Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Úplně normální rodinka

31. 8. 2007
„Hele, my máme návštěvu?“ podivil se Sirius, když otevřel dveře kupé. Po Vánocích strávených s rodinou měl tradičně náladu na bodu mrazu, ale teď se mu zvedla nejméně o dvacet stupňů.
„Jestli ti to vadí, klidně si sedni jinam,“ pronesl varovně James, který měl z pravé strany Karinu a z levé Kristinu.
„Ale vůbec ne,“ mrkl na Kris a posadil se proti ní. Remus i Petr dorazili během okamžiku. Proti přítomnosti obou děvčat na jejich výsostném území nikdo nic nenamítal a James byl rád. Měl své důvody, proč se od nich nemínil hnout, ale vykládat jim je nechtěl.

* * *


Během cesty se nejvíc povídalo samozřejmě o Vánocích. Co kdo komu dal, co kdo dostal, semleli se příbuzní, návštěvy i jaké se v rodinách drží tradice. James všechny dokonale zaskočil informací, že u nich dostávají dárky už dvacátého čtvrtého večer, hned po slavnostní večeři. Jeho matka totiž pocházela z kontinentu a Vánoce se slavily po jejím.

Jen Siriuse jako by nic nedokázalo vytrhnout z nenálady. Proti svému zvyku skoro celou dobu mlčel a se zaťatými zuby zíral do okna. Ani holky toho moc nenamluvily, spíš poslouchaly ostatní.
Karina se nakonec uvelebila Jamesovi na rameni a pospávala. Kristina si toho všimla a zvedla se s tím, že se půjde projít. Zastavila se vedle, kde seděly dívky z jejich pokoje, ale dlouho tam nepobyla. Za chvíli byl slyšet její hlas, jak se mezi dveřmi loučila, ale zpátky do jejich kupé se nevrátila. Sirius se propletl mezi nataženýma nohama ostatních, přičemž občas někoho nakopl, a vydal se taky trochu provětrat.

* * *


Na chodbičce nebyla a v žádném jiném kupé taky ne. Roztáhl dveře mezi vagóny a tam ji uviděl stát na plošině. Napadlo ho, že se s ním třeba nebude chtít vůbec bavit, když byla celou dobu tak nápadně zamlklá, ale když se k němu otočila a s krásným úsměvem ustoupila kousek stranou, vypadalo to, jako by tu čekala jen na něj.
Moc místa tam nebylo, stáli dost těsně u sebe a byl tam dost velký rámus, ale nevadilo jim to. Rychle ubíhající krajina je míjela a smutné myšlenky zůstávaly v ní. Daleko za nimi.
„Až dojedem, chtěl bych s tebou mluvit. Někde potmě.“ Vrátil minulost několika slovy. Jejich přátelské objetí, nevyslovený smutek…
„Domácí problémy, viď. U nás taky,“ povzdychla si.
Neřekl na to nic, jen se na ni smutně podíval. Udělala by cokoliv, aby zas viděla jeho úsměv a ty jiskřičky, které se z jeho očí někam ztratily…
„Tak dobře. Já si taky ráda popovídám. Sejdem se tam hned po večeři, jo?“

* * *


Seděl v té díře už půl hodiny. Dělá si ze mě šoufky nebo co? Však já jí to zejtra dám sežrat, potvoře…
Když už se místo vztekání začínal litovat, odsunula se zeď a tenký kužel světla z hůlky rozsekl temnotu.
„Ahoj, trvalo mi než jsem se zbavila ségry.“ V jejím hlase zazníval smích.
„Ne a ne pochopit, proč ji s sebou nechci vzít do knihovny.“
„A nekoukej se na mě takhle,“ pronesla vyčítavě. Bože, proč mě tak ničí když ho vidím nešťastnýho…
„Jak?“
„Jako smutný psisko.“
„Je mi příšerně, tak jak mám koukat. Doma je to čim dál horší a tys nešla. A ty řeči co měli všichni ve vlaku. Já tak nenávidim Vánoce!“
Nejdřív vypadala, že je z toho jeho výlevu trochu v šoku, ale rychle přeladila.
„Teď už je to dobrý. Půl roku svobody je před náma, a to je fajn, ne?“ Posadila se vedle něj.
„Nox,“ řekla, než zasunula hůlku do kapsy.
„No neblbni,“ zaznělo překvapeně do tmy. Absolutní tmy.
„No neblbnu. Chtěl sis povídat potmě, ne? A s tebou vedle sebe se už tak moc nebojim.“
Neznělo to moc jistě. Zas ucítila jeho ruku na ramenou. Ano, přesně tohle chtěla… Nahmatala i tu druhou a chytila se jí.
„Vánoce za to nemůžou. To dusno dělaj přece lidi.“
„No jo. Asi máš pravdu.“
Oba se na chvíli odmlčeli a pak promluvili naráz.
„Co se u vás…“ a „Možná ses…“ zaznělo dvojhlasně. Uchichtla se tomu.
„Ty první,“ dala mu přednost, když tam na ni musel čekat tak dlouho.
„Ale ne, ty. Někde jsem slyšel že dáma má přednost.“
„Jo, ale DÁMA!“ zdůraznila. Rozesmáli se, ale umírněně, aby je nebylo slyšet až na chodbu. Najednou se zase objímali a ona mu ležela na rameni, jako když se u něj schovávala před vlezlou, vlhkou tmou.
„Je príma vědět, že ten kdo tě teď objímá, na tebe nezačne za dvě tři vteřiny najednou řvát,“ pípla.
„Proč bych to dělal. Mám tě přece rád.“ To ne, vážně jsem to řek? A coby ne, je to fakt a kdo jinej než ona by to měl vědět.
„To říkaj naši taky. Já nevim, snad to tak i je… těžko se to pozná.“ Tak to řekni. Stejně ses mu chtěla svěřit, tobě to pomůže a on zjistí že není sám kdo má problémy.
„Vánoce byly náhodou fakt príma. Teda, dárky, slavnostní večeře a to všechno kolem…“ přece jen se nakonec rozpovídala.
„No a večer jsme šli k Potterovým. Víš že naše mámy jsou kamarádky odmalička. Bylo to fakt bezvadný, bylo tam spousta lidí, trochu se pilo a my dostali ochutnat bowli z opravdovýho šampusu,“ pousmála se do tmy.
„My s Jamesem u toho taky nebyli pořád, byli jsme chvílema na zahradě nebo u něj a taky jsme chvíli špízovali pod oknem, když zrovna větrali. A tak jsme se vrátili večer na jídlo a všimly jsme si se ségrou že máma je ubrečená, ale nic se už neřešilo a stejně jako všichni se zase bavila dál. Pak jsme šli domů pěšky, je to jen pár ulic a dospělí se chtěli trochu vyvětrat, Jamesův táta nás šel doprovodit, všichni byli veselí a dělali jsme trochu rámus. Vzpomínám si, jak táta brblal že jsme banda ožralá a měla jsem z toho obrovskou srandu. Rozloučili jsme se a s Karinou jsme upalovaly do koupelny. Říkaly jsme si že to byl moc príma den a že to snad budou první úplně vyvedený Vánoce kdy se naši nepohádaj. A jak je fajn mít hodně přátel.“
Na chvíli ztichla. Pak zvedla hlavu z jeho ramene, protože měla pocit že za chvíli bude promočený jejími slzami až na kůži.
„Když jsme vypadly z koupelny, táta to zrovna rozjížděl… ječel na mámu jako pominutej, věřil bys že si ale ze všeho pamatuju jenom to, jak na ni řval že je vožralá jak špunt?“
Uchichtla se trochu hystericky. Cítil jak se třese, spěšně ji pohladil a znova si ji přitáhl k sobě.
„Pokoušel se zapálit oheň v krbu a jak byl nalitej, nemoh se strefit hůlkou na dřevo, takže nakonec zapálil koberec. Udusala jsem to nějakým polštářem a zůstala jsem na něj zírat… byla jsem strašně vyděšená, zčistajasna, z báječný nálady se najednou stalo zase peklo, sice nic novýho, jenže teď jsem to prostě nečekala…
Chtěla jsem aby něco řek, cokoliv co by mi vysvětlilo proč ho zase chytnul amok. On na mě namířil hůlku a začal na mě řvát: co je, co na mě tak čumíš, co po mně chceš, ty zrůdo… Ten pohled jsi měl vidět, v tu chvíli jsem naprosto přesně věděla co mi chce udělat, to bylo…“ Otřásla se hrůzou, vzpomínka byla ještě příliš živá.
„Mrskla jsem po něm ten propálenej polštář a utekla. Karin křičela a utíkala pro mámu. On se rozběh za náma, ale máma vylítla z kuchyně a začala na něj ječet. Na nás naštěstí v tu chvíli zapomněli. Vyběhly jsme ven, na zahradu, a tam nás chytila Jamesova máma do náruče a přenesla se s náma k nim.“

„Kristi…“ Tiskl ji k sobě, hladil ji po vlasech, snažil se ji uklidnit a nevěděl jak. Potichu plakala a celá se třásla. Byl ohromený tím co právě vyslechl, vánoční prázdniny s jeho rodiči také nebyly žádná idylka, ale u Petersových ho tyhle scény šokovaly.
„Co ti tvůj otec chtěl udělat?“ zeptal se a hned by si nejradši dal přes pusu.
„Ne, prosím tě neptej se,“ odtáhla se od něj vyděšeně.
„Nebudu, promiň… já nechtěl.“ Nahmatal potmě její pas a přisunul se k ní.
„Promiň…“
Její ruka vklouzla do jeho, pomalu se uklidňovala.
„Co bylo pak? To jste byly do konce prázdnin u Potterů?“ Zavrtěla hlavou.
„To ne. Asi dva dny. Když jsme se přenesli k nim, Kara se vyděsila že táta mámě určitě něco udělá, nebylo by to poprvé, víš. Jamesova máma ji uklidňovala že její manžel spolu s jiným kouzelníkem co u nich předtím byl šli dovnitř. Že je prý po té hádce kterou my jsme neslyšeli napadlo, že by to mohlo takhle dopadnout, tak vyšli chvilku po nás.“

Na chvilku ztichla. Přemýšlela jestli má vůbec mluvit o tom co ji právě táhlo hlavou.
„Víš co je na tom děsivý? Že Karina si dělala o mámu starosti, ale mně už bylo úplně fuk, co se stane. Myslim že by mi bylo jedno i kdyby se zabili navzájem, prostě už by byl klid jednou provždy. To je dost hrozný, viď.“
„Ani ne. Kolikrát jsem si říkal jak by bylo fajn bejt sirotek. Tomuhle rozumim…“
„James nám celou dobu dělal bráchu. Karin to odrovnalo mnohem víc, já měla pak už tak nějak pocit že se mě to netýká. Naši pro nás za dva dny přišli k nim a dělali jako by se nic nestalo. Táta mě chtěl pohladit, ale já od něj utekla… Chtěla jsem, aby mě pohladil, obejmul a aby bylo zase všechno dobrý… ale přitom jsem nesnesla, aby na mě sáhnul. Ne po tom co dělá mámě, po tom co mi řek a co chtěl udělat tam u krbu. James pro nás druhej den přišel a pak každej den hned po snídani a byly jsme přes den u nich, pořád s ním. To bylo fajn.“

„Tak teď už rozumim tomu, proč na mě vyslal ten vražednej pohled mezi dveřma. Kdyby někdo řek něco proti vám, letěl by rovnou z okna! Neřek bych do něj, že se dovede takhle starat o ostatní.“
„Hmm… to teda umí. Jako bráchu bych ho fakt brala.“ I když na ni neviděl, v jejím hlase bylo slyšet, že už se zase usmívá.
„Teď mě jenom znervózňuje ségra. Až zjistí že nejsem v knihovně, bude zase lítat po celým hradě a hledat mě.“
„Myslim že ne“, zavrtěl hlavou s poťouchlým úsměvem.
„Víš… uložil jsem Remusovi aby se o ni postaral kdyby tě chtěla začít shánět. A on s tim souhlasil víc než nadšeně. Řek bych že si dost padli do oka.“
„Jo, to máš myslim pravdu.“ Natáhla se k němu a dala mu na tvář pusu.
„Jsem strašně ráda že jsem si o tom všem mohla popovídat. Vážně. Tohle bych asi nikomu jinýmu neřekla. A nechceš mi teď říct co se stalo tobě? Proč tak moc nenávidíš Vánoce a proč je ti smutno?“
Zavrtěl rozhodně hlavou.
„Teď ne. Toho smutku už bylo dost.“ Probíral se jejími voňavými vlasy a ničím si tu hezkou chvilku nechtěl kazit…
„Ty, poslouchej,“ ozvala se po chvíli zamyšleně, „na vás s Jamesem mi něco nesedne. Jak je možný, že na jednu stranu se ke mně a ségře chováte takhle, a na druhý straně dokážete bejt na některý lidi tak hnusný?“
„Hnusný? My?? To byl někdo jinej, ne?“ pochechtával se, ale věděl odkud vítr fouká.
„Nedělej se. Mluvim o… no o tom… Severusovi.“
„O Snapovi. Dyť je to slizák…“
„Cože?“
„Ale prosim tě. Dyť víš jakej je. A ke všemu jak vypadá. Fujtajbl.“
„No právě. Nevim. Proto se tě ptám co proti němu máte. Já ho vlastně zas tak moc neznám.“
„Tak buď ráda. Kristýnko… nekaž to tu dneska řečma o tom kreténovi.“
„Promiň, prostě mi nejde z hlavy. Doslova, víš že umí vyléčit bolehlav?“
Pustil ji a zřetelně zaslechla jeho znechucené zafunění. Už si zvykla na tmu natolik, že rozeznala jeho nezřetelný obrys, a teď viděla že vstal a vykročil k východu. Rychle se zvedla taky a chtěla jít za ním, ale jak byla předkloněná, přišlápla si hábit. Sirius byl sice naštvaný, ale když za sebou slyšel bouchnutí o zem, přece jen se otočil.
„Auvajs, krucinál…“
„Je ti něco?“ projevil zájem.
„Přišlápla jsem se. Áu… a nemůžu se vymotat a dostat z kapsy hůlku. Tak rozsviť!“
Udělal co chtěla a zvedl ji ze země. Když došlápla na pravou nohu a pohnula s ní, zasykla bolestí a chytila se ho kolem krku jednou rukou. Druhou prohrabávala kapsy hábitu, až našla hůlku a ke svému uspokojení zjistila, že je celá.
„Fajn,“ s úsměvem si oddechla.
„Jakto fajn, co ta noha?“ Sirius pro tu chvíli zapomněl že sympatizuje se Snapem.
„Ta bude dobrá, to se rozchodí.“ Ale pořád stála jen na jedné.
„Ale prdlajs. Kouknu se ti na to.“ Koleno jí zdobil pořádně hluboký škrábanec, ze kterého vytékal temně rudý, hustý pramínek krve.
„Nejspíš jsem se napíchla na nějakej zatracenej šutr.“
„Zavážu ti to a jdem na ošetřovnu. To nevypadá moc dobře. A je tu na zemi špína.“ Kupodivu on měl s sebou čistý kapesník a ona žádný, tak ho složil a převázal ji.
„Ale na ošetřovnu nejdu. Říkám že se to rozchodí, fakt to bude v pohodě. Dej na mě, myslíš že jsem si nikdy nic neudělala?“
„Nekecej a poď.“
Pomohl jí k východu. Chvíli napjatě poslouchali, jestli za zdí někdo nechodí. Kris měla sluch skoro jako divoké zvíře. Dvakrát ho zarazila, když chtěl otevřít, ale pak přikývla a vysoukali se oba ven.
„Vidíš že už stojim. Tak mě netahej nikam za Pomfreykou.“
„Jak chceš. Mně noha neupadne,“ dotčeně hodil ramenem, ale pak viděl jak zatíná zuby když se snaží s ním srovnat krok a přece jen mu jí začalo být líto.
„Kolik vážíš?“ zastavil se a aniž by čekal na odpověď, zvedl ji a dál ji už nesl až do věže.

„Hodně,“ odfrknul si, když ji složil v prázdné společence na pohovku ke krbu, kde obvykle sedával s kamarády.
„Hodně co?“
„Vážíš.“ Sotva popadal dech. Padl na zadek, opřel si hlavu o pohovku a zavřel oči. V tu chvíli svého furiantství skoro litoval.
„No dovol!“ rozčílila se. Nedalo se poznat jestli je dotčená doopravdy nebo se vzteká jenom na oko.
„Nahoru už dojdu. Děkuju ti,“ řekla ale pak už klidně a něžně mu načechrala vlasy, přilepené na zpoceném čele.
„Ani omylem.“
„No snad jsem tak moc neřekla, já už ti teda příště děkovat nebudu, no,“ ušklíbla se vesele.
„Ale jó, to můžeš, to bylo moc hezký,“ otočil se k ní, vzal ji za ruku kterou ho předtím hladila a přitiskl si ji na tvář. Volnou rukou ho plácla. Jenom se tomu smál a zase ji zvedl. Opravdu ji vydřel až nahoru do dívčí ložnice, kde ze slušnosti zaklepal (špičkou boty) a donesl ji až na postel. Nikdo tam nebyl, tak chvíli předstíral zhroucení, ale když si ho na jeho vkus dlouho nevšímala, přece jen se z přehozu na její posteli zase vymotal a podíval se po ní. Hledala něco v sestřině stolku, a právě našla. Přepajdala zpátky k posteli a po cestě se zkusila plnou váhou postavit.
„Hele, už to pude,“ zazubila se na něj vesele.
„Dlužim ti vysvětlení, proč mi Severus nejde z hlavy. Aby sis nemyslel bůhvíco,“ namířila na něj prst, když se zase začal tvářit. Pak se posadila k němu a ztišila hlas.
„Karina má takový zvláštní nadání. Dokáže odhadnout lidi, když je v někom něco mimořádnýho, ona to vidí. Ale ne normálně na pohled, ale ve snu. A tak občas některý svý sny namaluje. A tohle ti chci ukázat. Jenom o tom nemluv, protože by mě zabila kdyby věděla že to viděl někdo cizí. Slibuješ?“
„Slibuju… na mou duši.“
„Ví to jenom James, jinak ani živá duše, víš? A ani on je neviděl všechny.“ Nalistovala ve velkém bloku jednu z posledních kreseb. Kluk, který na ní byl v popředí, nemohl být nikdo jiný než Snape, to bylo naprosto mimo veškerou pochybnost.
„Jo, to je dokonalý, ten frňák a ty vlasy…“ šklebil se Sirius.
Další podobizny byly uspořádány v kruhu a byl na nich starší a jak si všiml, taky hezčí. Na podobence zhruba sedmnáctiletého mladíka se smutným, bolestným výrazem v očích, se v pozadí vznášela umrlčí hlava s hadem vylézajícím mezi čelistmi jako obludný jazyk. To už někde viděl, ale kde… A okolo zhruba třicetiletého muže byla jakási zvláštní, nadpozemská záře a nad hlavou měl něco jako svatozář…
S tázavým výrazem vzhlédl k ní. Z očí se mu vytratily všechny jiskřičky smíchu.
„Jo. Naprosto stejně to vzalo i mě. Nevim co to přesně znamená, snad to, že… nevim,“ odvrátila se od něj najednou.
„Že vidí do budoucna?“ nadhodil jednu možnost.
„Jo. Možná.“

___________________________________________________________________________

Mé dceři je tolik, kolik mohlo být Kristině a Karině v té době, a není zrovna obézní. Přesto, když mám chuť si dloubnout a představím si, že by ji stejně starý kluk měl nést po hradních chodbách a do schodů, to vypadá jako strašný nesmysl, protože ji neunesu ani já sama.
Laskavý čtenář snad promine .

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Příběh

(Kat, 18. 10. 2007 1:00)

Moc jsem si toho nesení nevšimla, ale když si vezmu jak některé holky jsou hubené.
Trochu pro mně byl zmatek s těmi vánocemi u Petersových a snad se to vyjasní v dalších dílech co se tam vlastně děje. Moc se mi líbíla černá chvilka a sny Kariny.

Myslím,

(Psí Hvězda, 8. 10. 2007 9:31)

že právě proto jsem to před pár lety začala psát. Abych si přpomněla to, o čem píšeš, na co jsem už téměř zapomněla, že kdy bylo.
Abych si udržela jistotu, že někde existuje nebo existoval svět, ve kterém je láska, něha, ve kterém o sebe lidé stojí proto, že jsou, a ne proto, že "já pro tebe něco udělal a teď za to něco chci, a je mi jedno, jestli mi to dáš s radostí." Mám podezření, že rozumíš...

Příjemné

(Ionti, 5. 10. 2007 17:18)

začtení se a přenesení v čase do doby,kdy jsme zažívali první hřejivé okamžiky prvních doteků a úžasných pocitů,spojených s rozhoříváním náklonnosti a l?sky...tak naplno prožívaných,jak to umí jen neopotřebované a dychtivé mládí.. Cítící se v takových chvílích nepřemožitelně silné a schopné pro druhého čehokoliv.. A proto si myslím,že to nošení v náručí,z takových důvodů,podpořené úmyslem ukázat se druhému oporou a zároveň touhou se dotýkat,je realné.. Mládí přece překypuje silou,ještě jsme nezapomněli:-).
A ještě nedávno jsem unesl vlastní ženu i s dcerou,jen o něco mladší Kris,najednou:-). A syn,v podobném věku,mi silou dokáže schopně oponovat;-).
Pěkné povídání,vracející ze záhybů minulosti to časem a věkem opomínané,polozapomenuté,nepřipomínané - a přitom chybějící..

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA