Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. Prasinky

5. 6. 2008


Shrnutí:

Další hádka mezi Siriusem a Kristinou, během níž mu bez obalu řekne, že s ním nikdy v životě chodit nebude. Ale už půl hodinky nato se Removi přizná, jak to myslí doopravdy… A Remus opět sehraje úlohu vyjednavače, která jeho srdce tíží víc, než je ochotný si připustit.

Týden nato je zase všechno jinak, během výletu do Prasinek mají Sirius a Kristina oči jen jeden pro druhého a svou bývalou lásku Cynthii Sirius bezostyšně pouští k vodě. Všichni trochu přeberou, z našich přátel snad jen Remus a Kristina druhý den netrpí žádnými příznaky kocoviny. Jejich původně naprosto nevinná vycházka čerstvě napadaným sněhem se zvrtne naprosto nečekaným směrem.



Remus:

Nebelvírskou klubovnou opět otřásala nekonečná, nepochopitelná hádka. Sirius už zase řekl něco, co Kristinu rozčílilo a ona se naprosto přestala ovládat. Už jsem se ani nesnažil zpětně zjistit, o co šlo tentokrát. Všechno vyvrcholilo tím, že Siriovým demonstrativním prohlášením, že jeho holka mu nebude dělat ostudu s nikým ze Zmijozelu.
"Jaká tvoje holka?" zaječela Kristina nepříčetně, "co já vím tak chodíš s Cynthií, moh by sis už konečně ujasnit co chceš!"
Zuřivost v jeho pohledu se rychle měnila v nejistotu. Tím odmítnutím ho dostala, i když vzhledem k jeho vztahu s Cynthií to nemělo logiku.
"Ty to přece víš…" Najednou zkrotl a ztichl.
"Jo? A co mám vlastně vědět?" pronesla Kristina nepříjemně provokativním tónem. "I kdybys chtěl, já stejně nebudu nikdy chodit s někým, kdo mi bude lajnovat celej život, kdo mi bude nařizovat, s kým se můžu bavit a o co se smím zajímat! Jestli ti to Cynthia žere, buď si radši s ní, ale mě dej laskavě pokoj!!"
Vzdorně pohodila hlavou a podívala se do Siriusových očí. Stejně jako já viděla, jak udělal náznak pohybu směrem k ní, jako by ji chtěl chytit za ruku. Ale hodila po něm ledový pohled plný opovržení, otočila se na podpatku a odkráčela někam pryč.
"Mrcha jedna," naštval se Sirius a odpochodoval opačným směrem do ložnice. Na chvilku jsem si myslel totéž. Počkal jsem, jestli si to jeden z nich nerozmyslí a nevrátí se, ale nestalo se nic. Vzal jsem si na pomoc Pobertův plánek a vydal se za ní.

"Moony? Seš to ty?"
"Ne, svatej Brumbál asi."
Posunula se v okně, abych se vedle ní vešel. Snažil jsem se nemyslet na to, že sedíme s nohama ven pět pater nad zemí. Raději jsem se díval na slunce, zvolna se ponořující mezi mraky všech zlatých a lososových odstínů.
"To všechno jsi myslela vážně?" zeptal jsem se do prázdna před námi.
"Si piš že jo." Za chvíli se ale posunula blíž a zlehka se ke mě přitulila. Zavrtěla hlavou. "Nemyslela," řekla tiše, "ale nebude mi nařizovat, s kým se můžu bavit. Za takovou cenu s ním chodit nebudu."
Viděl jsem, jak jí to téměř fyzicky trhá srdce na kusy. Slyšel jsem to v jejím hlase, viděl v jejím pohledu. Teď jsem viděl to, co se jí podařilo skrýt před Siriusem.
Měl bych něco udělat, jenže ona je dívka mého kamaráda… vlastně teď už není. To jen my si nedovedem představit jednoho bez druhého.
"Takhle jste se přece už chytli mockrát," snažil jsem se ji trochu potěšit, ale přitom jsem velice dobře věděl, že od prázdnin se ještě nehádali kvůli tomu, že se baví se Zmijozelskými. Na to byl Sirius obzvlášť háklivý a proto se tolik snažil ji udržet za zdmi Nebelvíru. A za chvíli to bude ještě horší, až si vzpomene na Snapa…
Opřela si o mě hlavu. Najednou jsem zjistil že ji držím okolo ramen, ani nevím, jak se to stalo.
Roztřeseně si vzdychla.
"Někdy nechápu co na něm vidim… proč ho mám tak ráda… je to všechno strašně složitý."
Zavrtala se mi tváří do ramene a už se nedalo udělat nic jinýho než ji hezky obejmout, pohladit… a to všechno okolo. Doufám, že mi Sirius jednou odpustí.

* * *


"Siriusi." Nic. Žádná odezva, jen vyhaslý, nepřítomný pohled kamsi z okna.
"Proč jí tohle děláš?" James měl pocit, že mluví do zdi, ale přesto pokračoval: "Stejně víš, že je to zbytečný. Ji nejde přivázat na řetěz a nařídit jí zůstaň. Stejně jako tobě. Říkali jsme ti, že to nebude fungovat, že je zbytečný jí cokoliv zatajovat."
"A to ji mám nechat aby si dělala doslova co ji napadne?"
"Ubližuješ jí. Ona tě má ráda, jenom si chce uchovat jistou část svobody a to ty chceš přece taky. Znám ji mnohem dýl než ty, vždycky jsem byl jako její brácha a nemůžu ti dovolit, abys ji pořád takhle trápil. Tak si to nech projít hlavou."
"Už zase se stavíš na její stranu. Proti mně," poznamenal trpce Sirius.
James mluvil nezvykle vážně a rozumně, to bylo něco jiného, než když se posledně kvůli ní hádali. Takhle ho Sirius ještě neměl možnost poznat, i když si byli velmi blízcí. Nechtěl riskovat ztrátu jeho přátelství ani ztrátu Kristiny. Dobře si uvědomoval že to, co jí řekl, se dalo říct i jinak a její reakci se ani nebylo možné divit. A co když to myslela vážně… že s ním nikdy nebude chodit, že ho nechce… Znepokojeně se na Jamese podíval.
"Kde je Remus?"
Zadoufal, že šel za ní, bylo by to asi nejlepší řešení, on už dříve prokázal vlohy schopného vyjednavače mezi ním a Kristinou…
"Co myslíš. Vyrazil za ní hned, jak jsi odešel."
Sirius se znatelně uklidnil.
"Tak to je dobře."
"To teda nevim, co je na tom dobrýho, když mezi sebou pořád potřebujete prostředníka," podotkl James poněkud kousavě.
To, jaký vztah se vyvíjel mezi Kris a Remusem, se mu ani trochu nezdálo. Z toho budou jenom komplikace. Nejhorší bylo, že i on sám na tom měl značný podíl. Kdyby o prázdninách nedovolil, aby se tak sblížili, bylo by to o moc jednodušší.

"Síri," zatřásl s ním kdosi.
Okamžitě ho rozklepala zima. Nejdřív si nemohl uvědomit proč spí na parapetu opřený o ledovou okenní tabulku, ale pak si vzpomněl… Zamžoural do Moonyho očí, které slabě světélkovaly kousek od jeho obličeje. Neznatelně se otřásl, tohle bylo asi jediné co ho na něm trochu děsilo, když mu pár dní před a po úplňku začaly takhle svítit oči jako dravé šelmě.
"Pojď si radši lehnout do postele." To je celý Remus. Všímavý a starostlivý.
Celý ztuhlý sundal z parapetu nohy, ale ještě na něm zůstal sedět. Vyčkávavě se na svého přítele zadíval.
"No to víš že jo, byl jsem za ní. Vlastně jsme se teprve před chvilkou rozešli. Dej tomu trochu času, a jestli pustíš Parkerovou k vodě, snaž se nenarazit si hned jinou. To je asi jediný, co teď můžeš dělat. Jestli o ni opravdu stojíš, ona ti dá ještě šanci, uvidíš."
Siria zavalil pocit nesmírné vděčnosti a něhy, gejzír citů které se daly dost těžko zvládnout, zvlášť po tom, co se James opět postavil proti němu. Položil Removi ruce na ramena a sjel z okna.
"Dík. Pořád mezi náma něco urovnáváš, já nemám tušení, co bych si bez tebe počal," usmál se na něj, ještě chviličku zaváhal, ale pak Remuse prudce objal a přitiskl ho k sobě. Ucítil jeho dlaň, jak mu pomalým pohybem přejíždí po zádech.
Jednou mi řekne abych neblbnul a odstrčí mě od sebe. V ten den umřu…
"Nemáš ani za co. Vy dva jste stejně moje srdeční záležitost," Remus se s úsměvem vyvinul z jeho náruče a zamířil do koupelny.

Následující týden se Kristina a Sirius jeden druhému důsledně vyhýbali, ale o dalším víkendu se šlo do Prasinek a Kris šla s nimi jako vždycky. Bavili se spolu zase normálně, jako by se nic nestalo a nakonec skončili všichni U tří košťat.

* * *


Ráno začalo jako vždycky po podobných akcích - objímáním záchodu. Remus, který tentokrát pil poněkud střídměji - anebo už jednoduše víc snesl, se zhnuseně přesunul do společenky. Chtěl se zastavit pro Kristinu, ale pak si řekl že je ještě brzo a přes schody se nedostane, jak to krucinál ten Sirius udělal už v prváku?, a tak nakonec zamířil na jejich obvyklé místo u krbu s úmyslem si tam ještě chvilku zdřímnout. Tam ale bylo obsazeno. Kristina si tam sladce spala, přikrytá Siriusovým hábitem. Jak k němu přišla, Bůh ví, teď to řešit nemínil. Odlevitoval si druhou pohovku naproti a za chviličku pokračoval ve snění.

Probudil ho hlad. Úplně zapomněl, kde je, takže se dost podivil, když jako první spatřil její rozespalé oči.
"Taky se u vás k ránu nedalo existovat?" optala se.
"Přesně. Po příští chlastačce si zamlouvám místo na spaní u tebe. Ty aspoň umíš pít a nebudíš ráno ostatní telefónovaním do porcelánu."
Otřásla se hnusem.
"Ani mi o tom nemluv." Vstala a protáhla se.
"Jdu se převlíct a půjdem se najíst, ne? A vem to Siriuskovi. Někdo máte nejspíš ten můj. Podívej se po něm, jo?" Nechala ze sebe sklouznout hábit jemu do klína.
"Počkám tu na tebe," usmál se na ni.
"Hm, nebo já," zívla a otočila se, už na schodech.
Přivřel oči a zabořil tvář do voňavého tepla, které hábit ještě vyzařoval. Ovanula ho směs sladkých mandlí, Siriovy kořeněné kolínské a lehký zápach potu. Úžasný, jen pokračuj, po nocích se objímáš se svým nejlepším přítelem a za bílýho dne se tu mazlíš s jeho hábitem. Jde to s tebou z kopce… Cynicky se uchechtl a vydal se pomalu vzhůru po schodech.

"Holky, jde se snídat," zahlaholila rozjařeně Kristina na prahu ložnice.
"Trhni si!"
"Jídlo, fuj…"
"Padej do pr…"
"No tak fajn, já jdu s Remíkem… co s váma." A během čtvrthodiny odtančila, přičemž jim neopomněla popřát, ať odpočívají v pokoji.

Remus se naopak proplížil pokojem tiše jako průvan. Pověsil Siriusův hábit na ramínko. Samozřejmě že ten Kristinin měl smotaný pod hlavou. Divné, že si toho nevšiml už předtím.
"Síri…" zatřásl s ním, "Kris by chtěla zpátky svůj hábit. Co jste to vyváděli?" Sirius na něj vrhl hodně škaredý pohled.
"Ani náhodou." A zavrtal se zase tváří do jejího pláště s výrazem nejvyšší slasti.

"Nech mi aspoň něco svýho, když nechceš jít se mnou," žadonil jsem. Marně jsem ji předtím přemlouval k něčemu víc než je políbení na dobrou noc. Smála se, tak tichounce a svádivě… držel jsem ji kolem pasu, udělala jeden takovej vlnivej pohyb a na rukách mi zůstal viset jen její hábit. Vysmekla se mi a utekla na schody, ale tam se zastavila a zase se ke mně otočila. Udělala jeden krok zpátky ke mě. Skoro mi přestalo bít srdce…
"Ale mě bude ráno zima… necháš mi svůj?"
" Dám ti cokoliv o co si řekneš…"


"Dám jí ho sám, abys věděl. A nech mě dejchat…"
Tvoje škoda, řekl si Remus. Nech si její hábit, já s ní budu dneska celej den. A s touhle škodolibou myšlenkou vyrazil na snídani.

"Co jste to včera se Siriem vyváděli? Víš, že spí s tvým hábitem pod hlavou? A div mě nepřizabil když jsem si ho chtěl vzít."
Smála se tomu, ale pak najednou zvážněla.
"Hmmm… víš že já mám na část večera okno?" Vzala si dva plněné tousty a slušnou porci ovoce.
"Teď by bodlo kafe…"
"Ukaž," přisunul si její hrnek s čajem a překouzlil jeho obsah na báječnou, sladkou kávu. Vstala, nahnula se přes stůl a dala mu pusu na tvář.
"Díky," usmála se. Zamyšleně pak pokračovala v jídle. Co včera vlastně dělala? Holky odjely dřív, jí se nechtělo a navíc slíbila klukům, že zůstane s nimi ještě venku. Sirius ji sice naštval, protože si v Prasinkách dal s Cynthií rozcházecí rande (konečně) a oni toho byli nedobrovolnými svědky, ale protože pak už byli všichni více méně přiopilí, její vztek a nevraživost se rozplynuly.
Pamatovala si, jak mu řekla: "Ahoj hvězdičko, vypadáš nějak zhasle…"
A že ji vzal kolem pasu a stáhl si ji na klín - a pak tma. A pak už jen to, jak spolu seděli ve společence a nechtěl ji pustit, a ty ohníčky v jeho temných očích…

Remus ji pobaveně pozoroval.
"Myslíš na to, cos včera dělala?"
"Chovala jsem se slušně?" koukla na něj trochu nejistě.
"Nó… snad. Aspoň dokud jsme byli pohromadě. Co jste tu dělali se Siriusem, když my jsme šli spát, za to už ručit nemůžu…" ušklíbnul se trochu škodolibě.
"Ale neboj," zareagoval rychle na její poplašený výraz, "přišel za chvilku nahoru. Tak do desíti minut." Nechtěl ji v tom nechat až tak moc vykoupat.
"Ty, poslouchej, jak je to teď mezi váma? Rozešel se s Parkerovou kvůli tobě, ne?" Přece jen ho přemohla zvědavost. "Sice se spolu věčně hádáte, ale přitom je znát, jak se v tobě vidí. Nemluví o tobě pořád dokola jako James o Lily, ale když jsi s ním pořád, poznáš to. Proč spolu nezačnete zase normálně chodit jako loni?"
Podívala se po něm pochybovačně.
"Ty si na mě vymejšlíš…"
"Když myslíš…" pokrčil rameny.
"Víš… já mám pocit, že se oba tak bojíme, že nám ten druhej ublíží, že radši hledáme výmluvy a konflikty, jen abychom se k sobě moc nepřipoutali. Měla bych asi mluvit jen za sebe… ale jsem si jistá že u Síriho je to hodně podobný. Paradoxně si ubližujem tak jako tak, viď."
Co jsem to jenom řekla… takový psychologický bláboly. Ale přiznej si, že je to pravda. Bojíš se ho milovat.
Přejela si dlaní po čele a rychle se zvedla i s talířem ovoce a přešla k oknu, aby se vyhnula jeho překvapenému pohledu a dalším otázkám.

Remus jí dal chvíli na to, aby se dala dohromady, ale ne tak dlouhou, aby se začala cítit osamělá. Postavil se těsně za ni a položil jí ruku na rameno. Spíš to vypadalo jako pohlazení…
"Promiň, rejpu se ve věcech, po kterých mi nic není," řekl tak omluvným a zkroušeným tónem, že by mu dokázala odpustit cokoliv. Lehce zaklonila hlavu a opřela se o něj.
"To nic… vím jak moc ti na něm záleží."
"Na tobě taky. Víc než si myslíš." Neřekla nic, jen se usmála, s pohledem upřeným do dálky.
"Zkusíme jestli se nám povede někoho vytáhnout ven, co říkáš?" navrhla po chvilce.
Okolí hradu pokrýval čerstvě napadaný sníh a v dopoledním slunci nádherně jiskřil. K procházce se ale nikdo zlákat nenechal, tak se vydali ven sami.

"Jsem na vrcholku světa," smála se bláznivě a s hlavou zakloněnou se několikrát otočila na zasněženém balvanu. V tom jí podjela noha, což se dalo čekat, ona vyjekla a žuchla dolů.
Removi se povedlo ji zachytit, ale neustál to a skutáleli se spolu několik metrů ze svahu.
"Tinko, no tak, Kristin… jsi v pořádku, co je ti?…"
Konečně otevřela oči. Byl strašlivě vyděšený.
Chviličku se na něj jen tak nepřítomně dívala.
"Fajn, když odečtu že na mě ležíš," vypravila ze sebe, když vstřebala ten úlek.
"Bože, Kris… strašně jsem se lek. Ufff…" S úlevou zabořil tvář do huňaté směsice jejích vlasů a kožešiny na jejím plášti.
"Co takhle mi pomoct vstát?" zavrtěla se pod ním nespokojeně.
Rozesmáli se, shrnul jí pramen vlasů z očí a v tu chvíli, když z něj opadla ta hrůza, že se mohla přímo před ním zabít - ho nenapadlo nic jiného než ji políbit. Uvědomil si, že tohle chtěl udělat už od rána, kdy ji našel spát ve společenské místnosti. Teď už nedokázal vstát a chovat se jen jako kamarád.
Znova se něžně dotkl rty její tváře, pak koutku, rtů… uvědomoval si její zprvu překvapené oči, pak ruce ve vlasech, když si ho přitáhla, její tělo… víc už neváhal. Jejich jazyky se jemně ovíjely a laskaly a uvědomil si, že úplně v pořádku všechno asi nebude, o něco se cestou musela uhodit, protože ucítil na jazyku chuť její krve. V tu chvilku v něm nabyl vrchu vlk. V hlavě se mu úplně zatmělo, až za okamžik si uvědomil její prsty bolestivě zaťaté pod pláštěm do ramen a že se snaží servat z ní oblečení. Naráz se vzpamatoval.

"Promiň… to jsem… to jsem nechtěl…" oddychoval přerývaně, ale oči ho usvědčovaly ze lži.
"Půjdem někam jinam," šeptla omámeně, pohled ponořený do jeho rozšířených zřítelnic. Chtěla pokračovat, stejně jako on, hned teď a tady a bez ohledu na cokoliv a kohokoliv.
Kousek odtud směrem k hradu byla nějaká dřevěná bouda, tak zamířili k ní.
Po cestě je rozklepala zima, oba měli sníh pod pláštěm, jak se kutáleli po svahu, tak se nejdřív věnovali sušení svých svršků a mezitím to divoké kouzlo okamžiku, kdy se líbali, pominulo.
Ne že by mu připadala méně přitažlivá, ale začal mu do toho víc mluvit rozum, a u ní to vypadalo hodně podobně. Přesto se jako by se mezi nimi toho dne prolomila hráz… nemilovali se, jak zamýšleli původně, ale ještě hodně dlouho si užívali potěšení ze vzájemných doteků, z polibků, objímání a z blízkosti toho druhého. Bylo to pro ně tak nové, vzrušující, objevné, bylo to zakázané ovoce, kterého se nemohli nabažit...

Než se usušili, trochu rozdýchali, co se mezi nimi stalo a došli zpátky, začalo se pomalinku šeřit a z nebe se snášela další várka sněhu.
"Počkej, ještě chviličku, " zastavil ji kousek od brány. Přidržel si ji na délku paže před sebou.
"Jsi nádherná… jsi jako zimní královna z jedný mudlovský pohádky." Prohlížel si ji se zatajeným dechem, okouzlený, jako by ji viděl poprvé a naposled v životě.
"Že by Sněhová královna od Andersena?" usmála se. "Ta ale byla krutá a bez srdce," podotkla, "to jsem já taky?"
Zavrtěl hlavou, na rtech lehounký úsměv. Sáhl pod plášť pro hůlku.
V rozpuštěných vlasech se jí zachytila spousta sněhových vloček, použil na ně trvalé zmrazovací kouzlo. Chtěl si prodloužit o chvilku všechno, co mezi nimi ten den vzniklo. A kdoví, snad chtěl i vyprovokovat Siriuse.

James se Siriem si jich všimli až v momentu, kdy na ležícího Siriuse setřásla všechen sníh, co měla na kabátu, a že ho bylo… Vztekle zavrčel něco sprostého a chytil ji za límec. Až o zlomek sekundy později otevřel oči a setkal se s jejím pohledem. Ještě byl plný něhy, která patřila jinému člověku a jiné chvíli. Teď mohla být jeho, ale rychle se z ní stal jen prchavý odlesk, který se uzavřel za ledový pohled.
Ještě stačila spatřit v jeho očích zmatek a lítost nad tím, že svým vzteklým výpadem v ní zaplašil něco krásného a něžného. Zvedl ruku k její tváři, chtěl ji pohladit. Ale už bylo pozdě, zvedla se, pohodila hlavou a odcházela po schodech k ložnicím. Majestátní… překrásná… rozhodnutá.
"Seš vůl," poznamenal k němu James.
Sirius se nezmohl na protest. Cítil se ještě mnohem hůř.

* * *


Vplula do ložnice, pozdravila se s děvčaty a zeptala se, o co přišla při obědě. Zbytečný dotaz, žádná z nich totiž k jídlu ještě nenašla odvahu. Aniž by čekala na odpověď, shodila se sebe oblečení, ať padlo kam padlo, a zamkla se v koupelně.

Pořád ještě měla pocit, že se vznáší, se zavřenýma očima vystavovala své tělo tenoučkým pramínkům horké vody a místo nich cítila Removy ruce, jeho polibky, nejdřív jemné a něžné a pak tak vášnivé, prudké a divoké, hebkost a vůni jeho kůže a vlasů… Zatočila se jí hlava, opřela se o kachlíčkovanou stěnu a nechala na sebe dál dopadat vodu.

Proboha, co já si s tím počnu? Nemůžu s ním začít chodit, Sirius by ho zabil.
A chci vůbec chodit s Remem? To, co se dneska stalo, bylo strašně, strašně krásný, ale chodit s ním by byla úplně jiná věc.
Mám ho moc ráda, jako kamaráda.
Hodně dobrýho kamaráda.
Důvěrníka, přítele…
A tímhle by se všechno zkazilo.
Z přátel by se stali rivalové a po pravdě, dobře vím, že bych se ani jednoho z té šílené čtyřky nedokázala vzdát. Hlavně Siriuse, i když před chvílí vypadal, že mě zabije. Nedej pámbu abych tohle někdy řekla nahlas, ale obdivuju ho, je zatraceně chytrej, i když se často chová, jako by vůbec nemyslel.
Vypadá jako nafoukanej frajer, chová se jako asociální živel, ale není…Tenkrát, když jsme se potkali v noci ve společence, potom jak se mi zdálo zas o tý havárce, jsem si uvědomila, jak moc je vnímavý, kolik má v sobě něhy... kolik je schopný odpustit… A nakonec, kdybych si měla vybrat, s kým se cítím nejvíc v bezpečí, vybrala bych si taky jeho.
A holky mají projednou taky pravdu - je to neuvěřitelně krásnej kluk. Remus je krásný až na druhý pohled, ale o to víc…už zase jsem u něj?


"Co tam děláš, eště ses nerozpustila?!" bouchala Lily na dveře.
"JÓ, UŽ BUDU!!!" křikla, "kolik je, není už večeře?"
"Není, jak můžeš mít hlad?"
"Jednoduše, když místo oběda celej den trajdá po venku s Remusem."
"Copak voni nebyli ani na obědě?"
"A co spolu celej den dělali…?"
"Já vás slyšim!!!" křikla ode dveří koupelny a Vanesse na hlavu letěl mokrý ručník. Nezůstala jí nic dlužná a za moment se z dívčí ložnice stalo bitevní pole a z polštářů a ručníku munice. Ve vrcholící bitvě ji zkroutily úplné křeče v žaludku. A napadlo ji, že Remus vlastně také neobědval. Sebrala ze stolku velkou tabulku čokolády a vycouvala z pokoje.

"Je vedle vás zaměstnání?" optala se.
"Pojď," odsunul se James a udělal jí místo mezi sebou a Remusem. Sirius se ještě nehodlal hýbat a stále zabíral celou druhou pohovku.
"Nechci dloubat, ale roste na tobě peří," poznamenal Červíček. Strnula, jakoby hrůzou.
"Strašný… proměňuju se… na slepici?" už nevydržela a rozchechtala se. Vzpomněla si na bitvu v dívčí ložnici, a uvědomila si, že důvod té bitvy sedí těsně vedle ní a už má plné ruce jejích vlhkých vlasů se zapletenými peříčky.
"Drž, ať tě můžu oškubat." Hodila si vlasy dozadu a nechala Remuse, ať si s tím pohraje.
"Víte co mě napadlo?" navázala na jeden z nejpalčivějších problémů které řešili od jejího návratu mezi živé. "Jestli není chyba v tom, že se celou dobu snažim proměnit v něco, v co se už změnit nemůžu. Co když jsem se stala někým jiným i ve zvířecí podobě?"
"To není moc pravděpodobný," usoudil James.
"A jak moc je pravděpodobný, že se mi do hlavy nastěhovala cizí ženská a ve vlastním zájmu odtud vyhodila půlku mýho života?"
"No jo, to zní docela logicky," zachraptělo to z protějšího gauče.
"Jéje, ty žiješ?" podivila se. Už s ním zase byla schopná komunikovat.
"Skoro, au…" vysoukal se opatrně do sedu. Skoro litoval, že vůbec otevřel oči, protože vidět Remuse, jak se jí probírá ve vlasech a drze si ulamuje z její čokolády, což normálně nesnášela, to nemusel. Už mu otrnulo a to, jak se k sobě chovají důvěrně, mu začalo trochu vadit.
"Kde ste courali celej den?" Zvedl čokoládu, aby se přesvědčil že je to opravdu ta superhořká, kterou mimo Tiny a Remuse nikdo nejedl.
"Měl jsi jít s náma, věděl bys to. Jenže to bys musel umět chlastat, viď?" rýpnul si Remus a podal Tině žebírko čokolády. Půlku z něj ukousla a druhou si strčil do pusy.
Nechutně důvěrný, prolítlo Siriovi hlavou.
"Hotovo," ukázal jí Remus chomáč peří v dlani.
"To tam všechno bylo?" vykulila oči.
"Myslíte že se trefim?" zamířila zmuchlanou kuličkou ke krbu.
"Ne."
"Ty teda umíš zvednout sebevědomí, Jamesíku," zavrčela.
"Ne," potvrdila, když se o tři vteřiny později zvedla, aby peří sesbírala ze země. Zaškvířilo se v plamenech. Posadila se na zem, blízko ohně, a protřepávala si v teplém vzduchu vlasy, aby jí dřív doschly. Přitom nepřítomně pozorovala ostatní. James, uvolněný a naprosto v pohodě. Červíček, naoko zabraný do nějaké učebnice a nervózní z toho kdy zase vybuchne střelný prach v ní nebo v Siriusovi. Remus, šťastný a zakoukaný do jejích očí. A Sirius… drží se za hlavu a smutně se na ni dívá.
Včera to pořádně přepísk. Dosud skrytý úsek večera se jí najednou začal vybavovat.

"Čau hvězdičko, vypadáš dost zhasle." Přitáhl si ji na klín.
"Nemůžu zářit, když se se mnou vůbec nebavíš," pošeptal jí do ucha.
"A ty se divíš?" Jednou rukou se ho chytila kolem krku, aby nespadla a druhou se natáhla pro láhev vína. Přisunul jí i svou skleničku.
"Nemíchej to. Pil jsi ohnivou whisky, pokud vim."
"To je fuk," nalil si taky.
"Štveš mě. Tím že mi mluvíš do života, tím, jak ses teď předved s Cynthi. Co tě to vůbec napadlo, dát jí kopačky před náma? Jak si myslíš že jí je? I když…" pousmála se najednou, "když tak někdy naše holky poslouchám jak se o tobě baví… ony ty slípky vědí jakej seš a stejně by ti nejradši vlezly až do postele. Tak si někdy říkám, že si nic jinýho snad ani nezaslouží."
"Tak vidíš," rozesmál se.
"Tak na tvý milostný úspěchy," zakřenila se a připili si. Jenom spolu.
Přestali se k sobě mít a začali tancovat, učila Jamese tango a hádala se s ním, kdo bude vést, jestli ten co to umí nebo ten co to neumí, ale je kluk. Pak tančila s Remusem a se Siriusem střídavě, ale Sirius toho už předtím dost vypil, tak ho radši opatrně usadili a ještě chvilku tančila s Petříčkem, který byl sice docela dřevo, ale aspoň střízlivější dřevo. Nakonec je ze Tří košťat vyhodili, protože bylo dost po půlnoci. Nějakým zázrakem ještě sehnali kočár, byla moc ráda, že nemusí pěšky.
"Zvládneš ho?" ptal se Remus, když se jí Sirius při vylézání pověsil na krk.
"Neboj," vycítila, že už se mu povedlo částečně vystřízlivět a že svou těžkou opilost jen hraje. Zůstali pozadu, aby si mohli ještě nerušeně promluvit. Jakmile dozněly ozvěny kroků na chodbě k ložnici, nedočkavě si padli do náruče.
"Víš, ty jsi připíjela na mý milostný úspěchy, ale já už doopravdy stojim jenom o jeden." Přitom pokrýval polibky každou dostupnou část jejího těla a rozepínal ji.
"A o kterej?" vytrhla se, odstoupila od něj na krok a provokativně se na něj podívala. Byla si skoro jistá, že to neřekne nahlas.
"Já už stojim jenom o tebe, žádnou jinou nechci…" Říkal to tak opravdově… v očích mu tančily plamínky, pak se ocitla v jeho objetí a probrala se až v momentě, kdy mu začala rozepínat košili.
Co to dělám, prolítlo jí hlavou. Zvolnila, jako by se probrala z transu. Rukama mu prohrábla vlasy a o krůček odstoupila…


Dívala se mu do očí a byla si jistá, že myslí na totéž. A ještě něčeho si všimla.
"Bolí tě hlava?"
"Příšerně…" Zavřel oči, vážně ho bolelo i koukat. Zadívala se jakoby skrz něj, měla pocit že přímo vidí to bolestivě pulzující místo v jeho mozku. Přesedla si k němu a vypadala trochu, jako by byla mimo sebe. Jako by se pokoušela na cosi vzpomenout. Položila si jeho hlavu do klína a jemně mu přejížděla prsty po spáncích. Skoro nevěřil sám sobě, ale celodenní tepavá bolest se najednou začala ztrácet.

"Umíš to taky, jenom o tom nevíš. Uvnitř jsme skoro stejní, vím to," řekl jí ten kluk, "oba jsme ohňový stvoření."
Usmála se na něj a zvedla hlavu z jeho klína.
"Dík, teď jsem jako nová."
Úporná bolest v její hlavě zmizela a ona ho vděčně objala.
"Seve, vážně jsi poklad. Seš strašně hodnej kluk, mám tě ráda a je mi putna, co o tobě kluci vykládaj."
"Už musíš jít, neměl by tě tu nikdo vidět," jemně ji upozornil. Vyšel z kupé první a dal jí znamení, že chodba je prázdná a může neviděna odejít.


"Dobrý?" usmála se na Siriuse.
"Teď už jo. Díky moc."
Hleděl jí do očí a měl pocit, že padá do propasti, jako vždycky, když se v ní zase otevřela nějaká další uzamčená komnata její paměti, a v poslední době už ani ne paměti, spíš času…
TA propast ho přitahovala, chtěl se rozbít na dně jen pro ten pocit volného pádu těsně předtím… Ale odstrčila ho od sebe a přešla ke krbu. Tušila, že musí bolest, kterou sejmula ze Siriuse, spálit, jinak na ni přejde. Chvilku trvalo než se odhodlala, ale pak bleskově protáhla ruce plameny. Jako když jako malí protahovali prst plamenem svíčky. Vůbec to nepálilo.

"Kdo je Severus?" otočila se pak k ostatním zamyšleně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA