Jdi na obsah Jdi na menu
 


Siriusovi se všechno zdálo jen jako otázka krátké chvíle.
Bojoval s Bellatrix, propadl Obloukem a ocitl se ve tmě. Pak uslyšel klidný hlas: "Tvůj čas dosud nenadešel, vrať se. Dostaneš ještě další šanci - ale tentokrát už opravdu poslední. Tvým úkolem nebude bojovat, nýbrž najít mír v sobě a předat ho dál. Pečuj dobře o svého vlkodlačího přítele a oba vás bude čekat dlouhý a šťastný život! A tohle si vezmi s sebou, pomůže ti to!"

Nato se Sirius ocitl v jakési tmavé chodbě a v rukou se mu objevil tlumok. Byly v něm nějaké obvazy a lektvary, provaz, jeho kouzelnická hůlka a malá kuše se stříbrnou šipkou. Otřásl se a všechno zase schoval. Tlumok si hodil na záda, aby měl volné ruce.
Chodba pokračovala do neznáma a Sirius se obezřetně plížil, protože netušil, na koho narazí. Bylo to tu velmi opuštěné a navíc i zvláštně úzké... Chvíli mu trvalo, než pochopil, že jde o starou a zjevně už nepoužívanou větrací šachtu - teoreticky by tu mohl být v bezpečí.

Náhle si povšiml skrytých padacích dveří v podlaze a otevřel je. Otvorem spatřil prázdnou, avšak očividně udržovanou chodbu, matně osvětlenou tu a tam rozmístěnými pochodněmi. S úlevou si vzpomněl na provaz ve vaku, přivázal ho k výčnělku za dveřmi a chystal se sešplhat dolů. V tu chvíli pod sebou uslyšel zoufalý křik a zarazil se. Někoho tu mučí nebo vraždí?
Pak zaznamenal vedle toho i tlumené vrčení, které mu znělo povědomě. Že by vlkodlak? Srdce se mu rozbušilo nadějí, že by to mohl být Remus, ale uvědomil si, že v lidské podobě není v bezpečí.

Jakmile se dotkl podlahy, raději se proměnil ve psa. Zaposlouchal se a rozeznal dva hlasy, ženský a chlapecký. Ucítil intenzivní pach krve. Někde tady blízko byl zraněný člověk a pravděpodobně umíral.

Sirius tím směrem se rozběhl a naskytla se mu hrůzná scéna: obrovský vlkodlak hodoval na těle, jehož majitel se už přestal hýbat, zatímco druhá postava, silně krvácející z mnoha ran po celém těle, se připotácela k šelmě a začala do ní ze všech svých zbývajících sil zuřivě bušit. Zvíře se po ní ohnalo jako po mouše, mocným úderem jí rozdrásalo dosud zdravé levé rameno a druhým ji přirazilo k protější stěně, po níž se omráčeně sesunula na podlahu. Sirius ty osoby nedokázal identifikovat, ale u vlkodlaka s úlevou pochopil, že nejde o Remuse Lupina. Přesto si nebyl jist, co má vlastně udělat.

Šelma si ho povšimla a nevlídně zavrčela: "No co je zas?"

Sirius rychle překonal své ohromení a v duchu si blahopřál, že se díky Remusovi naučil mluvit s vlkodlaky.
Naoko klidně odvětil: "Náš pán tě volá... Nevím proč. Ale je netrpělivý!"
Jen tipoval, že by ta bytost mohla sloužit Voldemortovi. Naštěstí trefil do černého.

Vlkodlak znechuceně prohodil: "Ten se naotravuje... Co ale taky čekat od pouhýho člověka. Pohlídej mi to tu a ne že si byť jen kousneš! Jak na tobě najdu kapičku lidský krve, mladej, tak zažiješ něco, na co jenom tak nezapomeneš, jasný?
“To je život, než se vrátím, bude ta ženská úplně studená... Ale aspoň si pošmáknu na klukovi, ten by snad do tý doby moh´ vydržet živej..." A odklusal pryč - naštěstí na druhou stranu, než odkud přišel Sirius.

Nade vši pochybnost si ten vlkodlak merlinzaplať Siriuse spletl s nějakým svým známým, ale jak to, že nerozeznal ani cizí pach? Vůbec připadal Siriusovi až příliš inteligentní na to, že byl právě úplněk. Co se tu sakra děje?

Dosud nehybně ležící postavička u stěny se schoulila do klubíčka a rozplakala se. Nemohla rozumět vlkodlačímu vrčení a vytí, ale bylo jí očividně jasné, že ji nečeká nic dobrého. Pak se začala plazit k mrtvole a pokusila se ji obejmout.
Pokud chtěl Sirius zasáhnout, byl nejvyšší čas. Přeměnil se a chytil bránící se stvořeníčko do náručí. Byl to mladíček asi sedmnáctiletý, hubené tělo samý šrám a podlitina, světlé vlasy slepené špínou... Siriusovi připomínal Malfoye, ale Luciusův jediný syn Draco byl přece o dost mladší, ten to být nemohl. Že by nějaký jeho vzdálený příbuzný? Momentálně ho především považoval za Voldemortovu oběť, a proto se o něj hodlal postarat.

"Uklidni se, snažím se ti pomoct! Jemu - nebo vlastně asi jí, co? - už nepomůžeš, tak přestaň blbnout a koukej se okamžitě sebrat. Nebo tady chceš umřít?"
"Můj život už nemá cenu...," vzlyknul chlapec zoufale.
Sirius ho tvrdě uhodil do tváře a přehodil si ho přes rameno. Chápal, že pokud šlo o někoho blízkého, muselo být to dítě v naprostém šoku, ale jestli ho chtěl zachránit, nebyl čas na ohledy. Vylezl i se svým břemenem do větrací šachty, položil ho na podlahu a vytáhl provaz právě včas, aby se vyhnul rozzuřenému vracejícímu se vlkodlakovi, který vztekle zavyl, když zjistil, že zmizeli.
Když zavíral padací dveře, zaslechl ještě jeho rozladěné mumlání: "Samozřejmě, že si to vymyslel, aby kluka moh´ odtáhnout. Ať se udáví jeho vnitřnostma, hajzl jeden! Protože pokud ne, sežeru ho pomalu zaživa! Já si kázeň udržet dokážu... Aspoň že ta ženská ještě nevychladla..."

Sirius v duchu poděkoval nebesům, že chlapec nerozumí řeči vlkodlaků - aspoň byl ušetřen konfrontace s tou hrůzou. Tomu však stačilo slyšet čvachtavé mlaskání vlkodlačí hostiny na to, aby se pozvracel. Netvor byl naštěstí příliš zaujat svým hodováním, než aby to zaznamenal.

Když se blonďáček trochu vzpamatoval, Sirius ho podepřel a vlekl ho za sebou. Podařilo se jim dostat se větracím otvorem ven a pomocí provazu sešplhat dolů na zem. Přitom Sirius zjistil, že byli v jakémsi starém hradě. Zdál se být opuštěný, jen na nádvoří zahlédl desítky, možná i stovky vlkodlaků... Jejich "známý" nemohl znát všechny - a o existenci zvěromágů patrně neměl tušení.
Sirius pak svého nedobrovolného spolucestujícího přivázal na záda a proměnil se zase ve psa. Díky tomu byl chlapce schopen rychle dopravit do bezpečí.

Už téměř padal únavou, když narazili na prázdnou a veřejně přístupnou loveckou chatu. Dala se zamknout zevnitř, čímž pro dva kouzelníky představovala docela ucházející místo k odpočinku. Sirius se rozhodl toho využít. V chatě vyndal z batohu obvazy a lektvary a hocha zručně ošetřil.
"Kdo jsi?" vyptával se ho při tom Sirius zvědavě.
"Draco Malfoy," odpověděl chlapec unaveně.
Sirius zkřivil rty: tak přece je to Malfoyův syn. Toho vidět rozhodně nemusel. Ovšem každý nepřítel našeho nepřítele je náš přítel.... Ale copak Draco nebyl stejně starý s Harrym? Nebo že by Sirius byl za Obloukem déle než jen pár minut?

"Jak ses zrovna TY dostal k vlkodlakům?" podivil se a pustil se do čištění další rány na boku.
Tahle zrovna byla velice ošklivá a hluboká a ačkoliv ji zjevně způsobily především vlkodlakovy drápy, nebyl si jist, zda nezahlédl i otisk zubů.
Než ji však stačil prozkoumat zevrubněji, Draco odpověděl: "Pán zla mě i mé rodiče odsoudil k smrti, protože jsem nedokázal splnit jeho úkol..."
"Úkol? Jaký úkol?" přestal se Sirius věnovat své samaritánské činnosti.
Sirius nedovedl pochopit, proč by si Voldemort likvidoval následovníky.
"Zabít Albuse Brumbála. Musel to za mne udělat Snape," odvětil chlapec hořce.

Sirius jen zalapal po dechu. Jeho první myšlenkou bylo mladého Malfoye uškrtit, ale pak si uvědomil, že to může klidně přenechat vlkodlakům.
Beze slova mu hodil svou hůlku, aby měl hoch aspoň teoretickou šanci na přežití, i když dost pochyboval, že se ve svém stavu dokáže dopotácet ke dveřím a zajistit je proti útokům zvenčí, mlčky se opět poměnil ve zvíře a vydal se na další cestu. Ještě dlouho za sebou slyšel chlapcův zoufalý pláč a prosby, aby ho neopouštěl, avšak přinutil se je ignorovat. Místo toho veškerou pozornost soustředil na to, co udělá s tím bastardem Snapem, až ho dopadne.

Trvalo mu téměř dva týdny, než se dokázal dostat do generálního štábu Fénixova řádu. Ke své úlevě tam našel Harryho živého a zdravého spolu s Ronem a Hermionou a několika dalšími členy Řádu. A jak se později k jeho šoku ukázalo, také s Dracem Malfoyem.
"Co tady dělá ten vrah?!!!" hřímal na svého kmotřence rozlíceně.
"Draco nikoho nezabil, ale kvůli vám mohl docela dobře umřít!" odpověděla mu místo Harryho Hermiona. "Našli jsme ho asi před čtrnácti dny nedaleko Fenrirova hlavního sídla, ošklivě zraněného a pronásledovaného vlkodlaky. Naštěstí se nám podařilo včas ho sem přemístit. Proč jste ho tam sakra nechával?"
"Zabil Brumbála!" odsekl Sirius vztekle.
"Nesmysl! Brumbála zabil Snape...."
"Dobře, tak tedy pouze napomáhal při jeho zabití," ucedil Sirius. "To pro mne jeho vinu nijak nezmenšuje!"
"Pane Blacku, Voldemort jako trest za Dracovu neochotu splnit jeho příkazy nechal zabít oba jeho rodiče, paní Malfoyovou dokonce jako Fenrirovu oběť! A předtím je celé měsíce věznil a týral!"
To znamená, že ten vlkodlak musel být Fenrir Greyback a ta žena Narcissa Malfoyová, došlo Siriusovi konečně.
"Ale nebýt Draca, tak Brumbál ještě žije, není to pravda?" smečoval s tichou zuřivostí.
Hermiona potřásla hlavou: "Možná ano. A možná taky ne. Kdo to může za téhle války vědět... Draco ale rozhodně za všechny své hříchy zaplatil víc než dost! Uvědomujete si, jak mu muselo být, když se díval na smrt vlastní matky?"
Sirius s ohledem na Harryho spolkl poznámku, že u jeho vlastní matičky by mu to nevadilo. Vzpomněl si, že Draca to tehdy dost vzalo. Vlastně pořád ještě nevypadal dobře.
"Kdyby nebylo mne, tak už jsou z něj pozůstatky vlkodlačí svačinky! Měl by mi být patřičně vděčný!" oponoval Hermioně podrážděně.
"Jenomže pak jste ho chtěl nechat umřít!" pohlédla mu rozlíceně do očí. V tu chvíli hrozně připomínala Lily.
Pokrčil rameny: "Jedna záchrana života, jedno zanechání bez pomoci, skóre je tedy vyrovnané. A nechal jsem mu tam vlastní hůlku. Ostatně, to musela být ale náhoda, že jste ho na poslední chvíli našli, co?"
Ron se konečně pokusil také se zapojit do hovoru: "Ani ne, my tu loveckou chatu používáme jako základnu při pohybu ve Fenrirově okolí..."
Sirius tiše zalitoval, že Draca dopravil zrovna tam, odkud si ho mohli tak v pohodě vyzvednout. Kdyby věděl, kdo to je, stačilo by mu prostě na hradě nezasahovat.
Místo dalších úvah se stručně zeptal: "A co s ním budeme dělat teď?"
"Musí tady zůstat. Na Malfoy Manor se vrátit nemůže a prakticky nemá kam jít. Bude pomáhat ve štábu Fénixova řádu," uzavřela to Hermiona pevně.
"Cože? My si nasadíme do štábu Smrtijeda?"
"Pane Blacku! Draco možná BYL Smrtijed, ale teď je na naší straně!"
"Jako Snape, že ano?" zavtipkoval Sirius hořce. "Koukám, že historie se opakuje..." Vteřinu se s Hermionou měřili nepřátelskými pohledy a pak Sirius jako první odvrátil tvář.

"Dělejte si, co chcete," vzdychl si unaveně. "Já jdu za Remusem. Kde ho najdu?"
V jejich pohledech zahlédl strach.
Pak Harry řekl hluše: "Nenajdeš ho. Voldemort ho zajal a předal Fenrirovi, který ho zabil. Vlkodlaci objevili lektvar, který je dokáže proměnit i mimo dobu úplňku, zato jim při něm udržuje logickou mysl. Pijí ho po hektolitrech. Fenrir se v lidské podobě skoro už neobjevuje. Slouží teď jako kat a úklidová četa v jednom a Remuse jako vlkodlaka navíc považoval za svou osobní záležitost..."

Sirius strnule zíral do prázdna.

"Proto máme základnu u Fenrirova sídla, Siriusi. O Dracovi jsme nevěděli nic, snažili jsme se zachránit Remuse, ale přišli jsme pozdě. Je nám to hrozně líto..."
Sirius neodpověděl.
Harry zašeptal: "Jestli tě to aspoň trochu potěší, tak věř, že to měl rychlé... Na rozdíl od Snapea..."
"Snapea? Ten mizera je mrtvý?"
"Vypadá to, že přece jen Fénixův řád nezradil. Bohužel pro nás Voldemort o jeho dvojí hře věděl. Brumbál si myslel, že se jeho smrtí Severusovo postavení u Smrtijedů upevní, místo toho ale Snape vběhnul rovnou do pasti. Jakmile přestal být špehem, Pán zla už ho nepotřeboval a mohl si se zrádcem náležitě pohrát. Nesnášel jsem ho, ale jeho osud bych nikomu nepřál, dokonce ani jemu ne..."
"Aha," kývnul Sirius těžce. Pak ze sebe vypravil: "Nezlobte se, já teď chvíli potřebuju být sám!"
Zavřel se do místnosti, která kdysi bývala jeho pokojem, a poprvé po mnoha letech se rozplakal.

Remus, Brumbál, Snape, všichni jsou mrtví. Už mu nezůstala láska ani nenávist. Tak co ještě zbývá?
Trpce si vzpomněl na ta rádoby moudrá slova, která vyslechl za Obloukem: Pečuj dobře o svého vlkodlačího přítele a oba vás pak bude čekat dlouhý a šťastný život!
Co to mělo znamenat, nějaký krutý žert? Možná zrovna v té chvíli Remus někde blízko umíral! Třeba by ho byl mohl zachránit, kdyby to byl věděl! Tak proč?
Proč? Proč? Proč, sakra?
A proč vůbec ještě žít?
Tvým úkolem nebude bojovat, ale najít mír v sobě a předat ho dál... Sirius se při vzpomínce na tu radu přímo třásl hněvem. No počkejte, umiňoval si, tohle vám spočítám!

Hned následující den se vrhl do první linie. Šířil kolem sebe zkázu jako démon z nejspodnějších okruhů pekel. Zabil osmnáct Smrtijedů, než ho zasáhla ničivá kletba a ztratil vědomí.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA