Pomocná ruka od přítelkyně
"Ahoj, doktore...""Ahoj... něco důležitýho?" Otočí se ke mně s malým úsměvem. "Sedni si tu chvíli, já hned..." zarazí se. "Nemělas mít rande?" ptá se trochu nepřítomně, s očima stále upřenýma na monitor.
"No právě. Měla." Zavřu za sebou dveře.
"Zase jste se nedomluvili?"
"Přesně."
Zavrtí hlavou, vypadá to jako to snad není pravda, a dál klepe do klávesnice.
"Já to nechápu," s povzdechem se poskládám do toho fantasticky pohodlného křesla, co stojí vedle pečlivě srovnaného kancelářského stolu.
"Najednou ti mi připadá, jako bych ani nemluvila s ním. Jeden den má zájem, druhej den není schopnej mi ani odpovědět. Z jeho mailu mi odepsal nějakej Zdeněk, který mě údajně vůbec nezná, takže mi buď dal špatnou adresu, nebo má velice důkladně rozdvojenou osobnost. Já mu píšu sms na telefon, on mě píše z telefonní budky. Chtěla jsem vědět, kdy mu můžu zavolat, a neodpověděl. Poslala jsem mu znova svůj mail a řekla jsem si o nějaký jeho funkční, aby se nám trochu urychlila komunikace. Na to taky nereagoval, jen se chtěl sejít v tom parku. Když se mi nezdál ten park, už se neozval. No prosím tě, je normální pozvat ženskou na kafe do parku na okraji nejhorší čtvrti ve městě?"
Zdá se, že povedu monolog.
Sleduji ji, jak cosi píše a už se ani nesnaží ve mně budit dojem, že poslouchá, co říkám. Říkáme jí z legrace doktore, ne snad že by vypadala jako chlap, ale rozhodla se po svatbě používat nepřechýlenou podobu příjmení. Těžko říct, jak moc to vylepší dojem ze jména Marisa Petrželová.
"Napsala jsem mu."
Naposled.
"Tos neměla," odpoví tak trochu automaticky a dál cosi vyhledává ve složce vedle klávesnice a píše na počítači.
Neměla jsem? Možná jsem to udělala i z alibismu, kdo ví. Možná si jen chci být jistá, že jsem udělala maximum vstřícných kroků.
"Víš co? Doopravdy už ani nechci, aby se ozval."
"Tak proč jsi mu psala?" odpoví s náznakem pobavení v hlasu.
Na to nemám odpověď. Ne takovou, která by mě nepostavila do špatného světla, protože v lásce se prý nemá taktizovat.
V lásce se má cítit a jednat, jinak to není láska.
"Stejně si myslím, že to, co bych chtěla, mi stejně nemůže nebo nechce dát."
"A co ty bys vlastně od něj chtěla, že toho není schopnej?"
Další stránka se plní textem. Times dvanáctka, řádkování jedna a půl.
"Nic moc. Vím na co myslíš, ale život není jenom o sexu. Ráda bych s ním mluvila i o tom, co dělám, čím žiju. Chtěla bych, aby mě znal takovou, jaká opravdu jsem. On mi povídá o sobě, já poslouchám a mluvím s ním o tom, o čem chce on. Vciťuju se do jeho problémů i radostí, ale když pak nahodím udičku a začnu o svém světě, na nic bližšího se nezeptá. Chtěla jsem si u něj vybudovat útočiště pro chvíle, kdy je zle, chtěla jsem s ním sdílet svůj vnitřní život, ale asi jsme příliš rozdílní. Něco je tu celou dobu špatně."
"Třeba to neví. Myslí si, že právě ty nemůžeš trpět nedostatkem zájmu. Nebo že jsi tak zaměstnaná, že ti to ani nepřijde."
Zaklapla složku a uložila práci v počítači. Zřetelně jsem viděla ten nabíhající modrý proužek v dolní liště.
Pak se rošťácky odstrčila od stolu a odjela na kolečkové židli téměř do poloviny místnosti.
"Však já vím, co potřebuješ."
Přitáhla si židli ze strany k mému křeslu a položila mi ruku na předloktí. Normální gesto blízké kamarádky, ale dnes ve mně budí jinou odezvu než normálně. Snad je to tím, že jsem o to rande opravdu stála. Že jsem doufala, že náš asexuální vztah dostane jiný směr.
Každopádně, z místa, kde spočívá její hebká dlaň, mnou projelo něco jako elektrický výboj, z ruky do těla a až do klitorisu...
No to je síla. Už jsem na tom zase tak jako tehdy, kdy mě dokázal rozplakat pohled na dvě provokativně se objímající holky? Tohle jsem vždycky chtěla, když nebyl k dispozici pozorný manžel nebo milenec. Mít blízkou přítelkyni, které můžu říct cokoliv a které se nemusím stydět vyplakat na rameni. Která se nebojí obejmout a pohladit.
Nikdy jsem takovou neměla.
"Tak se tomu přestaň bránit, truhlíku." Tohle české slovo normálně nepoužívá, od ní to zní až nepatřičně. A legračně.
Usmívá se mi přímo do očí, tak něžně, jak jsem ji ještě nikdy neviděla. Pohladí mě po tváři a já před tím modrým pohledem kapituluju.
"Nemusíš zavírat oči," slyším v jejím melodickém hlasu tajený smích, ale hned ten nemístný humor napraví objetím.
"Já vím, že život není jen o sexu. To si myslí chlapi. Často stačí jen obejmout. Pohladit. Projevit zájem. Chvíli držet v náruči. Viď?"
Je to trochu nepohodlné, jak se objímáme přes opěradlo křesla, ale neměnila bych teď za sebepohodlnější gauč. Takhle mě nikdo nedržel už tak dlouho...
"Mari..." kníknu a doufám, že mě hned tak nepustí. Nemusí vidět, jak moc mě to dojalo. Ty její prsty, šimrající za krkem, jsou naprosto... zázračné... Musím se v duchu okřiknout, připomenout si, že i když mě objímá, je to pořád jen kámoška.
Nic víc.
Ale to okřikování ztrácí efekt, když se k šimrajícím prstům jedné ruky přidá ještě druhá ruka na zádech.
Když mě začne hladit...
Když se její rty, nedotčené líčidlem a přesto, jak vím, svůdně nádherné, dotknou mého ucha...
"Co to děláš?" vydechnu jí do světlých vlasů a bojuji s touhou políbit ji na nejbližší odhalený kousek kůže. Držím se jí za ramena a chtěla bych mnohem víc, ale nemám k tomu odvahu.
"Přece to, co ti už tak dlouho nikdo neudělal," její rty a jazyk sjíždějí od ucha po krku, šimrá to i mrazí, jak mě jemně laská, a pak ty prsty ve vlasech... jak já miluju, když mi někdo takhle čechrá vlasy!
Trošku se ode mě odtáhne a hledíme si do očí. Ty její jsou rozverné, něžné, laskavé... modré... jako akvamarín. Ztrácejí se... ztrácí se její tělo v mém objetí, snažím se ji zachytit, ale ruka mi projede skrz její rameno a najednou je tma.
Tma a ťukot prstů do klávesnice.
Otvírám oči. Stále sedím v křesle a hbité prsty Marisy Petržely tančí po klávesnici.
Do kdy jsem byla vzhůru a odkud se mi to zdálo?
"Tak, hotovo!" Stiskne enter a sleduje, jak v dolní části monitoru nabíhá modrý proužek.
Zadívá se na mě s úsměvem a v očích jako bych jí četla odhodlání zdolat další výzvu. Tou výzvou budu asi já.
"Prosím tě, co jsi to po mě chtěla?"
"Mám za to, že jsem ti o tom povídala tak nejmíň... pět minut? A tys dokonce odpovídala," neodpustím si ironii.
Ona si to nepamatuje? Nebo se mi to taky zdálo?
"No," na chvíli sklopí provinile oči, ale jenom na okamžíček a mám ji zpátky s tím šibalským úsměvem, se kterým jí běžně všechno prochází.
"O něčem jsi mluvila, ale já nebyla moc na příjmu, znáš to přece, práce..."
Nevnímala mě. A teď ten můj sen... ještě ve mně pracuje. Kdybych se ji teď pokusila obejmout, nejspíš by zavolala ochranku. Nebo záchranku?
"Už nic." Zvedám se z křesla. Ve dveřích se otočím... opravdu, čekala jsem, že mě bude zdržovat, ale neudělala to. Tak jí jen řeknu: "V tom křesle se dobře spí." A odcházím.
Já odcházím! Proč mě nezavoláš zpátky?Prosím...
"Ali?"
Srdce se mi zastaví, zatímco tělo udělá ještě jeden krok. Kde jsi zůstalo, mé srdce?
"Ano?" nakouknu zpátky do dveří.
"Nezapomeň zítra ráno na schůzi."
Já ale chci zapomenout.
Zapomenout na schůzi, na rande a vztah zmařený bůhvíproč, na celý svůj život.
Na práci, na přátele, i na tebe, Mariso.
Na to, že u tebe má věčně přednost jen práce a já jsem ti lhostejná. Jsem pro tebe jen další problém, se kterým se musíš poprat.
Chci dát výpověď, z práce a nejlíp i z tohohle života. Ale neudělám to.
Jděte do háje se zodpovědností, na tu zvysoka kašlu!
Dokud se zdají sny, dá se snést i realita... dokud se můžu ztratit do chvilkového nebytí a nechávat se překvapovat snovým životem, má smysl tu být.
Teprve když ztratím sny, ztratím všechno.
Otočím se zpět. Jen pár kroků mi stačí, abych znova otevřela dveře její kanceláře.
"Mariso?"
"Jsem tady," částečně se vysouká z vedlejší místnosti a je vidět, že je polonahá. Asi už se chystá k odchodu.
"Zapomeň na to, že jsem tu byla."
Já taky zapomenu.
paráda
(Karin, 5. 1. 2013 21:09)