Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. Nic netrvá věčně

17. 10. 2007
Uzavření toho zdánlivě účelového spojenectví s Kristinou byl pro Siriuse ten nejkrásnější vánoční dárek. Potterovi nebyli proti tomu, aby u nich Sirius strávil vánoční svátky a ukázalo se, že Kris odhadla velice přesně i paní Blackovou.
Samozřejmě že to trošičku drhlo… Siriovi vždycky chvíli trvalo, než se s Potterovými a jejich srdečnými vztahy sžil a než v něm přestala hlodat závist, že právě James má všechno, po čem odjakživa marně toužil on sám.
Pak se ale všechno usadilo, zčásti proto, že James teď už jeho podivné nálady a výbuchy chápal, a po tom co přijela Kristina už bylo všechno v naprosté pohodě. Karin zůstala doma kvůli chřipce a tak Kris na oba dva zůstala sama.
Byly to jedny z nejkrásnějších dnů co spolu strávili a celý následující měsíc jim ta skvělá konstelace vydržela.

* * *


Nikdo nevěděl přesně, co se stalo pak.
Jednoho dne se v nebelvírské společenské místnosti rozpoutalo něco jako Armageddon. Někteří prchali z dosahu, jiní se naopak se zájmem zastavovali a sledovali dění.
Sirius a Kristina se nejdříve jen trochu hlasitěji dohadovali. Hlasitost nabírala na intenzitě a kromě urážek po sobě začali házet i menší předměty.
V tu chvíli měla Kris ještě dost duchapřítomnosti, aby okolo nich vytvořila velkou izolační bublinu. Pak už jim nebránilo vůbec nic v tom, aby se do sebe pustili s ještě větší vervou a nikdo už neměl odvahu se mezi ně míchat.

Když konečně někoho napadlo sehnat Jamese s Remusem a Lily Evansovou, obcházeli se v kruhu jako dravci, řvali na sebe a co chvíli létaly vzduchem sklenice, knihy nebo úlomky nábytku. Všechno bylo ještě bizarnější díky tomu, že se to odehrávalo za naprostého ticha za zvukotěsnou bariérou.

Bylo docela pozoruhodné a za daného stavu věcí prozíravé, že ani jeden z nich nepoužil proti druhému hůlku, takže se dalo pochybovat o tom, jestli jsou opravdu tak nepříčetní jak vypadají.
Pozornější pozorovatelé si ale všimli jiné věci: ačkoliv ani jeden neměl hůlku v ruce, neobtěžovali se pro cokoliv sehnout k zemi. Stačilo pouze nastavit ruku nebo ukázat prstem, žádaný předmět se odpoutal ze stolu nebo z podlahy a v mžiku letěl na hlavu protivníka.
James a Remus, kteří se do té doby spíš jen dobře bavili, se po tomto zjištění konečně odhodlali jim to řádění zatrhnout, jen doufali že budou ještě zvládnutelní.
Na rozdíl od nich neměli žádné skrupule. Zrušili ochrannou bariéru a na oba nejdříve použili Silencio. Tím strhli jejich pozornost na sebe.
Sirius se vzpamatoval okamžitě, ale Kristininy oči se zaleskly podivným žlutavým světlem. Bylo to jako když posvítíš do očí rozzuřené šelmě…stačilo jen udělat pár gest, pohyb, který by normálně prováděla hůlkou, a James, který k ní přistoupil příliš blízko, odletěl několik metrů a vzal přitom s sebou pár drobnějších kousků zařízení. Otřeseně dopadl na podlahu.
Lily pro tu chvíli zapomněla, že ho nesnáší, a klekla k němu. Ostatní začali couvat ke stěnám, všichni si naráz uvědomili co viděli…

Kristina se rozhlédla po té strašné spoušti kolem a jako by jí najednou začalo všechno docházet.
Tázavě se zadívala na Siriuse. Už zase mohl mluvit, Remus viděl že se už bezvadně ovládá, ale po tom, co Kris předvedla na Jamesovi, byli oba dva ve střehu.
Sirius se užuž nadechoval, chtěl ji spoutat aby se k ní vůbec mohli přiblížit. Pak ale Remus dostal nápad. Gestem ruky ho zastavil, postavil se mezi něj a Kristinu a namířil na ni hůlkou.
Vztáhla ruce a před ní se na okamžik zhmotnil obranný štít. Během vteřiny ho však zase zrušila. Stekl k zemi jako by byl z vody. Zavrtěla hlavou a vykročila k nim.
„Kris… jen tě chci odklít, nic jinýho. Na mou duši,“ pronesl do ticha a snažil se vykouzlit co nejklidnější hlas.
Vůbec neměl pocit, že mluví na svou kamarádku, spíš mu připadalo, jako by se snažil spřátelit se zdivočelou kočkou. Namířil na její hrdlo a zrušil ztišovací kouzlo.

Nikdo nevěděl, co se v příštích několika vteřinách stane, James už zase stál vedle Siriuse a byli ve střehu, připravení na cokoliv. Nikdo se neodvážil ani nadechnout.
Kristina uchopila hůlku… namířila s ní na nejbližší rozbitou sklenku a začala jako první napravovat škody, které stačili napáchat na majetku školy i soukromém.
„Tak co bude?“ obrátila se na Siriuse jakoby nic, „mám to snad dělat sama?“
Pustili se do toho všichni, za chvilku byli hotoví, ostatní se uklidnili, trochu se rozmluvili a začali se chovat téměř jako obvykle. Naštěstí nikoho nenapadlo volat prefekty nebo profesorku Mc.Gonagallovou, ale mnoha lidem později vrtalo hlavou, jestli to nebyla největší chyba v jejich životě.

Když už bylo všechno v normálu, seděla Kristina na svém místě u krbu a z jedné strany do ní mluvila Lily, z druhé James. Sirius přišel po chvíli a dřepnul si před ni na koberec.
„Kristi… prosím tě, promiň mi to…“
Pohled který na něj vrhla byl plný opovržení a zloby.
„Ty… ty na mě vůbec nemluv. Vůbec se neopovažuj!!“ křikla.
„Kris!“ Kdosi ji uchopil, zvedl ji z pohovky a přitáhl k sobě, co nejdál od Siriuse. Otočila se.
Kdo se to opovažuje… Remus? Její pohled o tři stupně změkl.
„Pojď pryč,“ řekl tiše, nicméně nesmlouvavě.
Nehodlal se dál dívat na to, jak si navzájem ubližují. Přehodil jí přes ramena hábit, který předtím shodila na zem, a odešel s ní, aniž by kdokoliv protestoval.

* * *


Následující měsíc se Kris i Sirius na chodbách štítivě obcházeli a nepromluvili na sebe ani slovo.
Kristina trávila téměř veškerý svůj volný čas ve zmijozelské koleji, v laboratoři nebo v knihovně a po tom, co se děvčata z jejich pokoje odvážila za Siriuse přimluvit, už nemluvila ani s nimi. Záškodníci se dokonce několikrát pokoušeli najít Snapa, aby zjistili co se děje, ale během hodin společných se zmijizelskými si netroufli provokovat Kristinu, se kterou měli hned napoprvé ošklivý incident, když se obrátila proti nim, a po vyučování nikdy nebyl k nalezení. Mělo to prima vedlejší efekt, ani on za nimi neslídil jak míval ve zvyku a nevyvolával střety.

A pak se najednou cosi stalo.
Jako obvykle nikdo netušil která bije. Kris a Sirius se při vycházce do Prasinek svým společníkům někam ztratili a první ranní ptáčata je ráno objevila ve společenské místnosti u vesele plápolajícího krbu, jak se nad šálky horkého čaje drží za ruce a zamilovaně si hledí do očí.
Bohužel jim ta idylka vydržela pouhý týden.
Pak zas přišlo období, kdy si nevšímali jeden druhého a Sirius chodil tu s jednou, tu s druhou.
Když ho přestalo bavit hrát si na Casanovu, protože u Kristiny tím stejně nevyvolal žádnou reakci, čekával na ni do pozdních nočních hodin v klubovně.
Beze slova se jí pokaždé usadil k nohám. Ona se chvilku vydržela tvářit, že se jí ta hromádka neštěstí netýká, ale pak stačil jediný pohled do temných hloubek jeho očí, aby se zase na pár dnů ztratili ve víru čehosi, co připomínalo těžkou zamilovanost.
Za čas si na ty výkyvy všichni zvykli, hlavně byli rádi, že se už neopakuje ten uragán zuřivosti.

* * *


Remus, u kterého nikdo nepředpokládal, že si najde vážnou známost a navíc tak brzo, začal chodit s Karinou. Skutečně, doopravdy, žádné chtěl bych nebo rád bych. Jakmile si přestali dělat starosti s Kris a Siriusem, uvědomila si Karina, jak moc ji těší se s Remusem scházet a že je naprosto zbytečné se tomu bránit. A pak se přihodilo něco, co se stát nemělo…

Byl začátek června, ale venku byla zima jako za časného jara. Remus byl proti běžným nemocem dost odolný, ale Karina odnesla jejich poslední večerně-noční posezení venku pořádným bolením v krku. Po dvou dnech jí nad ránem došla trpělivost a přesto že bylo časně, vypravila se za madam Pomfreyovou, aby jí na to něco dala, jinak nebude schopná se ani nasnídat.

Přesvědčila ji, že nemá smysl ji držet na ošetřovně, když nemá ani zvýšenou teplotu a se značně lepším pocitem odcházela na kolej. Těsně předtím zaslechla, že vrchní bradavická ošetřovatelka propouští ještě jednoho pacienta s omluvenkou z vyučování a doporučením, aby si šel ještě na den lehnout. Uvědomila si to, když hned za prvním rohem narazila na Remuse.
Až v tu chvíli jí došlo, že on byl ten pacient a že byl úplněk. Oficiálně ale ještě o ničem nevěděla, Remus se jí bál říci že je vlkodlak a ona to respektovala.

„Jéje, co ty tady?“ podivila se tedy naoko a čekala, jestli se jí přizná tentokrát.
„Čekám na tebe,“ šibalsky se usmál a objal ji. Dala mu pusu na tvář a jemně se přitulila.
„Houby na mě čekáš. Máš si jít ještě lehnout, tak pojď. Doprovodím tě, když jsi nedostal tu angínu už ten večer, nedostaneš ji teď ani ode mě.“ Pročísla mu vlasy konečky prstů a vedli se za ruce k nebelvírské věži.
„Karin…“ zastavil se Remus v mezipatře na jenom z mnoha schodišť.
„Hm?“ Podívala se na něj a rozesmála se, takový loudivý výraz u něj snad ještě neviděla.
„Nikdo tu není… co kdybychom…“
Nedopověděl. Začal ji znova líbat, nejdřív jemně, ale pak jeho polibky i jeho doteky dostávaly razanci a hloubku. Byly stále intimnější a jeho ruce se čím dál víc vnucovaly tam, kde je rozhodně mít nechtěla.
Rázně ho od sebe odstrčila. „Remusi…!“
Jeho jindy tak krásné jantarové oči zasvítily stejnou dravčí žlutí, jako když po sobě před pár měsíci Kristina se Siriusem házeli nádobí a nábytek.
„Proboha Karino…“ zachraptěl, „jak dlouho mě chceš nechat čekat? Chci tě, chci tě teď a okamžitě… Karo, lásko moje…“
Lačně se jí přisál na krk a znova ji sevřel v objetí. Nejdříve leknutím úplně ztuhla, zatmělo se jí před očima a v hlavě se začal odvíjet film z těch nejodpornějších vzpomínek, co měla.
Jeho dychtivá ústa na jejím krku, na obličeji, dravé ruce pod halenkou… Vší silou se mu vzepřela, odstrčila ho od sebe a v momentu překvapení ho nakopla kolenem do břicha.
Podařilo se jí zasáhnout čerstvě zhojenou ránu z dnešní noci, Remus se na okamžik zkroutil, zasažený bolestí a šokem a ona stačila utéct do dívčí ložnice.

Po chvilce jí to ale nedalo a znova se vyplížila na chodbu. Skrytá za mohutným sloupem z výšky pozorovala prázdnou společenskou místnost a čekala... Když už téměř začala ztrácet hlavu, odklopil se portrét a dovnitř se protáhl Remus. Opatrně dosedl na křeslo u vychladlého krbu a s hlavou v dlaních zůstal nehybně schoulený.
Se srdcem bušícím až v krku sestoupila dolů. Měla strach, hrozný, svazující… ale stejně silně toužila s ním promluvit a všechno zase v rámci možností urovnat.

„Remusi…“
Žádná odezva. Slyšel ji vůbec?
Položila mu ruku na rameno a jemně ho pohladila.
„Co tu ještě děláš… nechci ti ublížit, nechci…“
„Vždyť já vím.“ Snažila se, aby se jí netřásl hlas, ale Remus vnímal i ty jemné vibrace v jejích prstech, jeho smysly byly ještě pořád ostré jako když byl vlkodlakem. Bohužel zvířecí byly částečně i jeho pudy, ale to si zatím ještě neuvědomoval.
„Nemusíš mi říkat vůbec nic, nic mi nemusíš vysvětlovat… vím čím jsi a vím proč jsi teď ráno… ty víš co. Odpusť, ale já se prostě musela bránit. Nechci aby dnešní ráno nějak zasáhlo to co mezi námi je.“
Zvedl hlavu a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. Chtěla ho políbit, ale ve světle nedávných událostí se přece jen neodvážila. Jen ho pohladila po tváři.
„Uvidíme se večer, jo?“
Přikývl. Beze slova ji sledoval, jak stoupá po schodech k ložnicím a balvan který tížil jeho srdce se rozpadal na prach.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Omlouvam se,

(kristina, 26. 5. 2008 9:00)

uz to chapu:-)
Krasna povidka, neuveritelny sny...

O Křiklanovi je známo,

(Psí Hvězda, 26. 5. 2008 8:29)

že učil před Snapem, ale opravdu nevím, jestli i za Pobertů. V době, kdy jsem psala tuto kapitolu, o Křiklanovi ještě nikdo nic nevěděl, kromě JKR, nejspíš. Lektvary mi teď učí někdo jiný a Křiklana jsem dopsala až v pozdějším ročníku.

A četla jsi to

(Psí Hvězda, 26. 5. 2008 8:21)

od začátku? Nikde nepíšu, že by tam Snape učil. V mém podání byl "jen" prominentním studentem, oblíbencem profesora lektvarů, a podobně jako pomvědi na mudlovských VŠ měl možnost pracovat v laboratoři na vlastních projektech. I v 9. kapitole je naprosto jasně vidět, že byl vrstevníkem Pobertů.

Snape??

(kristina, 26. 5. 2008 7:30)

Nebyl tehdy ucitelem Krik? Vzdyt Snape je tak stary jako Pobertove...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA