Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. Zlé sny II

27. 5. 2008


Shrnutí:

Pokračování předešlého.

S Kristinou se Sirius usmířil, ale dokáže překročit vlastní stín a omluvit se i Remusovi?




Zabila vlastní sestru, aby přežila…?

Sirius téměř nedýchal napětím, nemohl uvěřit tomu, co viděl před sebou. Ano, Karin se tenkrát s Remusem loučila, jako by ho už neměla nikdy v životě vidět, nemohli se od sebe odtrhnout. Věděla co se stane, teď to viděl úplně v jiném světle… Přesto se celá jeho duše vzpírala věřit tomu, že by Kristina byla schopná vraždy…

„Můžeš mi to věřit a nemusíš…“ Její hlas byl velmi tichý, ale zněl už téměř vyrovnaně.
„V tom snu Kara vždycky chtěla, abych se jí dotkla levou rukou. Dala mi zbytek své životní síly. Ale to byl sen… jak to bylo opravdu, to vážně nevím.“
Ať už si Sirius myslel cokoliv, na jeho chování k ní se nezměnilo nic. Jen ji k sobě přivinul blíž, shrnul jí vlasy stranou a pak ucítila jeho rty kdesi u pravého ucha.
„Já věřím tomu snu. A nejvíc tvýmu a svýmu srdci,“ pošeptal jí.
„Siriusi,“ znova se rozplakala, „já nemůžu věřit ani sama sobě… moc ti děkuju.“

„Už je ti líp?“ zeptal se po chvíli.
„Trochu jo,“ pípla.

Proč jsem se já blbá s ním rozcházela. Proč jsem na ně byla dneska tak hnusná… Stačilo že jsem je proti sobě poštvala. Teď mi řekne něco jako že je to dobře, popřeje mi dobrou noc a půjde. A dobře mi tak.

„To je dobře.“
Ale jeho ruka stále konejšivě hladí její vlasy… ani polibek a pohlazení, kterým setřel z její tváře poslední slzu, nenasvědčuje tomu že by chtěl vstát a odejít.
„Je mi hrozná zima,“ roztřásla se.
„Tak půjdem dolů. Tady to táhne a taky nevíš, kdo tě z chodby může poslouchat.“ Bylo jasné že nejen jí, ale ani jemu se příliš nechce odejít.
Zvedla se a zřejmě úplně zapomněla na desky se sestřinými kresbami. Sirius se pro ně vrátil a Kristina došla ke krbu první. Bylo v něm už připravené dřevo na druhý den, bůhví, kdy to skřítci mohli udělat, že si jich ani jeden nevšiml. Dřív než Sirius stačil zapálit oheň hůlkou, udělala pár pohybů dlaněmi otočenými proti sobě a mezi nimi se objevila zářící koule. Pak otočila ruce dlaněmi vzhůru, foukla do ní směrem ke krbu a v něm během vteřiny vesele plápolal oheň. Uvelebila se v křesle co nejblíž k teplu a zachytila Siriův vyjevený pohled.
„To bylo fantastický! Zrovna jako s tou skleničkou.“
Nevesele se ušklíbla: „Ještě tak vědět, jak jsem k tomu vůbec přišla.“
„Zrovna jako ke všem těm snům, ne? Nebo spíš ke vzpomínkám…? Teď nemyslim to, o čem jsme tu mluvili…“
Vrhla na něj nechápavý pohled, maskující že je velmi blízko pravdě… Vzal ji za ruku a prstem přejížděl po liniích na její dlani.
„Tohle se mi v poslední době děje jak na běžícím pásu. Každej den udělám nějaký kouzlo, který bych vlastně umět neměla. Každej den se mi vybavujou vzpomínky nebo zdají sny ze života, na kterej si nepamatuju. Už jsem z toho docela zoufalá, nemám tušení, proč se mi to děje ani čím se mi zas povede někoho šokovat. Přitom si už docela jasně vzpomínám i na některý věci který jsem prožívala a uměla předtím, takže přestávám mít přehled, co jsem já a co ne…“
Nešťastně se na něj podívala. Ještě že ho tady potkala, co by si dnes v noci bez něj počala…
„Vzpomínám si i na ty naše noční potulky. Na to, že jsem jako černá kočka chodila…“ zarazila se.

Skoro jsem mu to řekla. Stejně to nejspíš ví. Nebo ne?

Její pohled znejistěl a uhnul stranou, ale jen na okamžik. Neustále se k sobě přibližovali, už se téměř topila v temné šedi jeho očí. Byly zas plné obdivu a okouzlení, tak nepodobné těm, co se na ni dívaly dnes v poledne…

Jen jeden polibek, já vím že spolu nechodíme, vím že Cynthia se mě bude snažit zavraždit, ale pro jeden polibek od mýho milovanýho Siriuska to risknu, vždyť jsem skoro nesmrtelná…

Když se od sebe konečně odtrhli, neměli za sebou jeden, ale spoustu polibků, jemných a něžných i vášnivých a divokých.

Kdybych se s klukama kvůli ní nepohádal, kdybych ji nad ránem nepotkal s Remusem na chodbě a neporval se s ním, tohle by se vůbec nestalo.

„Hvězdičko,“ usmála se na něj posmutněle, když popadla dech.
„Prosím tě, odpustíš mi, že jsem tě nechala? Bylo to zčistajasna a teď už vím, jak ses v tom zoufale plácal, najednou jsem tě nechala samotnýho a vůbec jsem o tom nepřemejšlela.“
Hladila ho konečky prstů. Vzal ji za tu ruku a přitiskl ji k tváři, které se tak jemně dotýkala.

Proboha jak to může tak přesně vědět...? Vlastně jo. Ona může. Vždycky mě znala líp, než se znám já sám.

Sirius zapomněl na všechen smutek a hořkost, zapomněl na zoufalství, lítost a vztek, který se ho zmocnil, když si uvědomil, že právě Remus se zřejmě pokouší zaujmout jeho místo. Svět i čas přestal existovat, byla jen ona a v tomto okamžiku…

* * *


Časné ráno, téměř absolutní ticho, na chodbách dosud tma. Před dveřmi chlapeckých ložnic jen o trochu temnější silueta, zřejmě dosud váhající. Má vstoupit či nemá…?

Je to pár hodin, co jsem nevěděl, kde budu v nejbližších dnech bydlet.

Je to pár hodin, co jsme tu s klukama na sebe řvali. Oba se zastávali Kristiny a James se zastával Remuse. Petr se nezastával nikoho, ten se krčil na svý posteli a vypadal jako vyděšená krysa.

Je to pár hodin, co jsem si myslel, že mě zradil celej svět.

Je to pár hodin, co můj život zase dostal řád a smysl.

Půjdu tam. Mám ještě co vyřizovat a napravovat.


Sirius stiskl kliku a vtáhl se dovnitř jako stín. Jeho pohled automaticky zabloudil k Remusově posteli. Snad už bude vzhůru, snad se to všechno odehraje beze svědků… až se všichni probudí, už uvidí jen to, že s Remusem jsou zase přátelé a všechno bude v pořádku. Ani na okamžik nezapochyboval, že Moony mu odpustí.
Ale Remova postel byla prázdná. Rozhrabaná, ale prázdná.

Tok jeho myšlenek se zarazil o tuto nečekanou skutečnost a začal se klopotně prodírat okolo. Bude v koupelně… není. Bezradně se posadil na jeho lůžku. Co se mohlo stát, kam takhle brzo šel? James i Petr spali spánkem spravedlivých, ti určitě nevěděli o ničem. Snad bude nejlíp počkat na něj dole ve společenské místnosti…
Dříve než se stačil zvednout, otevřely se dveře a vpustily dovnitř Remuse. Ještě stačil zachytit jeho pohled plný úzkosti, než se zastavil na jeho velmi podobně vyhlížející tváři a uzavřel se do sebe.
„Odkud jsi přišel? Hledal jsem tě dole, na tvým okně.“ Zněl nervózně a rozčileně.
„Tys mě byl hledat? Snad ses o mě nebál?“ naladil Sirius mírně laškovný výraz.
„Tsss… moc si o sobě myslíš. A vypadni z mý postele.“
Nevypadl, i když se Remus evidentně mínil uložit a pokračovat ve spánku.
„Já se včera o tebe bál, Moony. Strašně. Navíc se mi těsně předtim zdálo, jak jsem tě hledal po celým hradě a našel v Chroptící chýši, jak ses skoro… pak se vzbudim a je to jako tehdy. Vylítnu ven a najdu tě tam s Kris… Remusi, promiň mi to… prosim tě…“

Chvíli na něj zíral jako opařený. Slyšet Siriuse, jak prosí o odpuštění, to byl skutečně unikátní zážitek. Přiznání, že měl o něj strach, bylo ještě více šokující, zvlášť když tak přesně odpovídalo pocitům, které měl on sám před chvílí. Sám nevěděl přesně, jestli je to moudré a normální, ale po chvíli, která Siriovi připadala nekonečná, ho oběma rukama objal.
Váhavě jeho objetí opětoval, ale pak v něm převážily všechny ty pocity jako vděčnost, radost, úleva a ještě cosi, co při nejlepší vůli nedokázal pojmenovat, a pevně ho k sobě přitiskl.
„Do smrti dobrý?“ Remusův rozbíhající se úsměv se změnil v bolestnou grimasu.
„Proč sis to nenechal ošetřit, ty pitomo,“ Sirius se zlehka dotkl svých úst v místě, kde měl Remus rozražený ret.
„Nemínil jsem poslouchat od madam Pomfreyový stejný kázání jako mi dělala McGonnagalka. Jak se mám jako prefekt chovat a všechny ty bláboly o tom, že musím jít příkladem ostatním… já se jí o to neprosil.“
Natáhl se s rukou pod hlavou a dotčeně zíral do nebes.
„Ale vadilo by ti kdyby ti ten odznak vzala, přiznej se,“ rýpnul si Sirius. Lehl si na bok na okraj postele, aby si nemusel vyvracet krk, když chtěl na Remuse vidět.
„Vážně si myslíš že jsem tak ješitnej jako ty?“ věnoval mu pohled zpola ironický a zpola dotčený. Pak se vrátil ke studování záhybů na závěsech.

„Po pravdě řečeno, vadilo by mi to,“ pokračoval po chvíli tišeji.
„Máma z toho měla neuvěřitelnou radost, musel bys ji vidět, když mi přišel poštou. Nechtěl bych jí to zkazit. Nerad bych jí vysvětloval, proč jsem o něj přišel.“ Rozpačitě se podíval po Siriovi, ale už mohl zjistit jen to, že mezitím usnul.

* * *


Kris se probudila před obědem. Úporně se snažila vzpomenout si, co se dělo minulou noc, normálně by se přece probrala tak kolem šesté.

Nic jsem přece nepila… šla jsem si lehnout normálně v deset. Jo, a pak se mi zdál ten sen… šla jsem na chodbu…

Došla ve vzpomínkách až k Siriusovi. Po těle se jí rozlil příjemný, hřejivý pocit. V duchu si znova promítala každý okamžik uplynulé noci.
Sirius není zas takový mizera, jak se s oblibou tváří. Přesto, že včera napadl Remuse. Matně si vzpomněla že se mu dokonce omluvila za to, že ho nechala.

Probůh, to jsem vážně udělala?! Takže teď spolu zas chodíme nebo ne?

Další analýzu hodila za hlavu a pak – témě doslovně – spláchla. Vydala se do sprchy. Detaily, jako jak se dostala do ložnice, nechala na později. To jí určitě holky sdělí hned při obědě a hned v několika verzích.

„Tys teprve teď vstávala?“ No jo, James. Samozřejmě huláká na celou Velkou síň, ještě že je většina lidí už po jídle a pryč.
„Jak jsi to poznal,“ zasmála se.
„Máš mokrý vlasy a seš zmuchlaná,“ šklebil se škodolibě.
„Ale ne…“ znechuceně si přejela rukou tvář v místě, kde jí naznačoval.
„Co Sirius?“ optala se, když se s plným talířem usadila proti němu, „spal u vás?“
„Ten pořád ještě spí. A u Remuse v posteli,“ rozchechtal se James. „Že vy jste včera něco vyváděli spolu?“ prohlédl si ji zkoumavě.
„No dovol…“ Nenápadně se podívala po Remusovi, jak se na to tváří. K jejímu údivu i úlevě se jenom pobaveně ušklíbnul, jak jen mu to jeho rozražený a ještě pořád opuchlý ret dovoloval.

Ale James si asi trochu vymýšlel, protože Sirius se objevil chvilku po tom, co si nandala oběd na talíř. Usadil se vedle ní a vlepil jí pusu.
„Ahoj,“ sjel ji nekonečně něžným pohledem.
„Hele, co to děláš, chodíme spolu nebo co? A jen tak na okraj – jak jsem se dostala do postele?“
„Proboha…“ protočil teatrálně oči James, „ tos o sobě vůbec nevěděla nebo co?“
„Jimmy, starej se o svou mravnost a moji nech na mně, jo?“
„Holky ti nic neřekly?“ vyzvídal Sirius a pro jistotu si trochu odsedl.
Zavrtěla hlavou.
„Vůbec jsem je neviděla. Ráno byly tak hodný, že mě nevzbudily a já se probrala před půlhodinou. Třeba přede mnou radši utekly, co já vim, jestli jsem v noci nějak řádila.“
„O tom, jak ses dostala do postele, bych něco věděl. Můžu ti to pošeptat?“ V očích přitom měl zas ta veselá světýlka jako dřív. A Kristina mu tu radost nedokázala zkazit, nehledě na to, že by opravdu ráda věděla, co bylo po tom, když mu usnula na klíně.

Přesedli si i s jídlem stranou od ostatních a schválně, aby pošťouchli diváky, kterých bylo ve Velké síni přece jen ještě dost, si dlouho a důvěrně šuškali.
Dověděla se, že ji tam donesl, jak se dostal po schodech nahoru? klekl si k její posteli a vcukuletu usnul. A že ho tam děvčata brzo ráno našla a velice tiše vyhodila.
Té představě se musela smát, jak ho Lil s výrazem spravedlivého rozhořčení tichounce vymetá koštětem z pokoje… a jak se musely tvářit, když našly největší nebelvírský idol v jejich ložnici…
„Ty seš trdlo,“ urazil se Sirius. Očividně se ho dotklo, že ji to tak rozesmálo.
„Tebe to překvapuje?“ usmála se na něj a víc si s tím nedělala hlavu. Všechno zase bylo, jak být mělo. Měla zas jeho lásku a důvěru a všechno bylo v pořádku. Nějaké složitosti už do jejich vztahu zatahovat nemínila.
Do konce oběda se ani jednou nepohádali, což byl na ně dost dobrý výkon. Sirius za chvilku zase zářil. Jenom Cynthia na ně dost divně zahlížela, ale v tu chvíli to ani jednoho z nich vůbec netrápilo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA