Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. Prolog

29. 8. 2007
Půlnoc a čtyři minuty. Po ztemnělých chodbách bradavického hradu se tiše krade nevysoká postava, přes ruku ranec čehosi. Z druhé strany za ohybem chodby se jí řítí naproti školník Filch a z chodby, která s touto tvoří křižovatku ve tvaru šipky, se loudavě blíží kdosi třetí. Zastaví se a strnule naslouchá. Slyší dvoje kroky a ví naprosto určitě, že jedny patří školníkovi.

Človíček s rancem je slyší taky, ale na rozdíl od druhého nočního tuláka dobře ví co dělat. Zrychlí krok a zabočí do postranní chodby.
„Krucinál,“ proletí mu hlavou když vidí uprostřed chodby někoho stát. Ve stejném okamžiku mu ale dojde, že vzhledem k výšce postavy to není nikdo z profesorů (Kratiknot si letos prodloužil dovolenou) a pokračuje rychle dál. Ten druhý ale stále stojí jako solný sloup. Doběhne k němu a zatlačí na kámen za brněním, vedle kterého stojí. „Poď sem,“ sykne a strhne druhého opozdilce k sobě do výklenku, který se už už zase uzavírá.

* * *


„Už je pryč,“ šeptla tichounce. Nejdřív se trochu prala, ale pak jí docvaklo a ztichla. Přitisknul jsem ji k sobě, aby se zas nepokoušela zdrhnout a neprozradila nás.
Kupodivu vůbec neprotestovala, když jsem jí tak nějak automaticky začal hladit, připadlo mi totiž, že se začíná trochu klepat. Naopak se mě ještě pevně chytila a přitulila se.
Za chvilku se uklidnila, přestala se třást a celá zvláčněla, ale už se mě nepustila.
Školník už byl v nedohlednu, ale ani mně se nechtělo odejít. Bylo to tak příjemný, držet ji v náručí, cítit kolem krku její ruce… to byl pro mě úplně novej pocit. Dlouhý vlasy jí voněly šampónem a byly ještě trochu vlhký.

„To si pokaždý chodíš sušit vlasy v noci na chodbu?“
Tiše se zasmála.
„Jenom když vim že mě má kdo schovat, kdyby něco. Kdyby třeba Filch. Jo, takže ti vlastně díky.“
Už vím kdo to je - podle hlasu jedna z Petersovic dvojčat.
„Rádo se stalo,“ šeptnul jsem jí do ucha, „nemáš náhodou hlad?“ Ty dvě mají totiž hlad skoro permanentně.
„Náhodou děsnej. A ty jdeš náhodou zrovna do kuchyně, ne?“
„Náhodou ne. Zrovna z kuchyně.“
Co jsem to řek. Teď budu muset rozsvítit – ale to bych musel stejně, tak co. A pak se ode mě odtáhne. Tyhle dvě se nezahazujou s takovýma jako jsem třeba já. Od čistokrevných čarodějů se obě drží dál. Věčná škoda, bylo to takový zvláštně krásný, objímat se s ní potmě, cítit její vůni a jak příjemně hřeje… něco mi to připomnělo, nějakou dávno zasutou vzpomínku.

„Lumos.“
„Uuuuf, to je dobře žes rozsvítil.“ Podívala se na mě. Sice mě pustila, ale zůstala na místě. Těsně vedle mě.
„Ty jsi Kris nebo Karin? Furt si vás pletu,“ říkám, abych něco řek.
„To nejsi sám. Občas to neví ani profesoři. Tak co, která asi tak budu?“
„Ta která se bojí tmy,“ vykroutil jsem se z toho.
„Jak si to poznal?“
„Když sis teď tak oddechla… a držela ses taky moc hezky.“
Oči v sloup.
„No jo, no. Já… najednou jsem měla pocit že někam padám. A nic jinýho než ty po ruce nebylo,“ dodala dotčeně.

Když už se neměla k tomu, aby mi zdrhla, zkusil jsem ji „nenápadně“ znova obejmout.
„Abys nezmrzla. Když máš mokrý vlasy.“ Nebránila se.
„Kam to vede?“ mávla rukou dál do chodby.
„Do zmijozelský koleje, skoro naproti jejich společenský místnosti.“
„Ty jo. A neznáš ještě nějakou další?“
„No comment.“
„Cch… Sežer si to. Stejně na to přijdem samy,“ zvedla nos a pohnula se, že se bude zvedat. Trochu jsem ztlumil světlo.
„Co děláš,“ vyjekla.
„Jenom trochu. Neboj.“ Přestala se vrtět.
„Nebojim. Seš docela fajn. I když se pořád ještě snažim najít k tobě nějaký jméno.“
Tak ona se neodtáhla jen proto, že neví kdo jsem. Fakt paráda.
„Víš co je doopravdy fajn? Že tu můžem bejt spolu a nikdo neočumuje a nemá kecy. A že si neutekla.“ Mám ruku zabořenou do jejích dlouhatánských vlasů, jsou tak neskutečně hebký. Jako kožíšek mojí Satanely.
„Měla bych?“ koukla po mně provokativně. „Tak proto jsem asi pořád tady. Ráda dělám to co bych neměla. Třeba objevuju tajný chodby. No a taky se mi tu s tebou docela líbí, když tu není ségra a celej Nebelvír. Někdy bych je s chutí poslala do někam. To mi tu leze na nervy nejvíc, pořád mám kolem sebe spoustu lidí.“
No to jsem to dopracoval. Líbí se jí se mnou nebo je ráda že je tu skoro sama?
„No ale vážně, dovedeš si představit těch pitomejch keců, kdyby nás takhle viděli? Chovaj se někdy jako malý děcka.“ V jejím hlase je slyšet trochu pohrdání.
„Dyť to jsou malý děcka,“ namítnu a v tu chvíli mi došlo, že i já jsem použil třetí osobu místo první.

Držíme se okolo krku. Vůbec nevim jak k tomu došlo. Dívá se mi zblízka do očí, ty její mají světlej kruh kolem zorniček.
„Poslouchej, ty seš přece ten kluk, co mu máma píše zásadně jen nahlas, viď?“
Naráží na tu sérii Huláků? Najednou tiše sykla a pohladila mě.
„Ale ne, promiň… nechtěla jsem se tě dotknout. Plácla jsem to tak blbě, promiň…“
Jsem snad průhlednej nebo co? Mrzí mě to, samozřejmě že jo. I když se s tím zrovna nešířím. Vždycky mi bylo líto, že si mě matka přestala všímat v tom dobrým smyslu a všechnu její pozornost měl Regulus.
Doteky jejích něžných prstů na tváři, ve vlasech… Hůlka zapadla do škvíry a je tu zase skoro tma. Položím jí hlavu na rameno a je mi po dlouhý době zase tak strašně krásně… líp než když se vyvlíknu z průšvihu. Líp než když jsem odjížděl z domova. Je to skoro jako když jsem byl malej a máma mě ještě měla ráda… Kdo koho dneska vlastně zachraňuje?

„Neříkal jsi něco o jídle?“ ozvala se po dost dlouhý době.
„No jo, říkal,“ vzpomněl jsem si, proč jsem tady. Strčím jí do ruky jeden obložený chleba, sám si taky vezmu a opatrně se suneme chodbama k nebelvírský společence.
„Dyť kluci mezitim umřou hlady.“
„No jo, vy jste nebyli na večeři ani jeden.“
„Měli jsme trest u Cutlera.“
„Za tu zdemolovanou učebnu.“
„Postřeh.“
„To bylo dobrý. Jenomže jste nemohli přežít aby nikdo nevěděl, kdo to má na svědomí.“

Mezi řečí jsme došli až do společenky, kde čekali už jenom James s Remusem. Oba už jak na trní.
„Čau Kristi!“
„Kde ste sakra? Mysleli jsme že vás chytli oba, Karina lítala po celý koleji a hledala tě!“
„Jé, a kde máte Petra? Ten už to zalomil, co?“
„Kde jste se vy dva potkali?“
Proč mám divnej pocit, když se na sebe s Jamesem smějou jako starý známí…
„Ty ho zdržuješ a my můžem hlady zhebnout.“
„Málem nás zahlušil Filch. Sirius mě schoval, trapas byl, že ta chodba byla hned vedle mě a já o ní neměla tuchy,“ směje se Kristina.
Už nejsem jenom „ten kterej…“, dokonce už mám jméno. James ji drží kolem ramen a vede ji naprosto samozřejmě k nám nahoru.
„Překvápko,“ sdělí jí zlomyslně, zatímco pozoruje její částečně vyděšený a částečně naštvaný výraz, když vidí na Remyho posteli sedět Karinu.

* * *


„Ty nespíš? Trochu jsem se lekla kde jsi.“ K muži ťukajícímu do klávesnice zezadu přistoupila žena. Sklonila se k němu, objala ho a do černých, lehce prokvetlých vlasů vtiskla polibek. Její oči se ponořily do moře řádků na monitoru.
„Pojď si k tomu sednout,“ usmál se na ni a stáhl ji k sobě na klín.
„Co je to?“ zeptala se, stále se proplétajíc bludištěm slov, která jako by k ní přilétala z jiného času.
„Já nevím. Sen.“

Dočetla, vstala a přešla k oknu. Ještě byla tma. Čas ještě patřil jim dvěma. Nechtěla se dívat na hodinky. Stačila jí přítomnost.
„Řekla bych, že Kris uměla číst myšlenky.“
„Proč myslíš?“ zpozorněl.
„Proč ne?“
„Nic, jenom… já taky.“
„Nemaž to, prosím tě. Je to… zvláštní. Jako bych to všechno už někdy… ale ne,“ povzdychla si.
„Nesmažu. Slibuju. Ale ty mi slíbíš, že budeš ty svý sny, o kterých jsi mi povídala, taky zapisovat. Všechny. Sny jsou důležitý.“
„Vždyť já vím. Zvlášť pro tebe. Už jsem s tím začala,“ otočila se k němu a usmála se tím svým typickým, uklidňujícím způsobem.
„Pojď ke mně…“ natáhla k němu ruku. Poslechl víc než ochotně. Jejich těla se propletla navzájem a ústa se spojila v dlouhém polibku. Dokud je ještě tma. Dokud jim ještě patří čas.



_________________________________________________________________

Připadá vám ta vzájemná přitažlivost Kristiny a Siriuse přitažená za vlasy? No ano, trochu je, nechala jsem se při psaní unést a zapomněla jsem, kolik jim vlastně bylo. Berme to tak, že mimo domov si každý víc troufá a děti kouzelníků vyspívají dřív. A tihle dva, pokud si vzpomínám, stejně byli extra třída, takže to klidně mohlo být právě takhle.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Malý sen,

(Psí Hvězda, 8. 10. 2007 9:20)

a moje soukromé nebe:). Těší mě, že jsi sem našla cestu.
4 Kat - obávám se, že to osvětlí až další série. Pravda, když jsem to začínala psát, nemyslela jsem si, že to bude tak dlouhé.

Trochu

(Kat, 1. 10. 2007 23:03)

jsem nepochopila ten ke konci odtsvec kde někdo ťuká do klávesnice. Kdo to je, ale snad to sovětlí další díl. Zatím se mi to libi. Filch musí být už stýlý inventáž školy koukám.

Děkuju...

(Anylae, 2. 9. 2007 15:35)

Ahojky, neodolala jsem a začala jsem číst znova... je to tu krásný... taky takový malý sen... děkuju...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA