Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. Portál

7. 11. 2007


Shrnutí:
 

Při společné návštěvě Prasinek se děvčata na oplátku odhodlají také svěřit s jedním svým tajemstvím. Odhalíme, jakou zálibu má Karina, co trápí Kris a jak moc ovlivnilo její vztah k Siriovi to, co se stalo nedávno za úplňku.

Obě dvojice si konečně bez zbytečných zábran a komplikací vyznají lásku, ale nebyla by to Kristina, aby se do jejího života nevešel ještě nějaký další kluk…




Byla polovina května, ale už týden byla zima jako v zimě. V sobotu měli čtvrťáci povolený výlet do Prasinek a Karina s Kristinou slíbily klukům ukázat svůj soukromý objev – jednoduchou a krátkou cestu z Prasinek do centra Londýna.
Teď byly obě pod hábitem zachumlané do bílých žebrovaných pulovrů a k tomu měly také úplně stejné černé džíny a vysoké bílé boty. Když přišly zkontrolovat, jestli jim Záškodníci mezi mudly nebudou dělat ostudu, Remus si zničehonic uvědomil, že i když jsou obě oblečené i učesané stejně, už nemá sebemenší problém s tím, aby je od sebe rozeznal.

Vzhledem k tomu, že jim s oblečením pomáhal Petr, který sice jako mudla věděl co si obléct, ale jako kouzelník za moc nestál, ještě spolu doladili nějaké ty detaily, takže James už neměl na svetru široké hábitové rukávy a Siriusova kožená bunda přišla o čtyři drápaté nožičky a miniaturní ocas z aligátora.
(Komentář Kariny: jako recese dobrý, ale dohodli jsme se, že nebudeme budit pozornost)
Hodili přes tu mudlovskou parádu hábity a raději už šli, aby před plánovanou akcí stačili ještě oběhnout své oblíbené obchůdky v Prasinkách.

„Kristi, myslíš doufám i na to, že se chci kouknout na ty kameny,“ připomněla se Karina, když už stáli ve frontě před branou.
„Ale no to víš že jo,“ uchichtla se Kris, „i když si o tom myslím svoje.“
„Jaký kameny? O co jde?“ zajímalo Siriuse.
James se pro sebe nepřítomně usmál a jeho to docela podráždilo. Nejspíš zase něco, o čem on ví a jeho z toho vynechal!
„Klídek,“ Remus zachytil jeho doutnající pohled. Procházeli přes Filchovu kontrolu a nějaký výbuch zrovna teď nemohli potřebovat.

„Co tě zas naštvalo?“ otočila se po pár metrech Kristina k němu a zastavili se. Ostatní jen zpomalili, ale pokračovali dál.
„Ale už nic.“ Přitáhl ji k sobě, zajel jí rukama pod hábit a chtěl ji políbit. Uhnula hlavou na stranu a provokativně se mu podívala do očí, ale přitom se smála. Ne, vůbec ho nechtěla dráždit nebo štvát. Jen úplně malinko vytočit a hned zase uklidnit a spoutat. Bavilo ji hrát si s jeho city. Odjakživa. Tedy alespoň pokud šlo o takovéhle laškování a milostné pokusy a ne o ty opravdu vážné věci, jako rodinné vztahy a různé větší nebo menší smutky. Jen od té chvíle, kdy ho nedopatřením téměř vysála stejně jako ten keř předtím, měla pocit, že už to není hra. Když někdo dobrovolně nabídne vlastní život za váš, byť by to bylo z nevědomosti, musí v tom být něco víc… myslela na to hodně často a chtě nechtě si musela připustit, že Sirius k ní cítí mnohem víc, než je ochotná si přiznat.

„Siriusi, zbláznil ses nebo co?!“ slyšela vedle sebe Jamese. Snažil se probrat Siriuse, několikrát ho proplesknul a snažil se mu rozevřít víčko.
„Je vůbec živej? Jak dlouho u tebe byl?“ Remův hlas zněl naléhavě a přiměl ji otevřít oči.
Nezdálo se jí to, Sirius skutečně ležel vedle ní na zemi a nejevil prozatím žádné známky života.
„Já nemám vůbec tušení, teď jsem se probrala!“ Zmocnila se jí strašlivá úzkost, pomyšlení že ho ztratí bylo stejně strašné, jako když si uvědomila, že jeho smrtí se prozradí její nebezpečná schopnost.
Jednou ruku mu podložila pod hlavu a prsty druhé ruky mu přitiskla na krk. Nebyla si jistá, jestli tep, který pod nimi pulsoval, je jeho nebo její
„Proboha Síri … prober se prosím tě…!“
„Jsem tady,“ zachraptěl Sirius. Sotva ho bylo slyšet.
„Siriusku, ty žiješ? Ty můj milovanej blázínku, tohle mi nesmíš dělat, tohleto už ne, už nikdy…“ Kristina plakala a šťastně ho objímala. Najednou jí došlo, jak moc jí na něm záleží …
„Myslel jsem že to uhlídám, že ti dám jen trochu svý síly aby ses dřív vzpamatovala,“ zašeptal ještě trochu namáhavě.
„Nějak se mi to vymklo nebo co.“
„Už to nikdy nedělej, už nikdy, lásko…“ a začala ho bláznivě a šťastně líbat.


„Sakra, kde se couráte?“ hodil je do reality hlas její sestry.
„No tak Karo, dopřej jim trochu soukromí, ne?“ snažil se ji Remus otočit opačným směrem.
„Blacka za švagra nechci!“ hodila za sebe Karina. Tím líbající se dvojku konečně odtrhla od sebe.
„Kdo tvrdí, že si ho kdy vezmu?“
„Kdo tvrdí, že budu tvůj švagr?“ ozvali se dotčeně oba zároveň, ale jak to brát vážně, když se přitom pořád drželi jeden druhého jako klíště...
„Ty jim normálně závidíš!“ strhl ji k sobě Remus a hravě jí lípnul pusu na tvář a na ústa.
„Ani omylem,“ chytila se ho kolem krku, oplatila mu polibek mnohem vášnivěji a pak se rozesmála.
„Péťo, pojď, zbyli jsme na ocet, nemám už nikoho než tebe,“ zavzdychal tragicky James, zavěsili se s Petitgrewem do sebe a demonstrativně odcházeli. Ostatní se rozběhli za nimi a za neustálého smíchu a pošťuchování pokračovali směrem k Prasinkám.

* * *


„Chce to jen drobnost. Pamatovat si, ve kterým stromě jsme to všechno nechali.“
S těmi slovy spustil James tašku s jejich hábity a nákupem z Prasinek do dutiny v dubu. Poklepal na něj hůlkou a na okamžik se objevilo něco jako elektrický výboj, který obkroužil spirálou celý kmen.
„No, vypadá to, že aspoň ty ho rozhodně najdeš,“ řekla k tomu spokojeně Karina.
„Takže jdem?“ otočila se k ostatním. Udělala krok dozadu a celá jakoby zprůhledněla. Usmála se na lehce nervózní kluky, udělala ještě krok a zmizela.
„Žádný kouzlo? Vůbec žádný zaklínadlo, nic?“ nemohl uvěřit vlastním očím Remus.
„Nic. Prostě stačí jen projít tam co Kara. Přesně mezi tyhle kameny,“ ukázala Kris na zem.
„Počítejte do deseti, ať se nás tam nevyhrne moc najednou,“ otočila se k Petrovi a Jamesovi. Jednou rukou chytla Remuse a druhou Siriuse. Jediný krok – a v tom okamžiku se octli v úplně jiném světě.

* * *


„Na to, že jsme v centru, byl v tý pasáži docela klid, co?“
„Ale pořád nevidim Karinu,“ znepokojeně se rozhlížel po rušné ulici Remus. Auta a tramvaje přejížděly v obou směrech a zdálo se nemožné ulici vůbec přejít.
„Ta bude určitě támhle,“ mávla Kris rukou neurčitým směrem přes ulici.
„Je tam ten obchod s kamenama, kvůli ničemu jinýmu sem skoro nechodíme. Ale vlastně jo,“ usmála se na Remuse, „tobě a mně pro čokoládu. Ale to je kus vedle.“
Otočila se zpět do temné pasáže, ze které před chvilkou vyšli, a zamávala na Jamese a Petra.
„Tak sem chodíte na předvánoční nákupy?“ podivil se James, „tady to znám, to je Greengrocer Street, támhle za kinem když zahneš doprava, tak dojdeš do senzační cukrárny.“
„Jo, a kousek od ní je supermarket, kam si chodím pro čokoládu a pro Japonskou směs,“ potvrdila Kristina.
„Půjdem za ségrou? Je zas mezi svýma kamínkama, jestli pro ni nedojdem, vydrží tam klidně dvě hodiny vybírat a kecat s prodavačkou,“ protočila oči.
„Co máte s těma kamenama?“ zajímal se Sirius. Kris se uchechtla.
„Karina věří tomu, že pro každý měsíční znamení se hodí určitej kámen nebo barva. Je to pitomost, ale když jí to dělá radost,“ pokrčila rameny.
„Náhodou je to dost rozšířená věda,“ namítl Petr, „každej kámen má v sobě vibrace, který odpovídají vibracím, který má“ –
„Ježiši Péťo, snad tomu nevěříš taky. Šutry jsou prostě šutry,“ přerušila ho a zatvářila se odmítavě, „míchanice chemických sloučenin a prvků, to je všechno.“
„Ale proč se sem dalo projít právě jenom mezi těma kamenama?“ upozornil ji celkem logicky Remus.
„Všechny šutry nejsou jenom šutry,“ přisadil si i James, i když normálně s Petitgrewem většinou nesouhlasil.

Mezi řečí přešli ulici v místě, kde byl semafor a vešli do obchůdku, který jim Kristina ukázala.
Bylo v něm téměř ticho, přerušované tlumeným hovorem dvou ženských hlasů a vzduchem se vinul proužek dýmu, stoupající ze zapálené opiové tyčinky. Na otočných stojanech visely šňůry navlečených sekaných polodrahokamů, různě tvarovaných přívěsků na kožených řemíncích a řetízcích, mezi nimi na pultech ležely mělké košíky naplněné leštěnými kameny různých velikostí, prsteny a náramky. V regálech podél stěn stály i ležely svíčky nejrůznějších barev i tvarů, zabalené v celofánu, balíčky vonných tyčinek – jednou sem bude určitě chodit nakupovat profesorka Trelawneyová - a konečně také spousta knih. Týkaly se magie, takže kluci se zájmem vytáhli pár titulů, ale za moment se nad nimi začali tiše třískat smíchy, dokud je Kristina nenapomenula. Pak se trochu zklidnili a konečně za rohem objevili Karinu. I ona je zahlédla v zrcadle, které odráželo celou polovinu obchodu, co byla za rohem.

„Zdravím, tak co?“ optala se Kristina.
„Bohužel. Sagenity v poslední době nějak nejsou k dostání, ale lapis lazuli mám, snad se vám některý bude zamlouvat,“ odvětila mladá prodavačka.
Siriuse zaujala na první pohled. Téměř dokonale oválný obličej, světlá, naprosto bezvadná pleť, tmavě modré oči a korunou všeho byly dlouhé černé vlasy, v lesklých pramenech dekorativně rozložené po zádech a ramenou. Seděla na starožitné židli s vysokým opěradlem a spolu s Karin se probíraly kameny v několika miskách.
„A co je tohleto?“ opřel se Sirius o pult těsně vedle Kariny, ale víc než na kameny v její ruce se díval na prodavačku, která ho sledovala s lehce pobaveným úsměvem.
„To je hematit. Je to divný,“ zvedla k němu zamyšleně oči Karina, „vlastně bych ho vůbec neměla nosit. Pro naše znamení se hodí jadeit, jaspis, růženín nebo obsidián, ale hematity na nás nesedí dokonce ani podle čínskýho horoskopu. Jenže já mám pocit, že je to přesně to, co hledám. Když se na něj podívám, když ho vezmu do ruky…“
„A vy jste mi nevěřila, že kameny se mají vybírat hlavně podle toho, jaký z nich máte pocit. Zřejmě tenhle kámen právě teď potřebujete. Já vás nemůžu nutit abyste si ho koupila, ale nechte si to projít hlavou.“
Karina se usmála.
„No tak tohle už mi hlavou prošlo,“ natáhla před sebe ruku, „ten si odnesu na sobě.“ Její zápěstí těsně obepínal náramek z tmavě šedých, kovově lesklých, plochých kamínků.
„Teď si k tomu najdu prstýnek. Prosim tě, to je obsidián, vždyť to nemá ten lesk,“ vrátila do misky jeden z jednoduchých hladkých kroužků, který jí Sirius vložil do dlaně spolu s jinými tmavošedými, když jí snaživě pomáhal je roztřídit. Zkoušela, který jí bude nejlíp sedět. Byly sice stejné a téměř stejně velké, ale vybírala z nich podle nějakého vnitřního klíče, který znala jen ona sama.
„Tak,“ prohlásila spokojeně, když na jejím prstu jeden z nich zůstal, „teď mám úplně pocit, jako by mě za tu ruku někdo držel.“
„Tak to je ono, i tak může symbióza s kamenem vypadat,“ souhlasila prodavačka.
„My na vás počkáme venku,“ pokusil se je James trochu popohnat. Dvojčata se Siriusem nechali uvnitř, ať si obdivují každý to své a s Petrem a Remusem se šli courat po ulici.

Na to, aby se šli podívat ještě někam jinam, nebyl už čas, koneckonců šlo jen o to, aby jim dnes děvčata ukázala ten portál, tak se už jen šli trochu ohřát do té cukrárny, o které mluvil James. Během kratičké chvíle před nimi přistály čtyři šálky voňavé horké čokolády s kopečkem šlehačky, posypané vrstvou hořkého kakaa.
Kris zamyšleně otáčela na zápěstí hematitovým náramkem, který jí Karina nejdřív musela doslova vnutit, ale pak už ho odmítla sundat z ruky. Obě měly téměř stejný, jen ten Karinin měl plošší články.
„Vždycky když tam jdeme, vzpomenu si na jednu kapitolu ze Života mudlů,“ pronesla Kristina tiše do prázdna.
„Na kterou? Jsme ve světě mudlů, tak…“ Remus sjel Petra nesouhlasným pohledem.
„Myslíš na toho Hitlera? Na to co prováděl za tý války… za druhý světový?“
Přikývla a krátce mu pohlédla do očí. Jako by v ten moment mezi nimi vznikla jakási nitka, jejich myšlenky se – jako už tolikrát – ubíraly stejným směrem. Siriovi se velmi matně vybavilo pár informací.
„A proč zrovna na Hitlera?“ nedalo mu, aby se nezeptal, přestože měl dojem, že o nic pěkného nešlo.
„Lidi jako ona by likvidoval první. A u nás se teď děje něco podobnýho.“
Další pohled plný otazníků.
„No jo. Ty jsi z ní byl tak unešenej,“ dvojčata se neubránila téměř synchronnímu ironickému úsměvu, ale z Kristininých rtů se ztratil téměř okamžitě, „že sis nejspíš nevšimnul že ta její židle má kolečka. Je odmalička ochrnutá, víš.“
„A pokud si vzpomínám, Hitler likvidoval taky invalidy a rasově nečistý lidi. Prostě ty, který podle něj byli méněcenný.“ Removi začala zapadat kolečka do sebe o okamžik dřív než ostatním, nejspíš proto, že dějiny, ať už mudlovské nebo kouzelnické, ho zajímaly.
„Nepřipomíná vám to něco?“ vzhlédla Kristina od poloprázdné sklenice.
„Je jedno jestli si říká Satan, Hitler nebo Voldemort. Zlo je prostě věčný, je tu odjakživa. Jenom vážně nevím, proč muselo postihnout zrovna naši generaci.“

Karina horečně uvažovala, jak její zatrpklou řeč utnout. Nechtěla, aby se teď začal rozebírat zrovna Voldemort, nechtěla se vracet k tomu, co teď otřásalo jejich domovem. Šlo o generační spor – rodiče jejich matky veleli přidat se, ona i otec naopak byli zcela opačného a vyjímečně shodného názoru.
Výsledkem bylo to, že se s prarodiči v posledních měsících úplně přestali stýkat. Dávaly sice rodičům za pravdu, ale přesto je to velmi mrzelo, byl to další ztracený kontakt s jejich starým světem, a věděla že sestru to tentokrát zasáhlo mnohem víc než ji. Její nervózní, těkající pohled zachytil Sirius a bleskově pochopil.
„Sice bych si klíďo dal ještě další, ale…“ vzal vedle sedícího Péťu za levou ruku a otočil ji hodinkami k sobě.
„No jo, musíme si stihnout opatřit alibi,“ uvědomil si i James a všech šest se za hlasitého vrzání židlemi zvedlo.
„Příště bychom si mohli zajít do kina, co říkáte?“ napadlo Karinu, když šli kolem kina Casablanca.
„Ale to by se muselo nějak pojistit, kino začíná dost pozdě,“ zauvažovala Kris. Karině se prozatím se Siriusovým přispěním podařilo nepříjemné téma zažehnat.

Bezpečně prošli portálem nazpět. Jamesovi se podařilo najít dutý strom s jejich věcmi už na třetí pokus.
Holky samozřejmě remcaly, protože do jejich hábitů se mezitím stačilo nastěhovat pár pavouků a škvorů. Zvlášť Karině se tyhle mnohonožičkaté potvůrky dost ošklivily a Remus se galantně nabídl, že jí je vyklepe a vybere. Kdovíproč se k tomu účelu přestěhovali do poněkud odlehlého křoví.
Po delším čekání už hrozilo akutní nebezpečí, že u Tří košťat jim zavřou a budou nuceni se na hrad vrátit zcela střízliví a bez zásob. Sirius se ujal nevděčného úkolu je odtud vystrnadit. Kristina zůstala sedět na padlém stromu vedle Jamese, pavouci jí už byli dost jedno.
„Dalo to práci, ale Kara už se snad taky oblíkla a půjdem,“ zahlásil po chvíli Sirius a sklonil se k ní. Bylo vidět, že tím co před chvilkou viděl, když ty dva vyrušil, se namlsal. Kris mu s nepřítomným výrazem vrátila polibek, ale mlčela dál a celou cestu do Prasinek se držela Jamese.

„Kristi, tak co je to s tebou?“ dorážel Sirius, když zabrali stůl u Tří košťat a Jamesovu pozornost upoutala jako vždycky Lily, sedící s hloučkem kamarádek o pár stolů dál.
Neodpověděla, místo něj totiž sledovala Lilinu reakci. Na Jamesův dálkový pozdrav neodpověděla, jen pohodila svou ryšavou hřívou a přesedla si, aby seděla zády k němu. Od stolu zazněl smích a James zhasnul jako prskavka.
„Takže nic, jako vždycky,“ konstatoval posmutněle.
„Jamesi, tady by nepomoh ani nápoj lásky, to chce spíš moře času. Nebo nějakou katastrofu, ty sbližujou spolehlivě.“
Loupnul po Kristině očima a ta se radši šla odklidit jinam. Sirius se zvedl zároveň s ní a šli si sednout k baru.

„Na co tě můžu pozvat? Na ohnivou whisky?“ Viditelně se otřásla odporem.
„Ty… ne, nic jsem neřekla. Na červený víno přece,“ snažila se, aby na něj nevyjela.
„Cos mi to chtěla říct hezkýho, dopověz to.“
„Ne, radši ne. Nechci se s tebou hádat. Ne dneska.“
Byla rozhozená a nevěděla přesně, co to způsobilo, zabývala se svou mizernou náladou a nechtěla se s ním bavit víc než bylo nezbytně třeba.
Když už měli oba své pití před sebou, Siriusovi se trochu rozsvítilo. Těžko říct, jestli za to mohla ohnivá whisky nebo se mu vybavila situace v obchodě s kameny, když se teď Kristině smekl rukáv a ve světle loučí se kovově zaleskl náramek na jejím zápěstí.
Vzal ji za tu ruku, několikrát ji po ní pohladil a zahleděl se jí do očí.
„Kristi… budeš mi věřit, když ti řeknu že nikoho na světě nemiluju tolik jako tebe? Já vím, že to tak někdy nevypadá. Jenže s tebou taky nikdy nevím na čem jsem. Ty si taky chodíš za kým a s kým chceš.“
„Ale s nikým jiným nespím. To je ten podstatnej rozdíl, nemyslíš?“
Najednou věděla docela přesně co ji trápí. Ten Siriusův pohled, kterým sjížděl obchodnici s kameny, to jak se dívá na každou jenom trochu ucházející holku, co kolem něj projde. To co dělá…
„Dyť já taky ne. Prosím tě, věř mi, já tě miluju, tebe a nikoho jinýho na světě…“
Jemně přitiskl její ruku ke rtům.
„No tak, Kristi… ty to snad nevidíš…?“
Ten tichý hlas, tak roztoužený a prosebný, způsobil, že byla opravdu v pokušení mu to uvěřit. Rozum ji varoval, ale srdce jí ponoukalo udělat to, co udělat chtěla.
Vyhnula se odpovědi tím, že mu vyvlékla ruku za kterou ji držel, a pohladila ho po tváři. Oba v tu chvíli zapomněli na to, kde jsou. Pohledem zaseknutí do sebe se k sobě přiblížili až na zcela nulovou vzdálenost a políbili se. Nejdřív jen krátce a hned poté se na sebe malinko překvapeně podívali, ale hned se zase objali a spojili svá ústa v dlouhém polibku plném touhy… matně okolo sebe slyšeli cosi jako mnohohlasý potlesk, ale nereagovali vůbec na nic.

* * *


„Karo, kluci, já si ještě jdu něco zařídit. Počkáte na mě ve společence nebo mám přijít nahoru?“
„Už zase!“ zaúpěl Sirius s očima vyvrácenýma ke stropu.
Kris už byla na odchodu, ale vrátila se k němu. Objala ho v pase, pod jeho rozepnutým hábitem bleskově vyjela rukama nahoru a mazlivě se k němu přitiskla celým tělem.
„Jenom na chvilku. Něco jsem někomu slíbila sehnat, tak mu to odnesu a hned se vrátím,“ šeptala mu a přitom ho jemňoučce políbila na krk, těsně pod uchem. Siriusovi při tom něžném doteku vstaly všechny chloupky na těle a jasně cítil, že při dalším už to nebudou jen ty chloupky. Oplatil jí polibek. Oba dva v tu chvíli zase zapomněli, že kolem sebe mají celou partu a mazlili se spolu jako by byli úplně sami.
Ostatní se po sobě podívali a bez řečí zašli za roh, kde se posadili na zem nebo poopírali o zdi, podle stavu střízlivosti.

„Jestli se nevrátíš do deseti minut, umřu. A to myslim vážně.“
Odpověď přišla s dalším Kristininým políbením.
„Už jednou jsi kvůli mně skoro umřel, podruhý tě nenechám, lásko…“
„A ty kvůli mně, tak si tě už nikým na světě nenechám vzít.“
„Mě si může vzít jenom ten, komu to dovolím…“

Za rohem byl jejich hovor slyšet sice tiše, ale zřetelně. Karin s Remusem po sobě vrhali pohledy, které naznačovaly, že by se také docela rádi věnovali jeden druhému, ale ve větším soukromí. Pak se konečně objevil Sirius, už sám.
„Co to tu děláte?“ rozhlédl se po nich udiveně.
„Vychutnáváme si jeden z mála okamžiků, kdy se vy dva nehádáte,“ zaryl si Remus.
„Řek bych, že dneska nemáme kde spát, že jo,“ popíchnul James.
„Tsss… jen se neboj, my se o sebe postaráme,“ hodil přes rameno Sirius.
„Co je, hodláte tu bivakovat nebo jdete domů?“ otočil se po deseti krocích po malátně vyhlížející skupince, která se jen pomalu zvedala k odchodu.
Remus s Karinou se jim po cestě ještě dvakrát ztratili a kousek od nebelvírské společenské místnosti jim Remus sdělil, že si taky ještě potřebují něco zařídit a ať na ně nečekají, když se jim nebude chtít.

* * *


Ještě že zmijozelský mají jako vchod kamennou zeď. Aspoň neremcá že jim tam zase leze někdo cizí. Ale zas na druhou stranu nemá ani za nehet smyslu pro humor.

Kristina samozřejmě vždycky znala heslo od Severuse, takže naprosto bez problémů prošla do zmijozelské společenské místnosti. Hábit shodila už venku a nechala ho za jednou rozměrnější sochou, během po chodbách se rozehřála až až.
Rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu téměř prázdno, na temně zelených křeslech posedávali tři páťáci a opodál vysoký světlovlasý mladík, ve kterém až na druhý pohled poznala Luciuse Malfoye. Neměla ho ráda, v poslední době ho však se Severusem potkávala víc, než jí bylo příjemné a on o něm neustále mluvil. Byl jedním z vyznavačů kultu čisté krve a Voldemortovým stoupencem. Věděl o ní, že pochází z čistokrevné rodiny a nevynechal jedinou příležitost, aby jí přímo nebo přes Severuse nepřipomněl, že přátelstvím s určitými lidmi se dopouští zrady svého rodu.
Teď se zájmem vzhlédl od knihy ve svém klíně a sjížděl Kristinu od hlavy k patě a zpět. Neměl moc často možnost vidět ji jinak než v hábitu, ale protože ho obvykle nosila nedbale rozepnutý, tušil že pod tím rozevlátým kusem textilu se skrývá tělo na patnáctku velmi přitažlivých tvarů.
Kris ho okázale ignorovala, namířila si to mladším chlapcům opodál a jednoho z nich požádala, aby jí zavolal Severuse Snapa.
„A proč bych měl?“ zavrčel nadutě.
„Třeba proto, abych ti nepřipálila zadek o krb, poklade,“ naklonila se k němu s medovým úsměvem. Bleskově si proskenovala jeho mysl a objevila zasutou hrůzu z ohně… a přitom se jí vybavila vzpomínka na to, jak se s ním po požáru v učebně lektvarů potkala na ošetřovně. Popálený sice nebyl, ale zato úplně hysterický.
„Okamžitě ho sem přiveď, ty hovado,“ ozvalo se za ní pomalu a mrazivě, „nevypadalo by moc dobře, kdyby si dáma pro něj musela dojít až do ložnice.“
Ztratil se nejenom oslovený kluk, ale i druzí dva, co tam s ním seděli.

„To nemuselo bejt, ale díky. On by mi pro něj nakonec moc rád došel, ale takhle to aspoň bude rychlejší.“ Natáhla se do křesla proti němu a podařilo se jí vyrobit docela svůdný úsměv.
„Spěcháš? Za kým?“
„Docela dost. Něco jsem slíbila a tentokrát to hodlám splnit.“
„Vždyť nemusíš. Ten krvezrádce si tě nezaslouží a ty stejně patříš víc sem než k nim.“
Neušlo mu, jak sebou podrážděně trhla. Ale musel ocenit, že se okamžitě perfektně ovládla. Podívala se mu zpříma do očí barvy namodralého ledu.
„Nech laskavě na mně, abych posoudila kdo si mě zaslouží a kdo ne. Ale že mi většina Zmijozelu nedělá problémy, toho si dost cením, už pro to, že se Severusem máme dost společnýho.“
Zavrtěl odmítavě hlavou: „To ne. Ty jsi přece rozený taktik. Se mnou toho máš společného víc než si myslíš, Snape je jenom taková snůška…“
Její pohled a úsměv, zaměřený na schody, ho zarazil v půli věty. Severus scházel dolů s překvapeným pohledem upřeným na ně. Neřekl by, že se ti dva spolu taky dokážou normálně bavit.
„Ahoj Severusi,“ zajiskřilo jí v očích a vyskočila z křesla. Na Malfoye jako by už úplně zapomněla, rozběhla se mu naproti po schodech a zalovila v kapse kalhot.
„Máš?“
„Nastav ruku,“ cosi mu vložila do dlaně. Lucius zdálky neviděl o co jde a snažil se předstírat nezájem, ale neušel mu spokojený výraz jeho mladého přítele.
„Fantastickej, odkud je?“
„Radši to ani nechtěj vědět,“ rozesmála se. Její smích byl nakažlivý, jako téměř pokaždé vyloudil úsměv i na jinak zachmuřené Severusově tváři.
„Takže zejtra?“ optala se a sestoupila dva schody dolů, zatímco Severus ji stále držel za ruku. Přikývl, pustil ji a beze slova sledoval, jak sbíhá schody. U východu ji zastavil Malfoyův hlas.
„Petersová… nezapomeň co jsem ti říkal.“
Nadzvedla obočí a prohlédla si ho pěkně spatra.
„Dobrou, Seve,“ poslala svůj zářivý úsměv na schody a Luciuse ignorovala.

„Ona se ti líbí,“ pronesl Malfoy s nesmírným údivem a ironií v hlase, když se zeď zasunula na své místo.
„Nesnaž se zapírat, nikdy to na tobě nebylo tak trapně vidět jako teď. Ale na ni nemáš. Tahle holka je pro tebe až moc velký sousto,“ uzavřel s mlsným výrazem upřeným na zeď, kterou před chvílí vyšla ven.

* * *


„O kolik jsem se zpozdila?“ vyhrkla, když doběhla do nebelvírské společenky a spatřila Siriuse ležet na pohovce s rukama složenýma na prsou a zavřenýma očima. Vedle pohovky stály dva svícny s právě zapálenými svícemi. Téměř dokonalá iluze katafalku, včetně odkudsi narychlo vyčarovaného černého přehozu.
S veškerou vážností poklekla k jeho nehybnému tělu a přiblížila rty k jeho tváři. V tu chvíli bleskově oživl a vlepil jí pusu.
„O celých pět minut, ještě chvíli a umřel bych steskem doopravdy. Ale teď, když jsi mě exhumovala, si přečti ten dopis. Karina tu není, nemáme prej na ni ani na Remuse čekat.“
Na stole přešlapovala sova a nechala se sice od Jamese krmit, ale nikomu nedovolila, aby se dotkl dopisu na její nožce.
„Ahoj, Lilian,“ jemně ji poškrábala Kristina na náprsence a zdařile přehlédla Jamesovy vyvalené zraky.
„Copak jsi nám přinesla, ukaž. To je od našich?“
Sova ji ďobla do prstu, ale to byl jen přátelský pozdrav. Ochotně jí předala roličku pergamenu s pečetí a nechala se donést k oknu. Odplachtila si po dlouhém letu odpočinout do bradavického sovince a Kris s mírnými obavami ve tváři usedla pod jednou ze svíček, které předtím osvětlovaly provizorní katafalk.
„No to mě podržte… máme vyjednaný u Brumbála, že můžeme skončit o tejden dřív a jedeme s našima na Krétu… a dokonce to není ani pracovně, jedem úplně normálně k moři, koupat se, opalovat a courat po vykopávkách! To snad ani není možný, to je sen!“ rozzářila se.
„To mají bejt senzační zprávy?“ ozval se pochybovačně Sirius.
„No o tom nepochybuj, Knóssos, Mínójská civilizace, to ti nic neříká?“ Podívala se na něj.
„Ne, neříká,“ rozesmála se, „tobě hlavně vadí že nebudem spolu, viď.“
Přisedla si těsně k němu, s trochu lítostivým pohledem prohrábla jeho černou čupřinu a vzala ho kolem krku.
„Ty můj chudáčku, jak ty ten tejden navíc beze mě přečkáš,“ pošeptala mu do ucha. Nechala hlavu položenou na jeho rameni a prožívala si každý jeho dotyk, každý polibek Bylo jen teď, žádná minulost, kdy ji několikrát zklamal, žádná budoucnost, kdy se může pustit za první hezkou holkou kterou potká, jakmile bude mít pocit že se začíná moc vázat. A přítomnost byla tolik sladká, tak opojná…
Ani si nevšimli, kdy ve společence osaměli, při vzájemném něžném laskání zapomněli na celý svět okolo sebe. Vzpomněli si až ráno, když se probrali – mimochodem stále oblečení, jenom ten bílý svetr se kdesi válel - na pohovce, dodatečně rozšířené na pohodlnější rozměr, a kolem nich začala courat první ranní ptáčata.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA