Pokušení
Vladimírovi k narozeninám.
Přejížděla jsem prstem po hřbetech CD a hledala, které bude nejlépe korespondovat s mou mizernou náladou a nespavostí.
„Nosferatu, to je to, co teď potřebuju. Tsss… třeba mi sem nějakýho přivolá. Všechno je lepší než tohle, úplně cokoliv…“
Povídám si sama se sebou. Proč ne, odedávna jsem sama sobě nejlepší společnicí.
Ve světle pochodní průvody jdou
a v blátě života všichni ti lžou,
tahle noc končí a přichází den,
už padají hvězdy a tak si něco přej!
Tak jako měsíc, oheň a kříž
astrální cestovatel prolomil svou mříž.
Zeptej se bohů kde je cesta ven,
požehnali noci a prokleli den…
Přeju si, přeju si, přeju si… rybičko zlatá, přeju si…
Další bezesná noc brzo skončí. Nepomohlo červené víno ani Diazepam. Mozek, vybičovaný do extrému psychickou bolestí a představami, odmítl poslechnout.
Otevřela jsem okno do vlahé letní noci. Ještě je tma, ale vím, že směrem na východ, za panelovým sídlištěm, poli, loukami a jednou vesnicí je České středohoří. Ty a já se na ty kopečky díváme z opačných stran…
Až po chvíli mi došlo, že jsem cédéčko jen vložila do přehrávače, ale nezapnula jsem ho.
To už mám vážně tak vychlastaný mozek?
Pustila jsem přehrávač, jen potichu, abych nebudila děti. Stejně znám celé album nazpaměť a v mé duši burácí silou bouře.
Dívám se do plamínku svíčky skrz sklenici s temně rudým vínem a útržky myšlenek zmateně víří.
Vychlastanej mozek… Co to dělám? Co dělám sobě, co to dělám své rodině, čím si mě zasloužili lidi, kteří na mě spoléhají? Dokážu vůbec ještě odhadnout, který krok je ten poslední? Která sklenička? Která píseň, která povídka, která myšlenka? Kde leží hranice, kterou nesmím překročit, abych ještě byla schopná existovat pro tento svět?
Znám tvé slzy, zklamání a bol,
na zdraví ďáblovi sklenky pak řvou,
láska je slepá a vášeň je pryč,
upírské verše – a co bys chtěla víc!
Dokaž mi lásku, dej mi svou oběť,
na trůně bolesti budeš se hřát,
na těle ucítíš krvavý dotek
a Nosferatu pozvedne svou tvář!
Otočím se zpět k oknu a na parapetu sedí temný stín velikosti dospělého muže.
S křídly.
To ne… to se mi jenom zdá!
Nevím koho, které mocnosti volat na pomoc. Nevím, jestli se raději mám pomodlit, trapně amatérsky ho proklít nebo utéct a zavolat policii.
Až dojdu k oknu, už tam nebude…
Nebylo to moc rozumné, ale vypila jsem skleničku s vínem do dna a šla k oknu.
Nenechám ho v bytě samotného s dětmi.
Došla jsem k oknu - a byl tam pořád.
„Co jsi zač?“
Žádná odpověď. Ale ani po mě neskočil, takže jsem zůstala prozatím v klidu.
Prohlížím si ho, jak tam sedí a dívá se stejným směrem, jako já před chvílí. Ke Středohoří.
Když si odmyslím ta křídla, černá, blanitá, jakoby netopýří… někoho mi připomíná. Někoho, koho znám jen z představ.
„No tak co tu děláš?“ přechází mě trpělivost , „neříkej mi, že opravdu existuješ.“
Zaslechnu kratičké odfrknutí.
„Záleží na tom, kdo si myslíš, že jsem.“
„Nevím. Ale…“ otočím se přímo k němu, „takhle jsem si představovala… to je jedno koho. Když vynechám ty křídla.“
Podíval se na mě. A já se, nevím proč, vůbec nelekla. Jako bych věděla, co udělá, jako bych věděla, co najdu v jeho očích.
Astrální dvojník vrací se zpět
z dalekých výprav, tajemných cest,
on viděl peklo, budoucnost a ráj,
novodobý čaroděj, Nostradamus sám!
Jsem anděl temnot a noc, to je můj ráj,
ztiším tvou bolest, tu přijmu jako dar,
upírské verše – a cos čekala víc,
vždyť vlci moje jméno vyjou na měsíc!
Našla jsem.
Temnotu. Bezednou, dokonale černou, nezrcadlící, vtahující do sebe…
Lákavou.
Svým klidem, nebytím, štěstím v nebytí.
Nevím, jak dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Když jsem se vzpamatovala, byla jeho původní podoba pryč. Tmavá kůže neurčité barvy, hubené, šlachovité ruce a nohy, holá lebka, špičaté uši, vystupující žebra. Místo tváře, budící pocit bezpečí, síly a jistoty, měl vystouplé lícní kosti, úzké rty a černé oči jakoby bez bělma.
Jen ta křídla zůstala na svém místě.
„Teď víš, kdo jsem. Co chceš?“
„Chci ji proklít,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení. Všechna bolest a nenávist posledních dnů vyvřela do jedné věty.
„Koho?“
„Neznám ji, jen podle jména. Vlastně ani to ne, znám jen začáteční písmeno jejího jména. Ona nejspíš ani neví, že existuju. Ale zničila můj svět. Ničí někoho, koho miluju, a on se teď uzavírá i přede mnou.“
„Nuda… zase jedno prokletí z nešťastné lásky. Co je to za lásku, když jsi pořád jenom v pořadí? Ale ano, proklít někoho není tak velký problém. Síla myšlenky je ohromující, ať už je to modlitba, nebo kletba. Jenže taková blíž neurčená kletba se chová jako neřízená střela, jako tříštivý granát. Musíš vědět, co přesně chceš, jinak je výsledek nejistý, nebo tím zasáhneš kdekoho.“
„Nechci aby to zasáhlo někoho jiného. Jde mi jen o ni. O to, aby přestala deptat někoho, na kom mi záleží.“
„Myslíš toho, koho tolik chceš a on tebe ne?“
Vztekle jsem se k němu otočila. Veškerý respekt byl pryč a já bojovala s pokušením srazit ho z okenního parapetu ta tři patra dolů. Pak ale převládlo logické uvažování nad emocemi a já si uvědomila, že za prvé on má křídla a prostě by si jen trochu zaplachtil, za druhé by mě pravděpodobně strhnul s sebou, a já křídla nemám.
„Jo, i tak by se to dalo říct,“ pronesla jsem po chvíli rádoby s ledovým klidem, a v duchu děkovala Michaelovi za ten telefonický kurs asertivity, co jsem díky němu nedobrovolně absolvovala.
„Nejhorší je přesvědčit sama sebe, že už do mého světa nepatří. Strašně mi chybí… strašně moc. Každý den je bez něj tak zoufale prázdný, denně od rána do večera uvažuju, proč o mě nestojí už ani jako o kamarádku. A když se jakž takž uklidním a jsem z toho skoro venku, najednou napíše e-mail nebo esemesku. Ne že bych neměla radost… jenže pak si myslím, že už je zase dobře, a on zase několik dnů mlčí… Je to jako houpačka.“
„Tak mu řekni, ať ti dá už pokoj. Co je jednoduššího?“
„Není to tak jednoduchý. Mám ho ráda, nemůžu mu takhle zabouchnout dveře před nosem. Mimoto…“
„Mimoto je nechceš zabouchnout sobě.“
Už mi tou svou přímostí a čtením myšlenek šel na nervy.
„Poslouchej, proč se o tom se mnou vůbec bavíš? Nenapadlo by mě, že to takhle rozebíráte. Myslela jsem si, že je to něco jako obchod – chceš něco? Dobře, dostaneš to. A sejdeme se tehdy a tehdy a budu chtít tohle a tohle.“
Už se vám někdy podařilo dokonale vykolejit přízrak? Mně ano. Stvoření vedle mě začalo vydávat nehlučný, sípavo-skřípavý chechtot. Netuším proč, ale v tu chvíli jsem si byla jistá, že to není zlomyslný smích vyslance pekla. On se opravdu bavil.
„Škoda že nejsem na jeho místě,“ podíval se na mě a najednou vypadal… jako on. Tvář, kterou znám z fotky. Přejel mě mráz.
„Děsíš mě.“
„Tímhle? Myslel jsem, že tě víc vyděsí moje opravdová podoba.“
„Ne, myslím, že jsem přesně věděla, kdo jsi, s čím si hraju. Děsí mě, že s touhle schopností můžeš klidně vypadat jako… ne, nebudu to radši říkat.“
„To je jedno. Síla myšlenky je stejná, jako síla slova.“
„Neříkej to! Prosím tě…“
„Nebudu,“ pronesl tiše, a posunul se na parapetu stranou. Sebrala jsem z gauče polštářek, sedla jsem si na parapet vedle něj a spustila nohy dolů nad chodník. Nechtěla jsem říct nahlas, že by klidně mohl vypadat jako moje dcera… jako můj syn… vetřít se do mé přízně a…
Položil mi ruku kolem ramen. Bylo to tak uklidňující… Co všechno dokáže vizáž. Trochu mě k sobě přitiskl.
„Ty o něj hodně stojíš, viď? Spřáhnout se kvůli němu se mnou… ty přece nejsi blázen nebo zoufalec. Ty se jenom cítíš opuštěná.“
„A není to náhodou jedno, jestli s tebou chladně vyjednám něčí vraždu, zmrzačení, nemoc nebo jinou maličkost, co zničí život, nebo jestli se s tebou budu objímat, i když vím, že nejsi on?“
„Na to ti neodpovím. Můžeš být nad věcí, můžeš být vězněm svého svědomí… máš na výběr. Každý má, jen se o tom s každým nedá takhle mluvit.“
Jeho ruka příjemně hladila a krásně hřál… Bylo mi jedno, co je. Vlastně jsem si tím ani nebyla jistá. Stačilo mi, že byl se mnou, tady, teď, když jsem ho potřebovala. Že mě objímal, že byl takový, jakého bych chtěla mít jeho…
A uvnitř duše pláčeš, tak sama,
nevidíš důvod, na co čekat dál,
hluboké noci jsi Jitřenka nová
a Nosferatu vyslyšel tvůj pláč…
Odlož svůj nářek a přijmi temnot dar,
z vášně a krve se život rodí dál,
vůle je mocná, z ní je placený bič,
a chtěj ať vlci tvoje jméno vyjou na měsíc!
Dívali jsme se k východu, a nebe nad obzorem už nebylo černé, ale tmavomodré. Tušila jsem, že se musím rozhodnout.
A věděla jsem, že bolet bude jakékoliv rozhodnutí.
Až se rozhodnu, tahle chvíle bude nenávratně pryč. Odejde mi tahle iluze, odejde mi jediný tvor, kterému jsem mohla říct, co mě trápí, kterému jsem mohla otevřít svou mysl bez obav, že ho vyděsím nebo mnou bude zhnusený.
Je mi jedno, kdo je. Byl se mnou, když jsem ho potřebovala.
A až se rozhodnu, odejde.
Přeju si… aby zamrznul čas…
„Poslouchej… ber tenhle rozhovor jenom jako povídání nanečisto. Uvažuju o tom… něco jiného je snít o tom, že někdo přijde a nabídne ti úplně nový život, a něco jiného je na to opravdu přistoupit. To pak začneš uvažovat o tom, co všechno si smíš přát a co za to … a do důsledku vzato, když jakkoliv ublížíš jí, ublíží to i jejím blízkým, lidem, které vůbec neznám. A budu stejná jako ona, budu prostřednictvím její osoby ničit další životy včetně toho jeho. To nechci.“
„Je to tvoje vůle?“ Tvůj hlas. Tvoje ruka okolo mých ramen.
„Je to moje vůle. Nechci, abys jí ublížil kvůli mně.“ Mám pocit, že to říká někdo jiný, že se jen dívám a poslouchám ty dva na parapetu, zatímco si rvu srdce z těla.
„Stejně jsem věděl, že jsi pro nás ještě nedozrála. Ty ho miluješ, kvůli němu jsi schopná odpustit i té ženě, že ti ničí život. Dáš jim raději šanci, než bys mu ublížila, ať to jeho i tebe stojí cokoliv. A to je něco, přes co nemůžu.“
***
Roztřásla mě zima.
Sedím na koberci, opřená o zeď. Nade mnou otevřené okno, do něj svítí slunce a ptáci nesnesitelně optimisticky řvou. Vlaštovky létají těsně kolem ve zběsilé honbě za mouchami.
Dřív, než se stačím vyhrabat na nohy a zatáhnout záclonu, vletí jedna z nich dovnitř. Chvíli šíleně poletuje po celém pokoji, přičemž upustí několik nechutných mazlavých náloží. Nakonec se usadí v poličce s porcelánem. Zavřu dveře do předsíně a konečně se mi daří ji zahnat směrem k oknu.
Na parapetu najdu polštářek z gauče…
Kde se tu vzal?
Zavřu okno, slunce to tu přes sklo za chvíli prohřeje a já se snad zahřeju. Když už nejsou slyšet vlaštovky, uvědomím si, co celou dobu poslouchám.
To je ta víra, vláda a moc,
znamení černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um?
Nosferatu přináší své evangelium!
To je ta víra, vláda a moc,
magie černá, temná jak noc,
kde je tvá síla?
V srdci se směj,
a pentagram vlkodlaka na kůži si dej!
A sotva to skončí, znova:
To je ta víra, vláda a moc,
znamení černá, temná jak noc,
kde je tvá síla, kde je tvůj um?
Nosferatu přináší své evangelium!
To je ta víra, vláda a moc,
magie černá, temná jak noc,
kde je tvá síla?
V srdci se směj,
a pentagram vlkodlaka na kůži si dej!
Chápu, že přeskakovala klasická elpíčka, ale tak o jednu, dvě drážky. Ale aby přeskakoval CD přehrávač? A přesně na refrénu?
Uklidím ze stolu následky své osamělé noční pitky a vlaštovčí exkrementy, efektně rozmístěné po celém pokoji, a jdu se resuscitovat do sprchy. Z paměti se mi vynořují podivné obrazy.
Temný stín na parapetu. Špičaté uši, holá lebka.
Chuť někoho zabít.
Tři patra pod mýma nohama.
Tvoje ruka na ramenou.
Bleskurychle vypravím děti do školy a sedám k počítači.
Dnes máš narozeniny… měla bych ti napsat mail a poblahopřát ti. Musím ti dát vědět, že tě mám ráda.
Zírám na otevřené okno prohlížeče… a místo „Všechno nejlepší“ píšu:
„Přejížděla jsem prstem po hřbetech CD a hledala, které bude nejlépe korespondovat s mou náladou. „Nosferatu, to je to, co teď potřebuju. Tsss… třeba mi sem nějakýho přivolá. Všechno je lepší než tohle, úplně cokoliv…““
Poznámka:
Píseň v textu je Evangelium a vypůjčila jsem si ji od skupiny XIII. století. Doufám, že jsem její text moc neponičila.
Komentáře
Přehled komentářů
že právě toto nebude Tvůj šálek čaje :).
Ale i tak díky za čas, který jsi téhle ponurosti věnovala.
...
(Lilithka, 16. 3. 2008 20:19)Když... Ne, takhle nezačnu. Jinak. Tuhle písničku zbožňuju. Ne, ani tohle není co chci napsat. Ale jak do toho? Tak prostě napíšu jen pár slov. Nádherné, emotivní, silná myšlenka (mě docela dost blízká v mnoha ohledech), skvělý styl (a já songfic většinou moc kladně neocením). Celkový dojem je, že zatím můžu jen lapat po dechu. Zvednou skleničku vína, prohlédnout přes ni plamínek svíčky a sfouknout ho...
Jsem
(Vladimír, 11. 3. 2008 0:14)
jeden z mála vyvolených,možná nejvyvolenějších,kteří o Tobě vědí,alespoň v některých směrech,více než Tví nejbližší blízcí..
Vím,že nejsi jednoduchá osobnost,vím,že oplýváš fantazií,vím,že jsi myšlenkově a spisovatelsky velmi schopná....a přesto jsem takovou hloubku v Tobě ani já netušil..
Dostal jsem darem něco,co ve svých letech poprvé..
Člověk časem a věkem může ztrácet na intenzitě prožitků,na schopnosti žít a prožívat,emoční otupělostí,předešlým prožitým...a může jak vidno se dočkat i do té doby nepoznaného,dostat nové,silnější a s překvapením prožívat stejně,i intenzivněji..
Dost těžko Ti mohu poděkovat,a jen prostým poděkováním se vyrovnat Tvým slovům,myšlenkám,emocím a citům v nich...natož je předčit,na oplátku,a já bych tak rád!
A tak jen skláním hlavu,a s pocitem pokorného dlužníka přijímám dar,s tichým přáním,Ti jej smět a dokázat někdy oplatit..
Tak to vypadá,
(Psí Hvězda, 19. 3. 2008 12:29)