Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. Exploze

11. 7. 2008


Shrnutí:

Sirius dostane z domova dopis, s jehož otevřením velice váhá.

Kristina se snaží respektovat Remusův vztah ke spolužačce Jane, ale vadí jí to a podvědomě to ovlivňuje směrování jejích dosud neovládaných schopností. Poté, co jí doslova vybuchne na ruce hematitový náramek a ohrozí Jane, se do věci vloží profesor Cutler a s mírným přispěním Krvavého barona ji dovedně vmanévruje do situace, kdy ho pustí do svých vzpomínek. Přitom zjistí, že část její hlavy zabírají vzpomínky někoho jiného.

Kluci na ni čekají ve společenské místnosti, lehce nervózní. Přitančí ve skvělé náladě, pod vlivem mírné dávky Lektvaru štěstí, ale ten ji během večera dovede až k naprosto nečekaným a děsivým zjištěním a vizím.



Příštího pátečního rána se studenti přehrabovali v připálené ovesné kaši.
„Za co?“ přičichla Kristina a zvedla oči v sloup, „jako by nestačilo, že tenhle lepkavej blivajz máme každej pátek.“ Otráveně do toho produktu skřítčí pomsty šťouchla lžící a odsunula talíř od sebe. Protože se vyjímečně neládovala, měla dost času k rozhlížení kolem sebe.
„Hele, kde máme vůbec Jane?“ zpozorněla, protože si byla jistá, že odcházela s nimi.
„Někde se s Remusem nejspíš zasekli,“ odpověděla Lily a rádoby nenápadně pozorovala, co Kris na to. Od posledních Prasinek ty dva sledovala, ta jejich společná dlouhá procházka a následná hádka se Siriusem jí vrtala hlavou. Žádnou zajímavou reakci se jí však vypozorovat nepodařilo, protože v témže okamžiku vlétly do Velké síně sovy s ranní poštou. Pro většinu studentů přinesly jen noviny, ale jedna z mála sov, co nesly osobní poštu, se snesla na stůl k Siriusovi.
„Naši nikdy neměli pojem z toho, co je normální,“ poznamenal, když obrovský výr odstartoval ze stolu, přičemž převrhl pár hrnečků a sklenici s pomerančovým džemem. Vybrali pár ztracených pírek ze snídaně. Po některých ještě lezlo několik drobounkých cizopasných broučků.
„To je nechutný,“ odstrčil pak James talíř stejně jako předtím Kris, „co ti to ta obří lítající pevnost vůbec nadělila?“
„Ani nevím, jestli to mám vůbec číst. Řek bych, že si nebudu kazit chuť ještě víc,“ rozhodně zastrčil dopis nadepsaný matčiným špičatým písmem do kapsy. Kris k němu zdvihla oči právě včas, aby ještě stačila zahlédnout jeho nervózní výraz. Dopisy z domova mu nikdy nevěstily nic dobrého…
„Zapomněla jsem si náramek,“ sáhla si na pravé zápěstí, „skočím si pro něj.“ Když procházela okolo Siriuse, vzala ho na chviličku za ruku. Podívali se po sobě a v jeho očích zahlédla náznak souhlasu.
„Vezmem ti věci, nech to tu,“ křikl za ní ještě James a ona shodila beztvarý vak, ve kterém nosila učení, z ramene na zem a dál už se o něj nestarala.

Ve společenské místnosti potkala Remuse a Jane. Bez ohledu na to, že zmeškají snídani, seděli proti sobě a Remus jí naslouchal tak zaujatě, že Kristině ani neodpověděl na pozdrav.
V poslední době docela pravidelný jev ji teď rozladil víc než obvykle. Naštvaně vydupala po schodech do ložnice a otevřela zásuvku, plnou nejrůznějších drobností jako byly kameny, náušnice a několik zlatých řetízků. Vytáhla odtud náramek z hematitu, tentýž, který jí před rokem koupila Karina v Londýně.
Tak a teď ještě musí zajít za Siriusem, protože ten dopis ho rozhodil víc, než hodlal přiznat… snad to do začátku vyučování stihnou probrat.
Ve dveřích se na odchodu téměř srazila s Jane.
„Kristi, ty nejdeš na hodinu nebo co?“
Tak teď už to nestihnou zaručeně…

Sirius už hodnou chvíli seděl v ložnici a s dopisem v ruce přemítal, má-li na Kristinu ještě čekat. Buď ji špatně pochopil, nebo ji něco zdrželo, nebo… co vlastně?
Nervózně poklepával hranou obálky o levou dlaň. Na chvíli se na ni zahleděl, jako by si nebyl jistý jestli ho nekousne, a pak ji přece jen s nechutí otevřel.

* * *


Atmosféra v učebně lektvarů přímo vibrovala nervozitou, profesor Cutler totiž nechtěl nechat nic náhodě a na dnešní den naplánoval dílčí písemný test znalostí na NKÚ. Divné však bylo, že se na tak důležitou hodinu opozdil. Ve chvíli, kdy Sirius otvíral dveře, meškal už dvacet minut, za což mu byl opravdu vděčný. Pak zaznamenal, že Kristina už tam je, přesněji řečeno že ji James objímá, vedle sedící Lily se tváří soucitně a starostlivě a Jane uraženě. Remus stál stranou a jako by nevěděl, kam s očima.
Sirius se posunul na své místo u Jamese a chtěl se zeptat, co se stalo. V tu chvíli se však kopnutím rozlétly dveře do Cutlerova kabinetu a on sám vrázoval dovnitř s náručí plnou pergamenů. Ostřížím zrakem přeletěl místnost jako vždy a na moment se zastavil u Kristiny.
Studenti se rozprchli na svá místa. Cutler jedním ladným švihnutím hůlky poslal každému jeho svitek pergamenu s testovými otázkami a k tomu jeden čistý, ale Kristině je přinesl sám. Sklonil se k ní.
„V pořádku? Můžete absolvovat test?“ zaslechla jen ona a Lily, která s ní byla ve dvojici. Kristina jen přikývla a neřekla nic, jen se po něm provinile podívala ještě trochu červenýma očima.
„Zůstaňte tu po testu, omluvím vás z další hodiny,“ pronesl o něco hlasitěji. Pak pár kroky přepochodoval místnost ke katedře, aby otočil přesýpací hodiny.
„Začněte – teď!“

O hodinu později se duševně zcela vyždímaní studenti trousili ze dveří, jen Kris a čtyři chlapci zůstávali.
„Kristi, co se stalo, proč tu máš zůstat?“
Neřekla nic, jen se Siriovi vrhla kolem krku. Vypadala nervózní a rozklepaná, na nic se jí tedy už neptal, jen ji objal a chvíli jemně hladil pod vlasy za krkem. Tohle zabíralo spolehlivě, a nejen na ni.
Nezdálo se, že by vnímal ještě něco jiného než její vůni a zrychlený tep, ale přitom zpod přivřených víček dobře viděl, jak se ve dveřích učebny objevila Jane a s netrpělivým gestem se obrátila k Remusovi. Ten se ještě podíval po Kristině, lítostivě a provinile, jak si všiml, a neochotně se odploužil.
Kris zaznamenala kolem sebe nějaký pohyb a pomalu zvedla hlavu ze Siriusovy hrudi. Cítila se lépe, jako by jí už jen jeho objetí dokázalo vrátit potřebnou dávku energie a optimismu.
„Běžte už, ať nemáte u Gonnagalky průšvih. Teď vás potřebuju u sebe, ne abyste po večerech lítali po školních trestech…“
„Tak jo. Uvidíme se a zkus se do tý doby nerozčílit,“ usmál se na ni James. Ohnala se po něm, ale stačil včas uhnout.
„Dobrý reflexy, famfrpálový,“ zasmála se, „tak běžte už. Já jdu taky.“

* * *


Vstoupila do prázdného kabinetu a zůstala stát uprostřed místnosti. Po chvíli se ve stěně objevily dveře.
„Sem ne, pojďte vedle,“ ozval se za ní hlas profesora Cutlera. Ani si nestačila všimnout, že odešel, byl nejspíš za profesorkou Přeměňování.
Napětí z ní spadlo, sotva překročila práh a uvelebila se v křesle. Profesor před ni postavil pohár s něčím, co bylo příliš voňavé, aby to mohl být lektvar. Bez váhání si ho vzala a přivoněla zblízka. Zavřela oči a v ten moment jako by zapomněla kde je a proč.
„Co cítíte?“ slyšela z dálky jeho hlas. Usmála se, oči stále zavřené.
„Jahody. A malinový listí. Čaj, co dělala teta podle vlastního receptu… tedy ona to nebyla teta, ale mámina kamarádka. Učila mámu šít, a vždycky když jsme k ní přišly, vařila mi tenhle čaj.“ Přitiskla rty k okraji poháru, ale něčí ruka jej jemně odtáhla.
„Ještě ne, ještě je brzo,“ promluvil známý hlas zblízka. Nespokojeně sebou trhla a otevřela oči. Profesor držel pohár i její ruku ve snaze postavit ho zpět na stolek. Podvolila se, i když nerada.
„Co to proboha je? Už ta vůně jako by mě přenesla někam jinam.“
Neodpověděl, přehraboval se ve skříni a vytáhl odtud mísu, po obvodu zdobenou rytými znaky.
Že by myslánka? napadlo Kristinu. Postavil ji na stolek před ni. Věděla k čemu je myslánka, ale měla k takovým věcem podvědomý odpor. Co je v hlavě, mělo by tam zůstat, ne to nechat povalovat někde, kde si to může prohlédnout každý.
„Tohle,“ ukázala štítivě na mísu, „jsem nikdy nepoužívala. A nehodlám to dělat ani teď.“
„Kristino,“ zadoufal, že si to oslovení nevysvětlí špatně, „je to důležité pro vás, pro to, abychom oba pochopili, co se s vámi děje. Jde o jedinou myšlenku. Pak s ní udělejte co chcete, ponechte si ji nebo ji zničíme.“
Zarytě upírala oči na myslánku. Samozřejmě že narazil na zeď, když se pokusil použít nitrozpyt. Pak k ní ale jakýsi vzdušný vír zanesl závan vůně z poháru. Jen profesor mohl vidět, že u stolu stojí, přesněji řečeno se vznáší ještě jedna bytost, neviditelná, nehmotná. Jak to, že se Krvavý baron zjeví vždycky v okamžiku, kdy je třeba ji k něčemu postrčit?
„O jakou?“ vtáhla ho, náhle s úsměvem, do reality. Vzala do ruky hůlku.
„O tu vzpomínku na čaj a vaši tetu.“ Doslova na ní visel očima, když si přiložila hůlku ke spánku. Znal její matku ještě z dob studia a věděl o ní dost, aby si byl jistý, že tehdy ani později neměla žádnou přítelkyni švadlenu. I to, že se Kristina nezmínila o své sestře, bylo nápadné.
„A teď se podívejte. Můžu s vámi?“ Baron kamsi zmizel.
„Pojďte,“ zasmála se té otázce. Bože můj, jak moc se teď Jane podobá… Tak pojď, s nakažlivým smíchem mě vzala za ruku a přiměla mě skočit do modré, průzračné hloubky… s ní bych se tehdy odvážil čehokoliv na světě. To ona mě naučila komunikovat se zdejšími duchy…
Propadl se společně s dcerou své bývalé přítelkyně do nějakého evidentně mudlovského pokoje. Maličká, asi padesátiletá ženička právě vcházela s podnosem, na kterém stály tři šálky čaje a cukřenka.
„Že je to ten čaj co jsi myslela, Evičko?“ zeptala se trochu skřehotavým hlasem, který příliš neladil s jejím laskavým výrazem. Děvče, sedící na gauči mezi množstvím vyšívaných polštářků, přivonělo a nadšeně přikývlo.
„Tak, mamince to dám jinam a jdeme na to, ne? Evi?“ podívala se na mladou ženu s krátkými hnědými vlasy a brýle si přitom posunula až na špičku nosu.
Kris měla pocit, že se musí rozpadnout v prvočinitele, na moment ztratila rovnováhu a vrazila do profesora, sledujícího výjev těsně za ní. Netušil, co ji na tom poklidném výjevu tak vyděsilo, ale dřív než stačil zareagovat na její výraz a vytáhnout ji ze vzpomínky, přenesli se do poněkud zanedbané zahrady. Stejná dívka jako ta, co předtím seděla nad čajem, jen o málo mladší, trhala jahody. Už jich měla půl mísy. Kristina udělala dva kroky k dítěti a dřepla si na bobek k záhonu, jako by jí chtěla pomoci. Ticho letního odpoledne rušilo jen švitoření ptáků, slunce pražilo a jahody kolem ní vydávaly opojnou vůni. Jako lektvar, co stále stál před ní na stolku… Zároveň se vzpomínkou na lektvar se bez varování ocitla zpět v realitě a zhroutila se do křesla. Profesor dopadl nohama pevně na zem těsně po ní.

* * *


„Tak co se vlastně stalo?“ dorážel Sirius na Jamese a Petra, zatímco poklusem vybíhali schody ze sklepení, „jen tak pro nic za nic se nám asi kolem krku nevěšela. Co jí chce Cutler, Jamesi, ty o tom něco víš!“
„Já u toho nebyl, ale co říkal Remus, šel on, Jane a Kris na hodinu. Jane ji něčím děsně vytočila, napřáhla se, jako by jí chtěla dát facku a ten její kamennej náramek jí v tu chvíli vybuchnul na ruce. Teda naší Kris. Jí se nic nestalo, ale Jane měla velký štěstí, že ji Remus strhnul stranou, jinak to koupila do ksichtu. Je mi záhadou, jak ten moment vystih. Jane samozřejmě tvrdí, že to udělala schválně, ale… to je jedno, proberem to po hodině. Beztak ji Cutler už dneska na vyučování nepustí. Byla u něj na koberečku chvilku předtím než jsi přišel.“

Přeměňování doslova přetrpěli, dokonce i Sirius dělal chyby z roztržitosti, protože více než na přeměnu židle v polstrované křeslo se soustředil na pozorování dveří, kterými – jak doufal – každou chvíli vstoupí Kristina. Jenomže nepřišla ani na hodinu, ani na oběd.
„Počkám na ni,“ usadil se hned po příchodu ve společenské místnosti. Opravdu ji nechtěl za nic na světě propást.
James tedy přinesl shora šachovnici a oba se pokoušeli rozptýlit hrou.
Remus přišel až hodnou chvíli poté, co začali hrát, s Jane v závěsu. Pokračovala však bez jediného slova po schodech nahoru k dívčím pokojům, zatímco on si to namířil ke křeslu. Tašku s učivem naštvaně pohodil pod stůl, křeslo přisunul tak blízko ke krbu, až hrozilo že vzplane, a schoulil se do něj.
„Zas jí začaly svítit oči,“ prohlásil po nějaké době, naprosto bez souvislosti.
Druzí dva ztuhli uprostřed pohybu.
„Věž na G5,“ zahlásil James, jen aby figurky nějak zaměstnal.
„Kdy a komu?“ pokusil se Removu informaci zlehčit. Sirius po Jamesovi střelil nesouhlasným pohledem.
„To mě varovalo. Jane si o to vyloženě říkala, provokovala ji. Nevím jestli je tak pitomá, nebo tak zlá…“ sděloval skleslý Remus dál vesele poskakujícím plamenům.
Siriovo uznalé pokývnutí provázel pokyn střelci, aby zlikvidoval neopatrně postavenou Jamesovu věž, načež ta se s rachotem zřítila.
„A na to jsi přišel právě teď? Nebo s ní chodíš ze soucitu už od začátku?“ zaryl si.
„A o co vůbec šlo?“ zajímalo Jamese.
„To je jedno,“ odbyl ho Remus, a dokonce i v narudlé záři ohně bylo vidět, jak jeho tváře znachověly.
Sirius využil toho, že se na ně momentálně nedívá, a ukázal Jamesovi prstem na jeho záda. Nedůvěřivě nachýlil hlavu k rameni, ale Sirius mu v odpověď několikrát vehementně přikývl.
„V každým případě Kris teď přišla o svůj oblíbenej fetiš,“ konstatoval, když tu nezvučnou informaci vstřebal. „Kuš,“ osopil se na netrpělivě rachtající figurky na šachovnici.
„Proč se o to vlastně zajímá Cutler…“ Ze Siriova hlasu přímo tryskal nesouhlas. Neměl profesora rád, nesla se o něm pověst, že se o některé studentky zajímal poněkud nad rámec svých povinností a Sirius se o Kristinu bál.
„Přece proto, že učí černou magii,“ odpověděl zcela samozřejmě James, „to co Kris zajímá, to co umí, aniž by se to kdy učila nebo by o to stála. Ty se to pořád snažíš nevidět, jenže… ona není rodilá Nebelvírka. Už při zařazování musela Moudrej klobouk sakra hodně přemlouvat, aby ji nechal v koleji se ségrou.“
Zase něco, co James věděl a on ne. Vzedmula se v něm vlna vzteku, ale než mu stačil odpovědět něco hodně ostrého, otevřel se portrét a vstoupila Kristina. Ve stejném okamžiku se do sebe bez pokynu a neorganizovaně pustilo šest pěšců, frustrovaných dlouhou nečinností, a jeden kůň se následkem toho splašil a spadl ze šachovnice Jamesovi přímo pod nohy. To však už nikoho nezajímalo, všichni se jí vrhli naproti.

* * *


„Co TOHLE bylo, to přece nejsou moje vzpomínky, to se nikdy nestalo! Ale přitom jsou, vytáhla jsem je ze svý hlavy, na to jsem si vzpomněla, když jsem ucítila ten váš čaj!“
Kristina se ještě celá třásla a pohledem hypnotizovala svého oblíbeného profesora. Díval se na ni nesmírně vážně, právě se totiž potvrdilo, co si v poslední době začínal myslet. S tou myslánkou to byla improvizace, původně s ní chtěl mluvit o tom, že svůj vztek musí kontrolovat víc než ostatní, ale ta improvizace vyšla…
„Kristino, teď jste příliš rozrušená, abychom tu mohli rozvíjet nějaké teorie. Já vím, že nějakou máte, doneslo se mi to…“

Kristině prolétla hlavou vzpomínka na večer, kdy jí Remus vybíral peříčka z vlasů a ona řekla něco jako že se jí do hlavy nastěhovala cizí ženská a vyhodila odtud půlku jejího života.
Petr! To musel vynést Pettigrew, určitě přes toho zmijozeláka, co se na ni vyptával, protože z Cutlera měl panickou hrůzu, sám by za ním nešel… Vzpřímila se v polstrovaném křesle, ale profesor ji vtlačil zpět.
„Teď je čas se napít,“ oslovil ji laskavě a podal jí pohár s opojně vonící zlatohnědou tekutinou. Kupodivu byl ještě dost teplý.
„Za chvíli vám bude dobře, po tom dnešním vypětí si zasloužíte trochu relaxace. Ale na vyučování už nechoďte, profesorka Mc Gonnagallová by neviděla ráda, že jí do hodiny posílám studentku pod vlivem Felix Felicis.“
Byla by přísahala, že těsně než se odvrátil, aby uklidil myslánku, zahlédla v jeho tváři velmi pobavený úsměv. Teprve za dveřmi učebny si uvědomila, že svou vzpomínku nechala u něj. Ale najednou jí to bylo úplně jedno.

* * *


„Jé… vy tu na mě čekáte?“ zazářila a skočila Siriovi kolem krku. Tomu spadl kámen ze srdce, čekal všechno možné, ale ne že se vrátí v tak dobré náladě. Zvedl ji a zatočil s ní ve vzduchu.
„Tak co se vlastně stalo, a co ti chtěl ten starej proutník, povídej… prej necháváš vybuchovat kameny spolužačkám před nosem?“ vychrlil ze sebe, postavil ji na zem a dal jí pusu. Ostatní se po sobě podívali trochu zděšeně, tohle nebyla zrovna adekvátní reakce vzhledem k tomu, jak byla ráno vyklepaná, ale ti dva vypadali, že jsou vyladění na stejnou vlnu.
„Náhodou ten starej proutník se mi snaží pomoct, ať se vám to líbí nebo ne. Domluvili jsme se, že se na něj obrátím, když se mi ty věci začnou vymykat z ruky, a já to neudělala. Už víckrát. O tom, co se stalo dneska ráno, se taky dověděl čirou náhodou… a ani mě neseřval. Místo toho…“ zadívala se najednou do prázdna. Pak si všimla Remuse.

„Moony…“ posadila se na kraj křesla, které už odtáhl od krbu, protože skutečně začalo malinko doutnat, „myslíš že to Jane pochopila? Že jsem to neudělala schválně? Ne že bych ji nějak moc měla v oblibě, ale přece jen s ní bydlím. A ráno vypadala hodně nakrknutá.“
Díval se jí do očí, náhle mu připomněla tu nejistou dívku z léta, která se ho ve větvích třešně vyptávala na podrobnosti svého vztahu se Siriusem. Tu, kterou si zamiloval, na které mu záleželo víc, než by z přátelství k Siriovi mělo, tu, která ho neustále už jen pouhou svou existencí dráždila a provokovala. Tu, která už nesmí být jeho.
„Myslím že mnohem víc jí vadilo, že jsem se v tu chvíli staral víc o tebe než o ni,“ pohladil ji hřbety prstů po tváři, „najednou jsem si uvědomil, jak nechutně se umí chovat žárlivá holka. Tak jsem ji nikdy nezažil, a už nikdy nechci.“

No fuj, to bylo skoro dvojsmyslný. Tu explozi přece taky způsobila moje žárlivost… Teď by se měl zeptat jak mi je… a říct že už s ní nechce nic mít… jenomže to neudělá. Jasně že ne. Dívá se mi do očí s tím milým úsměvem a přes moje rameno kouká po Siriusovi, jako by mu předával štafetu. Právě jsem byla pasována na kolík.

„Co Cutler udělal místo toho?“ snažil se Sirius odvést její pozornost a přitom jí podal ruku. Vstala a uvelebila se na pohovku těsně k němu. Víš co, Moony, trhni si. Já ti žárlivý scény přehrávat nebudu, neboj. Ráno to stačilo.
„Místo toho mi přines nějakej čaj, co nádherně voněl, a pak jsme prohlíželi nějaký moje vzpomínky a já byla hrozně vyklepaná. Ony totiž nebyly vůbec moje,“ zasmála se bezstarostně.
„A pak ti dal vypít lektvar štěstí,“ prohodil kdosi, kdo právě mířil k nim. Otočili se za hlasem.
„Seš dobrá, Lilinko,“ pochválila ji Kris, „Felix Felicis. Nechtěl mě pak už pustit na hodinu, prej by z toho Gonnagalka nebyla zrovna nadšená.“
„Něco takovýho existuje?“ upřímně se podivil Sirius, „ačkoliv když se na tebe podívám, tak asi jo. Vypadáš, jako bys měla špičku.“
„Jo. Nádherně voněl… jako jahody, když do nich praží slunce, jako čaj z malinovýho listí, jako… jako ty moje vzpomínky. Byla jsem pěkně rozhozená, ale přitom i tak strašně šťastná, a to vlastně pořád ještě jsem,“ usmála se na Lily, která však její euforii nesdílela. Nesla v ruce noviny, které dostala dnes ráno, a zdálo se, že váhá s nějakým rozhodnutím.

„Už je máš přečtený?“ zeptal se James.
„Co?“ prudce sebou škubla, „ne, nemám.“ Otočila se a odešla zas nahoru do ložnice.
„Jestli chceš denní tisk, měla bych ho mít v tašce,“ mávla Kristina rukou kamsi, kde James vytušil že ji asi mohla upustit.
Vděčně se chytil možnosti, jak na ni a Siriuse nekoukat. Nebyl si jistý, jestli mu víc leze na nervy Sirius střídající holky jako ponožky, nebo po uši zamilovaný do jeho sestry. Právě teď se zase chovali, jako by tam byli úplně sami.
Zahloubal se do Denního věštce, ačkoliv normálně četl maximálně zadní stránku se sportovním zpravodajstvím.

Kristina si užívala příjemných pocitů, dílem ještě dozvuku pár kapek lektvaru přidaného do čaje a dílem způsobených Siriovým něžným laskáním, a její myšlenky se roztoulaly v nekonečnu. Teď myslela na Remuse a Jane. Ano, musí uznat, že ráno z ní promluvila čirá zášť a žárlivost, když jí Jane po cestě neustále předhazovala, jak je její vztah s Remusem dokonalý a harmonický. S chutí by uvítala, kdyby se jí všechny ty ostré úlomky kamene zabodly do toho jejího protivného ksichtu. Jak zná Remuse, jeho by ztráta její krásy neodradila, ale tu bolest by jí přála. A ten pocit, že už není jako dřív, že není jako ostatní. Jane totiž až nenormálně lpěla na normálnosti.
Kris nechápala jak je možné, že Remus si toho u ní ještě nevšiml, ale cokoliv, co se vymykalo normálu, bylo pro ni nepřijatelné. A Remus se vymykal, to nelze popřít. Až jí jednou bude muset říct, kam mizí každý měsíc, ona to neunese.
A on? Unese ztrátu její důvěry a lásky? Automaticky sáhla na své pravé zápěstí, její kameny jí vždycky pomáhaly najít rovnováhu a koncentraci, stačilo je sevřít v dlani… jenomže teď nahmatala jen holou kůži.
Skousla spodní ret, najednou se jí zmocnila iracionální panika. Účinek těch pár kapek lektvaru štěstí vyprchal a ona měla pocit, že dopadla naznak na tvrdou dlažbu.
Nemám svý kameny, přišla jsem o svoje kamínky…Jak jsem se Karině mohla smát, když takhle jednou vyváděla, když si zapomněla přívěšek v koupelně a spadl jí za odpadkový koš…

„Neboj,“ pošeptal jí Sirius do ucha, „to všechno jsou věci, který jdou napravit. Už na to nemysli.“ Dál ji hladil, netušila jak ho mohlo napadnout, co jí právě proběhlo hlavou, ale byla mu nesmírně vděčná. Remus se po nich otočil a v tu chvíli si všiml Jamese.
„Jimmy?“ Zíral vytřeštěně do novin a svíral ruce v pěst, bylo mu jedno že je přitom muchlá a trhá na okrajích. Vrhl vyděšený pohled na Kristinu, ale pak s nimi mrštil na zem. Vstal a rychle odkráčel po schodech nahoru, k ložnicím.
Kristiny se zmocnilo podivné tušení. Sebrala noviny a snažila se najít stránku, která Jamese tolik rozrušila. Nedalo to mnoho práce vzhledem k tomu, jak je zmačkal. Pak se její oči zastavily na jednom místě.
„To ne,“ šeptala nezvučně, „tohle ne, Livingstonovi ne…“
Beze slova vyběhla po schodech za Jamesem, Denního věštce stále v ruce.

„Co se stalo? Četli jste to někdo?“ nechápal Sirius. Když se však nedočkal kladné odpovědi, vstal a zamířil ke schodům.
„Tichošlápku, já bejt tebou bych tam teď nechodil,“ ozval se Petr nesměle. Ani nevěděli, kdy vlastně přišel, Sirius zapátral v paměti a uvědomil si, že ve chvíli, kdy Kris přišla od Cutlera, tam ještě nebyl. Přeměřil si ho pohrdavým pohledem a tryskem vyběhl schody nahoru. Červíček… co ten by mu moh poradit…
Přede dveřmi ale nakonec přece jen zvolnil, nechtěl tam vpadnout, jako by je chtěl přistihnout při … při čem vlastně?
Navenek klidnější otevřel dveře ložnice…
První upoutaly jeho pozornost ty neblahé noviny, zmuchlané do velké koule a odhozené na podlaze.
Pak padl jeho pohled na ty dva… seděli na Jamesově posteli a drželi se okolo krku, Kristina hladila Jamese po ramenou pomalými pohyby, hlavu schovanou na jeho rameni, stejně jako on na jejím. James ji svíral pevně, doslova jí zarýval prsty do těla, ale snad to ani nevnímala. Pomalu přešel doprostřed pokoje a sebral novinovou kouli ze země.
Kristina periferně zachytila nějaký pohyb v pokoji. Zdvihla hlavu a její oči se střetly se Siriovými. S tázavým výrazem ukázal na noviny. Kris přikývla, pak mu ukázala na dveře. Ani se nepodívala jestli doopravdy odešel, jen k sobě ještě blíž přitiskla svého bratra a rukou mu konejšivě zajela do rozcuchaných černých vlasů…

Sirius beze slova pomalu scházel do společenské místnosti.
„Říkal jsem ti, abys tam nechodil,“ poznamenal k němu Petr.
Zdálo se, že ho sotva vnímá. Sedl si na nejnižší schod a na podlaze uhlazoval noviny. Snažil se z nich vyčíst cokoliv, co by mu napovědělo, proč se James i Kristina utápějí ve smutku. Něco, co by je spojovalo, a bylo dostatečně tragické, aby to Jamese dokázalo takhle rozhodit.
Nikdy, co ho znal, nezažil, že by podléhal zoufalství. Nikdy, kromě toho dne kdy se dozvěděli o nehodě Petersových, jenže tehdy plakali všichni…
Snad se nestalo něco doma… ale to by přece nejdřív přišel dopis z ministerstva, vždycky posílají dopis, když Voldemort… tady je to!
Zmínka o Godrikově dole… v noci z 10. na 11. prosinec… Znamení zla vzneslo nad domem rodiny Livingstonových… nejstarší příslušnice rodu přežila díky tomu, že byla se zápalem plic hospitalizována v nemocnici… Remus i Petr už se mu nahýbali přes ramena a snažili se přelouskat z článku v obdobě mudlovské černé kroniky co nejvíc.
„Livingstonovi…?“ Remus si tužkou zamyšleně oťukával přední zuby. Bylo mu to vzdáleně povědomé.
„Nejsou to ty lidi, co nám tenkrát chtěli půjčit pršipláště, když jsme po prváku šli z nádraží? Ta stará paní říkala, že se strhne bouřka, my jí to nevěřili a pak nás to skoro spláchlo…“
„Nejsou, byli,“ opravil ho chmurně Sirius.

* * *


„Livingstonovi… čaj z jablečných slupek, vzpomínáš?“ špitla Kristina.
„Ty si je pamatuješ?“ Seděli proti sobě a James se nedíval na ni, ale někam skrz. Vůbec mu nepřišlo divné, že se najednou objevila u něj, vlastně čekal a doufal že přijde.
Přikývla.
„Vždycky když jsme v zimě šli kolem, pozvala nás Muriel na jablečnej čaj se skořicí. Vybaví se mi to vždycky, když máme štrúdl, ta vůně…“ hlas se jí vytratil.
„Víš,“ ozval se po chvíli ochraptěle James, „každej den čteme tyhle zprávy v novinách, každej den se o tom mluví, ale člověk si to tak nějak nepřipouští, dokud to není takhle blízko.“ Ještě pořád se mu dařilo se ovládat, i když někde hluboko uvnitř jeho duše vřel vztek, zármutek, bezmocnost, lítost… a na povrch se dral strach, plíživý a studený jako had, připomínající Znamení zla.
„Když jsem četla Godrikův důl… nejdřív jsem se strašně lekla, víš čeho…“
Podíval se na ni, poznala okamžitě, že jejich pocity byly zcela shodné.
„Panebože, Tino…“ už podruhé v jednom dni ji objal.

Někdo otevřel dveře pokoje, jemu to ale bylo v tu chvíli ukradené, nechtěl vidět vůbec nikoho. Právě ho dohonily jeho noční můry, něco o čem bohorovně tvrdil že jde mimo něj, se proměnilo ve skutečnost.
Už nebylo možné předstírat že se vlastně nic moc neděje, že ty zprávy, šeptané i psané a dýchající jedovatým dechem Smrti, se jich netýkají. Zlo napřáhlo svůj kostnatý pařát až k nim, až do Godrikova dolu, a zahubilo jejich přátele…
Po chvíli si uvědomil, že už se Kristiny nedrží, ale leží jí v klíně. Objímala ho oběma rukama a mechanicky ho hladila ve vlasech, s pohledem upřeným do prázdna.

Kristina měla za to, že účinek elixíru štěstí vyprchal už tam dole u krbu, ale teď si uvědomila, že přesně sem ji měl dovést, na Jamesovo lůžko a do této situace. Na stěně viselo velké zrcadlo, ale to, co se v něm odráželo, nebyl chlapecký pokoj.

Viděla strom. Po jeho kmenu lezlo vzhůru slunéčko sedmitečné, usilovně ťapkalo droboučkýma nožičkama, téměř cítila jejich šimrání na těle mohutného dubu.
Vydalo se na jednu ze tří větví v místě, kde ho kdysi rozštípl úder blesku. Pak přelezlo na další, pak znova, a náhle se změnila scéna, místo stromu jako by se vznášela nad zemí a pod sebou viděla desítky, ne, stovky rozvětvujících se cestiček. Některé náhle končily, některé se křížily s jinými, další zase pokračovaly ve své pouti do míst, kam nemohla dohlédnout.
Na jedné z nich uviděla jasně zářící zlatý bod. Prudce se k němu přiblížila a začala vnímat jakoby očima bytůstky, která mohla být tím zlatým bodem. Prodírala se spletí cestiček, občas zaváhala, ale nakonec se ocitla na rozcestí, kde nevěděla kudy dál. Znova se vznesla do výše.
Obraz v zrcadle se začal měnit, výjevy v něm se prudce míhaly, vynořovaly a ztrácely v mlze. Viděla znamení zla nad jejich domem, viděla Jamese a Lily mrtvé na podlaze a v místnosti prázdnou kolébku, viděla Remuse, jak háže hrst země do hrobu a sebe po jeho boku. Viděla podivnou, znetvořenou bytost, s lysou hlavou, hadíma očima a ploským nosem, jak se dívá přímo na ni a oči jí rudě žhnou… „najdu si tě,“ slyšela jeho sípavý sykot, „myslíš že se mi schováš v jiném světě?“

Pak rázem všechno zmizelo. Zůstala jen její vlastní tvář, vyděšená a nechápající. Opatrně ze sebe sesunula Jamesovu hlavu a vstala. Byla roztřesená a nohy se jí podlamovaly, ale musela se podívat, přesvědčit sama sebe, že se jí to zdálo, je to přece jenom zrcadlo na zdi klučičího pokoje…
Znova našla odvahu do něj pohlédnout, až když stála před ním. Stále viděla svůj odraz, jak sedí na posteli s Jamesovou hlavou v klíně, ale zároveň stála před ním a dívala se sama sobě do očí. Zvedla pravou ruku a její zrcadlový odraz udělal totéž. Ustoupila o krok a ta druhá také, ale pak se její rty začaly pohybovat.
„Co uděláš, schováš se v jiné dimenzi jako já, nebo půjdeš dál?“ odezírala.
Poslední co slyšela, byl zvuk tříštěného skla a Jamesův výkřik.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

heh 8)

(Marcus poblius, 1. 8. 2008 18:01)

ja nechci nalehat, ale jsem hrozne napnutej :D, to je jako kdyz byli pauzy mezi knizkama HP, i kdyz tam to tak nenavazuje...jinak je dobre ze to sem davas po dvouch, mam zas chvilku co cist, povinna cetba uz me nebavi, zvlast kdyz ji ctu o prazdninach :D...dik za precteni komentare :) a pozdravuj na Rhodu a uzij si dovolenou a uz se tesim na rozuzleni
zatim zdar M. P.

No...

(Psí Hvězda, 25. 7. 2008 15:14)

uznávám, že se toho dělo trochu moc najednou. A díky za uznání :).
Tak já se budu snažit do 5. srpna, než odjedu na Rhodos, skončit u Vánoc. Pak už to není tak hektické, a nebude moc vadit, když si dám trošku pauzu, ne? Aspoň než se mi začne rýsovat 31. díl. V posledním roce jsem si odskočila k anime, takže Vzpomínky a sny poněkud stojí.

:-|

(Marcus poblius, 24. 7. 2008 22:02)

no toto, ja to nejak prestavam chapat a jeste se zacinam bat. Autorko, mela bys co nejdriv napsat dalsi kapitolu, jinak zase zapomenu co se delo ted anebo se budu bat moc dlouho :)
jinak je to ale dokonala povidka
zdravim

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA