Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tuto povídku jsem původně napsala pro první soutěž, pořádanou na www.napoj-lasky.com. Ten příběh by se mohl odehrát ve kterémkoliv městě na světě. Hlavní hrdinky jste mohli potkat kdekoliv - v městské dopravě, na večírku ve vašem oblíbeném baru, na chodbě vašeho domu, na chatu. Je to příběh o zvolna se rozhořívající lásce, o zradě, o kruté pomstě a smrti.
A co je ještě po smrti…?

___________________________________________________


Láska z chatu


Touha…

Samota…

Zoufalství…

Slzy…

Nenávidím je, nenávidím i tu trosku, kterou jsem se stala, ale nejsem už ve stavu, kdy bych dokázala usměrnit své myšlenky. Dřív, když mě nezávisle na mé vůli táhly do depresí, vždycky ses nějakým zázrakem objevila ty. Rozehnala´s mračna a já zjistila, že slunce tu pro nás pořád ještě je, jen zůstalo vysoko nad tlustou vrstvou studených, šedivých mraků.
„Chat Andel: Co je s Tebou? Citim tu nejaky negativni vibrace nebo co,“ došla mi tvá sms z chatu a zůstaly jsme spolu někdy do noci, někdy až do rána. Usínala jsem s telefonem v ruce a byla snad poprvé v životě dokonale šťastná. Představovala jsem si, že ty jsi na tom stejně…


Anděl a Démon.

„Chat Demon: Poslouchej, proc mame cpat operatorovi prachy navic? Napis mi na 6024…“ Už si nevzpomenu ani na svý telefonní číslo. Pitomá hlava. Pitomej telefon.
Pitomej svět… svět, ve kterém nejsi.

Tma, zima a ticho. Takové to ticho, co až zvoní v uších. Jak dlouho ještě?

* * *


Psát si přímo a později i přes e-mail bylo, jako by se otevřely hranice. Naše milostné narážky byly otevřenější, jednoznačnější. Nechtěla sis telefonovat, ale já se ti tolik chtěla přiblížit, aspoň o malinký krůček…
Věděla jsem, že miluješ keltskou hudbu, naučila jsem se ji poslouchat kvůli tobě, i když sama jsem spíš ujížděla na ponurých textech XIII. století. Do nekonečna jsme dokázaly rozebírat, jak na nás působila právě vyslechnutá skladba, pouštět si ji zas a znova a pokoušely jsme se vnímat ji ušima a citem té druhé… Jednou k ránu jsem přes výslovný zákaz vytočila tvoje číslo. Po nekonečně dlouhém vyzvánění jsi ten telefon doopravdy zvedla a já ti do něj pustila tvou nejmilovanější skladbu, o které jsme se bavily chvíli předtím. Byla to Santa Compana? Nebo Matilde? Jak to, že si nemůžu vzpomenout…?

Odepsalas mi dlouho po doznění posledních tónů, po tom, co jsi sama přerušila spojení.
„To bylo nadherny, dekuju! Neumis si predstavit jak moc mi to ted pomohlo.“
Ale já bych přísahala, že jsem ze svého telefonu slyšela tiché vzlyky…
To jsem ještě nevěděla, že den předtím tvůj druh zničil celou tvou sbírku cédéček a neváhal se ti přehrabat ve všech kabelkách, aby našel i tvůj mp3 přehrávač a paměťové karty.

* * *


Hudba… ta nás spojovala i rozdělovala, dávala energii k životu, uváděla do transu i něžně konejšila, obě jsme trávily čas víceméně mimo realitu se sluchátky v uších.

Podívej, noc jde k nám, den už končí,
každý stín odchází za dne spát.
Málo sil v objetí ještě zbývá,
démonům prodej svůj amulet, víru…


Ano, přichází noc… jenomže tady je noc vlastně pořád. Probouzím se do noci, nebo poznám že je noc podle toho, že se mi chce spát? Nevěděla bych ani, že vůbec ještě jsem, kdybych v té neprůhledné tmě nenahmatala své vlastní tělo.

Ty ses tmy bála.

Trochu jsem se ti smála, ale nakonec jsem tě vždycky objala a utišila.
Teď se role obrátily, já, která jsem temnotu milovala, se začínám bát… Nahmatám stěnu za sebou a obejmu své tělo, jako bys to udělala ty… prosím, vrať se pro mě, nenech mě tu dlouho… slzy pálí v očích, prosím, prosím… vrať se mi…

Není to jen iluze? Slyším refrén jedné ze svých nejzamilovanějších písniček, z doby, kdy jsem byla na vrcholu štěstí a patřil mi s tebou celý svět i hvězdy v přilehlých sektorech vesmíru…

Chtějí patřit tobě
hvězdy září,
horoskop tajemství a chvil…
Chtějí patřit tobě
na oltáři,
nevěsto bílých pavučin.


* * *

Pár dnů nato jsem se vrátila z práce, ve sluchátkách vyjímečně Anathemu, abych přehlušila doznívající nechuť z těch mistrových pitomých kydů, a našla tě sedět na své rohožce.
„Ahoj Démonko,“ prohodilas mile.

Byla jsem v šoku.

Vážně jsem netušila, že si celou dobu píšu s holkou… myslím, že jsi nikdy nenapsala jediné slovo s koncovkou, která by tě odhalila. Nakonec mou nevíru ukončil telefon, když jsi mě před mýma očima prozvonila a já měla tvé jméno na displeji. Nejen jméno, i obrázek anděla, co jsi mi poslala a já ho měla uložený u tvého kontaktu. Jak jinak, když ses podepisovala Andel…

Nevím jak je to možné, ale ani mi nepřipadlo divné, žes mě našla.

Náš první opravdu společný večer, láhev červeného kalifornského vína, svíčky… Obsadila jsem všechny svícny co jsem měla doma, a že jich nebylo málo. Bylo to tak nádherné!
Povídaly jsme si, a ty ses mi najednou uložila na klín. Ztuhla jsem, takovou důvěrnost jsem přece jenom nečekala…
Dívala ses na mě zdola, v náhle nastalém tichu, prohlížela sis mě těma neuvěřitelně modrýma očima a mě se najednou zmocnila zvědavost. Jaké to asi je, dotknout se ženy?

Předešla jsi mě. Jako ve všem.

Tvoje štíhlá ruka s pečlivě pěstěnými nehty se zvedla… zajela mi do vlasů, pohladila po krku…
Musela jsem zavřít oči… pod víčky mi tančil ohňostroj z plamínků, na které jsem hleděla chvilku předtím, v hlavě vířil kolotoč zvláštních, dosud nepoznaných pocitů…
Tvoje prsty, něžně sjíždějící po krku, podél ramínka do výstřihu trička…
„Ty se celá třeseš… já to přehnala, promiň, ty sis myslela že si píšeš s krásným klukem, viď? A zatím…“ rezignovaně jsi pokrčila rameny.
Už jsi neležela na mém klíně, sedělas proti mně a ruku měla kolem mého krku.
Zatím jsem si psala s krásnou holkou.

Přiměla jsem se otevřít oči. Skoro jsem se ani nedokázala nadechnout, ještě nikdy jsem při pouhém dotyku necítila to, co teď. Většina rozumu kategoricky nařizovala, abych přiznala omyl a vycouvala. Ale jistá jeho částečka, upozaděná kdesi v odlehlém koutečku mé hlavy, mi zcela střízlivě sdělovala, že pokud teď podlehnu přání většiny, odejdeš z mého života. A s tebou odejde možnost poznat něco jedinečného, krásného, ryzího… Odejde napořád.

„Nepřestávej… anděli…“

* * *


Během noci dohořely všechny svíčky, ale tma byla přívětivá. Měkká, sametová, prohřátá tvými dlaněmi, horkem sálajícím z našich těl. Kolik je druhů tmy? Tady existuje jenom jeden. Když se řeklo inkoustově černá tma, představila jsem si právě tmu, v níž teď na tebe čekám. Pokud si vůbec lze něco tak hrůzného představit.

Inkoustová tma.

Neprůhledná tma.

Tma, která se okolo mě sype jako jemný prach.

Hustá, sypká a přilnavá, tma, která vniká do očí, do úst a do nosu…!
„Neee!!!“ Nechci se tou tmou udusit, pomoc!
Rozum do hrsti – sáhni si přece kolem sebe, sevři ruce, sype se ti snad něco mezi prsty? Ne. Tak tu nejanči a neječ jak Viktorka, nic se neděje… nic se neděje…
Mírně zděšeně jsem se přistihla, že si poslední slova opakuji nahlas.

Právě. Nic se tu neděje.

Jak dlouho tu musím čekat? A co je tohle vůbec za místo?

Snad bude vážně nejlepší co nejvíc času tu prospat. Jen kdyby to probuzení nebylo pokaždé tak depresivní…

* * *


Odstěhovala ses brzo. Peníze, jak jsi sama řekla, pro tebe nebyly problém. Pronajmout si malý byt dva bloky od mého, za naprosto nehoráznou cenu, taky nebyl problém.

„Holka, peníze budou a my nebudem, s tím si hlavu nedělej,“ smála ses mým, musím přiznat, že jen velmi mírným, obavám. V baru Seven dancing Cats jsme pravým (!) šampaňským oslavovaly tvé nové bydlení a ještě téměř za světla jsme se rozhodly přesunout do soukromí.
Bylo mi jedno, jak po nás pokukují počestní občané na tramvajové zastávce, když jsme se držely kolem krku. Nejdřív kvůli rovnováze a když se ustálila, tak z čiré žádostivosti.
„Nejradši bych…“ Raději jsem nepokračovala, to by bylo jako zapálit doutnák. Nikdy jsi neměla daleko od slov k činům.
Mrkla jsi na mě jedním očkem a věnovala mi ten svůj neodolatelný, rošťácký úsměv.
„Já taky.“
„Tady?“
„Není to už jedno? Koukni se na ně, nemají vůbec šajna co všechno se dá prožít, co se dá procítit, a na ty bys chtěla brát ohled?“
Tvoje ruka sjela k mému pasu a druhá se ustálila za krkem. Přestala jsem vnímat svět, neexistovalo pro mě nic než tvoje tmavomodré oči, tvé rty na mých, tvá ústa, ještě chutnající po víně…

V té době mi byl jedno celý svět, kromě tebe. Byla jsem ochotná omlouvat každou tvou nenáladu, každou nespravedlnost, které ses na mě někdy dopustila, protože jsem tě milovala. A za nic na světě jsem o tebe nechtěla přijít.

* * *


Stejně jsem o tebe nakonec přišla. Jinak bych tu neseděla na zemi v té hnusné černé díře. Vlastně ani nevím, jestli je hnusná, ještě jsem se nezvedla ze země.
Tož se podíváme.
Po několika krocích jsem ztratila rovnováhu, a co hůř, i orientaci v prostoru. Co je tohleto za místo… jak se teď dostanu zpátky ke své zdi, kam mám jít?

Proč je tu taková tma…

Proč jsi mě tu nechala…

Ty už se nevrátíš… prosím, prosím tě, vrať se ke mně…

Co jsem ti udělala?

Sama v temnotě, která budí dojem nekonečného prostoru, najdu jediný pevný bod. Podlahu. Nejdřív vypadala podle hmatu jako betonová, ale tady jsem nahmatala jemnou, sypkou hmotu. Sypkou a přilnavou… jako tma. Okolo mě cosi jemně šustí, jako by něco padalo…
To ne!

„Ne! Nechci!!“ vřískám hystericky a snažím se utéct, ale není kam… není kam.

* * *


Po čase ses mi začala zapírat.
Přišla jsem z noční a jako vždycky se zastavila u tebe, s úmyslem hrát si na společné bydlení, jako ze začátku. A můj klíč najednou nepasoval do zámku. Naštvaně jsem mačkala zvonek nejmíň deset minut, ale nechalas mě stát před domem. Navíc začalo pršet.
Doklopýtala jsem domů a zoufale se snažila nerozbrečet se už po cestě.
Kopla jsem do sebe půl lahve perfektně vychlazené vodky a usnula na koberci v obýváku.

„Co jsi vyváděla? Proč ses tak zřídila, ty trdýlko?“
Něčí ruce mě zvedaly z podlahy, jemně mi shrnovaly vlasy z opuchlých očí, něčí hlas se snažil mě přivést k vědomému vnímání.
„Au… zhasni to světlo. Hrozně bolí…“
„Hanácká? To ses nemohla setnout něčím kvalitnějším?“ Postavilas převrženou láhev na stolek.
„No tak, proč jsi ráno nepřišla?“
Vystřízlivěla a probrala jsem se okamžitě.
„Děláš si srandu? Deset minut mačkám zvonek a moknu venku jako debil, protože sis vyměnila zámek!“
„Ježišmarja promiň… já si večer vypnula zvonek a zapomněla jsem ho zapnout!“ O zámku ani slovo.

Snažila ses udobřit si mě, bylas opravdu velmi něžná, ale ten vyměněný zámek mě silně rozptyloval. Nicméně jsem se snažila dobrat se při tvých milostných snahách vrcholu, abych už měla pokoj.
„Mimochodem,“ řekla jsi už na odchodu, „tady máš klíče od tvýho bytu. Myslím, že bychom si měly dopřát trochu víc soukromí, víš? Nejlepší bude když zavoláš, než přijdeš, tak máš aspoň jistotu že nezůstaneš stát před domem.“

Byla jsem v takovém šoku, že jsem se neozvala celý týden. Sedmý den jsem si vzala dovolenou a proseděla celý den mezi šípkovými keři na svahu, zvedajícím se za silnicí u tvého domu.

Dočkala jsem se. Bohužel.

Další den už jsem šla najisto, k Sedmi tančícím kočkám. Tvrdila jsi, že tam zpíváš. A já se přesvědčila, že své kvality neprokazuješ jen svým hlasem, ale i orgány na… hmm… řekněme opačné straně těla.
Moje intimní přítelkyně je šlapka. Paráda.

Odpustila jsem ti nakonec ty chlapy, koneckonců – jak jsi tvrdila – je to jen způsob života, jen tvoje práce, nic víc. A všechno se vrátilo do starých kolejí, až na ty klíče od bytů. Zase jsem tě měla zpátky, rozvernou, něžnou, milující, pozornou… milovanou.

* * *


Ztrácím přehled o tom, kdy spím a kdy jsem vzhůru.

Ležím naznak na podlaze. Když se snažím nahmatat její povrch, zas ho cítím drsný, jakoby betonový. Žádný černý prach na mě nepadá. Neutopím se ve tmě, ani se jí neudusím. Budu zřejmě žít.

Jen ty mi tu scházíš.

Nevrátíš se pro mě, teď už to vím.

Něco se stalo, ublížila jsem ti… ale ty mě dřív. Už tě neuvidím, už nikdy. Vím to.

Zkusím najít nějakou stěnu, o kterou bych se mohla opřít. S rukama před sebou – alespoň si to myslím, nevidím na ně – procházím tmou.

Co se to… co to je? Je možné, že opravdu vidím světlo? Zamířím k němu jako můra k plamenu svíčky, už jsem tak nemocná touhou po světle, že mě ani nenapadne, že bych měla raději zůstat v přívětivém bezpečí známé tmy.

To světlo vycházelo z okna. Obyčejné, trojdílné okno, jaké je ve všech panelákových bytech. Za ním ulice, na okraji chodníku dvě objímající se postavy.
Dvě dívčí postavy.
Prsty jedné z nich jsou zabořené v plavých vlasech té druhé, plavovláska má jednu ruku pod kabátem své přítelkyně, druhou za jejím krkem. Líbají se, bez ohledu na cokoliv a kohokoliv. Když se od sebe konečně oddělí, projíždějící náklaďák zvedne pořádný průvan a odfoukne záplavu vlnitých, plavých vlasů.
Nezdálo se mi to.
Skutečně jsi to ty…

Stojím před dveřmi baru, do kterého jsme dřív tak rády chodily spolu. Vycházíš ven, zavěšená do té dívky. Překvapeně se ke mně otočíš, v očích dosud odlesk smíchu a něhy, která ale patřila jí…

Nečekalas mě tam.

Ten nůž, co jsem ti zabořila do břicha, jsi taky nečekala.

Klesla jsi na kolena a snažila ses mě zachytit za kabát. Dívala jsem se ti do očí celou nekonečnou vteřinu… nechápala jsi. Pro tebe to byl jen způsob života. Jen byznys. Pro mě zrada.

Nevím jestli jsi to v poslední chvíli pochopila. Nikdy se to už nedozvím.

Ostrá bolest v hlavě, horká krev tryskající z rány na mém spánku. Hysterický ženský jekot… tvoje obrysy se mi rozmazávají před očima, svět se podivně kymácí.
Ne, to já padám na chodník.
Ne, padám na tebe, na tvé nehybné zakrvácené tělo. Poslední milostné objetí…

Tma.

* * *


Tma.

Zoufalství.

Slzy.

Cítila jsem bolest. Teď už ji necítím.

Jen nekonečný stesk… Už tě nikdy neuvidím. Kdysi jsi mi slíbila, že mě nikdy nenecháš samotnou… Teď už vím, že se pro mě nevrátíš. Nemůžeš.

Zabila jsem tě.

Tvá přítelkyně zabila mě. Život za život.

Jsem tak unavená… tak strašně vyčerpaná…

Nacházím za svými zády zeď. Kde se tu vzala? Opřu se o ni a zavřu oči. Tedy aspoň myslím že je mám zavřené, je tu taková tma, že to skoro ani nepoznám.

„Chat Andel: Co je s Tebou? Citim tu nejaky negativni vibrace nebo co,“ našla jsem tvou sms na telefonu a věděla jsem, že bude zase všechno dobré, aspoň do rána.

„Ahoj Démonko,“ tvůj milý úsměv, ty před mými dveřmi.
Tvoje nekonečně něžné prsty na mých rtech, na mém krku, pod mým tričkem…
„Nepřestávej… anděli…“

„Nemají vůbec šajna co všechno se dá prožít, co se dá procítit…“

„Měly bychom si navzájem dopřát trochu víc soukromí,“ pokládáš klíče na botník.

Kdybych aspoň nevěděla, k čemu nakonec dojde… Prožívat to zas a znova… jak dlouho? Věčnost?

Až vám budou tvrdit, že v pekle budete hořet plamenem nebo se vařit v oleji, nevěřte tomu.

V pekle se zdají sny.

__________________________________________________

Mým původním záměrem bylo popsat svou vizi pekla.
Zároveň jsem chtěla prezentovat svůj názor, že pokud připustíme existenci pekla, nečeká nás za homosexualitu, ale za zločiny, jako je ubližování, týrání, vražda… atakdále.
Nemusíte se mnou souhlasit, ale pokud nesouhlasíte, říkejte to slušně.
A ještě lepší by bylo, kdybyste mi napsali, jak si VY SAMI představujete peklo, sem nebo na mail. To by mohlo být zajímavé, nemyslíte?

Upozornění:
v textu jsem použila text písně Hvězdy chtějí patřit tobě od XIII. století.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mno peklo...

(Shagua, 3. 5. 2009 10:35)

Newím jak si kdo z vás představuje peklo...ale já vím...že peklo neni peklo je jen názvem....všici si myslí že po smrti jdeš do ráje nebo do nicoty či do pekla....ale ráj: je jen jinej svět...kde se zdá všechno jinaQ....mrtvá sféra....smrt: je jen řeka která odplavuje duše...nezačíná a nekončí je to úsek devíti bran......peklo: je jen očistec...je to jen čás zadní smrti kde se řeka rozlévá do více stran.....nikdy tomu nebylo jinaQ mění se jen pohled a název....Jigoku,Hell,Očistec,Peklo,...spousta dalších názvů ale je to jen místo kde se člověk(duše očisťuje)...peklo je jen relaivní pojem v nematerii....

Peklo

(Nayuki, 8. 12. 2008 16:46)

Tento pribeh je vazne nadherny, ma v sebe nieco temne...bolo to tak depresivne a smutne, az nemam slov

O to mi právě šlo,

(Psí Hvězda, 27. 9. 2007 11:44)

V tom vztahu určitě nějaká radost byla, jako u všech zamilovaných párů. Ale teď, v okamžiku vyprávění, jsou vzpomínky Anděla filtrované pekelným sítkem, v pekle se prostě nepřipouští žádné pocity štěstí, žádné vzpomínky na radost, kterou jsme prožívali. Je to součást trestu, znova a znova prožívat své provinění a všechno, co k němu vedlo, bez vzpomínek na cokoliv krásného. Zostřeno našimi strachy a fóbiemi – jak správně podotkl Ascendant, že moje hrdinka měla strach ze samoty. Má nás to utvrdit v pocitu absolutní beznaděje. Nevím, po kolikáté repríze to skončí a jak. Ale kdybych byla nejvyšším ďáblem, vymyslela bych to přesně takhle.

Peklo

(Kat, 26. 9. 2007 1:07)

nevím jen vím, že to bylo pravdivé a smutné. Tak hodně smutné, že i chyběla jakákoliv radost i ten vztah na začátku už byl takový smutný. Ale přečetla jsem to jedním dehem a i když smutné věci nerada toto se mi doopravdy libio.

peklo

(ascendant, 7. 9. 2007 18:54)

pekne depresivni a smutne.peklo ja pojem a pro kazdeho je jine tva hrdinka se bala samoty a tak jeji peklo je samota.je sama a vidi obrazi ze sveho zivota co ji pripominaji co byla a udelala.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA