Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Noc rozhodnutí



Napadlo vás někdy, proč si Yomi pozval před blížící se válkou na pomoc Kuramu, přestože ho před tisíci lety zradil? Proč Kurama neoslepil Yomiho sám, ale najal si na to jiného démona? Proč se Kuronue nechtěl ani za cenu vlastního života vzdát svého amuletu? Jestli se Kurama znal dříve s Kuronuem nebo s Yomim?

Vyšla jsem z hypotézy, že Yomi a Kuronue byli v Kuramově tlupě současně (i když doopravdy, když porovnám Kuramovu podobu z doby, kdy byl jeho pobočníkem Yomi a vzpomínky z filmu Poltergeist report, si myslím, že Kuronue loupil s Kuramou o něco dříve – Kurama tam vypadá mladší). Nechala jsem se inspirovat drobností z Poltergeistu a nápad byl na světě.

Jsme v období, kdy se život krále Raizena chýlí ke konci a s ním i pět set let trvající rovnováha mezi vládci Zásvětí. Yomi, král Gandary, má velkolepý plán: sjednotí celé Zásvětí a pak mu už nebude nic stát v cestě k ovládnutí Lidského světa. Nechce se však do toho pouštět sám, potřebuje schopného a spolehlivého poradce.
Jediný, který by přicházel v úvahu, ho však před lety zradil. A ani Yomi nemá vůči němu čisté svědomí…
Yomi, slepý gandarský král, má před sebou jedno z nejtěžších rozhodnutí svého života.
.


________________________________________



Dnes jsem se z důvěrných zdrojů přímo z Raizenova dvora dozvěděl, že králi nezbývá více než rok života. Jakmile zemře, dojde nevyhnutelně k boji. Přál jsem si to, celých těch pět set let jsem si to přál… ale teď, když se plány mohou stát skutečnosti, si připadám nejistý, a to mě mate.

Mukuro je velmi silný protivník. Naproti tomu, já mám nejčerstvější informace… zaberu zemi krále Raizena jako první a pak zaútočím. S novými poddanými a Raizenovými bojovníky.
Ale mohu si být jistý jejich loajalitou? Mohu to všechno zvládnout s veliteli, zlenivělými staletou nečinností a namyšleným, zpohodlnělým Shachim?
Dosud se mi ho nepodařilo vyměnit, několikrát jsem se ho pokoušel nechat nenápadně zlikvidovat, ale jeho sílu nikdo nepřekonal. Mohl bych sám… ale nechci. To by byla poprava, a já nechci být katem.
Bylo by to… ne, konec výmluv. Teď, v naprostém soukromí své komnaty a v temnotě, jenž už po staletí objímá vše kolem mě, si mohu přiznat, že se ho bojím zabít.

Nemohu.

Pro všechno, co jsme spolu kdysi vybojovali. Pro všechno, co pro mě podstoupil. Pro ta staletí, co je vrchním velitelem mých vojsk. Pro jeho zásluhy.

Jsem král, ale tohle by mi neprošlo. A kdyby náhodou ano, tak sám před sebou bych to nikdy neobhájil.

Tys mi to tehdy také nedokázal udělat…

Hlavou se mi honí jedno jediné jméno. Tvé jméno. Jméno nejlepšího bojovníka a stratéga, kterého jsem za dávných dob svého mládí znal. S čím vším je pro mě spojeno…
Teď bych tu chtěl mít tebe, Kuramo.

*


Klepání na dveře. Nejspíš to bude Jouda.
„Budete si přát na zítřek svolat poradu, pane?“
Je to on, můj hlavní tajemník a šéf výzvědné sítě… myslí už téměř stejně jako já.
„Ano, Joudo, svolej radu na desátou dopoledne. Musíme se připravit. Rok není tak dlouhá doba, abychom si mohli dovolit lenošit.“
„Budete si ještě něco přát, pane, mám vám sem někoho poslat?“ zeptá se mírně nejistě.
Nemívám ve zvyku ještě kolem půlnoci nervózně pochodovat po ložnici, tak se ani nedivím, že se stará o věci, které by ho jinak nenapadly.
„Ne, nic. Vlastně ano – ať mi sem donesou vodu s ledem a něco menšího k jídlu. Musím něco…“
„Musíte něco…?“
„Ne, nic. Budu dlouho vzhůru.“

Musím něco promyslet. A bude to trvat hodně dlouho…

Otevřu okno na terasu. Noční vzduch příjemně chladí a po bouřce je ještě cítit elektřinou a vlhkým prachem.

Širé, nekonečné pláně bičuje déšť. Smyje naše stopy, a i kdyby ne, do jeskyní se nedostanou. Ne přes tvoje špionážní a vraždící kytky. Vlhký prach voní a tvůj pohled, na chvíli uvolněný a skoro šťastný, zase ztvrdne a zesmutní.
„Kuramo…“
„Ne.“ Sundal jsi mou ruku z ramene a šel ses něčím zabývat, abys nemusel myslet. Ale aspoň ses mě tentokrát nepokusil uškrtit. Už to je pokrok.


Vzpomínky…
Našel jsem toho démona, který se mě tehdy pokusil připravit o život.
Budeš zvědavý, vím to. Budeš chtít vědět, co mi řekl.
Přinutím tě přijít.
Otázka je, jestli také ty víš… můžeš tušit, co jsem tehdy udělal?
Věděl jsi to, nebo ti se mnou jen došla trpělivost?
Proč?

*


Tehdy byly naše role obrácené. Byl jsi naším velitelem. Pod tvým vedením jsme se rozhodli založit vlastní říši, tehdy to nebylo nic neobvyklého. Zásvětí vládl chaos, ve kterém se každý snažil urvat, co mohl.

Potřebovali jsme zlato, peníze, spoustu peněz. Tys měl vizi, nápady, dokonalou strategickou mysl a nejlepšího přítele po boku.

Kuronue… ten zatracený netopýr.

Byl tvou pravou rukou, byl jako tvé druhé já. Byl přítelem, jakého jsem já nikdy neměl. Byl ti neustále nablízku…
Šly o vás jakési fámy, že – snad – vy dva jste víc než jen dobří přátelé. Většinou se o tom mlčelo, protože bez ohledu na řeči jsi byl nejlepší velitel, jakého jsme mohli mít.
Všechno promyšlené tři kroky předem. Staral ses o své lidi, vždycky jsi myslel na to, aby během akce byly co nejmenší ztráty. Nikdy jsi nenechal raněné nebo zajaté v rukou nepřítele.
Byl jsi opravdu dobrý, to si uvědomuji až po letech, když sám využívám toho, cos mě naučil.
Mělo mi to stačit…

Tehdy jsem to ale viděl jinak a nedoceňoval. Tehdy jsem viděl hlavně to, že jemu věnuješ víc pozornosti a času, než ostatním. Než mě…
Kdysi se mi poštěstilo ti pomoci a ty sis mě pak přizval ke spolupráci. Neměl jsem tou dobou kam jít, tak jsem jednoduše přijal. Strávili jsme pár dnů v naprosté pustině na cestě za tvou tlupou. Jen my dva spolu, odkázaní jeden na druhého. Byl jsi první, komu jsem dokázal otevřít své srdce a duši… ale pak jsme dorazili k tvým lidem, tys mě představil a pak už sis mě přestal všímat, a to mě štvalo.

Vaše samostatné výzvědné akce, ze kterých jste se někdy vraceli později, než by logicky bylo nutné.
Varování dvou starších členů tlupy: „O ně se neboj, až se vrátí, tak se vrátí. Spíš bys měl mít strach, aby ses nedozvěděl víc než musíš vědět.“
To vaše dokonalé vzájemné doplňování… Někdy se zdálo, jako by všechno, co jsme podnikali, byla pro vás jenom hra.
Vaše neustálá vzájemná blízkost. Nikomu jinému jsi nedovolil, aby se tě dotkl.

Občas jste v noci zmizeli. Nebyl pro mě problém vyplížit se z tábora, aniž by mě naše stráže zpozorovaly, ale vystopovat vás byl mnohem tvrdší oříšek. Pak se mi to povedlo a naráz jsem pochopil, co mysleli tím: „aby ses nedozvěděl víc než musíš vědět.“

Byli jste v nedalekých horkých pramenech, bezstarostní, protože vás chránily tvé agresivní rostlinky. Já už jsem věděl co hledat, na co dávat pozor, mě nedostaly, ale na vlastní oči jsem mohl pozorovat, co se stane s tím, kdo netuší.

Neslyšně jsem se přiblížil k jezírku a zalehl do vysoké trávy. Kuronue ležel na zádech na vodní hladině a hleděl do nebe. Blížil ses k němu zezadu, ponořený až po prsa, a jeho černé vlasy se ti ovinuly kolem těla.
„Jsou kolem tebe rozprostřený jako černý mraky. Chtěl bych se v nich utopit…“ Nabral jsi je s vodou do rukou.
„To klidně můžeš,“ potichu se zasmál, trochu sebou mrsknul a stáhl tě pod hladinu.
Když jste se vynořili, lapal jsi po dechu, nejspíš jsi to nečekal.
„Dobrý?“ V jeho hlase zaznívala starost a nejistota.
Chvíli ses vydýchával, ale pak jsi na něj bez varování skočil a znova jste skončili pod vodou.
Vynořili jste se v objetí, tvé stříbrné vlasy byly nerozeznatelné v mokré změti s jeho černými, tvá ústa přitisknutá na jeho, jeho ruce nenechavě rejdily pod hladinou po tvém těle. Měli jste oči jen jeden pro druhého a nic vás v tu chvíli nezajímalo. Neviděli byste mě, ani kdybych stál přímo vedle vás.
Dopotáceli jste se k nějakému skalnímu výstupku pod hladinou, kam jsi ho posadil. Objal tě nohama v pase a vstřícné pohyby vašich těl se za chviličku sladily. Pochopil jsem, co jsem se neměl dozvědět. Pochopil jsem, že fámy měly pro jednou pravdu a vaše náklonnost daleko přesahuje všechno, na co jsem si v té době troufnul pomyslet. Byli jsme tak mladí…

Chtěl jsem se ztratit, dokud jste zaměstnaní sami sebou, ale mezi vzdechy, tlumeně se linoucími od jezírka, a cvrkáním nočního hmyzu mě upoutalo nějaké zašustění a téměř nepostřehnutelný pohyb. Z houští kousek ode mě zasvítil pár slídivých žlutých očí a ve svitu měsíce se zaleskla zbraň.
Měl jsem zlomek vteřiny na rozmyšlenou – mám zasáhnout a riskovat, že mě uvidíte? Nebo ještě hůř, že nás oba zardousí tvé liány? Zůstal jsem ležet a nechal to na nich a na vás.

O okamžik později se vztyčil a napřáhl ruku, ve které svíral nůž. Hodit už ho nestačil, těsně před ním se rozevřely krvavě rudé chřtány jedné z tvých krutě nádherných masožravek.
Stačil jen vykřiknout nadávku, hnusnom, sprostou, o to ohavnější, že špinila všechno, co mezi vámi bylo. Další už zdusily v jeho hrdle bleskově rostoucí úponky jiné květiny, reagující na pohyb. Nůž se zabodl do trávy za keřem.

Neodvážil jsem se hnout. Po rameni mi dupal obrovský chlupatý pavouk s nejmíň deseti nohama a já v duchu úpěnlivě prosil, ať po něm nesáhnou také.

Vy jste zatím z jezera fascinovaně sledovali umírání démona, přitisknutí tělem a tváří k sobě, se vzrušeným výrazem v očích. Když zachroptěl naposledy a rostliny ho začaly rvát na kusy a požírat, znova ses vrhl na svého milence se stejnou lačností, jako bys byl jedním z těch nádherných květů. Párkrát jsi přirazil a byli jste na vrcholu.
Nočním tichem se nesly mlaskavé zvuky rostliny, bleskově rozkládající tělo zvědavého přízraku kousek ode mě, a tlumené výkřiky vaší rozkoše. Téměř bezvládně jste se svezli do vody. Na mírně zčeřené hladině se kroutily obrazce, vytvořené vznášejícím se semenem, já tam ležel bez hnutí, abych se neopatrným pohybem neprozradil a nestal se dalším chodem tvých rozdrážděných květin, a proklínal vás, sebe i svou zvědavost.

Vynořili jste se udýchaní pořádný kus od místa, kde jste se předtím milovali. Tentokrát jsi podpíral ty jeho. Přebrodili jste se na mělčí místo. Šeptali jste si, hladili se… měl jsem tě rád, byl jsem schopný přijmout všechno, co se tě týkalo, ale na tohle jsem se dívat nedokázal. Možná právě proto…

Už mi bylo skoro jedno i to, že mě můžou chytit ty tvoje kytky.

Nekonečně pomalu jsem se pozadu plížil pryč, vážil jsem každý pohyb, dokud jsem si nebyl jistý, že už mě nemohou zachytit.
Vrátil jsem se do tábora a za chvíli jste tam byli také.

„Všechno v pořádku?“ odbrouknul strážný.
„Nikde nikdo,“ odpověděl jsi tiše.
„Všude klid,“ přidal se Kuronue.
Nic nenasvědčovalo tomu, že jste předtím spolu prožili chvíle plné vášně. Vždycky jsi uměl dokonale zakamuflovat své pocity…

Pár dnů nato jste mě vzali na průzkum. Prý proto, že umím mlčet. Raději jsem se neptal, proč si to myslíte.

Proklouzli jsme do hradu, který údajně patřil nějakému cizinci, říkal si Bellerofont.
Momentálně byl téměř prázdný, majitel se sem vracel vždy jen na pár měsíců. Zvenčí byl téměř nechráněný a nezdálo se, že by oplýval přepychem. Nebylo tam vlastně ani co ukrást. Jen jedna místnost měla kolem sebe důkladný systém ochranných bariér. Prozkoumali jste je a rozhodli se prozatím ustoupit.
Až cestou zpátky se nám podařilo spustit alarm, okolo nás vyrážely ze země a padaly ze stropu špičaté kůly, ale nám se jako zázrakem podařilo prchnout. Myslím, že jsem nikdy nebyl blíž smrti, než tehdy.

Podle tvých informátorů se lord Bellerofont měl vrátit za týden a dalo se očekávat, že se pár dnů předtím objeví nějaká ta ozbrojená posádka a služebníci, aby připravili hrad k obývání. Museli jsme jednat rychle.

Přizval sis mě k plánování, asi proto, že jsem přežil průzkum terénu. Nebo to byla daň za mlčení?
Stejně měl hlavní slovo Kuronue… musel dobře vědět, co se skrývá v pokladnici a stál o to evidentně víc než ty. Tys byl opatrný, jako vždycky. Vymlouval jsi mu to, ale nakonec ses rozhodl, že ostatní z toho vynecháte.

„Dobře… půjdu s tebou sám,“ řekl jsi, „je to hlavně tvůj zájem. Ostatní nebudeme vystavovat nebezpečí.“
„Nemusíš se mnou chodit.“
Stál opřený o kmen stromu a zase se díval do temného nebe, posetého hvězdami.
„Nemáš s tím přece nic společnýho. Tohle je jen moje věc a moje účty, nebudu tě do toho –“
Vztekle se ti zablýsklo v očích. Vyskočil jsi na nohy a zatřásl jsi s ním.
„Neříkej už nikdy, že to není moje věc. Že nemám nic… že nemám společnýho… sakra,“ ztišil jsi hlas a zkrotnul, jak sis uvědomil jeho ruce, konejšivě ovinuté kolem tvých ramen.
„Tvoje záležitosti jsou i moje záležitosti, tvoje dluhy vůči minulosti jsou i moje…“
Prudce zavrtěl hlavou a položil ti dlaň na ústa. V tu chvíli sis zřejmě teprve uvědomil, že jsem tam tentokrát i já a zmlknul jsi.

Tajnosti, tajnosti… Vaše tajnosti. Nesnášel jsem je. Nesnášel jsem tvoji chladnou přezíravost vůči mě. Nesnášel jsem… jeho.
Kuronue byl tehdy vším, čím jsem chtěl být já. Nescházela mi dravost, vynalézavost ani odvaha. Ale on tu byl první. On byl tvou pravou rukou… a levou už jsi nepotřeboval.

„Takže jak?“ zeptal jsem se po chvíli, když už se zdálo, že ses zklidnil, „máme se připravit k akci, nebo do toho vážně jdete sami? Možná to bude lepší, čím míň vás tam bude, tím je pravděpodobnější, že nikdo z nepozornosti nespustí poplach.“
„Jo. To zní logicky,“ podíval ses na mě po dlouhé době se zájmem.
„Zatím o tom nebudu mluvit. Dozvědí se to, až budete pryč.“ Zvedl jsem se k odchodu a vy jste přikývli na souhlas.

Tu noc před akcí se mi zdál sen… prchali jsme, kůly, vyrážející z podlahy, mě zachytily za plášť, já se zdržel jeho trháním a vyprošťováním a ty jsi stačil uniknout.
Můj poslední pohled, když celým mým tělem projelo zaostřené dřevo, patřil tobě. Stál jsi už mimo chráněnou zónu, s kořistí zabalenou v nějakém hadru, a vyděšeně hleděl na mě. Ta ostrá bolest a hrůza mě naštěstí probudily, jinak bych se z toho snu snad musel zbláznit.
Prudce jsem se posadil a chvíli ten děs vydýchával.
Prudký závan vzduchu za mnou.
„Špatný sny?“
Překvapeně jsem se otočil. Okolo Kuronueho ještě vířilo listí, jak se snesl k zemi.
„Já taky, byl jsem to rozlítat,“ pousmál se.
„Možná bychom neměli… mám špatnej pocit, že ho do toho zatahuju. Ale viděl jsi, přes tu ochranu se sám nedostanu.“
Posadil se vedle mě a zadíval se do noci. Viděl v ní víc než já. Možná i beznadějnost svého nápadu.
„Je to naposled. Pak už se půjde jen po tom, co má cenu pro všechny. Prachy, cennosti… A naše říše“.
Seděl vedle mě blízko. Natolik, že jsem si mohl všimnout každé drobnosti v jeho tváři, jeho zachmuřeného pohledu, roztržené kůže na rukávu, ztenčeného místa na řemínku, na kterém měl na krku zavěšený přívěsek s temně rudým kamenem.
Ten amulet neodkládal nikdy, ani při koupeli, ani v akci. Sundal ho vlastně jen tehdy, když ho používal jako kyvadlo.
„Věštec svůj nástroj nikdy neodkládá,“ říkal, když jsme si z něho utahovali.
A tehdy jsem dostal ten vražedný nápad…

Ztenčené místo na řemínku ještě více prodřít. Naříznout ho by bylo moc nápadné. Stačí najít vhodnou příležitost, jak ho dostat do ruky. Jednou se musí přetrhnout. A on se pro něj vrátí.

S trochou štěstí se podaří to, co se mi zdálo chvíli předtím, ale s jiným obsazením.

S trochou štěstí se zbavím netopýra.

*


Když jste se nevraceli, všichni si zřejmě mysleli, že jste se po úspěšné krádeži někde zdrželi… spolu. Nikoho nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Byli jste přece jedničky.

Přišel jsi až po třech dnech.
Sám.
Vítali jsme tě a ptali se na Kuronueho, ale tys nereagoval na nic, nikomu jsi neodpověděl.
Sesunul ses na zem, opřel se zády o strom a vedle sebe pohodil cosi, zabaleného do látky. Mlčel jsi a díval se vyhaslým, prázdným pohledem skrze nás.
„Yoko, co se stalo?…“
Tvůj pohled mě umlčel. Projela mnou hrůza. Poznali jste snad něco?
Seděl jsi tam celý den, beze slova.
Večer, už za tmy, ses konečně zvedl a pomalu, nekonečně pomalu ses vlekl k ohni. Všichni ztichli.
„Kuronue… je mrtvý. Padl tam do pasti, nestačil se… ztratil tam ten jeho přívěsek. Nedokázal jsem ho zachránit.“
Obdivoval jsem tě, že ses nezhroutil hned na místě, daleko jsi k tomu neměl.Odcházel jsi pryč, aniž jsi cokoliv dalšího vysvětlil, aniž bys zanechal nějaké pokyny.
Tohle jsem nechtěl.
To mě nenapadlo, to mi nedošlo.

Otočil jsem se po ostatních. Mávl jsem rukou, ať zůstanou na místě, a šel za tebou. Nevím, jestli jsi věděl, že tě sleduju. Asi ne.

Došel jsi k nějaké skále a porost kolem ní se před tebou rozestoupil. Prošel jsi dovnitř jakoby skrze kámen, ale na to, abych to opravdu viděl, jsem byl moc daleko.
Čekal jsem tam celou noc, ale už jsi nevyšel.
Druhý den jsme přesunuli tábor nedaleko jeskyně, ale ty jsi nevycházel a po pár dnech nás začaly napadat tvoje rostliny, jako bys je už neovládal.
Bylo potřeba něco podniknout.
Bylo třeba tu bandu něčím zaměstnat a odvést je pryč.
„Měli bychom pomstít Kuronueho…“ Už nevím, kdo to řekl první.
„Yomi, ty přece víš kde byli…?“
Věděl jsem. Připravili jsme narychlo plán a vydali se tam. Pod mým velením.
Všechno bylo lepší, než myslet na tvé zmučené, zoufalé oči, a čekat, jestli vyjdeš ven.

Byl to příšerný masakr. Hrad už byl plný ozbrojených stráží, ale nás poháněl vztek a odhodlání pomstít Kuronueho. Dokonce i mě. Ne kvůli němu, kvůli tobě.
Zvítězili jsme a vypálili to hnízdo do základů. Tedy aspoň to, co nebylo z kamene.
Mnoho kamarádů padlo. Za tohle mě nepochválíš.

Čekal jsi nás. S chladným, tvrdým výrazem jsi přistoupil ke mně a jedním úderem jsi mě srazil na zem.
„To je za neschválenou akci.“
Zvedl jsi mě a uhodil znova.
„Tohle je za tu spoustu padlých. Myslíš si, že tohle by chtěl?!“ Ukázal jsi kolem sebe. Ani jsem nevěděl, kolik nás tam zůstalo, ale nikdo nezůstal bez zranění.
„Co jsme měli dělat, zavřel ses tam a nás tu mezitím žraly ty tvý bestie!“ řval jsem na tebe, a byl bych si nejradši nakopal, když jsem viděl tu strašnou bolest ve tvých očích.
Upustil jsi mě a šel ses raději věnovat raněným. Já zůstal ležet tam, kde jsi mě nechal. Jednoduše už jsem neměl sílu vstát. Můj ohavný čin, strach o tebe, vysílení z tvrdého boje, tvoje reakce… už jsem nemohl. Neměl jsem sílu ani právo žít.

Už byla téměř tma, když se mé tváře dotklo něco příjemně hebkého.
„A tohle… je za Kuronueho. Za to, žes ho pomstil. On by to nechtěl, ale já…“
Odhodil jsi své vlasy z mého obličeje, objal jsi mě a pomáhal mi vstát.
„Tak pojď… pojď se mnou.“

Teplá voda. Tvé ruce. Tvá náruč.
Trochu jsem se probral. Byl jsem nahý v jezírku, ve stejných pramenech, kde jsem vás viděl tehdy spolu.
Pomohl jsi mi vykoupat se, vyčistil a ošetřil rány, laskal jsi mě, ale nebyl v tom žádný sex, žádný pokus o svádění. Byl to tvůj způsob, jak se omluvit, jak poděkovat.
Odvedl jsi mě k ostatním do jeskyně. Bylo nás málo a byli jsme tak zdecimovaní, že bychom byli venku snadnou kořistí pro kdejakého déčkového démona.

Změnil ses. Stále jsi měl tu svou vizi, stále jsi chtěl vytvořit vlastní říši. Ale ztratils nadhled, humor, ztratils schopnost empatie.
Získal jsi pověst krále zlodějů, krutého, bezcitného, dokonalého. Byli jsme pod tvým velením stále silnější. Bylo nás čím dál víc.
Tvoje síla a moc přitahovala přízraky jako plamen můry, ale ty sis vybíral jen ty nejschopnější. A já zaujal místo po tvém boku.

Nikomu jsi netrpěl neposlušnost, ale já nikdy neuměl dělat jen to, co se mi řeklo. Mnohokrát jsem podnikal vlastní akce, když jsem věděl, že to bude ku prospěchu věci.
Věděl jsem, že mi to projde. Už nikdy jsi mě nesrazil na zem jako poprvé. Už nikdy jsi nedovolil svým citům, aby ovládly tvé jednání, jako tehdy. Už nikdy se taky neopakovala společná koupel v horkých pramenech…
Raději jsem zapomněl.
Stačilo mi, že ses pro mě vždycky vrátil, když jsem se díky své zbrklosti dostal do problémů. Ať jsem ztratil sebevíc druhů, vždycky jsi mě vzal zpátky.
Ale nikdy už to nebylo takové…

Pak jsi ale jednou nepřišel… nevrátil ses pro mě a já si byl jistý, že jsi zahynul. Nenechal bys mě tu přece ležet slepého, osamoceného.

Po staletích jsem zjistil, jak velmi jsem se mýlil. To jsem už byl na vrcholu, jedním z vládců Zásvětí. Lovci tě tehdy téměř uštvali a tvůj útěk do Lidského světa nezůstal mým zpravodajcům utajený.
Žiješ, ty žiješ! Radoval jsem se jako kluk, než jsem si uvědomil, co to pro mě znamená. Že ses mě tenkrát zbavil. Nebo je to jinak?

*


Nedávno jsem ho našel. Démona, který mě tenkrát napadl. Byl hrůzou bez sebe, když zjistil, čím jsem se stal.

„Zaplatil mi polovinu hned a polovinu slíbil, až udělám práci. Ale já se pro tu druhou půlku už nevrátil, měl jsem pocit, že nebude chtít svědky. Měl tak studený oči, úplně bez citu. A já tě přece měl zabít, králi…“

Ano, proto mi tehdy řekl, že život je důležitější než odměna, než mě nechal ležet bezmocného a oslepeného na zemi. Měl z tebe panickou hrůzu, jako skoro každý v té době.

Tohle musíš slyšet. Musím tě sem dostat! Za tohle mi zaplatíš, Yoko Kuramo!

Proč? PROČ?!!! Proč jsi mi to udělal…!

Našel jsem toho, kdo vzal mým očím světlo. A ztratil jsem iluzi o tom, že bys mě snad kdy mohl milovat.

*


Gandarského krále roztřásla zima. Zima nebo vzpomínky? Vzpomínky nebo pocit krutého zklamání, ještě stále příliš živý?
Zimomřivě se schoulil do pláště a vrátil se do útulného tepla své komnaty. Upil vody ze sklenice, ve které se už dávno rozpustil led a znechuceně ji odložil.

Potřebuji tě, Kuramo. Potřebuji teď mít vedle sebe někoho, kdo neopouští své lidi, někoho, kdo by mi připomněl dávné doby, kdy jsme byli neporazitelní.
Musíš přijít, vím, že tvé svědomí ti nedovolí nechat mě znova na holičkách. Když budeš vědět, že ho mám, budeš chtít vědět víc.

Určitě mi přijdeš na pomoc, tentokrát ano.
Ale pokud přijdeš, snesu tvou nevšímavost? Snesu tě mít vedle sebe a vědět, že jsi o mě nikdy nestál?
Pokud vím, nikdy ses už s nikým nedal dohromady. Miloval jsi jen jeho… zvítězil nade mnou i jako mrtvý.

Zjistil jsi pravdu o Kuronueho smrti? Proto jsi mě tehdy nechal oslepit? Nebo už bylo pro tebe neúnosné omlouvat mé šílené, bezohledné akce…

Stojí mi to riziko za to? Nezradíš mě znova?

Byl jsi nejlepším bojovníkem, jakého jsem kdy potkal.
Potřebuju tvoje dokonalé analytické myšlení, tvou schopnost oprostit se od emocí a chladně uvažovat za všech okolností.

A chci si vychutnat tvoji reakci, až mi ten odporný bastard před tvýma očima zopakuje, kdo mu tehdy přikázal mě zabít. Chci tě jednou také srazit na kolena…

Chci… chci tě ještě jednou vidět. Jaká ironie…! Vidět…

Slyšet tvůj hlas, cítit tě vedle sebe, mluvit s tebou, vyjasnit si tolik věcí… odpusit ti.
Jsme starší a zkušenější o tisíc let. Změnili jsme se jistě oba dva. Odpustíš ty mně?
Tentokrát přijdeš. Přijdeš mi na pomoc a nezradíš mě. Ať už z pocitu povinnosti, nebo…

*


Den poté Kurama obdržel od Yomiho pozvání do Zásvětí.
Přijal a slíbil mu pomoc výměnou za životy své nynější lidské rodiny.

V okamžiku, kdy se po Raizenově smrti v Gandaře objevil Yusuke s úmyslem uspořádat turnaj o vládce Zásvětí, se on i jeho bojovníci postavili proti Yomimu. Nevěděl nic o tom, že Hiei a Mukuro už jsou nablízku, zradil ho, aby nemusel zabít Yusukeho a byl připraven nést veškeré následky, včetně své smrti.

Jsem si jistá, že později by to udělal, i kdyby Yusuke nepřišel. Všemi prostředky by zabránil tomu, aby Yomi uskutečnil svůj megalomanský plán na sjednocení Zásvětí a následnou agresi proti Lidskému světu.

Život jsou neustálé volby mezi dvěma zly.

Volné pokračování naleznete zde pod názvem Láska nebo rozum?


Prohlášení:
Postavy - s výjimkou Bellerofonta - i prostředí toho příběhu patří autorům mangy a anime Yu Yu Hakusho a Poltergeist report. Tuto povídku jsem napsala výhradně pro potěšení své a mých čtenářů, ne za účelem zisku.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Přesně,

(Psí Hvězda, 11. 10. 2007 0:50)

neviditelné pouto.Z pozice neslashera by se to dalo vykládat jako výčitky svědomí,které lidsky cítící Kurama určitě měl. Z pozice slashera jeho jednání získává jiný rozměr.Zradit Yomiho podruhé ho muselo dost bolet.Proto ta poznámka o volbách mezi dvěma zly...
Ten Tvůj nápad na crossower zní zajímavě,oba je vidím jako dominantní-jsem zvědavá,co z toho povstane:).

Tak já

(Kat, 10. 10. 2007 22:32)

to už četla a zapomněla jsem hodit komentář. Jsem ostuda na entou.
Nápad se mi moc libil. Spojení těch dvou a výklad z filmu Poltergeist byl brilantní. Ta to opravdu mohlo být. Yomi se mi moc libi. To se mi libil už i v anime, ale takhle je to daleko lepší a skvělý logický konec. Ahc jo...
Popravdě já moc komentáře neumím psát a kritiku už vůbec ne. Tohle dílko se mi moc libilo. Opět jsem si vzpoměnla na YYH na ten konec, kdy se poprvé vidí i na vzpomínky, na to jak jsou opět spolu. Na to neviditelné pouto mezi Yomim a Kuramou a a přece nic víc. Díky moc za krásnou vzpomínku. A ještě snad víc za to, že tím, že jsi mi připoměla jednu hezkou dobu jsi mmně i inspirovala k nápadu na Kurama a Sess. Ještě jednou díky.

Jsem ráda,

(Psí Hvězda, 8. 10. 2007 9:43)

že se Ti líbí a že jsi sem taky našla cestu.
Ten ksindlík v Poltergeistu musel mít dobré informace z minulosti, určitě záměrně zaútočil na Kuramovu slabinu... ale udělal chybu.
Trochu jsem se bála, že mi budete trhat hlavu, že jsem z Kuramy vlastně udělala dvojitého zrádce...

pěkný

(jun...sss, 6. 10. 2007 12:45)

pěkný tohle bylo opravdu skvěle napsaný mám ráda pár Kuronue a Yoko. Pro Kuramu muselo být krozné když Kuronue zemřel proto jsem byla uplně naštvaná když se v tom filmu ten démon za něj proměnil Chudák Kurama..Ty to máš opravdu moc pěkně napsaný takže jen tak dál díky tobě jsem si zase jednou mohla přečíst pěknou povídku na tohle anime

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA