5. Prázdninový šok
Sám nevěděl proč, snad se trochu styděl, snad to bylo všechno příliš komplikované k vyjádření, ale raději se snažil sám sebe přesvědčit, že na to nemyslí a že je všechny nenávidí, i když to nebylo všechno zdaleka tak jednoduché a jednoznačné.
Přivítal se s Jamesovými rodiči i s ním a odpoledne šli na nádraží naproti Remusovi. Musel vlakem, protože jeho otec před prázdninami zboural krb a dosud nebyl schopen dát ho dohromady.
Chtěl se hned zeptat na dvojčata, ale pak si to rozmyslel. James si z něj pěkně utahoval, když se jim po vánočních prázdninách hned první večer on i Kris ztratili.
Remus tehdy vzal jeho žádost velice zodpovědně a postaral se, aby Karinu ani nenapadlo jít ji hledat. Nakonec skončila i s Lily – k svému pozdějšímu údivu – u nich v pokoji a učily je hrát mudlovské karty. Byl to prima večer a Remus moc litoval, že se nekonalo žádné pokračování. Ne že by se spolu vůbec nebavili, ale pokud nebyla obě děvčata spolu, Karin se většinou zdržovala v ložnici nebo prostě nebyla k nalezení. A on sám se jednoduše neodvážil za ní jít.
„Sakra Jamesi, ten vlak už je v čudu!“
„Remus určitě čeká na nádraží. Dyť tu nikdy nebyl, tak kam by šel!“
„Já ti říkal, že se nemáš…“
„Hele nech toho. Jsme tady a Remus jak vidím taky. Všechno je v pohodě, tak mě nepéruj, co sem měl a co neměl!“
„No čau kluci, kde jste? Už tu zapouštim kořeny, koukejte…“ snažil se jakoby vší silou vytáhnout nohy ze země.
„Remusi, ale my tě ochotně vykopem a přesadíme!“
„No jasně, pokud nejsi spřízněnej s mandragorama.“
„Tak kde máš kufry, naložíme velbloudy a jde se,“ poklepal si Sirius přes rameno na záda.
„Leda bys chtěl odnést mě,“ zakřenil se Remus, „dovedeš si představit, jak bych jel mudlovským vlakem s veškerou výbavou do Bradavic? Vrátim se pro to před koncem prázdnin. Krb sice nejspíš ještě nebude…“
„A jak jsi nám líčil svýho tátu, tak nebude už nikdy,“ neubránil se řehotu Sirius.
„Ale nějak se to prej zařídí, abych se dostal včas na Příčnou i na nádraží.“
S jediným kufrem se tedy vydali zase nazpět.
„No, my už jsme s našima udělali válečnej plán,“ ozval se po pár metrech Jame
s. „Válečnej plán?“ vyprskl Sirius, „a nechcete vyhlásit válku naší rodině? Já chci bejt sirotek, prosím…“ .
„Seš blbej, ne? Nevíš co mluvíš,“ okřikl ho Remus, vážně mu s takovými řečmi šel dost na nervy.
„Slyšíš ho Jamesi, sotva přijel, hned mi nadává.“
„A má pravdu. Tak můžu mluvit dál?!“
„Jojojo, válečnej plán. Do toho, generále Pottere!“
„No, tak my bysme se měli během příštího tejdne přesunout do Děravýho kotle, protože Petersovi odjíždějí na turné a holky by neměly s kým bejt. Tak se s nima sejdem tam a ty, Remy, můžeš teda odjet odsud a přidat se k nám v Londýně. A vašim tím pádem odpadne doprava na King's Cross, takže určitě budou souhlasit,“ rozkládal kolem sebe rukama, očividně spokojený s tím jak to do sebe všechno zapadá.
Najednou si všiml, že jde sám. Otočil se a viděl, jak oba kamarádi zaraženě stojí tři metry za ním.
„Zaraž, teď nechápem ani jeden: proč se máme sejít s holkama až v Londýně?“
„Protože se Petersovi odstěhovali, Moony. Minulej tejden dostali stálý angažmá v nějakým londýnským divadle, tak tam koupili byt.“
Sirius na něj chvíli koukal a čím dál víc jako by se hroutil do sebe. Pak si kecnul na nejbližší patník a otočil se k nim zády.
Tolik se těšil… celou dobu, co byl doma, ho držely nad vodou jen sny o tom, jak s oběma budou trávit každý den do konce prázdnin a že se mu podaří si Kristinu usmířit… Loni se každou chvíli hádali kvůli Srabusovi a jeho to dost mrzelo. Doufal, že bude mít čas to teď napravit.
„Taky mě to dost mrzí,“ pokusil se ho trochu utěšit James.
Vážně se cítil sklesle, co tu nebyli Petersovi. Dělal si o holky starosti. Oba dva si sedli na kraj silnice vedle něj. Nějak se teď nikomu nechtělo pokračovat v cestě.
„Ono to u nich doma nevypadalo moc růžově, jejich rodiče maj mezi sebou nějaký problémy a je to taková italská domácnost. Furt na sebe řvou,“ vysvětlil Remusovi, když na něj vrhl tázavý pohled.
„Tady, když se něco dělo, tak se obě sebraly a šly k nám. Ale tam neznají nikoho, nemaj kam utýct…“ Jeho hlas byl najednou plný úzkosti.
„Byl bys dobrej brácha. Fakt že jo,“ poplácal ho Sirius po rameni. Už se dal zase dohromady a přehodil výhybku, nechtěl teď myslet na své zklamání.
„Známe se od malička, mám je obě strašně rád. I naši, máma už nemůže mít další děti a obě jsou pro ni skoro jako vlastní. Tím spíš že jejich máma je tak trochu střelená.“
„Myslíš že proto je Karin taková… uzavřená? Kvůli těm vztahům u nich v rodině?“ uvažoval Remus.
„Za celý pololetí už totiž se mnou pak nepromluvila.“
„Nejspíš,“ potvrdil James, „ona se dost bojí lidí. Kris je pro ni spojení se světem a jen když dojde k nějaký havarijní situaci, tak se odhodlá za někým zajít.“
„Ty se máš. Ty jsi výjimka,“ zalitoval Remus.
„Nerad se vtírám, ale jestli se nezvednem hned…“ ozval se Sirius a ukázal k obzoru, odkud se děsivou rychlostí přibližovala hradba ocelově šedých mraků.
Zvedli se sice hned, ale nebylo to nic platné. Bouřka je dohnala tak na sto metrů od domu a přišli promočení, jako by se brodili v jezeře.
Byla to poslední bouřka toho léta.
Druhý den poslal James rodinnou sovu k Remusovým rodičům, aby jim oznámili změnu plánu a Potterovi připojili svůj dopis, ve kterém je ujistili, že budou v Děravém kotli s nimi a dopraví je na nádraží.
„Dobrý den, madam, dobrý den, pane Pottere, velice rád vás vidím,“ rozplýval se hostinský Tom.
No, tomu se nedivim ani trochu, když mu zaplníme půlku hotelu,
„Slečny Petersovy vás pozdravují a mám vyřídit, že si šly do Příčný nakoupit a budou tu v šest hodin.“
Jamesova matka zpozorněla: „Jak dlouho jsou tady, Tome?“ ozvala se konsternovaně.
„Tak asi čtyři dny, madam.“
Takže holky zdrhly? To je ovšem bomba. Jasně, něco se zase muselo u nich semlít… Karina je až moc zodpovědná na to, aby zdrhla z domova v úplně neznámým městě bez vážnýho důvodu.
„Co kdybychom se po nich šli podívat, mami?“
„To určitě udělejte. Ale nejdřív se zkusím spojit s Jane a Johnem. Zatím si vybalte a najděte mi někdo Letax. Někde po cestě jsem ho nejspíš upustila nebo co.“
Nervózně se přehrabávala roztřesenýma rukama v kabelce.
„Klid, Alice. Třeba jenom odjeli dřív,“ snažil se ji manžel uklidnit, i když tomu sám příliš nevěřil.
„Ale proč nám nedali vědět? Je to tak nezodpovědné, klidně je tu nechají bez dozoru, vždyť jsou to jen malý holky, Coline…“
Podal jí svou krabičku s Letaxem.
„Malý holky s velkýma schopnostma, na to nezapomeň,“ usmál se na ni povzbudivě a pohladil ji po rameni.
„Tak už běž, James se nemůže dočkat, až se za nimi bude moct rozběhnout.“
„To si děláš srandu, vážně zdrhly? Jsou tu jen tři tejdny, Londýn určitě neznaj.“ Sirius i Remus měli oči navrch hlavy.
„Jo, vážně,“ potvrdil James.
„Kristina byla vždycky vodvaz, ale Karin ji obvykle dokáže udržet na uzdě. Tentokrát to muselo bejt dost hustý. Trvalo jim dva dny než to tu našly, slyšel jsem mámu když mluvila s jejich rodičema.“
Zachytil Siriusův pohled, byl plný temných předtuch a úzkosti.
On ví o co tu jde, buď mu Kris tehdy něco řekla, nebo…
Sirius přerušil tok Jamesových myšlenek.
„Takže já jdu po obchodech nahoru, ty Jamesi dolů a Remus projde celou ulici, kdybychom je přehlídli venku.“
„Jo, a sejdem se kde?“
„Když je někdo z nás najde, najdou nás i ostatní. Prostě v tu chvíli už budem vědět kam máme jít. Když chtějí abych je našel já, vždycky to funguje,“ ujistil je James.
„A když ne, sejdem se v šest v Děravým kotli. V tu dobu tam měly přijít taky.“
S tím se rozešli.
„Ahój!“ mávala Kris na někoho za Karininými zády. Ta se otočila a znechuceně otočila oči v sloup.
„Prosim tě, vážně se teď chceš bavit se Snapem?“
„Teď nebo jindy, je to fuk, ne? A nejen to, chci s ním zajít nakoupit přísady do lektvarů.“
„Nezdá se ti, že i dobročinnost má svý meze?“
„No dovol, to není dobročinnost, to je koníček! Ne, Karino… já ho vážně mám docela ráda. I když ho kluci nesnáší, i když je protivnej. Na mě nikdy nebyl.“
„Protivnej a umaštěnej.“
„No to teda není! Hele víš co, jestli nechceš, tak se mnou chodit nemusíš, ne? Počkej tu. Možná že se nás kluci pokusí najít, měli všichni přijet dneska, ne? Tak je tu aspoň odchytíš.“
Severus na ni počkal u lékárny.
„Ahoj Kris,“ usmál se na ni. Těžko tomu věřit, ale s ní byl schopný se usmívat a chovat se skoro jako normální kluk. Škoda, že mohli být spolu sami tak málo.
„Jsi tu s otcem?“
„Ne, sám.“
„Na mě taky čeká akorát ségra nad kopcem zmrzliny.“
„Vaši vás pustili samotný až sem?“
Nechtělo se jí na to odpovídat. Prošla dveřmi z kouřového skla do lékárny a získala chvilku na rozmyšlenou. Ale Severus ji následoval s vyčkávavým výrazem.
„No, ne tak docela. To je jedno, stejně by ses to doslech. Nejdřív jsme se přestěhovali do Londýna a sem jsme za pár dní utekly.“
„Vy dvě jste teda čísla. To bych si já nedovolil. Nebo spíš dovolit nemoh.“
V jeho hlase zněl bezmezný obdiv, ale Kristině to příliš nelichotilo.
„Seve… už teď toho lituju. Jenže už to nejde vzít zpátky, je tu moc vážných důvodů, proč…“ Zhluboka si povzdechla.
„To je jedno. Půjdem?“ pohodila hlavou směrem k regálům.
Pátravě se na ni zahleděl; v jejích slovech i ve výrazu jejího obličeje vycítil úzkost a napětí, kterého si u ní nikdy nevšiml. Ale očividně se teď už nemínila bavit o ničem jiném než o nákupu.
Zůstali uvnitř tak dlouho, aby mezitím Remus stačil pod slunečníkem najít Karinu.
Zdálo se mu to, že se jí rozzářily oči když na ni zavolal? Skoro vletěl pod auto, když přebíhal k ní na druhou stranu.
„Ahoj, dáš si taky?“ cinkla lžičkou o okraj poháru se zmrzlinou.
„Jo,“ zapíchl do něj pohled a olízl se.
„Čokoládovou,“ řekli oba naráz a rozesmáli se.
„Co kdybys jí zkusil s tou višňovou?“ dloubla lžičkou do zbytku kopečku ve svém pohárku, „je fakt dobrá.“
„Ukaž?“ ďobnul do ní.
„Ne, radši si ji dám se smetanovou. Kde máš Kris? Hledáme vás po celý Příčný.“
„Se Snapem v lékárně. Měla by za chvilku přijít.“
Posadil se na židličku proti ní. Tentokrát nechal bez komentáře zmínku o Severusovi, víc ho trápila jiná věc.
„Karin… vy jste vážně utekly z domova? James slyšel že jste se sem dostávaly dva dny… víš co se vám po cestě mohlo všechno stát? Teda chci říct… jste obě v pořádku?“
Sevřel obě její ruce, jako by měl strach, že mu někam zmizí. Podívala se na něj překvapeně.
„Totiž… promiň…“ vyklepal ze sebe a pomalu ji zase pustil.
Chvíli se snažila očima vyvrtat díry do ubrusu. Než něco řekla, dala si docela načas.
„Ale jo… bylo to v pohodě.“
Odhodlala se zase vzhlédnout. Dost ji zaskočilo, jak se na ni díval, ta starostlivost a něha v jeho očích ji překvapila. Je možné, že by mu na ní záleželo?
„Možná na to nevypadáme, ale umíme se o sebe postarat. V mudlovským světě rozhodně. Doma to bylo horší.“
„A co na to vaši?“
„Ani nevim. Všechno vyřizovala Kristina. S nima když jsme dorazily, v hostinci, všude. Já se jí nechtěla na nic ptát, viděla jsem že jí vadí o tom vůbec mluvit. Prosim tě… já už se v tom teď nechci šťourat, jo?“
„Dobře.“
Až když mu servírka přinesla jeho zmrzlinový pohár, uvědomil si, že opět svírá v dlaních její ruku a jí to vůbec nevadí…
„Sevi, bude lepší když se rozloučíme tady a ty vypadneš pozdějc. Fakt nechci abys s nima měl problémy,“ kývla Kris hlavou směrem ven.
Otočil se a viděl přicházet Pottera s Blackem. V očích mu zaplály plamínky nenávisti.
„Seve.“ Zatřásla s ním.
„Teď ne. Za prvý jsou na tebe tři. Protože já se proti nim nepostavim. Za druhý to nechci. Prosím tě, zůstaň tady dokud je nezaměstnáme natolik, aby si tě nevšimli.“
„Tak jo. Jen kvůli tobě. Uvidíme se ve vlaku?“
„Jo. K nám nechoď, najdu si tě sama. Čau!“
Vyšla ven a okamžitě skočila Jamesovi kolem krku.
„Čau bráško…“
„Kristi, ty bláznivko… co se stalo, proč jste utekly?“
„Strašně se nám po tobě stejskalo… strašně moc…“
Skoro současně se mu vrhla okolo krku Karina. Obě dvě vypadaly že jsou naprosto v pohodě, jen ty kruhy pod očima svědčily o tom, že je v poslední době potkalo pár dost ošklivých věcí.
„Siriusi,“ Kris se odvrátila od Jamese a krásně se na Siria usmála, ale žádné další objímání se nekonalo.
„Dáš si zmrzku?“
Nedokázal z ní spustit oči a ona na tom byla dost podobně.
„Nó… víš že docela jo?“
„A se mnou si dát nechtěla,“ ozvala se Karina dotčeně.
„Teď je TAKOVÝ vedro, že jsem dostala chuť i já. Můžu?“ ukázala na Remusův značně načatý pohár.
„Jo,“ podal jí lžičku. Ochutnala obě a usoudila, že trojitá čokoládová je přesně to co jí sedne. Tak si všichni dali repete a probírali události posledních týdnů, kdy se neviděli. Zapomněli na davy lidí, procházejících okolo, zapomněli na čas, ale přesto stihli být u Děravého kotle ještě před šestou.
„Siriusi…“
„Kristi?“
Nebelvírská klubovna se konečně vyprázdnila. Oba čekali až všichni půjdou na kutě, aby si mohli nerušeně promluvit. Prvního byl pátek a začátek školního roku se tím pádem rozjížděl pomaloučku, tak nikomu moc nevadilo ještě chvíli ponocovat.
„Nechceš mi říct, co se stalo u vás doma? Ještě u Děravýho kotle jsi nevypadal moc dobře. Co se stalo?“
„Co na mně vidíš, prosim tě?“ zavrtěl odmítavě hlavou.
„Auru. Jako u každýho. A tu tvoji vlastně skoro nevidim, vždycky když přijedeš z domova. Je to stejný jako u Kariny.“
Zaskočila ho. Jak tou otázkou, tak informací. Schoulil se do křesla naproti ní a ruce obtočil kolem kolen.
„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat na to samý.“ Tázavě na ni kouknul zpod ofiny.
„Jasně. Vždycky přehodíš výhybku když máš mluvit o sobě.“
Neřekl na to nic. Ani ona. Nějakou dobu tam spolu seděli mlčky a ona se zvedla první.
„Tak ahoj, hvězdičko,“ usmála se.
„Dobrou.“
Odešel chvíli po ní. U dveří ložnice před ním uskočila malá černá kočka. Skoro o ni zakopl. Přikrčila se u dveří a zasyčela.
„Klídek, malá, klídek…“
Přidřepl k ní na bobek a opatrně k ní natáhl ruku. Syčela na něj jen proto, že se vyděsila, ale teď mu zvědavě očichala prsty a protáhla se.
Sirius miloval kočky a kočky se odjakživa táhly za ním. I doma jednu měl, než odjel poprvé do Bradavic.
Zvedl ji, byla lehoučká, hubená a měla povědomě hebkou srst.
„Tak pojď se mnou,“ vzal ji dovnitř.
„Co to máš?“ zeptal se James šeptem. Druzí dva už spali, ani si nestačili zatáhnout závěsy.
„Skoro jsem na ni šlápnul, byla přilepená ke dveřím. Vypadá hladově, co říkáš?“
James zahrabal ve svém kufru.
„Měl bych tu mít zbytek svačiny… smůla, jenom vařený vajíčko. Žerou kočky vejce?“ zeptal se pochybovačně.
„Jo, aspoň ta moje je měla ráda. Natvrdo.“
„Ty máš kočku? Proč sis ji nevzal s sebou?“
„Protože už ji nemám.“ Zapadl do koupelny dřív, než mu James stačil položit další vlezlou otázku a snažil se nemyslet na to, že jeho Satanelu Regulus s potěšením umučil hned po tom, co nastoupil do prvního ročníku a neprozřetelně ji nechal doma.
Tahle jí byla docela dost podobná … Než se vrátil, stačila sežrat vejce a uvelebit se Jamesovi na klíně. Jak ale Sirius vyšel z koupelny, seskočila a hupla na jeho postel.
„No to je síla,“ smál se potichu James, „kdo by řek že první kočka, která projde tvou postelí, bude chlupatá?“
„No, třeba já,“ ozvalo se spokojeně zpoza závěsů.
Trvalo dlouho, než usnul, ale nevadilo mu to. Laskal to vrnící klubíčko na své hrudi, její tiché předení a zářící žlutá světýlka probudily pár krásných vzpomínek na nejútlejší dětství a hebký kožíšek příjemně hřál.
Vklouzl do snu, ve kterém tentokrát nebylo nic děsivého, nic krutého, jen příjemně chladný noční vzduch, hvězdy nad hlavou a dvě milované osoby po jeho boku.
Jenom škoda, že se mu za nic na světě nepovedlo v tom snu zahlédnout jejich tváře…
Probudil se dost pozdě. V hlavě mu zůstal sen, neurčitý, ale krásný. Na polštáři ještě byl vyležený dolík, ale malá černá kočka už tam nebyla.
„Tvoji kámošku jsem pustil ven, škrábala na dveře jako divá,“ informoval ho Remus hned jak rozhrnul závěsy u postele a rozhlédl se po pokoji.
„Cooo?“ Petříčka nějak zapomněli informovat nebo co.
„No co coo… Síri měl v noci v posteli kočku,“ pokrčil James rameny a všichni se ohromně bavili na účet naprosto konsternovaného Petra, který význam slova kočka pochopil úplně jinak než byl tentokrát myšlený.
V dobrém rozpoložení, ale dost pozdě dorazili na snídani. S Karinou si kývli na pozdrav, když se míjeli o pár metrů. Byla zřejmě na snídani bez sestry, protože jí nesla jídlo s sebou.
„Kde máš ségru?“ zavolal na ni Sirius.
„Nechtělo se jí vůbec vstávat. Kde jste zase večer byli?“ optala se trochu naštvaně, ale na odpověď nečekala.
„Co tim myslí, já odcházel ze společenky chvilku po ní a v kolik jsem přišel?“ obrátil se na Jamese.
„Bylo kolem jedenáctý. Jo, než jsi přišel, koukal jsem na budíka a to bylo za deset jedenáct. Ale co, nech to bejt.“
Siriusovi se najednou vybavilo jak se s dvojčaty sešli ve Fortescuově cukrárně. U stolku se Karina s Remusem drželi za ruce, on se rozhlížel po Kristině a viděl ji vycházet z lékárny na protější straně.
Zatímco se vítali a obě holky visely Jamesovi na krku, zahlédl jak z lékárny vystřelil Snape a bleskurychle zmizel za nejbližším rohem. Než ale stačil k tomu cokoliv podotknout, Kris ho oslovila s tak kouzelným úsměvem že zapomněl na všechno kromě ní.
V tý lékárně museli být spolu… a ve vlaku jim taky zmizela skoro na hodinu a přišla ze strany, kde s nimi sousedil vagón obsazený výhradně Zmijozeláky. A jak se loni Snapa pořád zastávala…
„Siriusi, seš doma nebo co?“ zamával mu James rukou před očima.
„Co? Co je?“
„Vypadáš jako náměsíčnej!“ chechtal se mu, „říkáme si zrovna že si půjdem po snídani zalítat. Jdeš s náma,“ spíš zkonstatoval než aby se zeptal.
„Nejdu.“ Všichni tři se k němu překvapeně otočili.
„Nejdeš? Co se děje, je ti něco?“ zatvářil se James navýsost nechápavě.
„Ne, jenom prostě nechci.“
„Máš nějakej lepší nápad? Tak honem, pochlub se,“ obklopili ho z obou stran.
„Nemám lepší nápad a nechci jít lítat. Chci se někam vypařit. Sám! Jasný?“ poslední slova už řval na celou Velkou síň. Otočil se na patě a utíkal pryč.
„Co to bylo?“ pronesl do nastalého ticha Remus.
„Ale nic. Kristina nebyla na snídani.“
James sice vypadal zasvěceně když to říkal, ale z jeho strany to bylo jenom plácnutí do vody. Netušil jak moc blízko.
Kolikrát jsem měla já sama chuť utéct… ale ty možnosti a odvahu, co měly Petersovic holky, jsem v jejich věku neměla.
Zkusila jsem si tady vymyslet důvod, proč se Sirius se Sevem nenáviděli. Nevím o tom nic víc než před dvěma lety, kdy jsem to psala. Ale může být stejně věrohodný jako to, že existovala Kristina Petersová.
Komentáře
Přehled komentářů
dotekem rukou,dlaní,propletenych prstů,stávajících se společnými,stejně jako myšlenky,v naději očekávání..
Ve světě fantazie,alespoň tam,ta možnost útěků vždy je a bude. Realita už tolik možností nenabízí,někomu možná v?ce,někomu méně,někomu vůbec.. Pak asi nezbývá než alespoň útěk od nežádoucího,když nen? z?douc? dostupné.. Útěk do snů a nehynoucích nadějí v nich..
Musím
(Ionti, 9. 10. 2007 12:56)
znovu opakovat,ze se to moc dobře čte a přitom vpravuje do děje,naprosto nenásilně a přirozeně,a tím se i snadno oživují vzpomínky na tezko přesně pojmenovatelné pocity,a presto tak vyjímečné,nezapomenutelné,plnící nitro az k potřebě jásavého výbuchu radosti a štěstí.. Kolikr?t za celý život m? člověk potřebu za něčím podobným utéct,kamkoliv,při absenci podobných pocitů,utéct za něhou v očích,
za prostým
(Ionti, 9. 10. 2007 13:06)