1. Předprolog neboli Inspirace
Seděly jsme s Kristýnou u terária s kudlankami a uchváceně zíraly dovnitř. No, spíš ona uchváceně zírala, protože mou doménou bylo vždycky všechno co mělo v zemi kořeny a nad zemí listy, ale broukům jsem se vyhýbala, jak to šlo. Jenomže teď jsem si s ní potřebovala vážně promluvit a tak jsem se za ní vypravila do ZOO, kde byla na prázdninové brigádě. Šla jsem dokonce tak daleko, že jsem s ní roznášela živé krmení. Vysypala do terárka krabičku nejrůznějších brouků a zřejmě si usmyslela že si zkontroluje jak jim chutná.
„Koukni se na něj,“ upozornila mě na jednoho z těch mnohonožičkatých, který začal vylézat vzhůru po suché větvičce zapíchnuté ve dnu, „tamhle se bude muset poprvé rozhodnout. Poleze doprava nebo doleva? To pro něj ještě nebude mít žádný následky, ale pak udělá spoustu dalších rozhodnutí a nakonec je tahle větev. Dá se doleva a dobrý. Dá se doprava – a na konci sedí kudlanka. A myslíš že je to stvoření dost inteligentní aby lezlo vlevo, když tu potvoru přece musí vidět nebo cítit nebo něco?“
Brouček se na osudné křižovatce svého života rozhodl pro cestu vpravo. Kris sebrala nějakou větvičku kterou ulomila už venku a zapíchla ji do měkkého dna v teráriu poblíž té suché s dotyčným broukem a jednou z mnoha kudlanek. Byla zelená, olistěná a dostatečně lákavá, aby na ni brouček přelezl.
„Tak vidíš,“ prohlásila Kristýna spokojeně.
„Teď jsem ho přesunula do něčeho jako paralelní reality nebo vesmíru. A je zachráněnej.“
„Ale ta kudlanka se nejspíš hned tak nenažere, co?“ rýpla jsem si.
„Nemysli si,“ podotkla takovým způsobem, jako by věděla co chci říct dál, „ty paralelní vesmíry se v některých místech kříží.“
Co když se něco takového dá udělat i v mnohem větším měřítku? Co když pro všechny problémy je geniálně jednoduché řešení?
Spíš asi ne. Ale to neznamená, že se o tom nedá snít…
_________________________________________________________________
Kristýna… existovala někdy má přítelkyně Kristýna ze skutečného světa?
Ne. Rozhovor v zoologické zahradě se nikdy neuskutečnil, byla tu jen lehká inspirace mou bývalou kamarádkou z vysoké, Monikou, která skutečně chodila o prázdninách pomáhat do Zoo, ale byla odbornice na plazy. Paralelní vesmír je něco, s čím by v době, kdy jsme se znaly, pravděpodobně odmítla souhlasit. Naše přátelství a společné sny měly jiný základ…
Nicméně jí a její kamarádce Ditě vděčím za to, že jsem našla odvahu být sama sebou a vymknout se běžným normám. Ona a Kristýna nemají mnoho společného, přesto jsem při psaní této kapitoly kdovíproč myslela právě na ni, když jsem jmenovala Kristýnu.
Věnuji proto tuto minikapitolku Monice P., jako vzpomínku na dva roky společného snění, které jsem přetrhla svou nezodpovědností. Přesto, že se pravděpodobně už nikdy neuvidíme.
Díky a promiň…