Jdi na obsah Jdi na menu
 


23. Sladká přitažlivost temnoty

11. 7. 2008


Shrnutí:

S Kristinou se najednou nikdo z jejích přátel nebaví. Uvědomuje si, že musela otevřít dveře nějaké pomyslné třinácté komnaty, nejen pro kluky, ale i ve své duši. Myšlenky ji zavedou až do nočních zmijozelských chodeb, kde tráví osamělé noci debatami s Krvavým baronem.

V Siriovi hlodají výčitky svědomí. Večery tráví sledováním Kristininých výletů na Pobertově plánku a nachází jeho slepá místa. Když jednoho večera zjistí, že Kristina zabloudila až do soukromých místností profesora lektvarů, rozhodne se jednat a v doprovodu Lily se bez jakéhokoliv plánu pustí do záchranné akce.



Kristina se toulala po hradě a přemýšlela. Jako už mockrát. Jako skoro každou noc v posledním týdnu. A jako pokaždé skončila kdesi ve zmijozelských sklepeních. Jen zázrakem ji přitom nikdy nikdo nepotkal, snad za to mohla její neslyšná chůze, snad to, že ji šestý smysl varoval vždycky včas, když se někdo blížil.
Čekala, kde se objeví Krvavý baron. Docela prima zjevení, pokud překousnete, jak se k vám chová ze začátku. Když se tu kdysi potkali poprvé, očividně ho vyvedlo z míry, že k němu necítí ani obvyklé minimum respektu, ale nakonec byl rád, že našel smrtelníka, se kterým si mohl normálně popovídat.

Když sem víceméně náhodou zabloudila před týdnem, uvítal ji jako starou známou, čímž ji dost vyvedl z míry.
„Vy si na mě nepamatujete, mladá dámo…“ zkonstatoval poté. Zaslechl při svém putování skrze bradavické zdi všechny možné klepy a zvěsti, včetně těch o její částečné ztrátě paměti.
„Měla bych?“ posadila se zevnitř na parapet. Byla v tu chvíli tak deprimovaná, že vzala zavděk i pokecem s nejnepříjemnějším strašidlem Bradavic, za které ho po prvním zběžném pohledu považovala. Vycítil z ní odtažitost, kterou u ní dřív neznal. Ale byla ochotná se s ním bavit a zakrátko uvěřila i tomu, že se znávali.

Krvavý baron bloudil zřejmě kdesi jinde a Kris se prozatím uklidila do prázdné učebny a bavila se házením nože na terč, nakreslený na tabuli. Dost jí to šlo, jako by to někdy dřív už uměla. Zapomněla ale, že v nočním tichu to dělá rámus a nutně to muselo někoho přilákat dřív než Krvavce. Přímo za ní se tiše otevřely dveře, kterých si předtím nevšimla, a v nich se zjevila vysoká, temná postava profesora Cutlera. Jeho pichlavé oči teď zazářily čirou radostí. Mohlo by to být dost neobvyklé vzhledem k tomu, že byla Nebelvírka, ale spektrum jejích zájmů odjakživa dalece přesahovalo rámec její koleje. Ještě loni chodila se Zmijozelskými na jeho hodiny černé magie, oficiálně nazývané Obrana proti černé magii, ale nyní už moc nepočítal s tím, že by se tu ještě někdy objevila. A on ji nechtěl nijak ovlivňovat. Podle jeho názoru – pro tentokrát vzácně shodného se zbytkem profesorského sboru – bylo lepší počkat, jestli si sama vzpomene na to, co ji dříve zajímalo.
Využil toho, že o něm ještě neví, a zkusil nahlédnout do její mysli. Moc rád by viděl, co už o sobě dokázala zjistit, ale jeho pokus ztroskotal, jako vždycky. Nikdy se nedala přečíst. Jaká škoda… ale bylo to pozoruhodné.

Házení nožem ji zřejmě už přestalo bavit, protože si jej přestala přivolávat kouzlem Accio a šla ho z tabule vytáhnout ručně.
„Reparo“, ukázala hůlkou na část tabule, která byla na cucky. Nerada po sobě nechávala zničené věci. S povzdechem se otočila k odchodu a v tu chvíli ho spatřila. Vyjekla a couvla o krok dozadu. Strašně se ho lekla, a nejen proto, že jí bylo jasné, že zřejmě celou dobu sledoval její destruktivní počínání.
„Vítejte zpátky, slečno Petersová…“ promluvil na ni tlumeným hlasem. Vykročil ze dveří směrem k ní.

* * *


Sirius vyskočil z postele a už za chůze přes sebe přehodil hábit. Průvan, který přitom udělal, sfoukl na podlahu Pobertův plánek.
„Co chceš dělat?“
„Co? Chci jít za ní, už jsem to měl udělat dávno, a ne tady pokaždý jen čumět, jak se ztrácí z plánku!“ Remus zděšeně zavrtěl hlavou směrem k Jamesovi. Sirius měl na kontě už jeden průšvih z poměrně nedávné doby a nechat se po večerce nachytat právě ve Zmijozelu by byl příliš velký hazard. Už bral za kliku, ale James ještě podnikl poslední pokus ho zastavit.
„A co uděláš až ji najdeš? Chytíš ji za vlasy, dovlečeš sem a zamkneš ji?“ zaznělo dílem naštvaně a dílem výsměšně Siriovi za zády.
Sirius se zastavil. Chvíli zůstal obrácený ke dveřím, ale pak se otočil, udělal dva tři rychlé kroky a vztekle se po Jamesovi rozehnal pěstí. Ten jeho útok nečekal, takže nedobrovolně opustil svou ležérní pozici na psacím stole a ocitl se na zemi. Snažil se ho ze sebe shodit, ale Sirius byl těžší a hlavně nepříčetný vzteky.
„Ty hnusnej slizkej zmetku,“ řval na něj, zatímco se ho snažil znova praštit, ale kdovíproč to nešlo, „vždycky ses zastával jenom jí, seš proti mně pokaždý když jde o ni!!“
Pak zjistil že Jamesovi asi nebude moci otlouct hlavu o podlahu, když ho druzí dva zezadu drží jako v kleštích, tak se vzdal.
„Proč sakra?!“ Vztekle uhodil pěstmi do stolu, když ho konečně pustili.
Nečekal na odpověď, vlastně ji ani slyšet nechtěl. Chtěl jen vykřičet ten vztek, bezmoc, zoufalství, přehlušit svědomí, které mu říkalo, že ji sám vyhnal, když na ni tenkrát začal křičet kvůli jedinému jménu a donutil i ostatní, aby ji celý další den přehlíželi. Přestože viděl její uplakané oči, přestože vnímal její tiché volání o pomoc…
Navyklým pohybem se přesvědčil, že jeho hůlka přežila potyčku bez újmy, otočil se a za zlomek vteřiny už za ním práskly dveře ložnice. Po pár krocích do někoho vrazil, ale ani se neohlédl a utíkal pryč.

„Siriusi…“
„Nech mě bejt,“ zavrčelo to z kouta.
„Hele, já vím že mě zrovna moc nemiluješ. A je mi to celkem fuk, o tebe mi nejde a to nakonec víš. Jen jsem ti přišla říct, že Kris se na tom vašem plánku zase objevila. Kluci jsou hrozně naštvaný, nikdo za tebou nechtěl jít. Akorát Remus mi řek, kde tě možná najdu.“
Zvedl hlavu, do té doby položenou na skrčených kolenou, a upřel na ni fanaticky planoucí oči.
„Kde je?“
„To je právě to,“ ošila se Lily, neboť právě do ní Sirius tak hrubě strčil na chodbě před ložnicí. O chvilku později vpadla namíchnutá bez klepání do chlapecké ložnice a našla tři Záškodníky skloněné nad plánkem Bradavic.
„Byla v učebně lektvarů ve Zmijozelu, a pak jako by prošla zdí. Zní to divně, ale je ve zdi – teda na místě který jako zeď vypadá – s Cutlerem.“

* * *


Profesorův hlas zněl jinak, než jak ho znala z hodin lektvarů. A to přivítání ji zaskočilo.
„Zpátky…? Jak to že zpátky?“
„Vy jste nepřišla za mnou?“
Vyšel ze stínu. Obkročmo se posadil na židli a lokty se opřel o opěradlo. Tak tohle jsem nechtěl, přesně tohle jsem nechtěl.
To gesto mu značně ubralo na hrozivosti, natolik, že se na něj docela spontánně usmála.
„Já vlastně nevím, proč jsem tady. Možná jsem přišla i za vámi, těžko říct. Před týdnem jsem se náhodou zatoulala sem do Zmijozelu a pořád mám pocit, že tu něco hledám. Nebo někoho. Nevím. Obvykle mě doprovází vaše kolejní strašidlo,“ rozhlédla se, jako by čekala, kdy se Krvavý baron konečně objeví. Ani ona nemohla vidět, že se vznáší ve stavu neviditelném pro smrtelníky pár metrů od ní a spokojeně si mne ruce, jako by se mu právě něco povedlo lépe než očekával…
Profesor jí oplatil úsměv, což byla věc u něj skutečně nevídaná.
„Možná jste opravdu přišla za mnou… Loni jste si u mě něco nechala, pojďte dál.“
Vstoupila do jeho kabinetu a okamžitě věděla, že tu není poprvé.
První místnost byla laboratoř a sklad přísad do lektvarů, které profesor Cutler učil jako svůj druhý úvazek. Aniž nahlédla do dveří, věděla, že druhá místnost je od stropu k podlaze obložená knihami, je v ní krb a u něj dvě obrovská křesla a nízký, pojízdný stolek… Prošla dovnitř, aniž by čekala na pozvání a dveře se za nimi zavřely. Byla by si jich nevšimla, vypadaly stejně jako zeď ve které byly. Profesor ji pozorně sledoval. Rozhlížela se po místnosti a zdálo se, že se tu cítí příjemně, jako by to místo poznávala.
„Byla jste tu už?“
„Vy to víte, tak proč se ptáte mě?“ prohodila trochu špičatým tónem, jaký by v hovoru s ním za normálních okolností nikdy nepoužila. Toto však nebyly normální okolnosti a profesor to věděl a mlčel. Krvavý baron měl pravdu. Není jako dřív, v jejích očích se v nestřežených chvílích odráží stav její duše a v ní se teď otevírají propasti času a temnoty, brány někam, kam za ní nikdo nesmí…
Pomalu přešla přes celou knihovnu ke krbu a posadila se do křesla po pravé straně. Jako vždycky. Zavřela oči, pravou nohu zastrčila pod sebe a pohodlně se opřela. Už jí vůbec nepřipadalo, že by se profesora Cutlera měla bát nebo se ostýchat.
„Byla jsem tu,“ promluvila konečně po několika minutách a tiše se zasmála.
„Na co teď myslíte?“ Nejhorší je, že mi může napovídat jakýkoliv blábol a já to nepoznám. Ví o sobě, že je nitrozpytem nečitelná?
„Vzpomínám si,“ pokračovala se stále zavřenýma očima, „že jsem u vás jednou měla školní trest a vy jste na mě právě neměl čas. Nechal jste mě tady připravovat nějaký lektvar do zásoby a zamkl jste mě tu. Příprava byla strašně dlouhá a já se u toho dost nudila. Měla jsem s sebou kazeťák, poslouchala jsem ho předtím při učení v knihovně, tak jsem si k tomu pustila nějakou muziku, abych nad tím neusnula. A zapomněla jsem dávat pozor, jestli nejdete,“ otevřela oči a měla v nich rozverné jiskřičky.
Tehdy zuřil, ale jenom chvilku. Než zjistil že je vlastně spokojený s tím co jsem tu mezitím udělala, a pak jsem ho poprvé viděla jako teď, jako normálního člověka. Sice zbytečně přísnýho, ale spravedlivýho. Škoda že jen ke mně…
„A taky jsem si od vás půjčovala knížky, chodila jsem si číst právě sem, tohle křeslo bylo moje a to druhé vaše… a… myslím že jsem k vám chodila na černou magii, je to možné?“ pronesla nevěřícně. Smích se náhle někam ztratil a nahradilo ho nesmírné překvapení a pochyby.
„Nejenom že je to možné, je to pravda! Našla jste to v sobě, vzpomněla jste si na sebe! Jste to zase vy, jste zpátky...“
„Tak proč mi lidi, se kterýma jsem se dřív znala, říkají, že jsem úplně jiná?“ vychrlila ze sebe. Pokud nějaké zábrany měla, teď padly. Tohle byl člověk, který o ní věděl víc než ona sama, víc než její přátelé, alespoň o tom, co zahrnovala ta druhá, temnější stránka její duše, se kterou si teď často nevěděla rady.
„Protože asi jste. Ne úplně, ale zřejmě ta amnézie a následný psychický šok ve vás uvolnily víc prostoru pro temné stránky vaší osobnosti. Kdyby vás měl Moudrý klobouk znova zařadit, asi byste nebyla tam kde jste teď… Vidím že v sobě máte dost síly, ale když budete mít sebemenší pocit že své schopnosti nemůžete zvládnout, tak za mnou přijďte, kdykoliv. Naprosto kdykoliv,“ zdůraznil první slovo. „A kdybyste měla pocit, že nemůžete důvěřovat mě… jděte se poradit s ředitelem Brumbálem. Vám nemusím zdůrazňovat, že nezvládnutá síla je nebezpečná vám i ostatním…“
Seděl na nějakém taburetu, těsně u jejího křesla, a naléhavě jí hleděl do očí. Fakt, že do ní nevidí, ho teď více než jindy přiváděl k zoufalství.
Jeho starost Kristině připadala trochu komická, ale pak si vzpomněla, jak chtěla jen zapálit oheň v krbu a místo toho vybourala kus stěny. Naštěstí s ní byli kluci a pomohli jí to dát zase dohromady, protože ona se bála v tu chvíli na cokoliv sáhnout.
„Určitě, přišla bych za vámi,“ usmála se na něj. Neměla pro to žádný reálný podklad, ale byla si jistá, že v dřívějším životě mu důvěřovala a v tomto bude taky.

Zůstala ještě chvíli mlčky sedět a hleděla kamsi skrze plameny v krbu. Nechal ji přemýšlet, aniž by ji rušil, jen se přesunul do toho druhého křesla, ze kterého ji stejně jako dřív sledoval. Zdálo se mu to jen, že se najednou chová jinak? Ne jako žákyně pátého ročníku, ale s převahou dospělé ženy, která ví své o životě? Lidská duše je tak křehká, kdo může vědět, co všechno se s ní stalo v té nemocnici, když se toulala mimo své tělo…
Pomalu a beze slova se zvedla k odchodu. Nejdříve chtěla jen zmizet po anglicku a nechat profesora jeho úvahám, ale pak si na něco vzpomněla.
„Něco bych ještě chtěla vědět – kdo je Severus?“
„Přece Snape. Chodí s vámi do ročníku, do mé koleje, určitě si vzpomenete, že ho znáte z lektvarů. Už dvakrát jste spolupracovali na ročníkové práci a byli jste nejlepší z obou kolejí.“
„Hmm. Děkuju.“
„Samozřejmě že vaše návštěva a tenhle rozhovor …“ Nemohla se neusmát, když doplnila jeho větu.
„Nikdy se neuskutečnily. Vždyť já vím. Přece vám nezkazím image, ne? Dobrou noc…“
Během okamžiku ze ztratila mezi míhajícími se stíny, které vrhalo pár dohořívajících pochodní na stěnách.
„Barone, jděte s ní, prosím,“ kývl hlavou profesor, aniž by z ní spustil oči. Zjevení nejdříve překvapeně natáhlo ruce před sebe, a když se ujistilo že se nachází ve stejně průsvitném stavu jako předtím, s nevěřícným vrtěním hlavy se kolem něj rozlétlo za Kristinou do temnoty.

* * *


Pod jednou pochodní se podívala na hodinky, aby se ujistila, že rande s Krvavým baronem se asi už konat nebude. No nic, proplížila se až neuvěřitelně lidu- a Filchoprázdnými chodbami, vzala to zkratkou, kterou znala díky Siriusovi už od prváku a konečně se ocitla v nebelvírské části. Přestala dávat pozor a málem se jí to vymstilo – skoro vrazila do Siriuse, který brázdil chodbu nervózně sem a tam s Lilinou asistencí.
„Myslíš že je normální, aby se v tuhle dobu bavila s Cutlerem v jeho soukromých pokojích? Protože kdyby to byla běžně přístupná místnost, věděli bysme o ní, byla by na plánku! A do Zmijozelu chodí celej tejden, Bezhlavej Nick mi říkal, že se tam courá po chodbách s Krvavým baronem a vykládají si tam pěkný důvěrnosti, vůbec se mi to nelíbí…“
„Dobře,“ rezignovala Lily, „zajdeme tam, ale podívej se ještě. Třeba se už vrací. Prosím tě, Siriusi…“ upřela na něj zoufalý pohled, do Zmijozelu se jí nechtělo ani trochu. Proč tu nemá Jamese, ten by mu to dokázal rozmluvit…
Teď už litovala, že se do toho takhle hloupě nechala vtáhnout. Poté co ho přivedla zpátky Sirius vrazil do ložnice, vytrhl Jamesovi z ruky Pobertův plánek a ona se bez rozmyslu rozběhla za ním ven ze společenské místnosti.
Ale dřív než stačil plánek rozbalit, vyšla Kristina svižně zpoza rohu a téměř ho srazila.
„Rande?“ optala se, jakoby nic. Samozřejmě věděla že ne.
Lily se viditelně ulevilo, zatímco na Siriově tváři se vystřídala úleva, vztek a radost během několika vteřin.
„Tak já půjdu,“ mrkla na ni Lily a ztratila se ve dveřích společenky. Sirius se na Kristinu chvíli jen díval a pak ji bez varování strhl k sobě a sevřel v náruči.
„No tak, pusť mě… nic se přece nestalo,“ vyděšeně ho zkoušela od sebe odstrčit. Nešlo to, držel ji pevně.
„ Měla jsem tu nejlepší ochranu jakou bych si tam mohla přát, vážně. Pusť mě už…“
„Ne…ještě ne“, zavrtěl hlavou, „ještě chvilku, než mi zase někam zmizíš, “ šeptal, zabořený v záplavě jejích dlouhých, hebkých vlasů.

Sakra, co si vůbec myslí! Před týdnem na mě nepříčetně řval jen proto, že jsem vyslovila jméno Severus. A teď vyvádí, jako by mě miloval nebo co.
„Kristi promiň, promiň mi to, prosím tě, choval jsem se k tobě hnusně… miluju tě, miluju, miluju…“ tiskl ji a hladil, k zbláznění šťastný z toho, že ji zase může držet v náručí, a bez sebe strachem z toho co se stane, až ji pustí.
Ale Kris byla příliš překvapená jeho reakcí, a také už příliš unavená, aby se s ním dál pokoušela prát. Pousmála se přes jeho rameno na Buclatou dámu, která obracela oči v sloup a významně poťukávala prstem na namalované hodiny na stolku po její levé ruce, a přesunula dlaně z jeho hrudi na záda. Nenapadlo ji, že by se o ni mohl bát, popravdě ji nenapadlo, že by mu ještě vůbec mohlo na ní záležet. Ne po tom, jak se po Prasinkách pohádali. Ne po tom, jak se k ní pak choval. Ale teď to věděla… Mazlivě se k němu přitiskla celým tělem i tváří. Už neměla vlastní vůli, její místo zaujala únava a nesmírná úleva… jeho myšlenky a city ji zavalily jako žhavá láva a ona se v ní pokorně, bez protestů nechala rozpustit zaživa…

Odvedl ji do společenky a usadil na jejich obvyklé místo, co nejblíž k teplu. Tolik se jí chtělo spát, nakonec celý poslední týden se po nocích toulala s baronem po chodbách a přemýšlela o divné reakci Záškodníků na svou otázku, o tom proč ji to táhne ke Zmijozelu a co si vůbec počne se svým životem. Nechala Siriuse, ať si s ní dělá co chce, přijímala a bez rozmýšlení oplácela projevy jeho lásky a něhy, a přitom jí pomaloučku docházelo, jak moc jí to scházelo a jak ji to teď těší.
Bylo zřejmé, že ji nemíní hned tak pustit, tak se mu nakonec uložila na klíně. Zdálo se že proti vyhlídce na noc strávenou na pohovce nic nemá, co nejpohodlněji se opřel a oba usnuli spánkem spravedlivých. Byl pátek, takže měli dobrou šanci že si i na obvykle rušném místě ráno přispí.

* * *


Lily vyběhla nahoru k ložnicím a chvilku čekala na schodech, jestli se ti dva objeví. Už už chtěla jít zase ven, měla trochu obavy, aby Sirius Kristině neublížil, protože měl dnes doopravdy nervy na pochodu.
Objevili se, když byla v půli schodů. Držel ji kolem pasu a koukal na ni jako na svatý obrázek. Usadili se na pohovce. Tak to bude na dlouho, řekla si v duchu. VYběhla zase nahoru a vzala za kliku u chlapeckých ložnic. Věděla už, že nezpůsobí žádné pohoršení, slyšela, že všichni Záškodníci jsou ještě solidárně vzhůru a ke svému údivu tam našla sedět i holky od nich z pokoje.
„V pohodě,“ usmála se mezi dveřmi, „Kris se objevila těsně předtím než mě přinutil, abych s ním šla vyrazit Cutlerovi dveře. A vypadala naprosto v pohodě – pokud se to tak vůbec dá říct po tom, co jste jí řekli.“
Samozřejmě, narážela na hádku, která se strhla den po Prasinkách a která je všechny trápila. Zvlášť když to Kristina vzala tak vážně.
„Já věděl že se o sebe postará,“ prohlásil sebejistě James a objal Lily kolem ramen.
„Ale přesto – dík žes šla za ním, když my jsme se k tomu nedonutili. Neřek bych to do tebe.“
„Bylo to kvůli ní. Vždyť to víš.“
„Takže ji máme zpátky. Se vším všudy je to zase ona,“ shrnul Remus a vypadal přitom hrozně smutně. Sám si nebyl jistý jestli je to proto, že ji okamžitě uchvátil Sirius, nebo proto, že zase bude utíkat za svými zmijozelskými přáteli a pochybnými zájmy.
„Ty ji máš asi hodně rád, viď. Když tenkrát přišla po tý vaší hádce, nejvíc plakala kvůli Siriovi. Bylo to, jako by v ní všechno naráz uhaslo, veškerá naděje a radost… od každýho by to asi vzala líp, ale od něj ji to ranilo.“
Remus udiveně zvedl hlavu. Od Jane nečekal vůbec žádnou reakci, vždycky si o ní spíš myslel, že je to jen protivná, do sebe zahleděná holka. Teď ji na chvíli viděl v trochu jiném světle.
„Uvidíme, co bude ráno. Teď si půjdem na chvíli lehnout, ne?“ prohodila Lily. Holky se posbíraly a jako tiché procesí se vydaly do svých ložnic. Cestou zvědavě mrkly přes zábradlí do společenky a nejmíň dvě srdíčka přitom žalem div nepukla, protože v tu dobu už Kris usínala v Siriově objetí.

* * *


Nevěděla, jestli to byl sen nebo opravdová vzpomínka…
„Co tam vlastně hledáš?“ zazněl čísi hlas, když se vrátila okolo druhé po půlnoci z toulek a myslela, že společenkou proklouzne beze svědků.
„Jimmy… ty na mě čekáš? To vážně nemusíš. Postarám se o sebe, víš to, ne?“
„Já tomu docela věřim, ale Sirius už tak moc ne. Doteď tu na tebe vždycky čekal sám, ale dneska už to neustál. Pojď si se mnou chvíli sednout.“
Posadili se naproti sobě na zem u krbu.
„Neodpovědělas mi…“
Být to někdo jiný, poslala by ho do háje nebo jinam, ale Jamese nemohla. Věděl o ní ještě víc, než by jako bratr normálně věděl.
„Co hledám? Část sebe. Po tom, co jste mě tak seřvali jen proto, že jsem se zeptala na jméno ze vzpomínek, mi to začalo ještě víc vrtat hlavou. Proč umím to co umím, proč jsem si vzpomněla na něj právě v souvislosti s bolením hlavy. Proč mi říkal, že jsme ohňový stvoření. Proč si teď připadám taková… neúplná. Přemejšlela jsem a nemyslela na to kam jdu, a najednou jsem byla ve Zmijozelu. Všechno mi tam připadalo tak známý, dokonce i Krvavej baron mě znal… pak už jsem tam chodila rovnou. Vy jste se se mnou bavit nechtěli a já si byla jistá, že tam najdu někoho kdo mi pomůže najít odpovědi.“
„A našla?“ Pokrčila rameny.
„Baron je fajn a já jsem pořád já, jenom potřebuju najít svou druhou část. A vy mi v tom teď už nepomůžete, dál už musim hledat sama a jinde než tady.“
Objal ji.
„Za sebe ti můžu říct, že se můžeš vrátit kdykoliv k nám. Jsi pořád naše, neboj se.“
„Za sebe… bude to stačit?“ usmála se trochu smutně. „Vím že jsem to pokazila nejspíš sama, ale já musím…“
„Není to jen za mě. Remus tě zbožňuje, i když o tom nemluví, a Síri…to přece víš sama. A na Petrovi snad tolik nesejde.“

Proč ta poslední věta, proč na Petrovi nesejde? Právě on ji přece navedl na stopu Zmijozelu, a v posledním týdnu ho viděla…

Jenomže její sen – nebo to byla skutečná vzpomínka, která teď vyplula z podvědomí? – v tu chvíli převrstvil tvrdý spánek. Ráno si už vzpomínala jen na zmatené útržky rozhovoru a nakonec to hodila za hlavu.

* * *


Ráno jako každé jiné. Kristina se Siriusem nakráčeli do jídelny k pozdní snídani ještě s mokrými vlasy. Kris po probuzení trvala na horké sprše, protože v krbu do rána vyhaslo a byla dost promrzlá. Jamese při pohledu na ně napadlo, jestlipak pod tou sprchou byli spolu…
„Dobrýtro,“ usmála se na všechny zářivě a jen kruhy pod očima prozrazovaly, že v posledních dnech všechno tak zářivé nebylo.
„Co jste nám nechali?“ Doopravdy jí to ale bylo celkem fuk, protože měla příšerný hlad. Jen vrhla mírně zklamaný pohled na poslední dva pocukrované tousty, které si zrovna přinesl Petr jako nášup.
„Jsou s banánama?“ zeptala se celkem zbytečně.
„Jsou, a poslední.“
„No jo, vždyť vidím…“ Rozhlédla se po něčem jiném. Milovala plněné tousty s banány a burákovým máslem, byla to kromě čokolády jediné sladké jídlo, co měla ráda.
„Víš co, vem si je. Dokonce jsou ještě teplý,“ zašeptal Petříček.
„Ježiši… díky… a proč…?“ vykulila na něj oči, naprosto překvapená a uzemněná.
„Dyť víš… jsem rád že jsi zas s náma,“ vysypal ze sebe, rudý jako rajské jablíčko.
„Na, vypadáš že potřebuješ kafčo,“ přisunul jí Remus hrnek, ve kterém přeměnil dnes mimořádně nechutnou čajovou břečku na kávu.
„Já mám pocit, že spíš potřebuju panáka,“ zakryla si na moment oči, „vy mě snad chcete úplně oddělat.“
Lehká nervozita a nejistota, jak ji přátelé po týdenní exkurzi do nočního Zmijozelu přijmou, zmizela. Nebyla si jistá, jestli se bude smát nebo brečet, ale za pár vteřin byla zase pohromadě a tak normální, jak se u ní dalo předpokládat.

Vrátila se a zaujala své místo mezi nimi, jako by se nic nestalo. Jistě, kromě toho prvního rána, kdy k ní byli všichni mnohem něžnější a pozornější. Jen Remus se k ní časem začal chovat odtažitěji, ale Sirius ji stačil zaměstnat natolik, že si sotva stačila uvědomit, že se Remus zamiloval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA