Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. Hříšné myšlenky

4. 8. 2008


Shrnutí:
Být holka mezi třemi kluky je těžké…



Sirius se probouzel do přívětivého šera. Ještě před setinou vteřiny padal ze schodů, zkroucený bolestí. Matka zlostně okřikla Reguluse a k němu se sklonila s výrazem zděšení ve tváři. Co jsem to udělala, říkal výraz jejích očí, těsně předtím, než se Sirius úplně probral. Viděl to teď ve snu i tam, pod kamennými schody sklepení…
Byla to pravda nebo jen šálení smyslů?
Ale ne… jak by to vůbec mohla být pravda… ona a soucit?
Ale co když ano - vždyť to, co se mu zdálo těsně předtím než ho probudila, nebyl odjakživa jenom sen. Kdysi ho přece milovala, jako každá matka. Kdysi o něj pečovala, kdysi ji miloval celým svým srdcem.
Kdysi?

Nenáviděl je, z duše nenáviděl tyhle sny, vzpomínky a domněnky. Spolehlivě dokázaly vyvolat v jeho duši dilema typu: co když je to všechno trochu jinak, co když mě má ráda a já jsem ten špatný a nevyvedený… a jeho obvyklá maska cynismu se začínala sypat. Nenávidět bylo o tolik jednodušší… byl to pocit zažitý a známý, pocit, který ho chránil celá léta před pochybami, zklamáním a zbytečným trápením. Ale bylo to správné?

„Tino, jdeš?“ otočil se James na odchodu z kuchyně.
„Běžte nahoru, já přijdu za chvíli.“ Zavřela za nimi dveře, ale za moment je zase rozrazila. Naštěstí seděli na schodech a čekali na ni.
„A co večeře pro Siriuse?“
„No jo vlastně,“ zvedl se Remus a chtěl za ní zavřít dveře, protože měla plné ruce. Ale Kris zavrtěla hlavou.
„Ne, ty vezmi ten tác a já zavřu.“ Dala mu ho do rukou a pak se s Jamesovou matkou zamkla v kuchyni a nechala je stát za dveřmi.

V pokoji stále panovalo ticho. Co že jsou ke mně tak ohleduplní?
Sirius po chvíli opatrně sesunul okraj deky a rozhlédl se. Vedle jeho válendy stála židle a na ní byl kus papíru se vzkazem, psaným neuspořádaným Jamesovým písmem: Zůstaň tu, přinesem ti večeři.
Protáhl se, shodil ze sebe přikrývku a s úlevou se zadíval do stropu. Konečně může být aspoň na chvíli sám… Po ničem jiném celý den netoužil, ale paradoxně se zároveň ničeho víc nebál. V tu chvíli z chodby zaslechl hlasy svých přátel. Normálně by byl rád, ale teď… teď v něm vzbudily neklid, hraničící až s panikou. Vymrštil se z postele, sebral šampón a ručník a vyklouzl ven z pokoje.

„Honí nás jak nadmutý kozy a Síri je stejně v čoudu,“ brblal James.
„Já bych netipoval čoud, ale vanu,“ odporoval Remus. Vzal židli a posadil se na ni obkročmo s opěradlem pod bradou.
„Myslíš, že Kris s tvojí mamkou řeší ten dopis?“
James pokrčil rameny a těžce si povzdychl: „Já nevím, těžko říct… snad jí to rozmluví, jestli jo. Ale spíš ne. Jí dovolí věci, co by mě neprošly ani omylem.“
„No a není to tím, že ty jsi její a Kris ne? Já vím že to zní blbě, jako by ji neměla ráda nebo co, ale… víš co myslím, ne?“
James zavrtěl pomalu hlavou a postavil se k oknu. S rukama opřenýma po stranách o rám se zadíval do tmy, prozářené barevnými světýlky vánočního osvětlení od sousedů. Ticho mezi nimi jako by zhoustlo a zrozpačitělo.
„V tom to fakticky nebude,“ promluvil po chvíli, která pro Remuse byla celou věčností, a posadil se na nejbližší postel, shodou okolností Siriusovu. Ještě chvilku váhal, ale nakonec se rozhodl o své domněnky podělit.
„Hned jak jsme přijeli domů, jsme se s Kristinou chytli. Vrazila mi facku jako barák a utekla. Máma se přišla kouknout, proč tu třískáme dveřma a pak jsme si chvíli povídali… o její mámě, o její mimořádný magický síle, o tom, že Kristina ji má taky a něčím ji ještě zvětšila… a včera večer Kris prohlásila, že si jde promluvit s Karinou.“
„Cože?!?“
„Jo. To, co vídá v zrcadlech jako svůj druhý odraz, je Karina. Aspoň ona to tvrdí.“ Vrhl po Removi značně nejistý pohled, ale jeho znepřítomnělé oči prozrazovaly, že právě listuje v paměti. O zrcadlových světech a zrcadlové magii už určitě někde slyšel… rozhodně se nezdálo, že by ho to nějak moc zaskočilo, tak James nakonec přece jen pokračoval.
„Zavřela se v tom pokoji přes chodbu, je tam dost veliký zrcadlo. Seděl jsem celou dobu za dveřma, ani nevím, jestli jsem víc chtěl slyšet co říká, nebo bejt po ruce kdyby se něco stalo. Když vylezla, zeptal jsem se jí na ségru… vypadala tak přesvědčeně, když říkala, že si s ní jde promluvit, že… že jsem tomu fakt věřil.“
Připadal si jako blázen. Právě on, který je vždycky držel při zemi, on bezvěrec, bude věřit na možnost styku s dušemi mrtvých…
Remus se zdržel komentáře, jen pokývl hlavou.
„A pak?“ zeptal se, soustředěný na děj, který se mu v duchu odvíjel před očima.
„Podívala se na mě tak, že jsem vážně pochyboval, která z nich přede mnou stojí. To byl přesně ten důvěřivej, kotěcí pohled Kariny, vždycky když se sem utekly schovat… pak řekla něco jako: ona je nám blíž, než si myslíš. Bylo to jako…“ Zoufalý z vlastní neschopnosti vyjádřit své pocity jenom rozhodil rukama.
„Zní to šíleně, ale podle mě ta síla, co znásobila tu její, patří Karině. Nevím proč, nevím jak, ale ty dvě se musely nějak spojit nebo co. Řek bych, že i máma je přesvědčená o tom, že je v ní něco, co se vymyká našemu chápání, co ji i nás přesahuje natolik, že jí přestala odporovat v čemkoliv, že ji začala považovat za dospělou a soběstačnou. Buď to, anebo ví víc než mi řekla. V každým případě – ona jí tu návštěvu u Blackových rozmlouvat nebude,“ podíval se na Remuse s beznadějným výrazem, „když se sebrala a jela si pro Síriho k nim domů, tak taky neřekla ani ň.“
„Sirius bude šílet, ale říct se mu to musí,“ hlesl jeho přítel s vážným výrazem v očích, „to by nám neodpustil…“
Jasně, Sirius, Sirius. Kristině jde možná o život a on se stará o Siriuse a jeho duševní pohodu.
„Sirius bude šílet i když mu to řeknem,“ odsekl podrážděně, „je teď naprosto neúměrně hysterickej.“
Remus se o možné příčiny Siriova chování přít nechtěl, raději se pokusil odvést Jamesovy myšlenky na jinou kolej: „To cos říkal by vysvětlovalo spoustu věcí, ale ty vzpomínky, co v ní vyvolal Cutler a ty její divný sny, to spíš vypadá, jako by měla kontakt s úplně jinou realitou, jako by žila ještě jinej život než tenhle… připadá mi…“
Ale už na to neměl čas nijak navázat, protože se ve dveřích konečně objevila Kristina, naprosto klidná a s tím svým lenivým, pohodářským výrazem.

„To jste tam pomalu hodinu myly nádobí po večeři?“ ozval se James stále ještě tím naštvaným tónem. Kristina pohodila hlavou, jako by chtěla říct co je mu vůbec po tom, ale nechtěla se hádat.
„Co seš zvědavej? Víš ty vůbec, co všechno můžou spolu dvě ženský při takovým mytí nádobí řešit?“ hravě do něj šťouchla. Svalil se na postel a strhl ji s sebou. Jeho mrzutost byla náhle pryč.
„Teď tě nepustím, dokud mi nevyklopíš co máte za tajnosti!“ Otočil se na záda, překlopil ji na sebe a jeho ruce jí kolem pasu vytvořily pevná pouta. Vlasy se jí uvolnily ze spony a sesypaly se mu do obličeje.
„Ale to už by to nebyly tajnosti,“ smála se, jak se pokoušel je ze sebe odfouknout, protože mu lezly do pusy. Usadila se obkročmo na něm a zdálo se, že jí jeho sevření ani v nejmenším nevadí.
„Víš co, bráško? Nechtěj hned vědět všechno.“ Usmála se na něj a tváří se mu přitiskla na rameno.
„Zvědavost je mý druhý křestní jméno, zrovna ty mi budeš…“
„Zvědavost by měla bejt zákonem zakázaná!“ přerušila ho úsečným tónem. Pak, jako by si uvědomila že přestřelila, poslepu nahmatala jeho hlavu a pohladila ho někde na bradě.
„Promiň,“ vzdychla, „jenom jsem chtěla říct, že lidi některý věci prostě neustojí.“
„Sem snad nějaký mejdlo nebo co?“ vzdorně se zadíval na Remuse, který se zase tvářil tak zatraceně rozumně, jako by s ní souhlasil.
„No právě že nejsi. Jenže si myslíš, že máš na všechno a na každýho… a mám hroznej strach, že na to dojedeš, a nejenom ty…“
Cítil, jak mu její hlas rezonuje v těle. Bylo to příjemné, i když ho zlobilo, co říkala. Ale úzkost v jejím hlase byla zřetelná, nechtěl aby měla strach, už vůbec ne kvůli němu. Povolil sevření v jejím pase a pomalým, hladivým pohybem jí vyjel rukama po zádech nahoru.
„O mě se bát nemusíš, ty seš větší blázen než já… a taky se o tebe nebojim.“ Konečně shrnul volnou rukou na stranu její všudypřítomné vlasy a pokusil se o upřímný úsměv.
Zvedla hlavu a v úsměvu se jí zablýskly zuby.
„Ale teď kecáš, kdo mi to seděl za dveřma na zemi a čekal, jestli přežiju pokec se ségrou?“ Pomaloučku mu vjela prsty do rozcuchaných vlasů.
„Jime, mám tě strašně ráda, strašně moc…“
Co mi to děláš… takhle zase zapomenu, že jsi moje sestra…
Kristina se najednou zvedla a prohodila: „Přestěhuju se naproti.“
Ty ale přece nejsi dooopravdy moje sestra, klidně bych moh… „Cože?“
„Vždyť víš…“ mile se na něj usmála. Věděl, přinejmenším tušil, jeho hříšné myšlenky se projevily i navenek a ona si toho nemohla nevšimnout, když se k němu celým tělem tiskla.
„Co? Ale proč?“ nechápal Remus. Kris mezitím začala vybírat své věci ze skříně a v tu chvíli se vrátil Sirius z koupelny. Mezi dveřmi přelétl pohledem oba překvapené kamarády, kteří jen krčili rameny, a nakonec vzal Kristině z ruky hromadu prádla, kterou právě vytáhla.
„Kam to chceš, naproti?“ pohodil hlavou směrem k dosud pootevřeným dveřím na chodbu.
„Jo,“ přikývla s úsměvem a lípla mu pusu na tvář, „dík.“ Několikrát se vystřídali a za chvíli po ní v pokoji zbyla jen válenda, dosud kouzlem spojená s Jamesovou.

„Děkuju ti,“ objala Siriuse, když už chtěl odejít. Na chvilku se k němu mazlivě přitiskla a rty mu jemně přejela po krku.
Všimla si, že se snažil při práci ještě šetřit levou ruku. Teď mu sjela dlaní z ramene k lokti a jemně ho stiskla.
„Ta ruka tě ještě bolí, viď? Podívám se ti na to, sedni si chvíli.“
Nechal se dovést k posteli, zakryté přehozem se vzorem vlčích máků. Kristina rozpřáhla ruce a roztáhla prsty od sebe. Se soustředěným výrazem je zas pomalu přibližovala k sobě. V místnosti se na chvíli prudce ochladilo a k jejím prstům jako by se z prostoru stahovaly zlaté světelné paprsky. V okamžiku, kdy byly její dlaně u sebe a tvořily kulatou misku, se zkoncentrovaly a zformovaly do tvaru ohnivé koule, jakou u ní viděl té noci, kdy mu na schodech z nebelvírské společenské místnosti vyprávěla svou nejhorší noční můru. Stejně jako tehdy ji sfoukla do krbu na připravené dřevo.
Všimla si jeho fascinovaného pohledu.
„To už přece znáš, ne?“ s hravým úsměvem se posadila proti němu, „tak dej mi tu ruku.“
„Dej sem tu ruku!“ Matka sevřela jeho zlámanou končetinu ve svém kostnatém pařátu a přitáhla ho za ni k sobě. Bolestí zalapal po dechu a svět se mu znova začal ztrácet…

Probral se na jejím klíně, když mu chladila čelo a spánky hadříkem, namočeným ve studené vodě.
„Skoro jsi mě vyděsil,“ s ulehčením se usmála, „vážně už jsem myslela, že budu muset zavolat mámu.“
„Promiň,“ spíš odezřela z jeho rtů, než slyšela. Opatrně se zvedl. Zatočila se mu hlava, nechtěl být dotěrný, ale musel se jí chytit kolem krku. Neprotestovala, naopak ho ještě objala, takže se k ní mohl přitulit a položit jí hlavu na rameno. Tolik by jí toho chtěl říct… jenže kde začít. A jak, aby se přitom nesložil. Vzpomínky vířily jeho hlavou bez souvislostí a každá z nich byla jedním úskočným nepřítelem v jeho vlastním nitru. Až se spojí, udolají ho snadno, v prvním okamžiku, kdy ho ostatní nebudou udržovat v činnosti nebo když on sám se začne brát moc vážně.

Po chvilce se od ní mírně odtáhl, nechtěl aby s ním vymetla jako s Jamesem. Měl sice u ní privilegia, ale na její vrtkavou přízeň si už zvykl nespoléhat.
„Zvládneš to?“ Prsty mu něžně pročísla vlasy. Přála si, aby zůstal, ale zároveň se toho bála. Být holka mezi třemi kluky je těžké… ale s holkama je nuda.
„To víš že jo. Jsem Black, ne?“ Tvář mu přeběhl hořký úšklebek. Mysli na to, že už nejsi jako dřív, že jsi Blackem víc než kdy předtím…Jsem vrah.
„Jsem vrah.“ Malomyslně sklopil hlavu a Kris si ho zase přitáhla k sobě.
„Nejsi.“
„Nebylas tam.“ V jeho hlase už prokmitávalo zoufalství.
„Ty přece taky ne. Nic si nepamatuješ… Zjistím to, neboj… Nejsi sice žádnej prototyp skvělý morálky,“ uchichtla se, „ale nejsi vrah.“
Její rty mu během řeči nejdřív jen jakoby mimochodem zavadily o ucho, pak ho ale lehounce políbila hned vedle, na tvář. Nezkoumal, jestli začala líbat ona jeho, nebo tomu bylo naopak, stačilo, že se to stalo, dělo a probíhalo. Zvedl levou ruku, teď už zcela bezbolestně, a prsty jí zavrtal do vlasů.
Ještě chvíli se s ní líbat, ještě chvíli potom zůstat ukrytý na jejím rameni, ještě chvíli cítit její ruce na těle, vnímat každý její výdech, tlukot jejího srdce…
„Myslíš, že bych se líbala s vrahem?“ promluvila po chvilce tiše a bylo slyšet, že stěží tají smích. Dobrá nálada se mu vrátila. To co řekla nebyl žádný argument, ale - jako všechno co řekla - to mělo své kouzlo.
„Věřím tvýmu srdci, víš? Není to zrovna originální, ale je to pravda.“ Stáli u dveří, vůbec nevěděl, jak se tam dostali.
„Dobrou noc, lásko moje…“ Ještě jeden polibek a vyšoupla ho na chodbu. Nevěřícně se podíval na zavřené dveře. Slyšel, jak cvakl klíč v zámku. Položil dlaně na dřevěnou výplň a svezl se na kolena na zem.
„Kristi…“ V jednu chvilku ho ovíjela pažemi jako psí víno, laskala ho, bloudil prsty a rty v záplavě jejích hebkých vlasů, a v momentě, kdy se přestal litovat a začal si její něžnosti doopravdy užívat, ho najednou vystrčila ven. Chvíli tam nešťastně seděl na zemi, opřený o dveře, a zpátky ke kamarádům se mu vůbec nechtělo. Pak ho ale přece jen napadlo, jaký klíč by mu mohl odemknout její dveře. Vydal se potichu po schodech dolů do haly.

Tiché, vytrvalé ťukání vytrhlo Kristinu z četby.
Jen ať to není Sirius, to už bych asi neustála…
„Síri…?“ Stála mezi dveřmi a nebyla si jistá, zda ho pustit dovnitř nebo ne.
„Na něco jsem zapomněl. Už včera bylo pozdě.“ Na ten okouzlující úsměv mu nenaletěla, celý jeho postoj i oči prozrazovaly nervozitu a znepokojení.
Ustoupila ze dveří a zamkla za ním.
„Zavři oči,“ vzal ji za ruku.
Poslechla. Něco hladkého a horkého jí sklouzlo přes prsty a dlaň a obemklo její zápěstí. Něco důvěrně známého…
„Můžeš…“
Skutečně, na ruce měla náramek z plochých hematitových článků, prostřídaných malými kuličkami. Teplem převzatým ze Siriovy dlaně jako by jí vrostl do kůže.
„Je nádhernej, děkuju ti… moc a moc,“ skočila mu kolem krku.
„Líbí se ti? To jsem rád, vážně moc rád. Nestih jsem ho zabalit, promiň… a tady jsem si už nevzpomněl.“
„To mi vůbec nevadí,“ šeptala mu do ucha.
Mám jí to říct? Byla to jejich známá, měl bych jí říct, že nežije. A to, co se stalo s tím druhým kamenem, je taky tak divný…
Nahmátl v kapse ostré úlomky, které zbyly z většího kamene, z toho, který dostal zadarmo. Pro štěstí.
Budete ho potřebovat…
Svíral ho v dlani od chvíle, kdy na něj matka poslala první Cruciatus, soustředil na něj celé své odumírající vědomí, když se pokoušel odolávat Imperiu. Když nechával doma v koupelně špinavé oblečení, vytáhl ho z kapsy a v tu chvíli se mu rozpadl v ruce.
„Co je ti?“ Kristina se od něj mírně odtáhla a přejela ho pátravým pohledem.
„Nic,“ pokusil se skrýt své pocity za úsměv. Většinou mu to vycházelo. Prohrábl jí špičkami prstů vlasy a nasměroval si ji k polibku. Nemysli na to, nekaž tu dokonalou chvíli…
Tohle směřovalo jinam, než původně chtěla, ale přesto se podvolila, tentokrát ho tu chtěla ještě udržet.

Kdyby mě tu tak chtěla nechat…

Chtěla bych, aby tu zůstal… ale jak to ustojím? Nechci s ním spát, teď ještě ne!

Určitě mě tu nechá, nedá jí to, aby mě zase vyhodila. Ale bude se mě vyptávat…

Třeba to nějak zakecám… i když u něj… a přitom, co právě děláme…těžko. Stejně chci aby tu zůstal. Chci…

Pomalu, mazlivě sjela dlaní z jeho lopatky k pasu a sevřela v prstech druhé ruky hrst jeho vlasů.

Stejně jí to chci říct…

„To byl taky dárek k Vánocům?“ rozesmála se, trochu udýchaná, když se od sebe oddělili.
„Chceš ještě jeden?“ zvedl ji tak dvacet centimetrů nad zem.
„A co za to?“
„No, tohle běžně dělám jen za byt a stravu!“ uculil se poněkud připitoměle.
„Ty… já ti dám!“ Rozehnala se po něm a plácla ho, padni kam padni. Jenomže přitom ztratili balanc a zřítili se na její rozházenou postel.
„A co mi dáš?“ pokračoval neodbytně.
„Tsss… ty bys snad ještě něco chtěl?“
„Já bych toho chtěl… jenže když ti to řeknu, zase skončím na chodbě.“
Uvelebil se jí na posteli s rukou pod hlavou. Pak se ale nespokojeně zavrtěl.
„Co mě to tu… ty spíš s knížkama?“ Vydoloval zpod sebe ne právě tenký svazek, který ho rohem bolestivě dloubal do zad.
„Zakázané kletby…“ Očividně ztratil náladu. Otevřel ji na místě, kde byla časopisem založená kapitola Imperius a vzpomínky. Chvilku v ní vydržel listovat, ale pak ji od sebe odstrčil a stočil se do klubíčka v nohách postele.
„Nemusíš nikde vykládat že ji máme, tahle knížka je už léta na indexu,“ upozornila ho Kristina a šla se zaměstnávat naléváním nějakého nazelenalého čaje. Po očku ho přitom sledovala, jak tam bez hnutí a beze slova leží. Jako by se chtěl před něčím chránit.
To bylo skoro horší než ty jeho dobyvatelské pokusy předtím. Vycítila, že s hraním a dováděním je konec, teď dojde na ty vážné a bolavé věci, a taky na pravdu. Posadila se na zem vedle postele a nabídla mu čaj.
„Nech mi tam něco, mám tu jen jeden hrnek. A nechce se mi chodit dolů pro jinej.“
Posadil se, upil voňavého čaje a chvíli ho držel v dlaních.
„Kristi,“ promluvil po chvíli, pohled upřený do průhledné tekutiny, „vážně by šlo najít vzpomínku z doby, kdy jsem… kdy byl někdo pod Imperiem? Nebo třeba z polospánku nebo tak?“
„Z polospánku jo, když je to reálná vzpomínka a ne sen,“ odpověděla s naprostou jistotu a vzala si od něj hrnek, „ale z doby, kdy na tebe matka působila Imperiem, to nezvládnu. Ta technika je tu popsaná tak neurčitě, že se do toho nechci vůbec pouštět. A jinde jsem zatím nic nenašla.“
„Chtěl bych to vědět. Potřebuju to vědět,“ podíval se na ni naléhavě a prosebně.
„Dozvíš se to. Ale ne touhle cestou. Taky bych ti mohla nechat v hlavě jen půlku mozku,“ uchechtla se cynicky.
„A jakou cestou to chceš zjistit?“ pohlédl na ni náhle nervózně a podezíravě.
„Tvoje máti si mě na zítřek pozvala. Na osmou večer,“ prohodila s lehkostí, s jakou uměla říkat jobovky jen ona.
„To ne!“
Hodila po něm tázavý výraz, přestože věděla že se mu to nebude líbit. Svezl se k ní na koberec a vzal ji za ramena.
„Nesmíš to pozvání přijmout, nesmíš tam jít…“
Držel si ji na délku paže před sebou.
„Tinko, víš přece co je zač, čeho je schopná…“
„Teď tě nechám jít s ní, ale mysli na to, o čem jsme mluvili. Mysli na to, že… “ V hlase jeho matky byla tehdy nevyslovená hrozba, ona ji nenáviděla, nenáviděla ji od té doby, co u nich byla s otcem a ve chvíli, kdy slyšela smích svého muže společně s jejím hlasem, zasvítila v jejích očích taková zloba, že si nezadala s nenávistí k němu.
Přesto jí řekl: „Mě neublíží, jsem koneckonců její syn, ať se jí to líbí nebo ne, ale tobě… nechoď tam, s tím pozváním určitě není něco v pořádku.“
Ale Kristina byla vnitřně už dávno rozhodnutá. Vlastně od chvíle, kdy ten dopis v černé obálce našla v kapse. Objala Siriuse a on ji k sobě přivinul. Chtěl ji, chtěl ji mít v náručí, cítit její ruce ve vlasech, kdekoliv… měl v sobě nekonečnou touhu přijímat i dávat lásku a něhu, touhu, kterou mohl nasytit jen někdo, kdo ji měl také. Hladil ji po vlasech, měkkých a hebkých jako hedvábí, hladil ji po zádech a dobře si uvědomoval, že tohle je mnohem důvěrnější než co mezi nimi kdy bylo. Cítil příjemné, voňavé teplo, které její tělo vyzařovalo přes tenoučkou látku noční košile, bylo to skoro jako když se v létě objímali v jezírku a pak na kamenech… až na bikiny na sobě neměla nic a tvářila se, že si nevšimla, jak moc ho vzrušují její doteky a blízkost.
„Víš, Siriusku,“ pokusila se ho znova přesvědčit o své pravdě, „věci nejsou tak jednoduchý jak vypadají. Jo, věřím že to pozvání není bez postranního úmyslu. Ale já v ní nevidím jenom megeru, co tě skoro připravila o život. Zahlídla jsem v jejích vzpomínkách něco, co bych nečekala. A chci vysvětlení. To je všechno.“ Odtáhla se od něj a zpříma se mu zadívala do očí. Rychle sklonil hlavu a pustil ji.
„Ty ses už rozhodla. Ty jí věříš, protože jí věřit chceš. Věříš jí, protože je pro tebe něco jako cizí, neznámá, neprobádaná země. Ale to už nedokážu. Už nechci…“ Pustil ji, s hlavou v dlaních usedl na její postel a po chvíli se položil na bok a zabořil obličej do její zmuchlané přikrývky.
To byl nečekaný obrat. Chvíli si nebyla jistá, co dělat. Pak se ale natáhla na postel těsně za jeho záda a něžně mu prohrábla vlasy, rozhozené kolem hlavy a přes obličej. Pak mu její prsty sjely po šíji, přes pravé rameno a zakotvily na hrudi. Chvilku ho jen tak objímala a naslouchala jeho zvolna se klidnícímu dechu.
„Mám o tebe strach,“ promluvil po chvíli, aniž by se pohnul. „Nechci najednou zjistit, že mi tě někdo zabil kvůli tvý nekonečný zvědavosti.“
Nevěděla co říct, jen ho dál hladila. Kam až tohle dojde, nějak se mi to vymyká z ruky… nechtěla jsem s ním skončit v posteli, aspoň dnes ještě ne, a docela se bojím, že jen u mazlení nezůstane. Ale copak ho teď můžu vyhodit?
Pomalu se k ní otočil, shrnul dozadu záplavu jejích narezlých kudrn a políbil ji na mírně pootevřené rty. Nad smutkem, zrcadlícím se v jeho temných zřítelnicích, by puklo i srdce z kamene.
„Kristýnko… vybodni se na to, prosím tě… nechoď tam… nechci o tebe přijít, tohle je něco, co nezvládnu, kam za tebou nemůžu jít… nedokážu zabít vlastní matku, ani kvůli tobě ne.“ Kristina sice neměla srdce z kamene, ale hlavu ano.
„Ježiši, Siriusi…“ vylítla, jako by ji píchnul, „kdo po tobě chce něco takovýho? Poslouchej mě: já jdu na návštěvu a hodlám přitom zjistit, co se dá. Ona neví co umím, já asi taky nedokážu odhadnout čeho je schopná ona. V hrubý síle určitě vedu, když budu muset, zbořím třeba půl baráku, ale vrátím se sem. Vrátím se k tobě, jakkoliv. Věřím tomu, že ta druhá co je ve mně mě nenechá ve štychu. Má cíl a chce ho dosáhnout skrze mě, tak ať se taky snaží, ne?“
Sirius na ni chvíli hleděl, neschopný slova. Pak padl naznak a tiše se rozesmál. Ale radost z toho smíchu Kristina necítila, jen bezvýchodnost a zoufalství.
„Jasně, ty musíš jít za svým, i kdyby tě to mělo zabít,“ uzavřel to, když se konečně dokázal uklidnit.
Zůstal ležet a zíral do stropu. Když ani po několika minutách nic neříkal, jen zavřel oči, Kristina vstala a z peřiňáku vytáhla ještě jednu povlečenou deku. Na její ležel Sirius a nezdálo se, že by se mínil někam hnout. Zhasla lustr a nechala svítit jen lampičku na nočním stolku, ve které měla v kalíšku malou, neubývající svíčku. Zachumlala se a skrčila nohy, aby Siriuse neokopávala. Jestli usnul, můžu mluvit o štěstí, říkala si, ale v tu chvíli se zvedl na lokti a zadíval se na ni.
Nemohla předstírat že usnula, ne tak rychle. Viděl, jak je najednou vyplašená, nechtěl jí ublížit, ale tolik toužil zůstat... Beze slova se pomalu přesunul vedle ní, i s její přikrývkou. Odsunula se trochu stranou, aby si mohl lehnout na polštář, a čekala na jeho reakci. Byla už odhodlaná ke všemu, zralá se mu odevzdat, jako by to měla být jejich první i poslední noc. Natáhl k ní ruku, pohladil ji po tváři, jemně se prsty dotkl jejích víček, pak rtů… sklonil se k ní a vtiskl na její rty lehounký polibek. Pak ji jednou rukou objal a mírumilovně se uložil vedle ní, nic víc.
„Můžu zůstat s tebou? Kdo ví, co bude zítra, a dnešek už nikdy nebude,“ zašeptal.
Neodpověděla. Ale přisunula se blíž k němu a její ruka si našla místo na jeho boku. A pro něj všechny otázky a všechny pochyby ztratily smysl, protože svět a život byl dokonalý takový, jaký v tom okamžiku byl.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Jasmína, 2. 1. 2009 23:32)

a kdy bude přesně ten další díl??

Zaseklo...

(Psí Hvězda, 11. 11. 2008 21:06)

Ty sem ještě chodíš? Tak to s tím budu muset pohnout.
Nebyl čas a pak ani chuť, mám to doma, ale nějak se k tomu nemůžu dostat.
Ráda bych věřila tomu, že tu do konce roku budou další 3 díly, ale jaksi nemůžu teď věřit ani sama sobě, tak radši moc neslibuju. Ale zájem jistým způsobem zavazuje:-).

...

(Markus poblius, 11. 11. 2008 20:14)

Nějak se to tu zaseklo, ne? :)

hezká povídka.

(Jasmína, 6. 8. 2008 22:56)

Těším se na pokráčko :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA