Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. Postav se následkům svého jednání

27. 5. 2008


Shrnutí:
Sirius a James randí (nebojte, ne spolu), Remus s Kristinou se učí (tihle dva naopak společně), a Péťa zůstal sám… a sám se musí rozhodnout tváří v tvář nepříteli č. 1. Dojde k otevřenému střetu nebo spíš k průlomu do jeho psychiky?



„Koukni se na něj, tamhle se bude muset poprvé rozhodnout. Poleze doprava nebo doleva? To pro něj ještě nebude mít žádný následky, ale pak udělá spoustu dalších rozhodnutí…“

Toho dne jako by se okolnosti rozhodly nahrávat špatné straně. Jako by v rámci dějin jednotlivců selhal nějaký ochranný faktor.

Siriuse si pozvala „na kobereček“ Cynthia. Asi dva dny poté, co ho viděla jak si s Kristinou šuškají v jídelně způsobem, který by se při nejlepší vůli nedal označit jako kamarádský rozhovor, přišla za ním právě když Nebelvírští odcházeli z Přeměňování, a sama ho pozvala na rande.
Remus si řekl, že když se mu Sirius omluvil za tu rvačku a podezření, neměl by mít zhola nic proti tomu aby s Kristinou probrali pár otázek z lektvarů na NKÚ. V lektvarech vždycky poněkud plaval, a Kris vysloveně bavily. Byla schopná vyzkoušet ho z čehokoliv, aniž by se musela dívat do knihy a mohl se stoprocentně spolehnout, že to zná a nenechá ho plácat bludy. Navíc měla vlohy k tomu, aby našla mnemotechnickou pomůcku téměř na všechno.
Takže se bez námitek ze Siriovy strany zavřeli v ložnici a zaplnili Remusovu postel a pár židlí postavených okolo knihami, pergameny a sami sebou.
James, ať se to zdálo být jakkoliv fantastické, šel dnes odpoledne ven s Lily. Předcházely tomu dlouhé přípravy a nervozita, ale nakonec ho přece jenom vystrkali na to nejvytouženější rande v jeho dosavadním životě.

A tak došlo k tomu, že Petříček zůstal úplně sám. Na rande se nikomu vnutit nemohl, a po několika marných pokusech vydolovat z Kris a Remuse nějakou informaci z Přeměňování vzdal i to.
Nakonec se ho Remusovi přece jen zželelo.
„Koukni, Péťo, bylinkářství ti jde dost dobře, tak si běž do knihovny udělat pár otázek, na to stačíš sám. A na to Přeměňování se podíváme spolu, až na to zejtra budu mít čas. Slibuju, jo?“
„No tak teda jo,“ zahuhlal Petr, aspoň trochu uklidněný, a odešel.

„Co když prolítne, mysleli jste už na to? Vždyť kromě těch bylinek opravdu není nic, co by uměl dobře,“ ustaraně se zadívala Kris na dveře, které za sebou přibouchl.
„No, tak z něj bude dobrej zahradník,“ pronesl Remus bezstarostně, „spíš by sis měla dělat starosti o to, abych neprolítnul já z lektvarů. Nebo Sirius z… hmmm, z čeho by vlastně moh propadnout Síri?“
Posadil se a přemýšlivě se zahleděl na spolužačku. Či snad na přítelkyni? Jak ji teď má proboha brát?
„Mě ti tak nějak připadá, že Sirius s Jamesem snad umí úplně všechno. A ty jakbysmet. Akorát já jsem tu za toho moulu, co se musí učit,“ dodal trochu lítostivě.
„Ale jdi ty,“ v Kristinině hlase zazníval smích, „copak já se nemusím učit? To dělá jen ten tvůj komplex z lektvarů. James má fotografickou paměť… a Sirius si zase hodně pamatuje z výkladu, i když se zdá, že moc neposlouchá. A zbytek bude honit na poslední chvíli, jako vždycky, znáš to. Co ti vůbec na lektvarech vadí?“
„Lektvary a Cutler. To stačí, ne?“
„Cutler?“ rozesmála se, „no ale jo, připadá mi, že si moc nesednete. Mně se zdá, že je to po čertech chytrej chlap. Má něco do sebe…“ zatřásla hlavou, jako by se snažila vyhnat dotěrnou myšlenku.
Remus se naoko zabral do listování v Přípravě lektvarů s účinkem hypnotickým, aby nemusel jakkoliv reagovat. Dohodli se s klukama hned o prázdninách, že jí nebudou připomínat žádné její aktivity, které směřovaly mimo rámec Nebelvíru. Což bylo třeba její studium černé magie právě se zmiňovaným profesorem, který učil lektvary jako druhý předmět napůl s profesorem Sarközym, či jak se ten podivný Evropan jmenoval. Naštěstí přestala sledovat svou myšlenku, sotva ji vypustila z úst, což dělala v poslední době znepokojivě často.
„Co hledáš?“ nahlédla mu přes rameno do učebnice a vzala do ruky pergamen s otázkami 1 až 30, „hypnotika? Takže…“

* * *


Sirius a Cynthie se brodili hromadami spadaného barevného listí. Po včerejším dešti opojně a nasládle vonělo, a podzimní slunce z posledních sil prohřívalo vzduch. Cynthiina odvaha, s jakou se rozhodla vzít věci do vlastních rukou, brala poněkud za své, Sirius totiž vypadal, jako by ji vůbec nevnímal.
Bylo to tak i ve skutečnosti, kráčel směrem k jezeru, o dva kroky napřed, a myslel na to, co bylo před rokem… Jejich první přeměna, zjištění, že mezi Kristinou a Remusem je nějaké pouto, kterému nerozuměl, ale ani se ho nepokusil zrušit…
Jen kousek odsud je to místo, kde se poprvé ukázali Remusovi ve svých zvířecích podobách. Byl tak neskonale šťastný… krátce nato nastala i jejich první společná úplňková noc, po níž si ho po ránu vyzvedla Kristina přímo před ošetřovnou… to už věděli všichni že to není Karina, ale oni toho nemínili nechat. Sakra, proč vlastně dovolil, aby s ním dnes zůstala sama?

„Poslouchej, Siriusi,“položila mu Cynthia ruku na paži. Už jak dlouho se opíral o kmen staletého buku, zahloubaný do kupy listí pod svýma nohama, a nejevil zájem o cokoliv kolem sebe. Teď vzhlédl, zdálo se, že trošičku překvapeně.
„Promiň, zlato, já jsem dneska nějak mimo. Co jsi říkala?“
Zoufale si povzdechla.
„Právě že ještě nic. Celou dobu vypadáš, jako bys o mě vůbec nevěděl. Siriusi, na rovinu – ty mě už nechceš, viď.“
„Ale ne, co tě to napadlo?“ podivil se tak upřímně, až se toho sám zděsil. Ve skutečnosti poslední dva dny přemýšlel právě o tom, jak se jí slušně zbavit, neboť vůči Kris mu připadalo nefér, kdyby s ní měl chodit dál.
„A to co se dělo v jídelně? Já sice u tý tvý rvačky s Lupinem nebyla, ale holky mi říkaly, že to bylo kvůli tomu, že ti přebral holku. A já s ním na mou duši nic nemám, ani by mě to nenapadlo. A pak jsi se u snídaně muchloval s Kristinou – no tak co si z toho teda mám vybrat?“
Jednoho si na ní cenil: ať bylo co bylo, tahle holka obvykle nepropadala hysterii a do všeho šla přímo a po hlavě. Jako teď. Žádné záhady a překvapení, byla průhledná jako sklo, což bylo po Kristině docela osvěžující.
Nejspíš proto ji teď držel v náručí a trochu nesouvisle se jí pokoušel vysvětlit, že šlo jenom o nedorozumění a s Kris si JENOM šeptali a nic víc v tom nebylo. Samozřejmě i proto, že se mu moc líbila. A zároveň někde uvnitř sebe trnul hrůzou, co to povídá a jak se do toho zase zamotal, ale ten pocit ho velmi rychle opustil, když drobná blondýnka v jeho objetí použila nejsilnější dívčí zbraň a rozplakala se.
„Kecáš, stejně mě necháš, já to vim. Ale ne teď, viď?“ usmála se skrz slzy. Pak mávla rukou.
„Nech to bejt. Teď je teď, a teď jsme spolu.“ Stoupla si na špičky a dala mu pusu na bradu, protože výš nedosáhla.
„Jsem na tebe zlej, viď. To jsem nechtěl, fakt ne.“ Cítil se tak strašně provinile, že mu v podstatě nic jiného nezbývalo, než ji co nejněžněji obejmout, zlíbat a připustit si, že tuhle hezounkou bytůstku miluje. Aspoň v tuhle chvíli rozhodně ano.

* * *


Petr se loudal ke knihovně. Ne že by se mu do učení chtělo, ale za prvé se nudil, za druhé věděl, že na to, aby se nadrtil všechno během dvou týdnů před NKÚ, prostě jeho hlava nestačí. Usadil se ke stolu s bylinářem. Rostlinky byly doopravdy jediné, co ho bavilo a co mu šlo. Když se mohl rýpat ve voňavé zemi a vkládat do ní semínka a sazenice, byl doopravdy šťastný. Tehdy měl pocit, že jeho práce má smysl.
Doplnil si poznámky asi k pěti otázkám z učiva druhého ročníku a začal uvažovat o tom, že by nebylo špatné něco sníst. Jakmile vzhlédl, uviděl na konci uličky stát hubenou, černou postavu. Mastné vlasy, křivý nos…

Snape se k němu blížil a na únik už bylo pozdě. Byl tu proti němu sám a neozbrojený, jak si v příští vteřině uvědomil, nechal hůlku ležet na posteli. Ne že by mu k něčemu byla, kdykoliv došlo ke střetu, tak jako tak ho zachraňovali ostatní.
Severus k němu kráčel s posměšným, nadřazeným výrazem. Dobře věděl, že Petr bez svých kamarádů proti němu nezmůže zhola nic. Navíc byl příliš hloupý, aby mu došlo, že ho Snape asi těžko napadne v knihovně, kde je plno lidí a madam Pinceová tu udržuje železnou kázeň. Ale pak mu přece jen ukázal prázdné ruce.
„Hele, Pettigrewe, nejsem dneska na válčení vybavený. Vidím že jsi sám,“ pro jistotu se ještě rozhlédl okolo, „tak se chci jenom zeptat na Kristinu.“

V Péťovi hrklo. Kluci mu zakázali před ní mluvit o Snapovi, o tom, že chodila na černou magii se Zmijozelem, o všem, co se jim nelíbilo. Cítil, že by ani s ním o ní mluvit neměl, ale na druhé straně věděl, že z jeho strany byl zájem o jejich přítelkyni upřímný a nezkalený nevraživostí, která normálně mezi jejich kolejemi panovala. Ještě teď si pamatoval to ulehčení v jeho tváři, když se Kris vrátila ze svého prvního výletu do obrazu…
„Přijde na to, co chceš vědět.“ Trochu napětí v něm ještě zůstávalo. Co kdyby je tu někdo viděl, někdo z Nebelvíru! Co když …

„Proč s náma už nechodí na Černou magii? Cutler nám zakázal s ní o tom mluvit, ale byla jedna z nejlepších, takže to moc nechápu. Je pravda že ztratila paměť, jak se říká?“
Petr váhal s odpovědí, nechtěl prozradit nic, co by jí mohlo uškodit. Ale věčně v té knihovně zůstat nemohl a Snape si ho mohl podat za nejbližším rohem, když mu nic neprozradí.
„Ty se mě bojíš,“ pronesl jeho protějšek sice šeptem, ale přesto z toho byla slyšet pořádná dávka škodolibosti.
„Přitom vůbec nemáš proč. Nejsem takový hlupák, abych nepoznal, kdo stojí za každým vaším útokem na mě. Vím že ty to nejsi…“
Protože na to nemáš odvahu ani dost chytrosti, skrčku, ale pro teď tu trochu pochopení ještě sehraju.
„Chci jen vědět co s ní je, záleží mi na ní. To přece víš.“
Tomu Petr uvěřil. Kristina by se s ním přece nepřátelila, kdyby byl tak špatný a prohnilý, jak James se Siriusem tvrdili. Snad nebude vadit, když mu řekne, jak se věci mají.

„No, abych tak řek, já s ní nebyl od začátku, to kluci s ní strávili půlku prázdnin. Ale ještě na začátku školního roku nepoznávala většinu lidí ani profesorů. Pamatovala si jenom kouzla. Až teď to vypadá, že si začíná vzpomínat na některý věci z minula,“ začal co nejopatrněji.
Zdálo se mu to nebo ne, že na jediný, prchavý okamžik zahlédl v Severusových černých očích záblesk dychtivé naděje?
„Heleď, už se mě radši na nic neptej. Nesmím před ní mluvit o tobě ani o Zmijozelu, o černý magii, prostě o ničem, co je mimo nebelvírský hranice. A s tebou bych taky neměl.“
Chudák Petr nevěděl, že v tu chvíli mu sám hodil lano, kterým si ho další čtyři roky bude Severus přitahovat trpělivě blíž a blíž, omotá ho a utáhne jeho závity, až pro něj nebude žádné východisko…

„Nezdá se ti, že ti tví slavní kamarádi tě zrovna moc neberou?“ poznamenal jen jakoby mimochodem.
„Co tim chceš říct? Samozřejmě že mě berou, jsou to mí kamarádi!“
„Zákazy, příkazy, to ti připadá normální?“
Péťou zalomcovalo spravedlivé rozhořčení. Jak se mohl opovážit pokoušet se před ním špinit JEHO kamarády? Prudce vstal a změřil si sedícího Snapa nejopovržlivějším pohledem, jakého byl vůči němu schopen. Otočil se a vypálil z knihovny, jako by mu hořelo za patami. Ale už po několika spěšných krocích si uvědomil, že Severus vyslovil přesně to, co jeho samotného trápilo už pěkně dlouho.

* * *


Denního světla v ložnici pomalu ubývalo. Kris se protáhla a přitom jí zachrupalo v zádech.
„Půjdu rozsvítit, ne?“ Vzala hůlku a zapálila první louči, ale pak jí po tváři přeběhl uličnický úsměv, hůlku odložila na Remův noční stolek a vstala. Remus si nestačil všimnout, jak k tomu došlo, ale najednou měla v dlaních velkou zářivou kouli. Žhnula jako živý oheň. Dotkla se každé pochodně a všechny v okamžiku vzplály.
„Skvělý! Já Siriovi nevěřil když nám to povídal…“
Kris se zasmála a posadila se do okna. Zapadající slunce jí ve vlasech, rozlítaných kolem hlavy, svým odleskem vytvářelo měděnou svatozář.
„Trváš na tom že se chceš ještě učit?“
„A co bys chtěla dělat?“ Remus přešel k ní a rukama se opřel po stranách o okenní rám, takže jí zablokoval únikovou cestu na obou stranách.
Rozpustile se na něj usmála.
„Tys dřív nenosil dlouhý vlasy, že ne? Takhle ti to sluší víc,“ prohrábla mu vlasy oběma rukama.
„Ty si slušíš celá,“ zazubil se na ni, ale pak periferně zachytil cosi známého dole u hradní brány, a jeho úsměv pohasl. Byl to Sirius, objímal Cynthii a líbali se.
Slíbil, že to s ní skončí, aby mohl chodit s Kristinou…ale tohle tak zrovna nevypadá…
Kristina sledovala směr jeho pohledu.
„Jo. Asi tak nějak,“ pronesla tiše.
„Já ti nevim. Možná je to takhle lepší, co myslíš?“ vzhlédla zas k němu. Ale po tom hravém, laškovném výrazu už nebylo ani stopy. Sjela z parapetu a vzala ho za paži, aby si uvolnila cestu.
„Počkej… kam chceš jít?“
Pustila jeho ruku a ta využila nabyté svobody k tomu, aby ji vzala okolo pasu.
„Už nikam,“ zamumlala nezřetelně do jeho košile.

„Hej, nechtěli jste se náhodou učit, vy dva?“
James vpadl do ložnice a byl by přísahal, že před půl vteřinou se ti dva u okna objímali.
„Čau, bráško, tak jak bylo?“ zamlouvala to Kris, „nevypadáš zrovna jako na vrcholu blaha.“ Usedla vedle něj.
„Tak co se stalo?“ James se rozplácl napříč přes postel.
„Jako vždycky. Zase jsme se pohádali, kvůli famfrpálu. Ale předtim… předtim to bylo tak krásný, povídali jsme si --“
„Jenom?“ zaryl si Remus a zaměstnával ještě trochu roztřesené ruce sklízením jejich učiva z postele. James ho svým vpádem a všímavostí pěkně vylekal, naštěstí Kris to ustála i za něj.
„Remusi! To je něco jinýho než co bylo kdy předtim. Lily je… je pro mě… bože, já to neřeknu.“
„Bereš ji jinak, protože je pro tebe první opravdovou láskou. To je dobrý, a zas to dobrý bude, neboj,“ trochu mu pocuchala vlasy Kristina. Překvapeně otevřel oči a setkal se s jejíma, které jako by zestárly o desítky let…
„Neptej se mě jak, ale vím to, na moje hádání je spoleh, bráško,“ usmála se.
„Já už půjdu,“ zvedla se, „budem čekat na Siriuse? Myslím že tu bude hned a pak můžem jít na večeři.“
Převzala si od Remuse hromádku skript a pergamenů a odešla vyzpovídat Lily.

Sirius se cestou od brány nejspíš vypařil kamsi do ovzduší, rozhodně nepřišel do věže, kde na něj všichni čtyři čekali, a nebyl ani ve Velké síni na večeři.
„Chvíli tu na něj počkám,“ rozhodla se Kris ve společenské místnosti, „nechceš se teď podívat na to přeměňování se mnou?“ nabídla víceméně z dlouhé chvíle Péťovi. Ten přeochotně souhlasil. Vyběhli si nahoru každý pro své poznámky a usadili se proti sobě u stolu.
„Jestli dneska nebudu mít na mozku mozol, tak už nikdy,“ prohlásila Kristina na úvod a sama se svému vtípku zasmála, ale pak se podívala na Petra a zmlkla. Ten kluk se jí nezdál, a to od té doby, co se vrátil z knihovny. Neustále se snažil vyhnout jejímu pohledu, jako by se bál, že na něm pozná něco, co by neměla vědět. Ale teď – teď na ní visel očima, jako by se sveřepě odhodlával k nějakému důležitému kroku.
„Kris… já jsem asi něco proved, víš, něco co bych neměl, a… souvisí to s tebou. Já… radši bys to měla vědět, abys věděla co… jenom to prosim tě neříkej klukům,“ upřel na ni nešťastný pohled.
Kristině ho bylo líto. Chytrosti moc nepobral a kdyby se kdysi dávno nepřilepil na její tři nejmilejší kamarády, neměl by tu nikoho.
„Nepovím když nechceš. Tak co tě trápí, povídej. Nikdo tu není,“ rozhlédla se a nevynechala ani schody k ložnicím.
„Někdo se na tebe dneska ptal. Vyzvídal, jestli je pravda, že jsi přišla o paměť a proč nechodíš –“ zarazil se, slib vynucený Jamesem a Siriusem byl přece jen silnější.

Chraň tě sám Merlinův duch, jestli před ní cekneš o Zmijozelu nebo něco o černý magii. Svým způsobem je dobře, že na to zapomněla, je Nebelvírka a nemá se co paktovat s tím zmijozelským smradem…

„No a? Co je na tom? Že si nevzpomínám na svý spolužáky, to už tu stejně všichni vědí,“ bezstarostně se usmála.
„Ten problém je v něčem jiným, viď?“ náhle zapíchla pohled přímo do těch jeho bleděmodrých oček.
„Když já nevim, jestli to můžu říct, já klukům slíbil… já musel slíbit že nic –“
Kristině došla trpělivost. Tohle není kluk, to je bábovka.
„Tak heleď, Péťo, když něco nakousneš, dopověz to. Musíš se už sakra naučit postavit se následkům svýho jednání jako chlap, není ti už deset! Co jsi komu řek?!“
Petr se ustrašeně vmáčkl do rohu křesla. Zuřící Kristina a Sirius, to byly jeho nejhorší zážitky, samozřejmě kromě toho, jak ho Snape s Malfoyem loni přinutili projít úplně nahého částí zmijozelského sklepení…
„No tak. Já čekám,“ řekla už značně klidnějším tónem, „zůstane to jen mezi náma. Myslíš že já jim říkám všechno co udělám nebo co mi projde hlavou? Já vím, že James a Síri jsou na tebe občas dost… no prostě že s tebou nejednají stejně jako jeden s druhým. Nechci abys měl u nich malér. Ale říct bys mi to měl.“

* * *


Ten den jako by se všechny okolnosti rozhodly nahrávat zlu…
Petrovi připomněl nejdřív Severus, a pak i Kristina, co ho trápilo už tak dlouho a co si on sám pro sebe nedokázal pojmenovat. Na základě tohoto zjištění se odvíjelo mnoho z jeho pozdějšího jednání.
Kristina mu přiznala, že sama má před svými přáteli taky asi nejedno tajemství, čímž jako by legalizovala to jeho. Nad jeho sdělením nakonec mávla rukou, že to zas není až tak velký průšvih jak to on vidí, a téměř se jí povedlo ho přesvědčit, že se zas tak moc nestalo. Ochranný faktor selhal v rámci dějin jednotlivců a spustil se dominový efekt, směřující k událostem, které měly změnit dějiny celku.

„Dá se doleva - a dobrý. Dá se doprava – a na konci větvičky sedí kudlanka. A myslíš že je to stvoření dost inteligentní, aby lezlo vlevo, když tu potvoru přece musí vidět nebo cítit?“

Brouček se na osudné křižovatce svého života rozhodl pro cestu vpravo. A nebyl tu nikdo, kdo by mu podal spásnou, zeleně olistěnou větvičku…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Happyend bude už to,

(Psí Hvězda, 5. 6. 2008 14:01)

jestli se mi to podaří dokončit dřív, než budete všichni v důchodu :).
Jejda, Anylae, Ty sem ještě někdy zabloudíš? Já myslela, že už máš přečtené všechno, co bylo. Ale ony ty úpravy, se kteými to sem přidávám, jsou asi přece jen znát, zvlášť na dvaadvacítce jsem se vřádila, je vidět, že byla psaná jako jedna z prvních.

Díky za přízeň!

:-)

(Anylae, 4. 6. 2008 21:40)

Pořád čekám, kudy se tahlepovídka bude vyvíjet :-) nebo spíš, kudy nabere směr... Těším se na pokráčko.

:-)

(Monika, 1. 6. 2008 17:43)

Zdravím:) povídka je moc pěkná, i když ty vztahy sou takový propletený..ale chápu tě velice dobře:D Kdybych se rozhodla napsat povídku z doby Pobertů...dopadlo by to nejspíš podobně.... jelikož zbožňuji všechny tři (Remuse, Siriuse a Severuse) a nemohla bych je nechat jen tak proplouvat dějem:D, protože by mi pokaždé bylo líto jednoho z nich vynechat. Neska jsem po delší době znovu objevila tvé stránky...a připomněla si tuhle povídku, až jsem se podivila že ještě není u konce.... no budu nadále doufat v happyend a další pokračování:)) a snad nebude Severus moc zlobit;-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA