejmenší chuť si k nim sedat, ale nejít za sestrou jí připadalo divné, a tak se vydala k nim. Přitom měla pocit, jako by se vracela odněkud z jiného světa.
„Tys byla se Snapem?“
„Co je ti po tom?“ hodila po Siriovi pohled stejně podmračený jako on po ní.
„Ale budu tak laskavá že ti prozradim, že jsme se potkali v knihovně.“
Odpovědí jí bylo něco jako Hrmf…, ale už se jí nevyptával na nic.
„Karin, musím ti…“
Najednou se zarazila. Bylo by opravdu dobře říkat jí o svém… vlastně jejich nápadu? Když viděla jak se s nimi baví, když si vzpomněla jak se tvářila, když šla na Příčné se Severusem do té apatyky…
„Co mi musíš?“ drcla do ní loktem.
„Cože? Ne, nic.“
Naházela do sebe jídlo a jen na půl ucha přitom poslouchala, o čem se mluví. Všimla si že Severus taky spěchá, díval se po ní a zdálo se že s ní chce ještě mluvit.
„Zatím čau,“ zvedla se od stolu. Ostatní ještě jedli a povídali si a koukali na ni dost udiveně. James viděl, že ve stejnou chvíli vstává i Snape a docvaklo mu.
„To nemyslíš vážně!“ drapnul ji za ruku a tvářil se nesmírně pobouřeně.
„A co jako?“
Její pohled se zasekl do jeho. Tvrdě, nekompromisně, ostře. V tu chvíli pochopil, že ona to všechno ví. Že jenom mlčí, ale vadí jí, že on se podílí na té šikaně.
„Ale no tak, ségra…“ pokusil se o smířlivý tón, ale narazil.
„Já už o tom začínám pochybovat.“
Vykroutila mu svou ruku takovým způsobem, že mu málem zlomila zápěstí, a odešla se Snapem v těsném závěsu.
Skoro ani nevěřila tomu, co Jamesovi řekla.
Když odcházela z Velké síně, cítila doslova fyzickou bolest v hrudi, jako by si odtud právě vyrvala něco velmi cenného a drahého.
Snapa poslouchala jen na půl ucha, domluvili si schůzku na druhý den po vyučování. Její srdce přitom zoufale plakalo, protože právě zatratila někoho, koho milovala jako bratra…
Teď už jí ale nešlo jen o potřebu dělat si věci po svém. Od tohoto okamžiku se rozhodla využít Severuse a jeho náklonnost jako nástroje pomsty.
Bylo mi už několikrát řečeno, že Siriuse trochu moc předělávám, že v mém podání je příliš něžný, citlivý, příliš poddajný atd., - a tou jeho vzpomínkou jsem to moc nevylepšila, že?
Experimentování se zavedenými charaktery je moje slabost, ano. Lidé nejsou černobílí, v každém se skrývá několik osobností. I Sirius mohl být hluboce nešťastný, i Remus se někdy v budoucnu projeví jako prevít. To je přece lidské.
A postoj k šikaně je téma na samostatný román. Na to nemám... s některými věcmi se těžko vyrovnává i po letech.
Komentáře
Přehled komentářů
více osobností nemůžu nesouhlasit.
Zkušenosti,zážitky,někdy i traumata si člověk vždycky nevybájí,něco z toho musí pocházet z reality.Ať už z vlastní nebo cizí.Je to dobrý způsob,jak v sobě některé zážitky zpracovat.
Tuhle jsem
(Ionti, 10. 10. 2007 7:23)spolykal k ranní kávě tak samozřejmě,až mne překvapilo,že je už konec,jak jsem se začetl.. Jen to dokazuje,jak čtivym způsobem píšeš:-). A velmi lidským,ač ve světě naprosté fantazie,postavy jsou zároveň stále lidsky,emočně skutečné.. Nejspíš je to,i podle náznaku,přenesenou a stále živou vlastní životní zkušeností.. Ústící do zajímavého závěru. Ono opravdu v každém z nás dříme více osobností,i když si to ne každý přizná,a ne každý je sám v sobě pozná. Dokonce si myslím,že v sobě máme jisté osobnostní a povahové rozpětí,mezi krajními hodnotami od - do.. A záleží často,kdo a co v nás co a koho probudí,kým se kdy staneme,a následně pak vyvíjíme.. Alespoň v extrémních případech to tak může být,dík silným,až otřásajícím zážitkům...v dobrém,i zlém.
:DD
(barbora, 17. 9. 2007 16:42)ahooj, tak som to tu nasla a som rada, ze si sa dala na svoje stranky:D a mas krasny design:) tak a tesim sa na dalsie vytvory:))
S teorií
(Psí Hvězda, 10. 10. 2007 12:03)