„Tak co, jaká jsem byla?“ zeptala se. Evidentně čekala pochvalu. Překulila se na bok, nadzdvihla se na lokti a vyčkávavě se zadívala na svého milence.
Otevřel oči, jedno po druhém. Pak jeho ruka zajela do jejích černočerných vlasů a párkrát za ně škádlivě zatáhla.
„No přece fantastická…“ Tiše se zasmál a přitáhl si její hlavu blíž, aby ji mohl políbit.
„Vždycky seš skvělá. Skoro si až říkám, že si tě vlastně nezasloužim.“
Výraz plný blaženosti ho neopouštěl. Ukazováčkem levé ruky jemně obkreslil její obočí. Dívka přivřela oči, na rtech jí pohrával slabý úsměv. On zatím pokračoval dál, přes spánek až k linii vlasů, kolem ucha, sjel přes krk na klíční kost a po ní až do důlku pod krkem.
„A už ani krok,“ se smíchem ho chytila za ruku, která se jí užuž chystala sjet mnohem níž.
„Vždyť ty si to vůbec nezasloužíš…“
V rozporu se svým tvrzením mu přejela pomaloučku rukou po hrudi, krouživými pohyby pokračovala na břicho, intimním partiím se vyhnula velice těsně a sjela až na jeho stehno, kde se její hebká dlaň ustálila. Nejraději by si s ní celou předešlou akci ještě zopakoval, ale ona už ho jen letmo políbila na rty, mírumilovně se mu uvelebila na rameni a zůstala bez hnutí. Po chvilce mu došlo, že usnula jako nemluvně.
Nějakou dobu vydržel ležet v klidu, uvolněně naslouchat nočnímu tichu a zírat do stropu. Dokud se milovali, nepřemýšlel o tom, proč to dělají. Prostě se milovali, bylo to příjemné a byla to zábava. Dotěrná „proč“ a „mohlo by to být lepší“ začala obtěžovat vždycky až potom.
A teď už to zase začíná být nuda. Vždyť se scházejí vlastně jenom kvůli sexu, jinak s ní nic není. Jo, snad ještě proto, aby jí kamarádky záviděly, že spí s největším borcem z ročníku, jak se říká, ale on z toho má čím dál míň. Teď už zbývá jen ta chvilka během milování.
Opatrně sešoupl její hlavu z ramene.
Rozespale zavrněla: „Lásko… nechoď ještě…“
„Jen přinesu něco k pití, zlatíčko,“ zašeptal jí do růžového ouška, ozdobeného bledě modrým kamínkem ve zlatě. Doopravdy ale toužil vypadnout, čím dříve, tím lépe. Nejen z pokoje, který jim na dnešek ostatní spolubydlící uvolnily na celou noc, ale pokud možno i z jejího života.
Co nejtišeji se oblékl. Zadoufal, že dveře nebudou vrzat, a díky její až paranoidní opatrnosti, se kterou každý týden mazala panty kuchyňským olejem, se jeho přání splnilo. Protáhl se na chodbu tiše jako průvan, zaposlouchal se do ticha a neslyšně se vydal na cestu do dolních poschodí.
„Co mi vlastně na ní vadí?“ rozumoval v duchu po cestě, „je hezká, dokonce nadprůměrně hezká, je povolná… a já jí už posledně chtěl říct, že to chci skončit. Ale já vlastně nemám žádnej důvod. A potřebuje vůbec holka znát důvod? Nepotřebuje. Na co. Tak to nechám na příště, ale tentokrát už určitě.“
Jedno poschodí opatrně sešel, ale další pod vlivem svých myšlenek už furiantsky sjel po zábradlí. Dopadl oběma nohama na dlažbu a úder se hlasitě rozlehl po chodbách. Na okamžik strnul, doslova ho zalil studený pot. Jestli mě načapá někdo v noci na chodbě, mám to tentokrát už nabeton spočítaný…
Nikde se nic nehnulo. Raději zul boty a sametovým kočičím krokem přeběhl ke chlapeckým pokojům. Vzal za kliku - a nechal z ní ruku zase sklouznout.
Během večerních radovánek na to zapomněl, ale za dveřmi ho ještě čekal nedořešený problém. Teď na okamžik zalitoval, že nezůstal ve vyhřáté dívčí postýlce. Mohl toho zůstat ušetřený.
Nesmysl… na jak dlouho? Maximálně do rána. Do okamžiku, než Marka uvidí na snídani nebo ve škole. Dalo by se to všechno sice odložit, ale…
Nemůžu přece do nekonečna ignorovat někoho, kdo vedle mě sedí, s kým dělám na ročníkový práci, s kým hraju šachy, i kdyby to bylo jen proto, že je tu nikdo jinej nehraje.
S kým si půjčuju knížky.
S jehož postelí sousedí moje postel.
Váhavým krokem se vydal přes chodbu do koupelny. Přinejhorším se může vymluvit, že se mu udělalo zle. Jen na chvíli oddálit nutnost rozhodnutí, co dál.
Nemůžu ignorovat kluka, se kterým mám společných tolik zájmů, až to zaráží. Nějakou dobu dokonce i zájem o jedinou holku…
Tak jak to, že se choval tak, jak se dnes odpoledne choval?
Posadil se na mírně vyvýšený okraj nádržky u jedné ze sprch a sprostě zaklel. Byla ještě pořádně mokrá, a díky otevřenému oknu teď už i studená. Ale nebylo kam jinam jít, tak zůstal sedět.
Řekněme, že ho pošlu do hajzlu. Že se s ním prostě přestanu bavit. To je ale technicky neproveditelný. A jinak než technicky… to vlastně taky.
Budou kolem sebe chodit, jako by se neznali. Už s ním nebude hrát šachy, odpadnou jejich nekonečné debaty o knížkách, ke kterým většina jejich spolužáků jaksi postrádala vztah. Už ho nebude prohánět po hřišti a v tělocvičně s tím, že nad těmi svými knihami zlenivěl a změkl.
Upřímně řečeno, právě to, že má díky knihám takový přehled, mu na něm imponovalo. Ale jeho bylo tak svůdně jednoduché vyprovokovat!
Už si nebudou vyprávět důvěrnosti o holkách, zašití někde stranou od ostatních. Neměl potřebu bavit se o svých milostných pokusech s ostatními kluky, ale on byl čestná výjimka. Radili si, hledali společně cestu, kterou by jim – možná – za jiných okolností pomohli osvětlit jejich otcové.
Ne že by se tu s nikým jiným nekamarádil, ale bez něj by jeho život na internátě ztratil i tu poslední kapku přitažlivosti. Marek vstřebával celou jeho pozornost, všechen jeho čas se řídil podle něj. Ať si domlouval rande nebo cokoliv jiného, zároveň uvažoval, jestli ve stejnou dobu nejdou někam spolu a byl kdykoliv ochotný pro něj všeho nechat.
A přesto mu dnes odpoledne dokázal tak ublížit… A proč vůbec?
Právě… chci důvod! Jedinej pitomej důvod, jedinej rozumnej důvod, proč jsem ho ze sebe shodil a praštil ho. Pro něj chci důvod, on si ho zaslouží.
Šli jsme ze skleníku, kam jsem měl po vyučování ještě odnýst nějaký semena. Strkali jsme se a řehtali se jako cvoci nějaký blbosti a ztratili jsme rovnováhu oba naráz. Svalili jsme se do vysoký trávy a on skončil na mě. Vlastně jsem ho na sebe strhnul sám. On neudělal vůbec nic, jen se mi opíral o hrudník a díval se na mě, zpočátku mírně překvapeně… a pak se usmál. Tak jemně, spokojeně… koukal mi do očí, kolem nás ticho, stébla, pohupující se v mírném větru, nebe nad námi.
Bylo to tím jeho pohledem? Úsměvem? Nebo pocitem? Ale to byl můj pocit, tak proč jsem ublížil jemu?
Pocit paniky, zatím nevysvětlitelný. Otočil kohoutkem, nechal odtéct z potrubí zteplalou vodu a strčil hlavu pod vodovod.
Ta úleva…a ten bordel kolem po zemi. Abych radši vypadnul, než mě tu někdo najde a budu to muset uklízet.
Teoreticky: nechám ho a co bude dál? Nikdy už nepřijdu na to, co se to mezi náma stalo. Ne že by mě nic nenapadalo, o těch věcech přece jenom něco vím, ale oba dva přece chodíme s holkama. Nejsme teplí. Tak proč mám pokaždý, když jsme si blízko, ten pocit dokonalosti, pocit naplnění?
Třeba na tom našem posedu v koruně lípy, kam za náma nikdo neleze. Nebo když jsem se o něj opíral celou cestou na ošetřovnu, když jsem skákal ze zdi a podvrtnul jsem si kotník.
Nebo tenkrát, když se rozcházeli jeho rodiče a on měl ty příšerný sny. Sny o smrti, o sebevraždě, se všema detailama…bylo to otřesný a mě bylo v tu dobu naprosto fuk, co si o nás kdo myslí, když jsem ho skoro každou noc utěšoval.
Ty jeho sny se pak vyplnily. Říkal, že se mu to někdy stává, strašně se toho bál… Odjel na matčin pohřeb a doma se psychicky zhroutil. Nebyl tu čtrnáct dnů a pak jsem přišel ze školy, otrávenej jako šváb, a viděl ho tu sedět na posteli…
„Ty jsi zpátky?“
Vstal, trošku se pousmál, a pak jsme si padli do náruče. Tiskl jsem ho k sobě a zažíval neuvěřitelnou smršť pocitů, bylo to prudký, plný emocí a touhy. Tak strašně mi chyběl, tak moc…
Nedokážu to… jak tu mám bez něj existovat?
S děsem v očích se vymrštil z lůžka a těžce oddychoval. S očima široce rozevřenýma se snažil zachytit rozdíl mezi snem a realitou. Je to dobré, tamto byl jen sen… jen sen? No právě, moje sny… to ne, už ne…!
Záplava slz, nechtěných, neuvědomělých.
Schoulil se do klubíčka a zdusil tiché vzlyky v přikrývce. Klid, neblázni, všechno je v pořádku…
???
Něčí ruka bloudí v jeho vlasech. Něžná, konejšivá, chladivá.
Je to další z těch snů o Pavlovi? Jeden z těch, které by chtěl splnit? Stáhl ze sebe kousek přikrývky a přitiskl se tváří k hebké hladící ruce. Ve snu se smí všechno.
„Ty teda pořádně žhavíš. Nemáš horečku?“ šeptá mu hlas ze snu. Chladivá dlaň se přesouvá na čelo.
Ne, tohle se mu opravdu nezdá… krutý pád do reality.
„Kde ses tu vzal?“ hlesl přiškrceně, „co to děláš… ty přece nejseš buzerant, ne?“
Jeho nepatrná zásoba ironie došla. Slova, která mu dnes jeho nyní už bývalý přítel tak nenávistně prsknul do tváře, ještě teď pálí jako živý oheň.
Vzpomínka na dnešní odpoledne žene do očí další slzy.
„Běž pryč…“ Otočil se k němu zády. Nemusí vidět, jak moc ho to bolí.
„Teď ne.“ Ten druhý si k němu bezostyšně přilehl a objal ho přes přikrývku. Přesto, co mu odpoledne řekl.
Proč mi tohle děláš?
„Byl jsem tak blbej,“ vzdychl, „uznávám.“ Pavel si opřel čelo o jeho rameno a jeho dlouhé, vlhké vlasy mu sklouzly na krk. „Promiň… strašně mě to mrzí. Vím přesně, jak ti je. A… a víš, že se neumím omlouvat. Promiň…“ Jemné, jakoby omluvné pohlazení ve vlasech.
Jenom promiň tady nestačí. Ublížil mi víc, než si dokáže představit, a pak si přijde, zkouší se tvářit, že mi rozumí a… jenže, když ono je to tak příjemný a svůdně jednoduchý. Objetí, pohlazení, odpuštění… vlastně nic jinýho nechci, než to přesně tak udělat. Co všechno mu ještě odpustím pro tu chvilku dokonalosti? Pro jeho ruku, obtočenou kolem mýho těla, pro ten nepopsatelnej pocit, kdykoliv se ocitneme blízko u sebe, kdykoliv se náhodou dotkneme… vždycky náhodou?
Dnes to nebyla náhoda, on mě strhnul na sebe, abych si nenamlátil.
„Jestli jsem ti odpoledne ublížil, bylo to proto, že… žes měl pravdu.“
Nechápe. Chvíle ticha, než sebere dostatek sebeovládání, aby na něj mohl vůbec promluvit. Slyší dobře ten přiškrcený tón jeho hlasu, ví, jak těžké pro něj je začít o tom mluvit. Nesmí ho nechat utápět v pochybách moc dlouho…
„V čem jsem měl pravdu?“ Otočí se k němu, i když se teď s ním vůbec nechtěl bavit.
„Ne, plácám blbosti… chci říct, že mi tam s tebou bylo dobře a já si to nějak… nedokázal připustit. Vyděsilo mě to,“ doznává upřímně a cítí, jak mu hoří celý obličej.
„Vždycky ses ke mně choval, jako bys to o mě věděl. Nenapadlo mě, že…“
„Přál jsem si, abys byl… víš co. Ale myslel jsem, že já nejsem.“ To nemá zrovna moc logiky. Ale k čemu je teď logika?
„Kdybys věděl, co se mi teď zdálo… viděl jsem tě umřít a na chvíli jsem tomu vážně věřil. Umřel jsi a nestačili jsme si vůbec nic vysvětlit… jednoduše sis odkráčel a nechal mi jen vzpomínku na to dnešní odpoledne…“
Další slzavé zhroucení. Kéž by tenhle sen patřil do úplně jiné kategorie než ty ostatní, co se plní…
„Co je? Co se děje?“
Slabé světlo. Kroky směřující k posteli, kde jeden chlapec objímá druhého.
Bleskurychlý pohyb vedle něj. Už ho neobjímá, teď klečí vedle postele a ruku má na jeho rameni.
„To nic, jenom noční můra. Bude v pohodě,“ docela zdařile zívnul, jako by se také právě probudil.
„Tak jo. Dneska byl náročnej den…“ probuzený spolunocležník se otočil a potmě se mátožně dopotácel ke své posteli.
Strnulé ticho. Ale oba dva vědí, že ten druhý nespí. Oba jen čekají, až usne ten třetí.
„To bylo dobrý.“ Z půlky polštáře, promáčené slzami, se posunul blíž k Pavlovi.
„Nic nepoznal, teď mu to nedojde, ani kdybych tu zůstal celou noc.“
„To nemusíš. Už jsem docela v pohodě. To je tím leknutím,“ Marek se nervózně uchechtnul.
„Ale já chci. To, co jsem ti řek odpoledne, mě fakt strašně moc mrzí. A co jsem udělal, to ještě víc.“
„Hej, co si o mě myslíš?“ shodil ho ze sebe, „já nejsem nějakej buzerant! Tybláho, kdyby TOHLE věděli kluci!“
Ten obrat o sto osmdesát neustál. Neuvažoval o tom, co dělá, prostě ho chytil za ruku a chtěl ho stáhnout k sobě. A Pavel se mu vytrhl a uhodil ho vší silou do tváře.
Ještě čerstvá vzpomínka se propaluje z hlubin vědomí. Teď je to už jiné než dřív, ten člověk, jemuž tolik důvěřoval a vkládal do něj naděje, ho vlastně vůbec neznal. Zničil celou jeho stavbu, vytvořenou ze snů a náznaků. Rozmetal ji hrubými slovy, úderem, kterým ho srazil na zem, a zničil jeho jediné útočiště před světem, před nespravedlností a krutostí, před jeho prokletím, před strachem z budoucnosti.
„Nebreč už… prosím tě…“
„Já přece nebrečím…“
Jemný dotek jeho prstů na tváři ho usvědčuje z nepravdy.
„Vždyť já vím…“ V jeho hlasu je slyšet úsměv.
Co dělat? Chtěl by se mu schoulit do náruče, ví, že i Pavel na to čeká a že to pro něj znamená odpuštění.
Ale má strach se vzdát tak brzo, ještě pořád to bolí a není si jistý vůbec ničím.
„Hele víš co… necháme toho. Ty si běž lehnout k sobě, já zůstanu tady a zejtra se uvidí. Já… já to teď nechci rozebírat. Fakt ne. Každýho rozhodnutí, který udělám teď, budu litovat. Běž už,“ vystrčí ho netrpělivě z postele a otočí se zády.
Spali tu noc každý sám. Když se Marek ráno probudil, Pavel už v pokoji nebyl. Šel na snídani, pak do školy jako každý den a myslel si, že se uvidí na angličtině. Nebyl tam… vůbec nepřišel.
Bez sebe strachem a nervozitou spěchal do jejich pokoje a doufal, že tam bude, ale hlášení ředitele školy ho zastihlo ještě na chodbě.
…váš spolužák Pavel S. byl časně ráno nalezen mrtvý pod lešením u severní zdi…
Ne!
…vzhledem k této tragické události…
NE!!
… abyste nevstupovali na lešení…
Svezl se podél stěny na podlahu, před očima černo. Viděl před sebou jen svůj sen z minulé noci… Pavlovo tělo, s rozpaženýma rukama padající k zemi.
Připomínal ptáka, plachtícího ve větru… jenomže lidské tělo se svými touhami, stesky a propady je příliš těžké pro vítr.
Řekl jsem ti: umřel jsi a nestačili jsme si vůbec nic vysvětlit… jednoduše sis odkráčel a nechal mi jen vzpomínku na to dnešní odpoledne…
Ale já ti k tomu nedal vůbec šanci, a už ji nikdy nedostanu.
Nechtěl jsem podlehnout tomu vábení - pohladit, políbit, obejmout, odpustit…
Nechtěl jsem ti znova dovolit zničit můj svět.
Myslel jsem, že na to mám právo.
Ale kde leží hranice vnitřní sebeobrany?
Komentáře
Přehled komentářů
To bylo vážně moooc pěkné! ^^ Já teda obyčejně originální povídky nečtu, ale tohleto... bylo prostě dokonalé. Vážně. Tohle by si zasloužilo zarámovat a pověsit na čestné místo někam, kde to všichni uvidí! ... Co říkáš na Louvre?! :D Klaním se, maestro! ^^
.................
(sisi/ctenat, 4. 3. 2011 19:40)tak tohle nekompromisně odkrádlovalo moje veškeré city!
Re: .................
(Psí Hvězda, 4. 3. 2011 20:37)
A to mám chápat jako OK nebo KO :-)?
Páni... to je neskutečný, že to tu ještě někdo čte! Dík za ohlas:-).
...
(Profesor, 30. 8. 2009 17:03)Zajímavý námět. Hranice vnitřní sebeobrany. Přimnělas mě k zamyšlení. Děkuji.
...
(Lilithka, 18. 2. 2008 11:50)
Hranice vnitřní sebeobrany... Už na MOW mě donutil tenhle obrat přemýšlet. Totiž, kde ji asi můžu mít já? Egoisticky se přiznávám, že celá tahle povídka mi dala hodně. Čas byl, tak jsem si utřídila myšlenky a věřím, že to nebylo k ničemu.
Vybrala jsi tak úžasný námět, že i když jsem se občas zadrhla ve čtení, tohle to naprosto vyrovnalo. Díky za příjemný zážitek a snad nevadí, že ti komentář píšu až sem.
*bulí*
(Barica, 4. 1. 2013 10:38)