Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všechny, zejména pak ale Harryho, nový rozměr jejich vztahu poněkud překvapil, ale nikdo proti němu nic nenamítal. Hermiona se okamžitě stala jeho nadšenou zastánkyní. Sirius si pobaveně pomyslel, že si našla náhradu za SPOŽÚS, protože teď zaníceně hájila práva vlkodlaků. 

Problémem zůstávali Fenrir a jeho banda, jejíž velikost neustále rostla. A Fénixův řád byl bezmocný - za každého zabitého Fenrirovce přibylo pět nových.
Voldemort dokonce udělal z proměny v lykantropa jistý druh odměny pro své nejvěrnější, zatímco Fenrir ji používal jako alternativu trestu smrti pro zajatce a náhodně vybrané oběti: kdo se mu zamlouval, toho nezabil, ale udělal z něj nelítostnou bestii pod svým velením. Samozvaným Pánem zla otevřeně pohrdal a ačkoliv ten se tvářil, že si toho nevšímá, bylo jen otázkou času, kdy dojde k jejich střetu  na život a na smrt. 
V boji vlkodlaka proti kouzelníkovi by jistě vyhrál díky své znalosti magie Voldemort, ale pokud by se střetli všichni přívrženci obou stran, už by tak jistý vítěz nebyl. Zatím oba potřebovali jeden druhého, a proto se, byť nevraživě, tolerovali.

Ale Fénixův řád nemohl čekat, až se definitivně porvou, protože v té době by už také nemusel existovat. Tím spíš, že Fenrir měl onen podivný nápoj umožňující proměnu ve vlkodlaky v kterékoliv části měsíce. Díky Ronově odvážnému kousku (snažil se předvést před Hermionou) se podařilo jeden flakónek záhadné tekutiny získat a Hermiona rozluštila i jeho přibližné složení, přesný recept nebo protilátku však odhalit nedokázala. Sirius poprvé v životě želel, že s nimi není Snape. 

Na člověka lektvar nepůsobil, ale když se odvážně nabídl k jeho vyzkoušení Draco, zjistili, že promění nejen tělo, ale krátkodobě i psychiku: na šest hodin se mladý Malfoy stal lítou šelmou, kterou udrželi jen v té nejbytelnější kleci a která toužila po krvi. Siriuse vůbec nepoznával a toužil přidat se k Pánovi berserkrů, což byl patrně Fenrir.
Pak všechno beze stopy odeznělo. Neurčitá naděje, že by Fénixův řád mohl využít přípravek pro vlastní účely, padla. 

Jenže bylo nutné okamžitě něco udělat. Vlkodlaci řádili v kraji jak smyslů zbavení, což vlastně působením elixíru byli. Fenrir je svým dryákem neustále naléval a největší potěšení měl z toho, když mohl tímhle způsobem manipulovat se svými největšími bývalými odpůrci. Někdy jim přikázal povraždit všechny jejich příbuzné a blízké, pak jim lektvar odebral, popásl se na jejich zoufalství a nakonec je zaživa roztrhal na kusy jako varování všem, kteří by se mu odvážili postavit na odpor. Dalo se říct, že Greyback dodal slovu vlkodlak úplně nový rozměr. 

Boj s jeho smečkou přinášel Fénixovu řádu jen další a další oběti: pod vlivem přípravku byli vlkodlaci rychlejší než kletby čarodějů, které je neškodně míjely, a jejich zuby a drápy rozsévaly smrt.  

Draco si vzal do hlavy, že se stane zvěromágem, a požádal Siriuse o pár lekcí. Odůvodňoval to zefektivněním výuky během společného milování. Sirius byl zprvu poněkud z takových inovací vyveden z míry, ale pak si vzpomněl, že sexuální energie skutečně umocňuje působení kouzel. Usoudil, že tím nic nemohou zkazit, tak proč to nezkusit.
Výsledek byl naprosto ohromující: Draco se proměnil hned při třetí lekci! Tiše doufal, že se nestane tím, čeho se obával nejvíc: bílou fretkou. 
Jeho modlitby však vyslyšeny nebyly. Draco  se  stal excelentním bělostným freťákem nevídaných rozměrů, nejmíň o třetinu větší než je standardní velikost fretčích samečků. A na rozdíl od rubínových, karmínových nebo černých očí, které jsou u bílých fretek běžné, mu zůstala jejich původní barva. 
Sirius si ho uznale prohlížel: "Úžasné... Jestli budeme mít někdy finanční potíže, prodám tě nějakému sběrateli kuriozit a budu v balíku!"
Draco se k jeho překvapení neurazil, a Sirius si pomyslel, že už se chová dočista jako Remus. 
Myslel si to až do chvíle, kdy Draco odsekl: "Jestli budeme mít někdy finanční potíže, prodám já TEBE nějakému majiteli závodního psího spřežení a do konce života budu za vodou!" a typicky fretčím způsobem ho sice beze viditelných stop, zato značně bolestivě, hryznul do nechráněného místa mezi palcem a ukazováčkem a hbitě utekl z pokoje. 
Sirius se dal do nevázaného smíchu. Tohle byl konečně zase ten Draco Malfoy, jak mu ho líčíval Harry! 

Draco nejprve smutnil, že není něčím důstojnějším než jen zdomácnělou kunovitou šelmičkou, ale jakmile zjistil, že se za nádherným stvořením s obdivem otáčejí mudlové i kouzelníci, změnil názor a promenoval se na veřejnosti s ohromnou chutí. 
Zpráva o čarokrásném tvoru se rozlétla jako blesk a každou chvíli se na něj někdo přišel podívat. Jen pár zasvěcenců vědělo, že Sirius Black nemá luxusního mazlíčka, nýbrž milence-zvěromága. 
Mělo to i své stinné stránky. Rita Holoubková s sebou přivlekla malinkou, strachy polomrtvou šampaňskou fretečku a dožadovala se neodbytně jejího nakrytí fretčím šampiónem. Draco před nimi utekl na strom, odkud vztekle syčel a Sirius ho odmítl sundat.
Rita za to napsala do časopisu Maguár. Rady o chovu našich chlupatých miláčků článek o tom, že Black i jeho freťák jsou duševně nevyrovnaní jedinci, bývalý vězeň že trestuhodně zanedbává péči o svého svěřence a navíc je u něj podezření na zoofilii. 
Sirius s odkazem na jejich poslední vášnivý fretkopsí sex zadumaně pronesl, že se v posledním případě trefila. Draco usoudil, že mezidruhové vášni dvou zvěromágů se zoofilie říkat nedá a pravdu novinářka měla v případě druhém. Sirius po něm vystartoval a honili se po zahradě chvíli v lidské, chvíli ve zvířecí podobě. Ron s Harrym je pozorovali z okna v prvním patře a soudili, že obávaná žurnalistka uhodila hřebíček na hlavičku hned svým prvním výrokem. 

Draco pilně zkoumal možnosti svého těla. Největší radost měl z toho, že dokáže šplhat po stromech, zatímco Sirius ve psí podobě nikoliv. Naopak jakmile ho starší zvěromág dostal do svých pacek či přímo tlamy, freťáček už neměl šanci na únik. V jejich podání šlo jen o nevinné kočkování, věděl však, že skutečný pes nebo nedejmerlin vlkodlak by si ho dal k večeři - nejspíš doslova. Jeho jediná šance spočívala v rychlosti a obratnosti. 
Využíval přirozených fretčích schopností stát se nepolapitelnou rozmazanou šmouhou, protáhnout se dírou menší než on sám nebo nacpat se do tak úzkého prostoru, že by to žádný jiný tvor jeho velikosti nedokázal. Poctivě cvičil, udržoval se ve formě a kde to jen šlo, tam se snažil se zdokonalovat. A začal chodit na výzvědy. 

Nejzávažnějším problémem byl jeho neobvyklý vzhled, kvůli němuž se ho snažil leckdo od Siriuse koupit. Dokonce o něm napsali další článek do Maguára, kde ho prezentovali jako novou barevnou variantu nazvanou stříbrooký bělouš neboli SEW (silver eyed white), dokonce dražší než převzácná DEW. 
Sirius se fretky přes své nedávné výhružky odmítal vzdát, neustoupil ani nátlaku mudlovského premiéra, ani ministra kouzel, v obou případech fanatických milovníků třetí nejčastěji chované šelmy světa, a mluvil o své nehynoucí lásce ke svému nejvěrnějšímu příteli, což ve čtenářích jen utvrdilo dojem, že Black svého freťáka určitě sexuálně zneužívá. Uvažovalo se dokonce o tom, poslat na něj pro jistotu ochránce zvířat. 

Draco se tím vším neskutečně bavil a využíval toho, že stačí, aby si aplikoval oční kapky, po nichž jeho oči patřičně zčervenají, a trochu se vyválet v hlíně. Jako mávnutím hůlky z něj v tu ránu byl karmínooký stříberák nebo šampaňák. Ne že by se ho kolemjdoucí nesnažili ulovit i tak, protože byl rozhodně výstavním kouskem, ale jeho hlavička vykukující z trávy už mimořádný rozruch nebudila.
Vlkodlaci ho ignorovali úplně - malých zvířátek si nikdy nevšímali. Zakrátko se stal úspěšnějším než jakýkoliv jiný informátor Fénixova řádu. Doufal, že Snape někde v nebesích je na svého kmotřence a žáka patřičně hrdý... 

Zase se blížil úplněk. Sirius Dracovi přísně nakázal, aby se poslední den pro jistotu vzdal svých oblíbených toulek, ale Draco to okamžitě pustil z hlavy. Co by se mu mohlo stát? Až začne cítit volání měsíce, včas se vrátí do bezpečí své ložnice. 
Jenže když odpoledne ťapal lopuším nedaleko štábu, vyřítil se na něj obrovský pitbull a zahnal ho na nejbližší  topol. Pak seděl mrzutě na větvi a dával seshora najevo svou nelibost, zatímco rafan hlídkoval pod ním u paty stromu. Draco se stočil do klubíčka a rozhodl se počkat, až to tu obludu přestane bavit. A čekal. A čekal. A čekal... 

Pozdě v noci tklivě hleděl na obrovský měsíc, kulatý jako rybí oko, a kdyby byl vlkem, vyl by zoufalstvím. Jako fretka mohl nanejvýš tak tiše lítostivě kňourat. 
Najednou mu došlo, že se děje něco zvláštního. Ozařuje ho svit úplňku, neměl by se jako vlkodlak bez přítomnosti zvěromága zmítat v křečích nebo být na lovu něčeho k zakousnutí? Třeba ho zvěromágovství vyléčilo! 
Zajásal nad tou představou a proměnil se zpět v člověka. A spadl ze stromu přímo na pitbulla, zmítaje se v obvyklých křečích a měně se ve vlkodlaka.
Hafan vydal nepopsatelný zvuk, při němž tuhla krev v žilách všem v okruhu deseti kilometrů, a zmizel nadzvukovou rychlostí. Když se přiřítil ke svému majiteli, umiňoval si, že už se nebude toulat po ulicích sám a NIKDY nebude útočit na fretky.  

Draco z posledních sil dokázal znovu nabrat zvířecí podobu a odpotácel se na štáb, kde na něj čekal vztekem a děsem nepříčetný Sirius, aby ho informoval o tom, že člověk přeměněný ve zvíře vlkodlačí formy samovolně nenabývá.
Než tam dorazil, pochopil, že ho úplněk obdařuje nadfretčí silou a rychlostí. To následovně demonstroval i Siriusovi, jenž se ho neprozřetelně pokusil vyplatit novinami svinutými do ruličky. 
Naštěstí se na pohotovosti u svatého Munga našel opravdu šikovný léčitel a prokousnutý kotník není taková tragédie,  když se ošetří včas. 

Když se zase usmířili, došlo Siriusovi: "Ty jsi mě vlastně kousnul! Já jsem tedy taky vlkodlak!" 
"Blbost, kousnul jsem tě už mnohokrát předtím a vlkodlakem ses nestal," namítl Draco. 
"Jenže dřív to nebylo do krve. A taky jsem za úplňku s tebou vždycky v podobě psa a jak jsme právě zjistili, zvířecí podoba akutní formu lykantropie blokuje - třeba jsem vlkodlak a ani o tom nevím?" 
"Tak to vyzkoušej," navrhl Draco, "úplněk ještě neskončil, tak se proměň v člověka a uvidíš!" 
Sirius poslechl a pak zkonstatoval: "Vypadá to, že ne. Ale možná na tom má podíl, že jsi mě kousnul v podobě fretky. Kdybys tu podobu na chvíli odložil, mohlo by to fungovat normálně..." 
"A proč by se to mělo zkoušet?" 
"Abychom zjistili, zda se zvěromág může stát vlkodlakem nebo ne!" 
"Tak si o to požádej Fenrira. Já se v běsnící bestii už znova měnit nehodlám, posledně mi to úplně stačilo. Ono to totiž bolí, víš? Jsem docela rád, že se tomu jako fretka vyhnu!" odsekl Draco příkře. 
Sirius to uznal a tím bylo téma případného vlkodlačího kousnutí uzavřeno. 

Po nějaké době Siriuse napadlo: "Draco, my bychom mohli využít tvého fretkodlactví ve prospěch Fénixova řádu!" 
"Copak ho už nevyužívám? Nezískal jsem snad už ve zvířecí podobě naprosto neocenitelné informace?" 
"To je pravda, jenomže já mluvil o něčem jiném. Už za normálních okolností jsi po proměně polapitelný stejně dobře jako namydlený úhoř, ale za úplňku ze tebe stává potvora se silou vlkodlaka, mrštností fretky a inteligencí člověka, což je docela vražedná kombinace. Myslím, že bychom ji mohli využít v boji. Fenrir ani Voldemort tohle nebudou čekat a mohlo by nám to dát šanci na vítězství!" Vysvětlili to i ostatním a ti souhlasili. 
Harry k sobě přitáhl šedookého bílého freťáka a uznale ho potlapkal po chlupaté hlavičce: "Kdo by si pomyslel, že půjdu do boje ruku v tlapce s Dracem Malfoyem?" 
Šelmička mu varovně sevřela prst. 
"No dobře," přiznal Harry, "uznávám, že to byl hloupý vtip." 
Draco souhlasně kvoknul, pustil ho a odcupital k Siriusovi, jemuž se plavně vyhoupnul na klín. 

Pokus o finální bitvu byl stanoven na příští úplněk. Všem bylo jasné, že ani se zázračnou fretkou nepůjde o nic lehkého. Kolem Pána zla se shromáždily davy vlkodlaků a Ferir, ať už si o černokněžníkovi myslel cokoliv, mu dělal osobní stráž. Kromě toho tam byli Smrtijedi, oddanost mnohých z nich však s ohledem na osud Malfoyových povážlivě kolísala. Kdyby jejich šéf padl, nejspíš by se kromě několika málo věrných rozutekli. Hlavní starostí Fénixova řádu tedy zůstávalo, aby po pádu Voldemorta nezačala hrůzovláda Fenrira nebo některého z jeho vlkodlaků. 

Po dlouhé době začal zase Sirius vzpomínat na Remuse. Během intenzivního sbližování s Dracem na něj skoro zapomněl a nyní se kvůli němu cítil provinile. Myslel také na možnou smrt a říkal si: kdybychom všichni padli, zůstal bych na druhé straně  s Dracem nebo s Remusem? Jednomu z nich budu muset ublížit, když ho opustím... Ať dělám co dělám, vždycky to dopadne tak, že někomu způsobím bolest... 
Ani ho nepřekvapilo, když poté ve snu uviděl Remuse. 
"Lásko, já se ti strašně omlouvám," zanaříkal, "lituji všeho zlého, co jsem ti způsobil..." 
"Tichošlápku, vůbec není třeba, abys byl zdrcený. Já ti vztah s Dracem přeju a žehnám vám celým srdcem. Ale musím se ti k něčemu přiznat, Siri: nebyl jsem k tobě upřímný. Měl jsem tě vždycky rád, byl jsi můj nejlepší přítel, vážil jsem si všeho, co jsi pro mne dělal, a když jsi mě někdy zraňoval, odpouštěl jsem ti. Ale... nemiloval jsem tě. Vycházel jsem ti vstříc, protože jsem věděl, že to potřebuješ, mé srdce ale už od školy patřilo a stále patří někomu jinému. Víš, proč jsem pronikl do Fenrirova sídla? Chtěl jsem zachránit svou lásku!" 
"Jakou lásku? Koho?" zeptal se Sirius, naplněný neblahým tušením. 
"Severuse. Odpusť, Siriusi!" 
Siriusovy se objevily v očích slzy: "Nemám ti co odpouštět. Ty odpusť mně. U Merlina, vždyť jsem se choval jako naprostý blbec! Vůbec jsem netušil... A co Snape? Vy jste spolu snad dokonce chodili?" 
"Od začátku pátého ročníku." 
"Ale to..." 
"Já vím, že je to k nevíře, když kluk ze Zmijozelu z duše nenávidí všechny studenty z Nebelvíru a hlavně partu kolem Jamese Pottera, a přitom se do jednoho z nich zamiluje... Tím spíš jsme se museli chovat tak, aby se o našem vztahu nikdo nedozvěděl. Kromě Brumbála to pravděpodobně nikdo netušil." 
"Sakra! Takže to jste spolu byli i v době, kdy James..." 
"Přesně tak. Neměl jsem dost odvahy, abych se vám postavil na odpor... Severus to věděl a chápal to. Snažil se vám jenom vyhnout..." 
"Krucinál!  Já byl ale idiot! Jak jsem mohl být tak slepý?  Když si pomyslím, jak ses asi cítil..." 
"Lehké to nebylo, ale jako vlkodlak jsem se s tím dokázal vyrovnat. Zůstali jsme milenci až do doby, kdy zemřela Lily a ty jsi šel do Azkabanu. Byla to hrozná doba, protože jsme si přestali důvěřovat. Dali jsme se znovu dohromady až po novém vzestupu Voldemorta. Po smrti Brumbála jsem Severusovi zase přestal věřit a když jsem pochopil svůj omyl, bylo pozdě. Ale nakonec to nedopadlo zas tak zle - teď jsme znovu spolu a už napořád. Není třeba, abys cítil kvůli své současné lásce vinu, Tichošlápku. Jsem šťastný, že máš někoho, kdo tě miluje tak jako Draco." 
"Děkuju ti. A znovu se omlouvám za všechno, co jsem ti způsobil. Tobě i... Severusovi." Poprvé v životě ze sebe dokázal vymáčknout Snapeovo křestní jméno a nedařilo se mu to zrovna snadno. 
"Já tvou omluvu přijímám, Siri. A tu druhou můžeš předat tomu, komu náleží." 
Za ním se objevila silueta bledého čaroděje v černém plášti. Lidé po smrti nabývají obvykle jisté velebnosti, ale Snape se dokázal tvářit stejně zakysle a nepříjemně jako zaživa. Siriuse jako by píchla vosa a nějakou dobu sám se sebou musel bojovat, než byl schopen znova promluvit. 
"Omlouvám se za všechno, Sra-, Severusi," vydal ze sebe těžce. Snapeovi na úzkých rtech kmitl slabý úsměv. 
"Jedna omluva rozhodně všechno nesmaže, zejména v tvém případě ne. Doufám, že ti to za mne postupně všechno vrátí Draco. Třeba ten prokousnutý kotník byl moc pěkný," pochvaloval si okamžik zlomyslně, než pokračoval už vážněji. 
"Mám toho chlapce rád stejně jako ty Harryho a jestli mu někdy ublížíš, budu tě chodit strašit. A věř mi, že v tom dokážu být OPRAVDU dobrý. Pokud ho budeš upřímně milovat, nemám nic proti." 
"Zrovna od tebe bych rozhodně nečekal, že mi k tomu dáš svolení!" 
"Ty jsi ovšem nečekal mnohé, co tě potkalo," setřel ho Snape. "A vůbec, dost už těch sladkobolných řečiček, máme důležitější věci na práci. Především ten Fenrirův lektvar..." 
"Co je s ním?" 
"Jsem víceméně jeho tvůrce." 
"Ty bastarde!" 
"To bylo řečí o odpuštění, viď? Uklidni se, Blacku. Vyrobil jsem ho pro Remuse, ale Pán zla to zjistil a dal ho Fenrirovi. Netušil, jaký tím na sebe plete bič. Podstatou toho lektvaru je to, že vrací během úplňku vlkodlakovi lidský rozum. Možnost proměny mimo něj je jen vedlejším efektem, který Fenrir zneužil." 
"Jenomže vlkodlaci, kteří ho pijí, se nechovají jako rozumně myslící lidé! Viděl jsem, co to provedlo s Dracem." 
"To je tím, že Pán zla odstranil jednu přísadu. Původní lektvar má k dispozici jenom Fenrir, ten je šílený už od přírody a lykantropie s tím nemá nic společného. Ostatní vlkodlaci pijí jen upravený lektvar. Kdyby byl nahrazen komplexním, vymanili by se z Fenrirovy moci a navíc by se Draco jeho prostřednictvím mohl stát fretkodlakem i mimo dobu úplňku." 
"A co v lektvaru vlastně chybí?" pátral Sirius okamžitě po jádru pudla, než ten zvláštní sen skončí. 
"Prášek z drceného kořene vstavače mužského," zazněla lakonická odpověď. 
"Vstavač mužský? Snape, ty se nezdáš! Nikdy bych do tebe neřekl, že se budeš věnovat nějakým erotickým přísadám...," zablekotal  Sirius. 
"Blacku, tak za prvé práce s afrodisiaky patří do rukou výrobce lektvarů stejně právoplatně jako cokoliv jiného. Za druhé vstavač mužský je evropský druh orchideje, za afrodisiakum jen mylně považován. Ty jsi bylinkářstvím  nedotčen asi tak, jako byl Longbottom lektvary, že? Ale k věci. 
Mohl bych ti nadiktovat přesný recept, ale stejně bys ho zapomněl, o tvé paměti ani duševních schopnostech jsem si žádné iluze nikdy nedělal. A když Grangerové řekneš o nutnosti doplnění téhle přísady, ostatní si domyslí sama, ta holka vždycky byla hlava otevřená. Musíš si zapamatovat celý název, protože vstavačů je víc druhů, vstavač bledý, vstavač osmahlý, vstavač kukačka, vstavač ..." 
"Snape!" zasténal Sirius zničený takovým přívalem informací, "dost!" 
"Vždyť už mlčím. Jen si zapamatuj název vstavač mužský, ano?! Jiný druh nebude fungovat!" 
"Jasně." 
"Opakuj ten název!" 
"Snape, přestaň mi pít krev, nejsem malý pitomeček, abych si to nezapamatoval!" 
"Samozřejmě, teď už jsi pitomeček velký," ucedil Snape uštěpačně. 
"Ty jeden bas-!" rozlítil se Sirius. Snape se proti němu bojovně napřímil. 
"Nehádejte se zase!" snažil se Remus zabránit hrozícímu sporu. 
"Dobře," uklidnil se Severus okamžitě, "a je tu ještě druhá věc. Pokud zasáhneš do boje s Voldemortem, zemřeš a tentokrát už nebude odvolání. Proto ti nařizuji potřetí a naposled: zůstaň doma. Žádal jsem tě o to, než zemřeli Potterovi, neposlechl jsi a skončil na dvanáct let v Azkabanu. Podruhé to bylo před bojem na Ministerstvu kouzel, tam jsi propadl Obloukem a několik let byl mimo tento svět. Potřetí už ti už k návratu nepomůže ani svěcená voda. A Draco na rozdíl od Remuse nikoho jiného než tebe nemá. Jestli ublížíš i jemu, vyjednám pro tebe zvlášť ohavný kousek očistce."  
"Nevyhrožuj, Snape, já se tě nebojím! Ale slibuji, že tentokrát uposlechnu. Vzdát se boje je pro mne stejná oběť jako pro Červíčka se do něj zapojit, ale kvůli Dracovi ji podstoupím -  tím spíš, že mě k tomu nabádali za Závěsem." 
"Snad se  ukáže, že jsi občas schopen rozumného uvažování, ačkoliv se to nestává často," rýpnul si Severus naposledy, "a teď opakuj: do Fenrirova lektvaru je třeba přidat prášek z drceného kořene vstavače mužského!" 
"Dobře, prášek z drceného kořene vstavače mužského. Prášek z drceného kořene vstavače mužského, prášek z drceného kořene vstavače mužského, prášek z drceného kořene vstavače mužského...," začal odříkávat, až ho vzbudil jeho vlastní hlas.  

Ještě téže noci pak vyburcoval vyděšenou Hermionu, pokojně spící v bytě svých rodičů na posteli vedle svého milence. Zpočátku se na něj dívala stejně chápavě jako vyoraná myš a Ron po něm metal pohledy přímo vražedné, jakmile však dívka pochopila podstatu sdělení, nadšeně vykřikla a pořád ještě v pyžamu  se přemístila do laboratoře Fénixova řádu... 
Hned večer nato byl upravený prostředek vyzkoušen k jejich plné spokojenosti na Dracovi. Když si Malfoy uvědomil, jaké mu to dává možnosti, zrovna zářil blahem. S pocitem viny si připomněl, že se relativně před nedávnem chtěl kvůli své lykantropii zabít. Nyní ji vnímal jako ten největší dar, co mohl dostat. Jedinečný způsob, který mu umožní pomstít se na Fenrirovi Greybackovi a Tomu Rolvojovi Raddleovi, řečenému Lord Voldemort. 

Do Fenrirova sídla musel Draco proniknout hned dvakrát. Poprvé zjišťoval,  kde připravují lektvar a kolik ho zhruba je. Podruhé, těsně před poslední bitvou, s sebou vlekl pytlík s práškem z drceného kořene vstavače mužského, který pak měl nenápadně umístit mezi ostatní sáčky se skladovanými ingrediencemi.  Na přepravu preparátu použili členové Fénixova řádu stejný vak, jaký užívali na bylinné směsi sami vlkodlaci, aby ho nebylo možno rozeznat od ostatních. 

Sirius v obou případech umíral hrůzou, aby jeho milence neodhalili, ale bál se zbytečně: ušmourané fretky žebronící o kus žvance si žádná ze zevlujících bestií  nevšímala. Pod nohama se všem beztak motaly hladové kočky a lišky a v noci na zásoby jídla pořádaly nájezdy celé klany loupeživých potkanů. Dokud nevítaní návštěvníci nekradli nadmíru, tolerovali je.
Pes Siriusovy velikosti by bez povšimnutí zřejmě neprošel, ale freťák, který dával plazením po zemi najevo svou podřízenost, u nich vzbuzoval jen útrpný úsměv. Dokonce mu několikrát hodili i kousek masa neurčitého původu. Draco se zapřel a vzal ho do tlamky. Za nejbližším rohem ho vyplivl a při nejbližší příležitosti si tlamičku pořádně vypláchl. 
Ani objemný pytlík, velký téměř jako on sám, který podruhé vlekl, žádnou pozornost nevzbudil: to, že fretky strašlivě kradou zejména jídlo, je známá věc. Usoudili, že si zrovna uzmul oblíbený fretčí lup, dvoukilovku cukru, a ještě dělali na jeho účet vtípky. 
Chytli ho až ve skladu surovin pro výrobu lektvaru. Dozorčí personál se domníval, že se pokouší odvléct pytlík bylinné směsi z hradu, a tak ho Dracovi odebral, rovnou prášek vysypal do kádě s bublajícím lektvarem, fretce vyprášil kožich koštětem a pak ji vyhodil z okna.
Naštěstí to bylo jen z prvního patra a Draco navíc dopadl na strom, ale stejně to pojímal jako obrovskou nespravedlnost osudu a tím víc se těšil, jak se Fenrirovi pomstí. 

Den D konečně nadešel a všechno vyšlo až překvapivě hladce. Sirius se o všem dověděl až z vyprávění,  protože poslušně seděl doma a kousal se netrpělivostí a strachem. (Draco jeho činnost později okomentoval jako vysloveně hanebnou, protože jestli ho měl někdo právo okusovat, tak jedině jeho zvěromágovský milenec). 
Tíha boje ležela většinou na bedrech členů Fénixova řádu, Malfoy měl přikázáno čekat až na povel. Účinky pozměněného vlkodlačího lektvaru značně přispěly k jejich vítězství; záplava chlupatých bestií se začala záhy zmateně ploužit kolem, místo aby se vrhla do lítého boje. Někteří se přesto přidali k Fenrirovi, jiní se naopak postavili proti němu. Jak se jim postupně vracelo jasné vědomí, většina vlkodlaků se jen nechápavě rozhlížela. Vůbec netušili, jak se tu octli.  
Voldemort zůstal uprostřed toho všeho ledově klidný a cílevědomě se soustředil  na snahu o likvidaci Harryho Pottera. Smrtijedi ho věrně následovali. Zato Fenrir byl vzteky bez sebe a marně se pokoušel zjednat si pořádek ve vlastních řadách. 
"Teď, Draco, teď!" zvolala Hermiona, která mu i s Ronem stála po boku. 
Vzduchem prolétla bělostná šmouha. Draco si nemohl odpustit, aby tentokrát Fenrirovi nečelil v celé své fretkodlačí kráse, bez umazaného kožíšku a zarudlých oček. Dnes tu byl sám za sebe a nárokoval si pomstu za všechno prožité utrpení. 
Obrovský vlkodlak se po maličkém tvorečku, dosahujícím velikostí sotva jedné jeho nohy, brutálně ohnal. Jeho hrozivé čelisti však klaply naprázdno. O zlomek vteřiny později se do jeho hrdla zahryzly drobné zoubky.
Když fretka bojuje se psem, jde mu po krku a dokáže být překvapivě vražedná. A tahle fretka disponovala navíc vlkodlačí silou a lidským rozumem. S chirurgickou přesností otevřela Fenrirovu krční tepnu a nepustila jeho krk ze svého sevření, ani když ji zaléval proud horké krve zuřící bestie a pršely na ni údery obrovských tlap.
Ohromující pohled nezůstal utajen ostatním vlkodlakům - a byli mezi nimi mnozí, kteří Fenrira nenáviděli z hloubi duše. Ti se na něj jako povel vrhli a rozsápali ho za živa, aniž by se jim dokázal účinně bránit. Dočkal se smrti, jaké zasloužil... 
Fenrir byl vyřízen, zbýval Voldemort. Ten představoval pro Harryho víc než odpovídajícího soupeře a mladý Nebelvír už začínal umdlévat. Draco nelenil, vrhnul se k bojující dvojici a pověsil se Pánovi zla na ruku s hůlkou. Běsnící stvoření rudé od vlkodlačí krve na okamžik  odvedlo Voldemortovu  pozornost, takže Harry mohl zasadit poslední smrtelnou ránu. 
A bylo po válce. 
Bojištěm ještě nějakou dobu pobíhaly poslední zbytky Smrtijedů a vlkodlaků, pronásledovaných členy Fénixova řádu, ale to už byla podružná záležitost. A brzy skončila i ta. 

O hrdinném boji  Draca Malfoye po boku Harryho Pottera proti strašlivému Pánu zla bylo napsáno mnoho oslavných básní a hrdinských zpěvů, nikde se však nezdůrazňovalo, že Draco měl v té době třicet centimetrů na výšku a o dvě nohy navíc, než je u lidí zvykem. 

Harry si vyčerpaně sedl na nejbližší zatravněný kopeček a stejně vysílenou fretku vzal na klín. Úplně ignoroval, že jeho hábit od ní nasákne Fenrirovou krví. 
"Děkuji, Draco," usmál se unaveně. 
"Rádo se stalo," odtušil Malfoy, který na sebe vzal opět lidskou podobu, ale polohu nezměnil, takže teď měl hlavu na Harryho klíně, "i já jsem s ním měl nevyřízené účty. " 
"Kdybys nepatřil Siriusovi, tak bych tě za to snad i políbil," pohladil ho Harry po vlasech slepených od krve. 
"Kdyby tvůj kmotr nebyl mým milencem,  tak bych tě za TOHLE kousnul," objasnil mu Draco mile. 
Harry se zasmál a pak zamyšleně prohodil: "Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale jsem rád,  že patříš k nám." 
" Potěšení je i na mé straně, Pottere." 
"Jsi teď vlastně členem mojí rodiny, když žiješ se Siriusem." 
"Já vím, ale s tím se merlinžel budeme muset smířit," zašklebil se Draco odevzdaně.
"Mám nápad, jak bychom to mohli to zpečetit ještě víc. Až bude mít Hermiona potomka, a s Weasleym po jejím boku je to myslím otázka jen nedlouhého času, co kdybychom mu šli za kmotra OBA?" 
"Bezva nápad. Koneckonců jeden normální kmotr bude úplně stačit, víc jich to malé potřebovat nebude." 
"Výjimečně s tebou musím souhlasit, Pottere," zavrněl Draco nevinně, "proto ho nebudu moci nechat ve štychu..." 
Hermiona, která je chvíli nenápadně poslouchala, si s úsměvem pomyslela, že se její budoucí potomek v přítomnosti těchhle dvou rozhodně nudit nebude, a nenápadně opustila hravě zápasící novopečené válečné hrdiny, aby Ginny a Siriuse zpravila o tom, že se jejich milenci brzy vrátí živí a zdraví.  




KONEC
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Cha cha cha cha chá!

(Nex, 24. 2. 2008 21:20)

Tak tohle je dokonalý. Mmch - to jsou ale fakt PŘÍŠERNĚ vražedný hlášky! :-DDDDD Četla jsem docela dost HP fanfikcí, ale takhle komplexní propletenec s takovou salvou fórků...poklona!!! Velikánská!

pěkny

(Starvation, 9. 2. 2008 11:54)

Nechtěla bych být hnusna(myslím tím na ostatní)...ale pro mě je tohle nejhezčí povídka,kterou jsem kdy na Harryho Pottera četla

Odpověď Blanch

(Veronika, 28. 11. 2007 8:15)

Tak mimo můj styl? :o)V čem přesně? :o)
Za volbu páru vděčíš Psí Hvězdě!
Díky moc za pochvalu!

...

(Blanch, 7. 11. 2007 23:30)

Tohle, že psala Veronika? Vůbec bych to do ní neřekla..úplně je to mimo její styl :)))

Ale je to úžasné, mně se to tedy hrozně líbí, ten pár je skvělý...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA