Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. Sama

27. 11. 2007


Shrnutí:
 

Proč přijeli Potterovi do Bradavic.

Milovníky přísného dodržování kánonu pravděpodobně čeká šok – James se chová zcela nejamesovsky, ale pokud se někdo prokousal až sem a strpěl dvojčata, snad ho to už nepřekvapí.




Bílá, samá bílá… všude…

Bílá barva, světla a tiché hlasy. Proč se pořád nemůžu probrat…

* * *


Konečně něco jiného. Ta oslepující bílá záře je pryč, v místnosti teď panuje příjemné příšeří a ten bezbarvě bílý strop vypadá takhle líp.
Možná je už noc… nevím.
Ležím v posteli, opodál vidím křeslo a v něm sedí nějaký kluk. Vidí, že se na něj dívám. Pohnul se, vstává. Chci na něj promluvit, ale zase se propadám do nicoty…

Hlasy bez těla, slyším všechno a nemůžu se podívat ani na nic zeptat, je to jako tíživý sen.
„Je klinicky mrtvá, v podstatě ji sem strčili umřít. Tohle je příšerné místo…“
To mluví o mně? Já přece nejsem mrtvá, co to plácáte za blbosti!
S veškerým vypětím vůle, jakého jsem teď schopná, se přinutím pohnout. Chci promluvit, ale můžu být ráda, že jsem otevřela oči a trochu cukla rukou.
„Koukej, zase se probudila, vidíš že se mi to nezdálo.“
V pokoji mi přibyla další postel s nehybně ležící postavou a s tím klukem je tu ještě žena středního věku. Usmívá se, blíží se ke mně…
„Jak je ti?“
Proč se mě na to ptá a proč je ten její úsměv takový něžný a mámovský? Očividně mě zná, ale já ji vůbec. Chci se jí zeptat kdo je, ale najednou je kolem mě zas černo.

* * *


Probouzím se uprostřed noci v hotelovém pokoji. Nikdy jsem tu nebyla, ale vím, že jsem v nějakém penzionu u mého města. Vedle mě na manželské posteli leží černovlasý muž s tváří zabořenou do polštáře a klidně oddychuje. Prohlížím si jeho široká ramena. Znám důvěrně každou podrobnost, každou pigmentovou skvrnku na jeho hebké kůži, ani ta obrovská jizva pod pravým ramenem mi není neznámá. Cítím k němu takovou lásku, takovou něhu, že to až bolí…
Potichoučku vstanu, přes nahé tělo přehodím tenký župan a jdu se podívat z okna. Už je zítra… nebo je pořád dnes? Okolo šumí lesy, temné a hluboké, ale za nimi, hned pod kopcem, se schovává jasně osvětlené město. Není odsud vidět, ale já to vím, vím že tam pulsuje nočním životem, který já sama už tak dlouho neochutnala…
Otočím se zpět do pokoje.
Spí, můj miláček, moje láska… tak se přece jen pokusil splnit mi sen, ale je už pozdě. Tolik ho miluju a kdoví, on mě snad teď také, ale až se zítra večer vrátíme tam dolů, pod kopce, zase mě začne trápit a všechno bude jako dřív, už nemůžu věřit jeho slibům… Ale co, teď je teď. Neexistuje minulost, není budoucnosti… nechávám ze sebe sklouznout ten kus hedvábného textilu a vklouznu do vyhřátého lůžka svého muže…


Nechte mě proboha spááát… Chci zpátky do toho snu, plného lásky, touhy a bolesti… chci vědět, proč to tolik bolí, kdo je ten muž…
Probudil mě ruch v pokoji, slyším jemně vrzat kolečka, pak přibouchnutí dveří, něčí nespokojené zasyknutí a pak zas ticho. Teprve když zase všechno ztichlo, otevřu oči do šera a podívám se rovnou ke křeslu vedle mé postele. Je tam…
„Zase na chvilku vzhůru?“ Oči mu potěšeně zasvítily.
Přisunul se ke mně a vzal mě za ruku. Mám na ní modřinu přes celý hřbet, v žíle zapíchnutou nějakou jehlu a docela to bolí, ale momentálně jsem docela ráda že zase cítím svoje tělo, ať je to jakkoliv.
„Co kdybys tu tentokrát zůstala trochu dýl. Moc jsme si ještě nepokecali.“
V ruce kterou drží ve své dlani mě mravenčí, nejspíš si toho všiml a s trochu znepokojeným výrazem mě pustil.
„Máš pořádný modřiny, tomuhle říkat nemocnice je skoro zločin. Vezmeme tě k nám hned jak to půjde, neboj. Jak je ti?“
Hladí mě po vlasech. Zblízka vidím jak jsou jeho oči smutné a unavené…

„Prosím tě… co se vlastně stalo? Proč jsem tady?“ Příšerný, jak chraptím a sípám.
„Ty si nevzpomínáš?“ Zní docela zděšeně.
„Vůbec na nic. Dokonce ani na tebe, i když jen tak tady u mě asi nevysedáváš, viď?“
Znepokojení v jeho obličeji se mění v paniku. Na chvíli se odvrátil, já si říkám co jsem to plácla a najednou vidím, že místo naproti, kde předtím stála druhá postel, je prázdné. Zůstala tam stát jen pojízdná plenta, kterou byla zakrytá.
„Jamesi…“
Nevím kde jsem vydolovala to jméno, ale patří k němu, protože se ke mně otočil s tak dojemnou nadějí v očích, že bych se skoro rozbrečela.
„Kam odvezli Evu?“ kývnu k protější stěně a vůbec nechápu, proč mě zavalila tak strašná úzkost, tak hrozný pocit ztráty…
Zírá na mě naprosto nechápavě a zaraženě. Ne že bych se divila, jeho jméno jsem nejspíš slyšela od té mateřsky vyhlížející ženy, možná je to jeho matka nebo moje, co já vím, ale jak můžu znát jméno té ženy, kterou sem přivezli ve stavu klinické smrti, to vážně netuším ani já.
„Tak sakra, řekneš mi už co se vlastně stalo…?“ Už nemůžu. Už je těch nejistot moc.

„Ne, neplakej, no tak… to víš že ti všechno řeknu, já jen… počítal jsem s tím že si vzpomeneš sama, i když nám říkali že možná ne.“
Drží mě v náruči, tiskne mě k sobě a i když ho vůbec neznám, je mi u něj tak příjemně, že se mi daří ty slané vodopády zastavit.
„Vezmeme tě do naší nemocnice, tam ti určitě dokážou pomoct. Měli jste havárku když jste jeli na dovolenou, přežilas to jenom ty. Našli vás mudlové a nechali odvézt sem, do jejich nemocnice. Chtěli jsme tě nechat převézt k Mungovi, ale tvrdili nám že v tomhle stavu tě nemůžou transportovat. Naši doktoři zase nechtěli porušit zdejší zákony, takže jsi tady ležela tři dny.“
„Tys mě tu tři dny hlídal?“ Nevěřím vlastním uším.
„Nejenom já, střídala mě máma,“ usměje se, „táta zatím doma zařizoval všechny ty úřední věci. Jsi teď jejich dcera a moje sestra, teď už i podle zákona. Vezmem tě domů, všechno se zase spraví. Uvidíš.“
Ještě chvíli se ho držím jako klíště, kdovíproč ve mně probouzí slepou důvěru a je momentálně mou jedinou jistotou v podivně prázdném světě bez jediné známé tváře. Nejradši bych odsud okamžitě odešla, ale uložil mě zpátky na polštář.
„Půjdu zavolat domů že jsi vzhůru. A taky to říct noční sestře.“
„Počkej… není tu něco k pití?“
Chci ho zdržet. Nechci aby odešel, jeho náruč byla tak konejšivá, pevná, připomnělo mi to objetí toho muže ze snu.
„Jasně.“ Otočí se ke stolku a nalije do skleničky něco, co chutná jako předvčerejší čaj s citrónem. „Lepší než nic, ne?“ kouká s úšklebkem na to, jak mi ta hrůza chutná.

Vstal a zase se mě tu chystá nechat samotnou, napospas nemocničnímu personálu. „Jamesi,“ zastavím ho skoro už už dveří. „Neřek jsi mi za celou dobu jménem, a já…“ Jo, nevím, jak se jmenuju. A jsem z toho pěkně vyděšená. Potřebuju znát aspoň sama sebe…
Zas ta beznaděj v jeho pohledu. „Kris… jmenuješ se Kristina Petersová.“

* * *


Milý Remusi,

   ne aby Tě napadlo měnit plány, čekáme Tě na začátku srpna, jak bylo domluveno. Kris je doma už týden, ještě ji pro jistotu prohlídli u sv. Munga. Teď už jenom dochází na konzultace k psychiatrovi, snaží se jí pomoct, jenže – znáš to. S ní nebylo nikdy nic jednoduchý.
   Vážně si myslím že by bylo dobře, abyste Ty i Sirius přijeli, čím víc nás tu bude, tím dřív se dá Kris dohromady a Ty taky přijdeš na jiný myšlenky. Přijeď, vážně Tě tu potřebujeme, vlastně vás oba.
   Což mi připomíná – nevíš něco o Siriusovi? Ten jeho paranoidní zákaz mu psát a volat mě pěkně štve. I když k tomu nejspíš má vážný důvody. Ale víš sám, v jakým rozpoložení odjížděl, a ta jeho famílie… vážně se o něj bojím.
   Takže mi dej vědět kdybys s ním mluvil a třetího dopoledne Tě tu čekáme v plný parádě. Měj se,

                                                                                                   James


Sroloval dopis a zauvažoval, jestli teď bude jejich sova někde prohánět hlodavce nebo bude po ruce, aby Remus dostal dopis hned ráno.
Někdo ťuká na dveře pokoje. Proč jí máma neustele rovnou u mě. Říct jí to takhle na plnou hubu nechci, ale sama dobře ví, že Kristina nemůže spát sama.
„Pojď dál, u mě máš vždycky ustláno. Třeba i na růžích,“ pokusím se o vtip, protože nevypadá zrovna nejlíp.
Srazili jsme dvě válendy k sobě, jako každou noc, a Kris zajela pod deku.
„Jenom pošlu dopis, jo?“ mrknu po ní. Mlčky přikývla a natáhla se na moji postel pro knížku. O chvíli později jsem si uvědomil že tu něco nehraje, a ona očividně taky. Kdykoliv se jeden z nás natáhl na válendu toho druhého, samozřejmě se od sebe rozjely. Bylo to k zešílení nepohodlný a docela i nebezpečný, včera v noci jí tam uvízla noha a než jí v polospánku došlo co se děje, natáhla si při tom zmítání vazy v koleni. Teď se pokoušela dostat obě válendy od sebe, ale držely.
„Máme v domě spojence,“ mrkla na mě, „já bych tipovala tátu.“
„Já zase mámu. Neřekne to nahlas, mravnost nade vše, že jo, ale myslím že na vlastní pokoj můžeš v klidu zapomenout.“

Zvedlo jí to náladu, očividně to potřebovala. Šel jsem se podívat po našem výrovi, abych mu dal dopis pro Remuse.
V poslední chvíli jsem ho ještě rozroloval a připsal P. S.: Moony, beze srandy, je to moc vážný a já už na ni sám nestačím. Právě teď mám Kris v posteli, ubrečenou, nešťastnou a zase s ní budu vzhůru skoro do rána. Proč, to asi víš, noční můry jsou Tvůj obor. Čím dřív dorazíš, tím líp, potřebuje rozptýlit a mít u sebe někoho s kým si rozuměla. Se Siriusem chodila, ale na Tebe vždycky dala a upřímně – rozuměls jí vždycky nejlíp. Přijeď, prosím.
James


________________________________________


Ano, jsem si plně vědoma toho, že tady Jamese prezentuji úplně jinak, než je zvykem. Je to pravděpodobně naprosto nekanonický James, a já ho tak hodlám nechat.
Nechám ho chovat se láskyplně a něžně ke Kristině a přitom ho nechám – i když ne v přímém přenosu - trápit Severuse Snapa. Nemyslím si, že by to nebylo možné. James nemusel být jen grázlík a školní vejtaha, ke svým blízkým se mohl chovat úplně jinak.

Jestliže J. K. Rowlingová vymyslela někoho takového a dala mu ve svých knihách za manželku někoho tak odlišného, jako byla Lily Evansová, musela mít stejný nebo podobný názor jako já.

V každém z nás se skrývá několik osobností. Neříkejte, že to není pravda…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

8-)

(Marcus poblius, 2. 7. 2008 22:40)

tal ja te uz nebudu rusit, at to napises co nejvic 8-)

hmmmmmm :-)

(Marcus poblius, 30. 6. 2008 23:11)

chápu, ale zase tam pořád zdůrazňuješ, že James hrozně dbal na mravnost a tzn. že dbal i na rodinu,ne? A Kristina už patřila do rodiny :D.....jo a taky mě dostávájí ty opletačky Siriuse s Kris....to nemá chybu :D...jo a ještě-(jestli se můžu optat)kdy bude další "kapitola"?

To byl taky účel,

(Psí Hvězda, 30. 6. 2008 15:42)

dosáhnout toho, aby čtenář byl stejně zmatený, jako by byla Kristina.
S Jamesem jsem si nebyla jistá, jak moc jsem mimo. Víme, že pro Lily a Harryho by udělal a obětoval cokoliv, ale to bylo už v době, kd byl starší, rozumnější a samosebou ovlivněný nebezpečnou situací. Nebyla jsem si jistá, že by takový byl i v době studia, ale napsala jsem ho tak pro Kris.

Kris, James a Karin

(Marcus poblius, 26. 6. 2008 17:18)

no, docela jsi me prekvapila s tim rozdelenim rodiny a vlastne usmrcenim Kariny. ze zacatku jsem tu kapitolu spis nechapal nez chapal, ale pak se to srovnalo....jo a jeste-me prisel ten James stejnej jako vzdycky, pece k rodine se choval jinak nez napr ke Snapeovi...ale jinak dobry :-D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA