Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. Návrat

21. 12. 2007


Shrnutí:
 

Společné prázdniny v Godrikově Dole mají tentokrát hodně hořkou příchuť… Kristina se snaží s pomocí kluků posbírat ztracené vzpomínky, všichni se snaží přizpůsobit novým okolnostem. Zdá se, že všechno bude zase při starém, ale za nocí a ve chvílích osamělého přemítání je každému jasné, že to nemůže být pravda.




Remus si stále nebyl jistý, že je to dobrý nápad. Ale James trval na tom, že jeho i Siriuse nutně potřebují v Godrikově Dole, tak se držel původního plánu, který měli na prázdniny.
Nyní se značně smíšenými pocity házel do krbu svůj kufr a posílal ho letaxovou sítí k Potterovým.

Doufal že první na koho narazí nebude Kristina. Bál se toho, bál se i své reakce.
Nejraději by si o všem nejdřív v soukromí promluvil s Jamesem. Ale samosebou, že hned, jak vypadl z krbu v Jamesově pokoji, uviděl ji uvelebenou v křesle. Prohlížela si nějaké album s fotografiemi. Věnovala mu ten svůj typický poloúsměv koutkem úst a oči jako by se jí vracely z dávné minulosti.

„Ahoj Remy,“ vstala, podala mu ruku a dala mu pusu na tvář. Úplně normální, až na to že je v Jamesově pokoji jako doma a všechno je jinak.

„Kristi…“ objal ji kolem pasu. Proboha, vypadá jako ona, jako Karina… ale pocity, které ve mně probouzí, se Kariny vůbec netýkají. Spíš se mi vybavují vzpomínky na jeden z těch poúplňkových dnů…na ten, kdy jsme…
Vyvinula se z jeho náruče. Vypadalo to, jako by mu něco z jeho myšlenek zahlédla v očích. „Skočim se podívat za mamkou jak je daleko s jídlem, jo?“ mrkla přes jeho rameno na Jamese a vylítla ven z pokoje. Kluci na sebe chvíli beze slova koukali.

„Tak co jí říkáš?“ optal se James. Neušlo mu, že Remus je vnitřně i navenek celý rozklepaný.
„No jo, vypadá docela normální. To spíš já se cítím dost blbě.“
Posadil se na nejbližší křeslo. Shodou okolností na to, kde předtím seděla ona, a loktem shodil album. Sebral ho ze země a namátkou otevřel. Fotky z posledního ročníku, kdy Petr dostal k narozkám fotoaparát… Fotky s Karinou.
Panebože, tohle ne…
Rychle ho zavřel a odložil na válendu.
„Houby normální… dřív by mi nadšeně skočila kolem krku už jenom kvůli tomu, aby pozlobila Siriuse, ale teď utekla, jak jsem se jí dotknul,“ pronesl s hořkostí v hlase.
„Sirius tu není. A ona si nikoho nepamatuje. Když se konečně probrala, nevěděla ani kdo je.“
Podtón beznaděje a zoufalství z Jamesova hlasu nezmizel, ani po té době, co uplynula od jejich posledního rozhovoru Letaxem potom, co dostal jeho naléhavý dopis.
„Jak to, vždyť mě poznala,“ zvedl Remus udiveně hlavu.
„Jo, protože jsem jí řek, kdo má přijet a že jste byli předtim kamarádi. Nepamatuje si na nás ani na Karinu, ani na svý rodiče, na nikoho ze svý minulosti. Nejspíš je to pro ni lepší, ale… víš, spíš bych čekal a snes, že bude dva dny v kuse brečet. Ale ona se chová úplně normálně… až na ty otázky. A když je sama…“ Otřásl se.
„Když je sama…?“ připomněl se Remus po chvíli ticha.
„Najednou má takovej nepřítomnej výraz a povídá si bůhví s kým…“ odlepil pohled od země.
Za jiných okolností by Remus pochyboval o svém úsudku, ale teď se v něm skutečně odrážel nekonečný strach a úzkost. Teď už chápal, že James potřeboval jejich pomoc.

„Pojďte se najíst,“ rozrazila najednou dveře Kristina, nechala je otevřené a seběhla ze schodů do jídelny.

„Kdy vlastně dorazí Sirius?“ optala se Jamese matka, zatímco sbírala polévkové talíře.
„Za pět dní, asi. Pokud to bude u nich tak dlouho vůbec k přežití,“ zabručel James.
„Kdo je Sirius?“ zeptala se Kris se zájmem.

Remuse píchlo u srdce. Jak to James řekl – normální, až na ty otázky.
Tolik se milovali, Síri na ní doslova visel a ona na něm, přestože spolu neustále bojovali, když se snažila udržet si nezávislost. Kvůli tomu se neustále rozcházeli, ale stejně si pořád jeden na druhého dělal nároky. A teď se zeptá, kdo to je.

„Ten kluk, co se ti líbil. Jak sis dneska prohlížela ty fotky.“
„Hele!! Seš drbna a to je u kluka dost nechutný!“
„Chtělas vědět kdo to je,“ pokrčil James rameny a zakřenil se na ni.
„No jó, ono se to nedá říct jinak.“
„Jdeš s náma po obědě k jezeru?“ snažil se to zamluvit. Zavrtěla hlavou.
„Máme s Alicí jiný plány,“ usmála se.
„Kam půjdete, k Mungovi?“ upřesňoval si Jamesův otec. James otočil oči v sloup. Podíval se po Kristině, které přelétl po tváři stín.
„V životě už se mi nikdo nebude hrabat v hlavě tak, jako ten psychiatr. Ty hnusný sny mám po dvou sezeních, nechci vědět co by se mnou udělal, kdyby to pokračovalo.“

Evidentně měla po chuti, v talíři se už jenom šťourala a chvilku přemýšlela, jak mu taktně naservírovat další informaci. Nakonec to za ni vyřešila Alice.
„Víš, Coline, my jsme se dohodly, že Kris si to přece jen zkusí vyřešit sama se sebou. Bez psychiatrů, prášků a zásahů do paměti… no, ty nakonec sám víš, co si o tom myslím.“
„Jak si Kristinu pamatuju, tak to dokáže zvládnout sama. Zvlášť když bude mít po ruce nás tři,“ ozval se poprvé Remus.
Bylo mu dost proti srsti, že se u stolu přede všemi probírají její duševní problémy, on sám by to nesnesl a Kristina, jak ji znal dřív, taky ne. Ale teď projevila jen naprosto minimální známku nevole. Přesněji – kromě úsměvu, který věnovala Alici, neprojevovala skoro žádné emoce a to ho trochu děsilo, protože taková nikdy nebyla.

* * *


„Alice, promiň… já to nedokážu.“
Stály přede dveřmi bytu v mudlovské čtvrti a Kristina se nemohla odhodlat vstoupit. Byl to byt, ve kterém žila se svou rodinou, sama chtěla vidět jak vypadá, ale teď se v ní všechno vzepřelo, zmocnila se jí nevolnost, jen co se podívala do předsíně.
Opřela se o zeď a zavřela oči. Toužila po jediném – být někde hodně daleko.

„Mám ti odtud něco vzít?“ zeptala se tiše Alice. Jenom zavrtěla hlavou.
„Ne, nechci s tím nic mít. Udělej, co myslíš že je třeba, ale já se na to vážně necítim. Zajdu sem pozdějc, určitě jo.“
„Dobře. Nemusíš na mě čekat tady, kde se sejdeme?“
„Třeba v tý cukrárně na rohu?“ Zřetelně ožila a do tváří se jí vrátila barva.
„Dobře. Drž mi tam místo.“
„Díky… a promiň, prosím tě. Vytáhla jsem tě sem zbytečně…“
Objaly se a Kristina vyběhla ven, pryč z toho domu. Ve dveřích potkala nějakou starší paní.
„Karinko! Karin, ty mě nepoznáváš? Já jsem přece vaše sousedka odshora, Millerová… To je strašný co se stalo, všichni jsme vás strašně litovali, chudinka Kristýnka…“
Ještě chvilku ji budu poslouchat a začnu ječet.
„Děkuju paní Millerová, jste moc hodná. Já už musím, víte?“ vydolovala ze sebe něco jako úsměv a doslova utekla pryč.
Abych pravdu řek, nevim jestli je to opravdu Kristýna. Někdy mi spíš připomíná Karin. I když na druhou stranu, kdo jinej by to dokázal přežít? Ale stejně… nedají se udělat nějaký testy nebo něco?
Tohle zaslechla jednou v noci krátce po tom, co ji přivezli Potterovi k sobě. Měla dojem, že to byl Jamesův hlas. Bylo to nepředstavitelně strašné, nevědět kdo doopravdy je. Věděla jen to co jí řekli, nebo co vyčetla z úředních papírů. V té mudlovské nemocnici to zahrála dobře, jinak by ji nepustili, ale doopravdy si nevzpomínala na nic. A Jamesovy pochybnosti jí na jistotě nepřidaly.
Ale ne, teď na to nechce a nebude myslet, teď je teď a co bylo, bylo. Zajde do té cukrárny, počká tam na Alici nad hrnkem kafe a krásně posoleným teplým croissantem… mňam! No vida, že by všechno nezapomněla?

Těšila se na večer, až si promluví s Remusem. Líbilo se jí, jak u stolu utnul ty debaty o psychiatrech, vypadalo to, že odhadl přesně její rozpoložení.
I když, její první dojem z něho byl přinejmenším zvláštní. James říkal, že chodil s její sestrou, ale když se na ni díval… ten pohled byl tak důvěrný, tak…
Zatřásla hlavou, aby vyhnala tu dotěrnou myšlenku. Navíc už byla téměř na řadě a mudlovské mince, které měla v hrsti, jí nepřipadaly moc povědomé. Nakonec ale vyhrabala potřebný obnos bez větších obtíží. Kdo ví, možná že je kdysi používala… v tom životě, který už jí nepatří.

Alice se přistihla, že už jakou dobu nečinně hledí z okna na francouzskou cukrárnu, do které Kristina před chvílí zamířila, a čas utíká. Musí si pospíšit, obě musí ještě do banky. Chtěla zpřístupnit Kristině trezor jejích rodičů, při tom, co se v poslední době v kouzelnickém světě děje, se nelze spolehnout, že se o ni budou moci postarat až do její plnoletosti…
Také by ráda své novopečené dceři koupila nějaké oblečení. To, co našla u nich doma, se jí příliš nezamlouvalo, ale pár kousků jí přece jen vzala s sebou. Nejspíš většina jejích věcí zůstala v autě… Když ji každé ráno viděla v Jamesově triku, ve kterém spala, připadalo jí to trochu nepatřičné.

Hodně ji překvapilo, jaký postoj k ní po té nehodě zaujal. Požádal o uvolnění ze školy, aby mohl být neustále s ní, stále k dispozici jejím dotazům, náladám a výbuchům pramenícím ze zoufalství. Ale poslední dobou už na něm viděla, jak moc ho to vyčerpává.
Odjakživa bral obě holky jako své sestry, a čím byli starší, tím víc u něj pozorovala nechuť k tomu, co se dělo v rodině její přítelkyně Jane a na druhé straně i touhu jim to jakkoliv vynahradit.
Když se odstěhovali, téměř to odstonal, ale naštěstí ho z toho dostali kamarádi. Ještě že se nechala od manžela přemluvit a povolila mu je pozvat, tehdy i teď…

* * *


K večeři se sešli docela dost pozdě.
„Jak to uděláme se spaním? Remusi, ty asi budeš spát u Jamese v pokoji, ne?“ vypadlo z Alice mezi dvěma sousty.

Kris nechtěla, aby ji Potterovi tahali znova po doktorech, tak si své noční děsy nechávala pro sebe. Nechávala si toho pro sebe víc než by měla a James ji nikdy neshodil.
Přítomnost sestry jí strašně scházela. I když si na ni nepamatovala, bez ní měla pocit, jako by jí chyběl kus vlastního těla. A Jamesovi bylo víc než jasné, že máma nedovolí Kristině spát v jednom pokoji s dvěma kluky, za pár dní vlastně se třemi. Proto se v matčině nepřítomnosti rozhodl otce do všeho zasvětit a společně uspořádali menší stěhovací manévry.

„Kristýně už jsme dali postel vedle do šatny. Tu jsme zrušili a přesunuli do toho kumbálu vedle mýho pokoje. Kristi, přežiješ že si budeš chodit pro věci přes nás? Je to snad lepší než abychom ti všichni lezli k tobě, ne?“
„Ale jo, to bude naprosto fajn.“ Oči se jí rozsvítily. Alice se na všechny tři mužské podívala mírně nesouhlasně. Chtěla ji původně opět odstěhovat přes chodbu do jejího pokoje, ale prozatím kapitulovala.
„Jak ses mohl propůjčit k takový nehoráznosti?“ pustila se do manžela hned jak se mládež odebrala nahoru.
„Vždyť tam nejsou ani dveře, chtěla jsem aby zase spala naproti.“
„Pokoj naproti jí můžeš nechat, v tom ti nic nebrání. Ale spát ti v něm stejně nebude. Nevšimla sis jak se podívala, když James mluvil o tom stěhování? Jak se jí ulevilo? Jimmy mi svěřil, že se strašně bála být v noci sama, bylo by to pro ni moc krutý… všechno, co se v její duši povedlo napravit, by se mohlo okamžitě octnout v nenávratnu.“
Pokrčila rameny.
„No jo… ale co když…? Jsou na to už starý dost. Víš co myslím.“
„No aby ne… kdy jsme začínali my dva spolu?“ se smíchem si ji přitáhl k sobě. Tichounce se zasmála. Kristinu a morálku pro tu chvíli chtě nechtě pustila z hlavy a poddala se jeho rukám.

* * *


Temnota.
Řezavá bolest.
Sedí vedle zdemolovaného auta a dívá se na své tělo, ze kterého s proudy krve uniká život. Ale ne, to není ona, je to Karina… Zná ji jen ze snů, ale ví jistě, že je to ona.
„Karo…“ Vztáhla k ní ruku.
„Ne, podej mi tu druhou…“ umírající dívka slabě stiskla její levou ruku.
„Řekni… Remusovi…že ho mám…“
V tu chvíli si uvědomila že si tiskne její levou ruku ke spánku. Její oči se převracejí vzhůru a už se dívají vstříc jinému světu… v její ruce jako by běhali mavenci a bolest ustává.
„Proč?! Proč jsi je musela zabít?!“ křičí bezmocně k temnému nebi, na kterém naráz zhasly všechny hvězdy…


„Tiny,“ někdo s ní třese.
„Proč jsi je zabila…“ vzlyká a najednou je vzhůru.
„Už je dobře, byl to jenom sen, jsi tu s náma. Tinko,“ nikdo jiný než Remus jí takhle neříkal, neví proč ale je si tím jistá.
„Karina… měla jsem ti vyřídit, že tě měla ráda,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky.
Klid, je to jen dozvuk její noční můry, nic jinýho…
Během pár chvil už zase usínala v Remově konejšivém objetí.

Karino… lásko… i já tě miloval víc než kohokoliv na světě. Přesto ses mě i ty občas bála. Ale ona ne. Těch deset dnů které jsme spolu strávili o samotě… deset nádherných, magických dnů, jak já si pak každý z nich vyčítal, ale teď už nemůžu…odpustíš mi?

Ráno už ze svého snu nic nevěděla, jen jí uvízl v hlavě takový neurčitý moment, díky němuž Remusovi začala víc důvěřovat.
Během těch dnů, co zbývaly do Siriusova příjezdu, spolu na nejrůznějších zašitých místech po domě i na zahradě probírali staré fotky a povídali si
Dnes dokonce pozdě večer dostali chuť zaplavat si při měsíčku v lomu. Aby se vyhnuli zbytečným úzkostlivým otázkám paní Potterové, jednoduše vylezli oknem a stejnou cestou se zas o dvě hodiny později vrátili.

Jamesovi se po Remově příjezdu hodně ulevilo, být s ní čtyřiadvacet hodin denně už bylo příliš náročné, ať ji měl jakkoliv rád. Ponorková nemoc by už na sebe dlouho čekat nedala. A Moony se alespoň přestal neustále zabývat vzpomínkami na Karinu.

* * *


Těch pár dní mezi Removým a Siriovým příjezdem uteklo neskutečně rychle. James se s ním chtěl setkat nejprve sám. Tušil, že se přemístí tak brzo, aby to bylo ještě v mezích slušnosti. Byl skoro měsíc bez informací, na pohřeb Kariny ho rodiče nepustili a jediné co věděl bylo to, že Kristinu Potterovi zcela oficiálně mají u sebe.
Naštěstí mu nedalo příliš mnoho práce hned po ránu vyhodit Kristinu s Remusem z domu. Zdálo se dokonce, že se ztratili s náramným potěšením.

Sirius se přemístil, když Potterovi ještě snídali.
„Dobré ráno paní Potterová, pane Pottere,“ slušně se s nimi pozdravil a Jamesovi neušel pohled hladového psa, kterým přejel stůl. Ani jeho matce.
„Tys nemohl dospat, co? Pojď si dát snídani, Kristina už je stejně někde venku s Remusem, dneska jedli sami.“
„Děkuju,“ zazubil se Sirius, „nemoh jsem se dočkat. Jak to teď s Kris vypadá, je v pořádku?“
Nervózně se mu chvěly prsty, nejraději by se rozběhl ven najít Kristinu, ale momentálně byl hlad silnější. Kdyby vynechal jen snídani, ještě by to ustál, ale to byla ještě večeře, oběd… a příčiny s paní Potterovou rozebírat nehodlal.
Pak si uvědomil, že zírá bez hnutí před sebe a vidličkou v chvějící se ruce lehce klepe o kraj talířku. Raději se do toho pustil a zaposlouchal se do povídání Jamesových rodičů.

* * *


„Naši mají pravdu, na pohled vypadá naprosto zdravá a normální. Ale tu ztrátu paměti trochu podcenili. Nevěděla vůbec nic o sobě ani o lidech se kterýma se kdy setkala. Zůstaly jí jen vědomosti ze školy, zjistili jsme, že se orientuje i ve městě, ale lidi a vztahy jí úplně vypadly. Něco si přečetla, něco má od nás a probrala stohy fotografií, takže o tobě třeba ví, že jsi náš nejlepší kamarád. Bude se k tobě podle toho chovat, ale nemůžu ti zaručit, že to bude fungovat, jako když jste spolu chodili. Já jí to sice řek, ale bylo na ní dost vidět, že to bere s rezervou. Ví že bysme jí mohli namluvit cokoliv, tak si tě možná po týhle informaci nepustí moc k tělu.“
Sirius bez hlesu, s hlavou sklopenou k zemi, naslouchal Jamesovým slovům. Jeho nálada prudce klesla z výše velehor k bodu mrazu. James si ani nebyl jistý, jestli ho poslouchá, seděli na schodech k verandě a on zarytě hypnotizoval spáru mezi dlaždičkami, aniž by dal cokoliv najevo.

„Síri… pro všechny je to strašně těžký a složitý…“ Položil mu ruku okolo ramen. Jako by ho tím probudil.
„Nakonec, začít od začátku nemusí být zase až tak špatný, ne?“ pokusil se Sirius o zlehčení situace, ale unikl mu při tom povzdech. Přece jen ho poslouchal. Konečně odlepil pohled od země.
„No jo, věčnej optimista,“ pronesl James ironicky a v hlubokém rozporu s tím, jak se Sirius tvářil.
„Tak si ji běž najít, bude s Remusem na nějaký třešni, máma si vymyslela že bude nakládat víno nebo co. Už ji má úplně otočenou okolo prstu.“

* * *

Kristinu a Remuse ani nenapadlo od samého rána plnit košíky, místo toho si v koruně stromu dopřávali druhý chod snídaně. Byla nervózní a Remus se ji snažil aspoň trochu rozptýlit.
Pořád jí vrtalo v hlavě, že se Siriusem chodila. Byla na něj zvědavá, ale zároveň z toho setkání měla strach.
Po nějaké době přestala cvrnkat pecky a povylezla na vyšší větev, aby se dostala blíž k Remusovi.

„Poslouchej, Moony… pochopila jsem dobře, že se Siriem jste si dost blízký, abyste si vykládali i… řekněme hodně osobní zážitky…“
„Nóó… řekněme že jo,“ použil její formulaci.
„Proč? Nějaký pochybnosti?“ zeptal se, když pořád mlčela.
„Hmmm… jo. Jak moc daleko jsme spolu byli? Myslím jako… jestli jsme spolu někdy spali,“ vyklopila nakonec a nejistě se na něj podívala.
Přivedlo ho to do rozpaků ještě víc než ji.
„Tiny, tohleto já nevim. Myslim že by to řek, kdyby něco bylo. Ale vlastně on se choval tak suverénně, že jsem vždycky myslel že jo, i když nic neřek. Teď jsem to zmotal tak, že tomu určitě rozumíš, co?“
„To teda jo,“ posmutněla.
„Asi bych se tě normálně neptala, jenže já mám z toho dost nepěknej pocit. Myslela jsem si prostě, že poprvé to bude jiný, aspoň trochu hezčí a …“ bezradně rozhodila rukama.
Seděla už na větvi pod ním a opřela si hlavu o jeho stehno.

Takže je to přece jenom tak, jak mi připadalo! A kdoví jak jí to ještě udělal, když o tom mluví takhle… ten zatracenej děvkař. Zacházel s ní stejně jako s těma courinkama, který měl na jednu noc... sakra, mám ho rád, ale teď bych ho nejradši zabil…

„Potíž je v tom,“ pokračovala zatím Kristina a nervózně přitom cupovala list, který se jí ke svému neštěstí ocitl na dosah, „že nevím jestli to moje poprvé vůbec bylo a opravdu s ním.“
Kdyby měl Remus v hlavě ozubená kolečka, zakousla by se teď do sebe v protisměru.
„Stalo se mi to už víckrát, vzpomněla jsem si na lidi a události, který do našeho světa nepatří. Jako bych místo svých vzpomínek měla cizí. A nevim jestli tahle mezi ně nepatří taky. Bože, byla bych radši, kdyby jo,“ vzdychla si zhluboka.

Remusovi se neuvěřitelně ulevilo, i když si vzápětí uvědomil, že tu vyvstal dost velký problém. Cizí vzpomínky…? Tina se o něj stále opírala, pohladil ji po vlasech, hebkých jako kotěcí srst.
„Tinko, tohleto zvládnem. Neboj,“ povzbudivě se na ni usmál, když se na něj znova podívala a vypadala tak ztraceně…
„Když to říkáš ty, věřím tomu.“ Najednou se cítila o hodně líp. On a James pro ni v posledních dnech představovali bezpečí a jistotu. Dnes ji měl narušit příchod někoho dalšího. Nebylo divu, že se cítila divně a skoro se i bála, ale takových chvil ji čeká ještě spousta a musí se naučit je zvládat.

„Měli bysme pomalu začít trhat do košíků, nemyslíš?“ postavila se na větvi a tíživá chvíle byla pro tu chvíli zapomenuta.
Utrhla pár hrstí a pak zahlédla, že se od domu blíží nějaký vysoký kluk v džínách a černém triku. Slabý větřík si pohrává s jeho černými vlasy, dlouhými tak že mu padají do očí
Chtěla se zeptat, jestli to není Sirius. Otočila se k Remusovi, ale v jeho pohledu bylo tolik radosti a něhy, že ji to zarazilo a uvedlo trochu do rozpaků.
Podařilo se jí uhnout pohledem včas, takže její překvapení ani nezaznamenal. Slezl ze stromu a natáhl k ní ruce, aby bezpečně seskočila dolů.
To už byl Sirius u nich, nadšeně se s Remusem objal, což jak si všimla Remus s Jamesem neudělali. Až pak objal Kristinu a už ji nepustil. Na všechno, co mu James řekl, v tom návalu nesmírného štěstí zapomněl.

„Kristýnko, lásko moje… já jsem tak strašně šťastnej že tě vidím,“ šeptá jí do ucha.
V jeho objetí skoro ztrácí dech, hladí ji, líbá do vlasů, na ústa, na krk… okouzleně si ji prohlíží a ona se jeho nadšením a pocitem závratného štěstí nechává unést. S pocitem, že se sebekontrolou ztratí i pevnou zem pod nohama, se ho drží čím dál pevněji a všechny projevy lásky mu s nečekanou vášní a dychtivostí oplácí…

No, tak máme všechno při starým. Na co jim tu mám vůbec dělat křena?

„Moony? Kam si myslíš že jdeš? Teď se přece nemůžeš jen tak ztratit…“
Zastavil se. Něco v jejím hlase ho zastavilo, přinutilo otočit se a udělat váhavý krok zpět.
„Neblázni,“ vzal ho se smíchem Sirius za paži a Remus se bez odporu nechal přitáhnout na volné místečko, které mu mezi sebou udělali.

Svatá trojice, vynořilo se ze zasutých hlubin Jamesova vědomí. Sledoval je pozorně vikýřem, tušil že Sirius, který většinou jednal na základě momentálních pocitů, se nebude chovat tak opatrně, jak si přál. Ale Kristina tu situaci pozoruhodně ustála. Velice pozoruhodně.

Byli jste taková svatá trojice, ty, Theo a Severus, řekla máma tetě Jane tehdy, když jsme se tu sušili pod kuchyňským oknem. Mluvila tehdy o něčem, že to pro ni udělá, že holky jsou pro ně jako vlastní. A něco o křtu… Co tehdy mohla po ní chtít?

„Všechno při starým,“ pronesl spokojeně Sirius, když se o chvilku později usadili pod třešní. Sirius s Tinou na klíně stále jednou rukou objímal Remuse kolem ramen. Teď byl konečně dokonale šťastný.
„Víte co? Teď už nechci vůbec nic. Teď už můžu klidně i umřít,“ prohlásil, zahleděný skrze větvoví kamsi k branám nebes. Kristina mu v dalším záchvatu něhy dala pusu, ale hned to zazdila.
„Ale než k tomu dojde, pomůžeš nám načesat ty třešně, že jo?“

* * *


Kris jediná měla dost trpělivosti, aby všechny ty třešně taky vypeckovala, i když to podle ní byla holá zbytečnost. Schválně se s tím šla večer zašít do kuchyně, stejně jako jindy zůstávala s Colinem v knihovně nebo na zahradě mezi růžemi a bylinkami.
Nebyla ráda sama, ale taky nechtěla být klukům neustále na krku. Naopak oni si zvykli být s ní pořád a nechtěli ji nechávat samotnou. Teď z toho právě těžila Alice, protože jí už po hodině nalezli všichni do kuchyně a s Kristinou odpeckovávali třešně.

Sirius se držel vzhůru už jen silou vůle. Alice věděla své o tom, jak mu těch pár dnů doma bylo a přinesla mu hrnek s povzbuzujícím lektvarem. Dal se zase na chvíli dohromady, ale přesto celý večer mlčel a pokoušel se trochu utřídit své pocity vůči Kristině.
Ano, ráno mu připadalo, že je všechno jako dřív, ale nebylo.
Zdála se být v pohodě, ale něco bylo jinak. Ona sama byla jiná, jako by místo té potřeštěné a impulzívní bytosti, kterou byla dřív, zaujala mladá žena.
Byla tišší, laskavější a něžnější. Měla takový zvláštní, vědoucí pohled, který u ní dřív neviděl… Byl si skoro jistý, že musí přesně vědět, jaká touha spaluje jeho srdce tam v zahradě…

Víčka mu padala únavou, ani nevěděl, že upustil všechno co měl v ruce a vsedě usnul. Nevěděl nic o tom, že ho odnesli až do postele a že ho Kristina s Jamesem svlékali, aby ji neměl plnou úlomků listí a kůry.
„Zůstanu ještě chvíli u něj,“ řekla chlapcům, když s ní chtěli ještě jít do kuchyně.
Když si Remus s Jamesem konečně šli lehnout, našli ji napůl klečící na koberci a napůl uvelebenou na jeho polštáři.
„Necháme ji u něj,“ přesvědčoval James Remuse, „stejně ho zase vzbudí nějakej děsnej sen. Znáš to přece, vždycky to s ním uměla.“
„Přece ji nenecháš spát na zemi,“ odporoval mu Remus, „na Siriusovy sny stačím sám.“
Zvedl ji jako peříčko a položil do postele. Ve spánku se ho chytila kolem krku a pak ji nemohl dostat dolů.
„Pomůžeš mi, nebo se budeš jenom dobře bavit?“ podíval se podrážděně po Jamesovi, zatímco se snažil jemně odvinout její ruce.
Svlékli ji taky a zachumlali pod deku, navzdory teplé letní noci byla úplně ledová. Remus se usadil na zem a dost nepohodlně se opřel o její postel. Chtěl přijít na kloub tomu co se stalo po té podivné autohavárii, kterou ona jediná přežila téměř bez škrábnutí. Chtěl ohlídat její sny, ne Siriusovy.

* * *


Kris se vždycky budila brzo a tak ani nevěděla, jestli se probudila sama, nebo jestli ji probral ten šramot. Vykoukla zpod přikrývky.
Sirius seděl na své posteli, oddechoval jako by právě doběhl maratón a vyděšeně zíral před sebe. Opatrně se ohmatal. V tom se jejich pohledy střetly.
„Co se stalo?“ zašeptala téměř neslyšně. Zavrtěl hlavou.
„To je dobrý,“ mávl rukou. S bolestným zasyknutím vstal, sebral ze židle kalhoty a triko a vytratil se z pokoje.

Její poněkud zaražený pohled se zastavil na Remusovi. Už byl taky vzhůru, ležel na boku a díval se na ni.
„To vůbec není dobrý,“ poznamenal také šeptem. Momentálně ho nejvíc ze všeho zaměstnávala snaha vzpomenout si, proč mají s Kristinou prohozené postele.
„Co dělám ve tvý posteli?“ zeptal se nakonec na rovinu, když se ničeho nedobral.
Kris se na něj vesele zazubila a vylezla z jeho vyhřátého lůžka. V ten moment si uvědomila, že má na sobě jen spodní prádlo, ale vzhledem k tomu, že její věci visely na posteli, kterou momentálně okupoval Remus, vydala se přes pokoj k němu tak jak byla. Škodolibě ho přitom sledovala, bylo naprosto čitelné, že je naměkko i natvrdo zároveň.
Posadila se ke své posteli na koberec.

„No, tak s postelí se to má tak, že jsem se vzbudila a našla tě tu spát vsedě na zemi. Trochu jsem tě probrala, aby sis šel lehnout, a ty ses nakýbloval ke mně. Tak jsem zalezla do jediný volný postele co tu zbyla.“
Na to, kdo ji v noci svlékl, se raději neptala a bez řečí se natáhla na pelest pro své věci.
„Říkals že to není dobrý – cos tím myslel?“
„Že Sirius dostal doma pořádně do těla. Každý prázdniny trneme, v jakým stavu se vrátí, on o tom sice nikdy nemluvil, ale… prostě účinky zakázaných kleteb poznám. Možná že s tebou o tom mluvil, po prázdninách jste se spolu vždycky někam zašili a pak na tom byl o moc líp, jenomže na to si asi nepamatuješ, viď.“
Zaraženě zavrtěla hlavou. Proto jí připadal takový divný, připomínal jí tak nejspíš ze všeho nějaké toulavé pouliční štěně a ne toho sebevědomého krasavce z fotek.
„Vyhodí mě, když teď za ním přijdu? Třeba by stačilo když budu s ním. Když jsme spolu chodili…“
Remus se usmál.
Má strašně krásnej úsměv…a oči. Někdy plný něhy a někdy samý rošťáctví, a jindy, když si myslí že se nikdo nedívá, tak strašně, strašně smutný… někoho mi tím připomíná, ale koho…?
Jeho hlas ji zase uvedl do reálu.
„Určitě tě nevyhodí. Prostě se jen pokus ho přivést na jiný myšlenky, myslím, že to že s ním budeš ty bude stačit.“
Věnovala mu úsměv, pohlazení a pusu na tvář. Sebrala něco ze Siriova kufru a potichu za sebou zavřela dveře.

Za Siriusovými zády zachrupal písek, který včera nanesli na dlažbu před dveřmi a Kris ho pak zapomněla smést. Kdosi se vedle něj posadil a o zem cvakl talíř.
Po chvilce se odhodlal zvednout hlavu. Usmála se na něj Kristina, jediný člověk, kterého by teď vedle sebe snesl.
Jeden namazaný chleba zrovna jedla a druhý mu strčila do ruky.
„Konečně někdo, kdo vstává ve slušnou dobu,“ poznamenala.
Uvědomil si, že má příšerný hlad a zakousl se do chleba s nějakou tvarohovou pomazánkou, hustě posypanou bylinkami.
Kris se na nic nevyptávala, i když viděla, s jakým úlekem se vzbudil, a jeho nynější vzhled taky dost napovídal. Dojedli, talíř nechali zasunutý pod schody a jako by se domluvili, vstali a šli pryč.
Kris měla přes rameno přehozenou velkou kabelu. Sirius se sice nabídl, že ji ponese sám, ale odmítla s tím, že ji může nést, až mu bude líp.

Mlčky došli k zaplavenému pískovcovému lomu, kam se chodili koupat. Siriova mizerná nálada a smutek se po cestě rozpouštěly ve slunečních paprscích.
Kris ze sebe shodila to málo co měla a místo prádla měla pod oblečením plavky.
„Ty ses zbláznila, teď tam chceš lízt?“ protestoval Sirius, věděl dobře jak je voda ledová a po ránu sluníčko moc nehřálo.
„Ještě to nevíš, ale ty taky. Jen poplav, nebudeš litovat,“ smála se na něj.
„V tý tašce máš plavky, vloupala jsem se ti do kufru. Ale neboj, jenom navrch.“
Stála na kameni, který byl částečně potopený, a z něj skočila do vody.
„Tak dělej, nebo tu zmrznu,“ popoháněla ho.
Nechtěl vypadat jako srab, tak za ní bez dlouhého rozmýšlení hupnul. Doplavali asi do poloviny, tam bylo vidět za skálu, která jim předtím zakrývala výhled. Kris se zastavila a šlapala vodu.
„Už je ti teplo?“ optala se škodolibě ve stylu dědečka Mrazíka.
Sirius měl pocit, že se mu do těla zabodávají jehličky, jak byla voda uprostřed lomu ledová. Alespoň to přehlušilo bolesti ve svalech.
„Accio hůlka,“ křikla najednou Kris. Její hůlka vylítla z kapsy džínů a hladce jí přistála v ruce.
„Locomotor,“ zamířila na tašku.
„Hej, pominula ses nebo co?“
„Ne, jenom mi trochu pomoz abych to neutopila, jo?“
Chytila se ho jednou rukou za rameno, aby ve vodě lépe udržela rovnováhu a taška se přestala ve vzduchu kymácet. Odmávla ji na skálu o kus dál a hůlku poslala za ní.
„Včera jsem dostala výjimku ze zákazu kouzlení, kvůli tý ztrátě paměti. Sice si všechny kouzla pamatuju, ale proč bych to nevyužila.“
Plavali pak ještě kousek a Sirius cítil, jak se voda otepluje.
„Co to je, to už přestávám cítit svý tělo nebo je tu teplejší voda?“
„Za chvíli budeš mít pocit že jsi ve vaně.“
Zapluli pod ten výběžek, na kterém měli věci.
„Tady je něco jako schody,“ pohodila hlavou neurčitým směrem ke kamenům.
„Jak to, že jsme na to s klukama nikdy nepřišli? Tady musí bejt horkej pramen nebo co.“
Potopil se a hledal pod vodou, odkud by mohl vyvěrat.
„Je tu, ale nevím proč vyvěrá jen takhle po ránu. Pojď ke mně, sem se vejdeš. Už seš utahanej, viď?“
Seděla na schůdkách vytesaných v kameni a on se posadil hned o stupínek níž.
„Opři se o mě.“
Uložil své rozbolavělé tělo mezi její stehna a hlavu jí opřel o břicho. Nikdy předtím si ho takhle blízko nepustila, evidentně nevěděla, jak daleko spolu byli. Nevypadalo to jako pokus o svádění, jen navázala na svou představu. Uvědomil si, že i k jeho přátelům se chová velice vstřícně, aniž by měla snahu je svádět. Nikdy dřív je třeba nenechala, aby se jí tak často dotýkali jako teď, a sama si dřív také zachovávala trochu odstup...
Zaujala své místo v jejich světě, aniž by kdokoliv z nich pomyslel na to, že časem pomine nutnost ji chránit a dělat jí průvodce. Co bude pak? Jak bude pokračovat jejich vztah, už teď dost důvěrný?
Sirius se přistihl, že má z toho docela strach. Z toho, že mu začne chodit s jedním z jeho kamarádů. Nebo z toho, že je s nadhledem pustí k vodě včetně jeho.

„Na co myslíš?“ přejela mu dlaní po čele.
Jak to myslí, copak naše jednostranné sdílení myšlenek už přestalo fungovat? Vůbec nic, nic nezůstalo při starým.
Raději neodpověděl.
„Máme posledních pár minut, za chvíli to začne chladnout. Protáhnem se trochu, ne?“
Nečekala na souhlas a jak vstávala, sešoupla ho ze schůdku.

Plavali v pozvolna chladnoucí vodě. Na místě, kde byla pod vodou skalní plošina a oba měli vodu jen po prsa, se zastavili a on už nedokázal odolat pokušení obejmout ji a políbit.
Žádné únikové manévry se nekonaly, přimkla se k němu celým tělem, hladila ho a vracela mu polibky jako o život.
Po chvíli ale trochu ubrali, voda byla stále chladnější a pobyt v ní už vyloženě nepříjemný. Vyšplhali se na ploché kameny, kam předtím odeslala tašku s jejich oblečením a jak zjistil, taky s nějakým ovocem.
Sirius se proměnil a vytřepal z chlupů všechnu vodu po psím způsobu, zatímco Kris musela uschnout pěkně pomalu na slunci. Našel její hřeben a rozčesával jí vlasy, momentálně dlouhé téměř k pasu. Ona otrhávala nažloutlé kuličky hroznového vína a krmila střídavě jeho a sebe. Naprosto dokonalá idylka…

Vůbec by jim nevadilo sedět tu celý den, ale nakonec se přece jen zvedli k návratu.
Kris naštěstí netrvala na tom, aby zpátky zase plavali, vrátili se oklikou po souši. Když už byli skoro u domu, Sirius si zničehonic uvědomil, že ačkoliv ráno se sotva zvedl z postele, teď jsou bolesti ve svalech a naražených žebrech téměř pryč.

Do konce prázdnin už se nevrátily ani její noční můry, ani Siriusovy.
Kluci tušili, že za tím vězí jeho časněranní procházky s Kristinou. James i Remus se probouzeli okolo deváté nebo desáté a to už se obvykle vraceli vysmátí, šťastní a někdy ještě mokří bůhvíodkud.
Stejně jako před pár lety, když se poprvé potkali na setmělé chodbě bradavického hradu, si dokázali vzájemně pomoci. I přes propast zapomnění se znova našli. A tentokrát jim došlo, že se už vždycky budou navzájem doplňovat a potřebovat jeden druhého, ať už spolu chodí nebo ne.

* * *


Čas se nezadržitelně posunul až k poslednímu prázdninovému dni. Kris překonala obavy ze setkání s ostatními způsobem pro ni typickým – už během cesty se po hlavě vrhla do seznamování a během krátké doby vstřebala všechny informace, které od kluků ještě neměla.
Nebo si je konečně začala vybavovat?
Ale v tom případě skutečně netušila jak je možné, že si odstěhovala kufr do ložnice bez hůlky a za použití naprosto neznámé formule, když si najednou nemohla vzpomenout na Locomotor.
Bylo toho víc, co ji po návratu do Bradavic začalo znepokojovat, ale o většině z těch věcí zatím s nikým nemluvila, jen udělala trochu průvan ve vztazích, což opět nejvíc odnesl Sirius.

Tak uplynul téměř celý měsíc a Kris si začala uvědomovat, že chce a potřebuje mnohem víc, než poflakovat se se Záškodníky jako člen bandy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA